12 Tasmania Trip
(17. – 21. 4. 2008)
- den: Launceston and Catract Gorge Reserve
Měli jsme trochu strach, abychom tam nezmrzli, ale počasí nám vyšlo na jedničku a tamní příroda v podzimních barvách byla naprosto úžasná. Plán byl takový, že poletíme do Launcestonu (město na severu Tasmánie), tam si na letišti pronajmeme auto a potom se do pondělí nějak dostaneme na jih do Habartu, kde jsme auto měli vrátit a letět zpět do Sydney.
Z domu jsme vyrazili brzo ráno, protože letadlo nám letělo už kolem 8 hodiny. V Sydney už několik dní pršelo a bylo dost pošmourno, tak jsme se báli, aby nám ta celá Tasmánie nepropršela. Také ráno, když jsme jeli na letiště nebylo počasí nic moc. Letadlo nám letělo něco po 8 ranní a do Launcestonu jsme dorazili po 10 a k naší radosti nás tam uvítalo nádherné prosluněné ráno s modrou oblohou.
Letiště v Launcestonu je docela maličké, tak nebyl celkem problém nalézt naše zavazadla a hned potom jsme si to namířili k pobočce Europecar, kde jsme si vyzvedli auťáka, bílá Holden Barina a směle jsme vyrazili vstříc novým zážitkům. V Tasmánii se stejně jako v všude v Austrálii řídí vlevo, tak první vzal do ruky řízení Diego. V Japonsku se totiž také řídí vlevo, tak to pro něj bylo mnohem přirozenější než později pro mě :o) Autíčko šlapalo hezky, jen když jsme pak v Launcestonu potřebovali zacouvat na parkoviště, zjistili jsme, že nevíme, jak zařadit zpátečku. Chvíli zkoušel Diego, pak jsem Barinu přemlouvala já a pak jsme se holt museli zeptat jednoho kolemjdoucího. Ten tedy také nevěděl, ale pak jsme na to přišli. Na řadící páce se musí zvednout taková pojistka a pak to jde. To jsou mi ale novoty.
Naše první cesta vedla do Informačního centra, kde jsme posbírali pár letáčků a brožurek s cestovatelskými typy a také mapku s adresami několika hostelů a ubytoven. Nakonec jsme se ubytovali ve třetím hostelu Launceston Backpackers, který byl jen 15 minut od našeho dalšího cestovatelské cíle, Rezervace Catract Gorge.
Hned jak jsme se ubytovali a nabrali nových sil jsme se kolem 3 vydali na průzkum místní chráněné rezervace. Prošli jsme kousek za město a podél kamenitého koryta řeky Tamar jsme se dostali až k jezeru First Basin. Tam jsme přešli přes vysutý most a za mostem už na nás čekala pravá Tasmánská buš a také její první obyvatelé. Už dole u jezera jsme potkali našeho prvního volně žijícího wallaby (to je druh malého klokana) a při procházení buší to kolem nás jen skákalo a se soumrakem jich stále přibývalo. A když jsme pak již za šera rezervaci opouštěli, míjeli jsme „stádo“ wallabies na kraji na louce, jako se u nás pasou zajíci. Cestou zpátky do města se nám potom ještě naskytl krásný výhled na noční osvětlené město, no nádhera.
- den: Cradle Mountains and Dove Lake
Druhý den ráno jsme vyrazili směrem na východ přes Westbury a Deloraine do hor Cradle Mountains. Cestou jsme udělali několik zastávek, protože se nám několikrát naskytl krásný výhled na hory, jezera, řeky i údolí a udělali několik fotek, takže cesta nám nakonec trvala 3 hodiny, než jsme se dostali na okraj Národního parku Cradle Mountain Lake St. Clair. Tam jsme si v informačním centru koupili za 50 dolarů pas, který nás opravňoval vstoupit neomezeně do všech Národních parků a rezervací v Tasmánii. Turistické služby pro návštěvníky parku tam mají zvládnuté opravdu dobře. Stezky jsou dobře značené, upravované a v informačních střediskách dostanete zdarma mapku místní oblasti s typy, co by vám nemělo ujít, jaké stezky můžete projít, jak jsou náročné, jaké je pro danou trasu doporučené vybavení i kolik času vám to přibližně zabere. Také se před pochodem musíte zaregistrovat, kam se chystáte, v kolik a nechat na sebe kontakt, kdyby jste se tam náhodou ztratili, aby vás pak lépe našli :o) My jsme vyrazili k deštným pralesem k vodopádům Pencil Pine Falls a potom dále na dvouhodinovou túru kolem jezera Dove. Pochod pralesem kolem jezera s panoramatickými vrcholy Cradle Mountains nad hlavou byl opravdu úchvatný. Jen mě trochu vadilo, že skoro celou stezku jste šli po dřevěném podlaží, jako po mostě, takže nic moc dobrodružství se nekonalo. Tam jste se vlastně ani ztratit nemohli, protože sejít ze stezky nebylo dost dobře možné, protože všude okolo se rozprostíral hustý les nebo buš.
Zhruba v polovině trasy, na kraji deštného pralesa na nás čekalo první překvapení. Hned vedle stezky se pásl klokánek a my jsme mohli projít kousíček vedle něj, wau, ani se moc nebál.
Když jsme potom Národní park opouštěli, přestože bylo něco po páté odpoledne, začalo se pomalu zamývat. Rozhodovali jsme, kam se vypravit dál a kde by bylo možné hledat nějaké přijatelné ubytování. Volba nakonec padla na městečko Queenstown, které leží nějakých 120 km jižně v horách. Řízení tentokrát bylo na mě a tak další dobrodružství mohlo začít. Bylo to mé první řízení na levé straně silnice a v autě s volantem na pravé straně a tak jsem čekala jak mi to půjde. Rozjezd byl docela hladký, jen jsem se po výjezdu z parkoviště automaticky zařadila na pravou stranu vozovky a místo blinkru jsem spustila stěrače. Rozuměj, všechno to tam je převrácené, kdo se v tom má vyznat :o)
Pak jsme si tedy s Diegem ujasnili, že bude přeci jen lepší držet se vlevo, nicméně tím dobrodružství teprve začalo. Cesta v noci v horách, bez veřejného osvětlení a jedna zatáčka za druhou, chvílemi jsem si připadala jako když hraji PlayStation :o) Také mě překvapovali značky, které tam v Tasmánii mají, docela vtipné. Třeba tradiční upozornění, že klokani, vombati, tasmánští ďáblíci nebo nějaké krysy nebo co nám mohou přeběhnout přes cestu. Nebo tam byla značka kde byl muž na koni, nebo výjev, který jsme si vyložili jako „watch out, crazy giant kangaroo can lift up your car“, protože na té značce byl obrovský klokan, který jakoby zvedal jakési auto. Kdoví, co tím mysleli. Jo nebo značka u jednoho jezera vyzívala řidiče k opatrnosti, protože tam po silnici asi často courají tučňáci. Asi chodí na pokec přes silnici na louku ke krávám, nebo nevím.
Nicméně řídilo se celkem v pohodě, provoz skoro žádný a tak jsme zhruba po dvou hodinách, již za úplné tmy dorazili do městečka Queenstown. Zastavili jsme na benzínce, kde jsme dostali nějaké typy na ubytování a také mapku, ale stejně nám to chvíli trvalo, než jsme se tam jakž takž zorientovali. Nakonec jsme sehnali ubytování typu něco jako garsonka a protože jsme neměli nic k jídlu, vyrazili jsme hledat nějaký supermarket. Ale bohužel už bylo kolem 8 hodiny a místní obchůdky už měli zavřeno a tak nás jeden domorodec poslal kousek za město, kde měl být nějaký obchod. Do supermarketu to mělo teda daleko, vlastně to byla taková malá prodejna se vším možným a tak jsme nakoupili alespoň něco k snídani a na večeři jsme si zajeli na pizzu, podpořit místní byznys.
- den: Lake St Clair and Mount Field National Park
Když jsme se ráno probudili, bylo venku dost chladno a všude kolem mlha hustá tak, že by se dala krájet. Nicméně program pro tento den jsme měli opravdu nabitý, tak jsme stůj co stůj vyrazili. Když jsme vyjeli z městečka a prokličkovali do kopce několika zatáčkami, rozsvítilo se nad námi sluníčko a modrá obloha a mi jsme zjistili, že Queenstown je vlastně taková větší vesnice, naproti tomu že na mapě to minimálně jako střediskové město. Je to vlastně hornické městečko kdesi ztracené v Cradle Mountains, nicméně podívaná to byla naprosto úchvatná. My na vrcholku hor, pod námi v údolí Queenstown zahalené v ranní mlze a všude okolo horské hřebeny, nádhera. Tam mi mimochodem došlo, proč mi včera řízení přišlo jako počítačová hra :o)
Pak jsme zase naskočili do auťáka a vyrazili za novým dobrodružstvím. Cesta nás vedla jižně směrem na východ napříč národním parkem Franklin-Gordon Wild Rivers s krásnou scenérií a častými fotografickými zastávkami na vyhlídkách při cestě.
První bod našeho dnešního plánu byli vodopády Nelson Fall. Stezka vedla opravdovým deštným pralesem, s obrovskými kapradinami a přesličkami (chvílemi jsem si připadala jako v Jurském Parku a čekala jsme, kdy na nás vyběhne nějaký ten dinosaurus) až jsme se dostali ke kýženým vodopádům. Trochu tam přituhovalo, ale procházka to byla rozhodně vzrušující.
Potom jsme se vydali dál na východ, kde jsme se vydali asi na hodinovou túru deštným pralesem podél divoké řeky Franklin River.
A pak už jsme si to metli k hlavnímu bodu našeho programu a to k jezeru St Clair, ležící na hranici Cradle Mountain Nationl Park. Je to jedno z těch velkých Tasmánských jezer a kdybychom ho chtěli obejít celé, vzalo by to několik desítek hodin. Konec konců stezky v této oblasti trvali běžně kolem 4 až 8 hodin. My jsme se rozhodli sledovat břeh jezera po pláži až do Platypus Bay (Zátoka Ptakopysků).
Ve srovnání s túrou kolem jezera Dove to tu bylo mnohem víc dobrodružné. Nešli jsme totiž po stezce, ale prodírali jsme se lesem i mokřinami, přes obrovské spadané stromy až jsme se dobrali k nějakému říčnímu korytu. Tam to skoro vypadalo, že už to dál nepůjde, ale my jsme se přeci jen nevzdali a zašli jsme hlouběji do lesa podél říčky nicméně, abychom se dostali vpřed, kde bylo možno napojit se zpět na stezku museli jsme sundat boty a přebrodit se. No docela dobré osvěžení. Tam jsme se dostali na další pláž a dočetli jsme se, že jsme se právě přebrodili tou hledanou zátokou Platypus Bay a popravdě řečeno, tam byl vstup zakázán, abychom nerušili místní ptakopysky.
Potom jsme se napojili na původní stezku a vrátili se lesem zpátky do Informačního centra. Tam jsme si koupili tradiční Tasmánské jídlo Fish and Chips (obalovaná ryba s hranolkama) a vypravili se na další cestu, tentokrát do národního parku Mount Field National Park, který leží zhruba 100 km na jihovýchod směrem na Hobart. Řízení tentokrát zase vyšlo na mě, ale jelo se úplně pohádkově. Cesta už nevedla tolik horami a brzo jsem se dostala do nížiny, kde byly při cestě jen sem tam farmy a krávy, ovce nebo kozy na pastvinách, skoro žádný provoz. Se sluníčkem v zádech a přírodou v podzimních barvách bylo rozhodně čím se kochat.
Když jsme dorazili do Mount Field National Park, začalo slunce už pomalu zapadat, ale když už jsme sem jeli takovou dálku, tak jsme chtěli něco vidět. Začalo už pěkně přituhovat a pomalu se stmívat a nás stezka vedla deštným pralesem směrem k vodopádům Russell Falls. S tím jak ubývalo světla, začalo být v lese docela živo a kolem nás to jen šustilo a na každém metru nám přeskákal přes cestu nějaký klokánek. Chudinky byly víc vyplašení než jsem byla já, strašidla jedna. Soumrak naší cestě deštným pralesem dodával speciální atmosféru a zase jsem se nemohla zbavit dojmu, že kolem nás co chvíli proběhne nějaký ten tyranosaurus.
Od vodopádů jsme se ještě chtěli vydat na stezku za gigantickými stromy, ale trasa byla zrovna v renovaci, tak jsme se tam nedostali. Ale ono stejně už začalo být docela tma a ten les začal být docela strašidelný, tak jsme se vydali zpátky.
Protože bylo teprve něco kolem 7, rozhodli jsme se, že pojedeme dál až do Habartu, hlavního města Tasmánie, abychom ráno mohli vyrazit přímo za dalším dobrodružstvím. Cesta trvala asi 2 hodiny a byl to docela oříšek, zorientovat se v Hobartu bez mapy. Pak jsme ale nějakou tu mapku objevili a ubytovali se v malém hostýlku s aboridžinalským názvem Narrara. Docela pěkný hostel, jen tam byla strašná, ale fakt strašná kosa. To nechápu, že když tam v té Tasmánii mají takovou zimu, proč si tam nezavedou topení do domů, holt Austrálie.
- den: Seven Mile Beach and Tasman Peninsula
Další den jsme měli v plánu prozkoumant Tasman Peninsula (Tasmánský Poloostrov), asi 100 km na jihovýchod od Habartu. Cestou jsme udělali ještě zastávku ve Frederick Henry Bay, kde jsme se prošli po Seven Mile Brach (Sedmimílová pláž) a posbírali několik mušliček, protože celá pláž byla hustě poseta nejrůznějšími ulitami, škeblemi a mušličkami a také jsme sem tam narazili na kousky korálů. Jen nám to křupalo pod nohama :o)
Pak jsme sledovali dál cestu do městečka Sorell, Copping a jižněji pak do Dunalley, kde jsme se již dostali přes Norfolk Bay na samotný poloostrov. Naše první cesta vedla do městečka Eaglehawk Neck, odkud se nám naskytl krásný výhled na celý Pirates Bay (Pirátská Zátoka), kde jsme poté navštívili několik přírodních úvarů podél pobřeží. Prvním byl Tessellated Pavement (Mozaikový chodník), což bylo vlastně kamenité pobřeží táhnoucí se podél útesů, které bylo protkáno prasklinami, vzniklými krystaly soli. Celé pobřeží pak vypadalo jako obrovská tabulka čokolády, protože ty praskliny byli v pravoúhlých liniích, až rozum zůstával stát nad tím, co ta příroda dokáže.
Odtud jsme dál sledovali skalnaté pobřeží až k dalším skalním útvarům Tasman Blowhole (Tasmanská … no jak to přeložit… „díra kudy to fouká“ :o), Tasman Arch (Tasmanský Oblouk) a Devils Kitchen (Ďáblova kuchyně). Tam jsme také udělali asi hodinovou túru po skalnatých útesech a to byl také nezapomenutelný zážitek. Měli jsme možnost dostat se až k masivním pobřežním skalnatým útesům s malinkými zátokami a jezírky, nádhera. Potom jsme si ještě koupili Fish and Chips, udělaný z místních ryb, ráno čerstvě ulovených a chutnalo to jako opravdový Labský kapr, co táta sem tam přinese :o)
Dál jsme se rozhodli sledovat pobřeží ze západní strany, přes Nubeenu, kde jsme se prošli po White Brach (Bílá pláž) až na jih do Port Artur, starobylého městečka s duchařskou minulostí. Chtěli jsme se tam vydat na Ghost Tour (Duchařská výprava), tak jsme si koupili lístky a protože jsme měli do setmění ještě tak dvě hodinky čas, rozhodli jsme se vydat lesní cestou do Fortescue Bay, kde měli být další skalní útvary. Ujeli jsme asi 20 minut, když jsme narazili na obrovský spadlý strom, který zatarasil další cestu. Nechali jsme tady auto v lese a vydali jsme se do zátoky pěšky. Nevěděli jsme přesně, jak daleko jsme, ale začalo se stmívat a tamní les (vlastně už jsme byli v Tasmánském Národním Parku) začal být zase strašidelný. Šli jsme dohromady asi hodinu, ale les pořád jen houstl a útesy zatím v nedohlednu, tak jsme to otočili a vyrazili zpět. Byl to docela zážitek, ztraceni kdesi v lese v Tasmánie, jeden neví, co v takových lesech může číhat…
Každopádně tahle túra byla nakonec mnohem víc strašidelná, než Duchařská výprava ruinami v Port Artur. A já se tolik snažila uvidět nějakého ducha. Nafotila jsem spoustu úplně zbytečných fotek a nic. Nakonec jsme dostali certifikát o statečnosti, něco jako že jsme splnili „bobříka odvahy“. Když túra skončila bylo už něco po desáté a my pořád ještě nevěděli, kde přenocujeme. Tak jsme se vydali směrem na sever na Hobart a asi po 20 minutách jsme narazili na naprosto úžasné ubytování v maličkém městečku Taranna u Norfolk Bay.
- den: Hobart and Mount Wellington
Ráno když jsme se probudili, vítal nás zase nádherný slunečný den a mi jsme zjistili, jak je Taranna malebná vesnička. Majitelé byly ohromně milý (ostatně jako všichni obyvatelé Tasmánie, které jsme doposud potkali) a ještě než jsme vyjeli, tak nám utrhli jablíčka přímo ze stromu, sebou na cestu.
Dnes nás čekal poslední bod naší výpravy a to túra na horu Mount Wellington a také jsme chtěli ještě trochu prozkoumat město Hobart, takže jsme naskočili do našeho auťáka a vyrazili jsme. Cestou jsme ještě odbočili na druhý pokus (po jiné cestě) do Fortescue Bay a zjistili jsme, že jsme včera byli ještě hodně daleko a museli by jsme jít tak 4 hodiny, než by jsme se tam pěšky dostali. Navíc cesta vedla lesem, kde musel proběhnout nějaký veliký požár, protože několik kilometrů jsme jeli lesem, kde stromy měli ohořelé zčernalé kmeny.
Když jsme dojeli do Habartu bylo něco kolem jedné odpoledne. Mt Wellington je hora, ležící hned za městem a z výšky 1270 m je tam velkolepý výhled na Hobart. Naštěstí je možné vyjet autem až na samý vrchol, tak jsme se pohodlně vyvezli až do oblak. Tam jsme ještě zrealizovali asi hodinový pochod po hřebenech, ale najednou se začalo zatahovat, dost přituhovat a celá hora se začala halit do mlhy. Bylo to jako by jsme chodili v mracích.
Tak jsme se vrátili dolů do Habartu a tam si užili podzimního slunečného odpoledne, procházkou po městě.
Nakonec jsme si zašli ještě na večeři a pak do historické části Habartu, Salamanca Place na horkou čokoládu s marshmallow a pak už, spokojení a plní dojmů a zážitků vyrazili zpátky do Sydney.
Komentáře
Přehled komentářů
Opravdu Ti přeji takovou krásnou dovolenou. Ale u nás začalo jaro a je tu též pěkně.
Jen si pěkně užívej.
(mamka, 29. 4. 2008 12:50)