2 Jak jsem cestovala na druhý konec světa
Takže po tom všem připravování, zařizování a vyjednávání jsem konečně tu. Stojím na Ruzyňském letišti, přemýšlím jak dopadne „proroctví šíleného kartáře“ a čekám na svůj nejdelší let v životě. Odbavení a pasová kontrola dopadli dobře a za pár minut již sedím ve velkém vznášedle společnosti Korean Air a pomalu si uvědomuji, že vlastně doopravdy letím na druhou stranu zeměkoule.
V letadle jsem dostala místo u okénka a původně vedle mě seděl jeden asiat, ale protože v letadle bylo dost volných míst, přesedl si jinam a já měla celou dvousedačku pro sebe. Hned po startu jsme dostali od usměvavých korejských letušek láhev vody, deku, polštářek a také balíček s teplýma ponožkami, kartáčkem a pastou, klapkami na oči a také sluchátka. Ale to s dárečky ještě neskončili. Hned potom nám nabízeli buráčky v medu a pak se na nás vrhli s večeří. A protože šlo o korejskou společnost, podávali se korejské speciality.
Mě obsluhoval korejský letušák a když se mě ptal jestli chci „cosi co znělo jako jméno korejského prezidenta“ a nebo „bibimbap“. Samozřejmě jsem na něj koukala jako vyoraná myš a tak jsem to nechala na jeho doporučení, bohužel. Takže mi potom s úsměvem naservíroval delicious polévku z mořských řas (i když strašně smrděla, byla kupodivu moc dobrá) a potom přišel na řadu bibimbap. Rozložil to přede mě a když jsem na to tak nechápavě koukala, tak mi dal návod (naštěstí v angličtině), jak si z toho umíchat bibimbap. Nakonec jsem z toho udělala něco jako rizoto s houbami, špenátem, nějakým podezřelým mletým masíčkem a zeleninou, kterou se mi ovšem nepodařilo identifikovat. Pak jsem už přidala jen nějakou pepřovou pastu a sezamový olej a bylo to. Nic moc to nechutnalo. Podávalo se to ještě s nějakýma nakládanýma okurčičkami s takovými semínky (nebo co to bylo). Každopádně jsem byla ráda, že tam byl i dezertek, který se na mě moc hezky usmíval.
Vypadalo to jako tiramisu, ale chutnalo to jako štrúdl, nicméně konzistence byla pastová, takže ani ten dezertek to nezachránil. Ale zase mám o novou zkušenost více.
Ještě si vzpomínám, jak ke konci té večeře pilot ohlásil turbulence, tak jsem se vyděsila, že po té večeři, to budě ještě veselé, ale naštěstí jsem to ustála.
Ráno jsme brzo vstávali (nemůžu říct přesně v kolik, protože s těmi časovými pásmy to byla dost divočina a nikdo pořádně nevěděl kolik je zrovna hodin), každopádně když jsme přistáli v Seoulu, tak přestože jsme právě dosnídali a mělo být kolem 6 hodin ráno, nám pilot přál dobré odpoledne. V Seoulu už totiž měly 14 hodin.
Někde nad Ruskem u Yekateburku jsem si všimla, že na obrazovce se občas objevuje sdělení o tom jak rychle letíme a jak vysoko a to nejenom v té korejské hatmatilce, ale také v angličtině. Takže zjistila jsem, že letíme více než 12 000 m nad zemí a to rychlostí přes 1000 km/h, docela slušné.
Letiště v Seoulu mě moc příjemně překvapilo. Byla to obrovská moderní budova, všechno naleštěné a čisťoučké. Hned jsem se vrhla na záchod a skoro jsem nevěděla, jak ho použít. Byl tam automatický pokrývač prkénka, který automaticky natahoval na prkénko fólii a také nějaká hrací skříňka s názvem „Etiquette Bell“ tak jsem to hned zmáčkla a začalo to jako hřmít a rámusit a pak mi došlo, že to má maskovat prdy a další nechutné zvuky, které by se asi někoho mohly dotknout. Každopádně přítomné korejky si musely myslet, že tam musím svádět urputný „boj“ :o)
Potom jsem šla projít tranzitní prostor, koupila si horko těžko sendvič v Subway a šla do salonku, kde jsem usnula u nějakého funny korejského pořadu. Když jsem se probudila, měla jsem tak hodinu do odletu, tak jsem se šla pídit po tom, kde by měla být moje gate a v hlavní hale byl nějaký zmatek. Můj terminál, odkud jsem měla letět byl uzavřen, všude postávalo spousty lidí, nikdo nic nevěděl a za zábrana to vzala do rukou korejská armáda (i když vypadali jako banda puberťáků, kteří si hrají na vojáčky.
Za chvíli se davem prodrali i nějací hasiči a zásahová jednotka a nějaký letištní kápo začal vysvětlovat cestujícím, co se děje. Vysvětloval to bohužel korejsky, takž jsem musel k informacím a tam jsem zjistila, že v nějakém odbavovacím oddělení začalo něco hořet, ale jinak že je vše pod kontrolou. Pak nahnali všechny do jednoho gatu a tam propukl zmatek. Odbavovali tam najednou minimálně 8 letů a ten náš do Sydney byl až mezi posledními.
Zatím jsem se tam ale seznámila s Janou, která s mnou letěla už z Prahy a tak nám to čekání alespoň příjemně uteklo.
Nakonec jsme měli jen dvou hodinové zpoždění, takže to nebylo tak zlé. Let do Sydney byl celkem v pohodě, sem tam nějaká turbulence a někde nad Novou Guineou jsme dokonce vystoupali na 11 300 a přelétali jsme bouřku. Bylo to fakt zvláštní, když blesky lítali pod námi.
Také jsem si přivstala, abych viděla východ slunce. Bylo to mé první seznámení s Australským sluníčkem (to už jsme totiž přelétali nad Austrálii) a bylo to moc krásné, všechny ty mraky osvícené rudým Australským sluncem.
Potom pilot zakroužil nad Sydney a za nedlouhou jsme dosedli na zem. Museli jsme kvůli našemu zpoždění ještě čekat, než nás pustili z letadla, ale hned jak jsme vystoupili nás ovanul svěží mořský vzdoušek a padly na nás horké sluneční paprsky. Cítila jsem se, jak kdybych přistála na nějaké dovolené u moře, moc fajn.
Pak mě ještě čekalo odbavení a migrační úředník, ale všechno to proběhlo strašně hladce. Vlastně jsem si ani nevšimla, že už je to ten imigrační pohovor. Vlastně se mě jen zeptal, jak se dneska mám a jak dlouho se chystám zdržet a pak mi popřál hezký pobyt, dal razítko a bylo to. A že to byl pěkný imigrační úředníček, takový ten opálený úředníček s pohodovým úsměvem … jo myslím, že tady se mi bude líbit.
A pak to pokračovalo úplně stejně, všichni jsou hrozně milí a přátelský, typické jsou tu věty jako „no worries“, „no problem“ a ten jejich pohodový úsměv, to dělá asi to klima.
Potom jsem jela do hostelu a přesto, že mě celý ten přechod ze zimy do léta a z noci do dne (vlastně jsme během těch 24 hodin, měli dvakrát noc), ale na radu jedné německé cestovatelky, jsem si nešla lehnout, ale dala si sprchu a vydala se na průzkum tohohle krásného města.
Komentáře
Přehled komentářů
Musí to být příjemný šok přiletě do nového léta. Já chci taky.......
Léto ...
(Táta, 23. 11. 2007 10:36)