25. Bratr a sestra
29. 7. 2008
Shrnutí:
Remus se rozhodl přes noc dát do pořádku svůj vztah s Jane.
Den poté James a Kristina zjistí, kolik toho o sobě ještě nevěděli. Lily je zahlédne z okna při velmi časné procházce a dojde k naprosto mylným závěrům.
Sirius se portálem za Prasinkami vytratil sám do Londýna.
Za pár dnů studenti odjíždějí na vánoční prázdniny.Kristina si je jistá, že Sirius je letos z pobytu u rodičů nervóznější než obvykle. Co ho doma čeká?
James se probudil do hustého rozostřeného šera. To byl sen… zdálo se mu o vraždě Livingstonových, pak se na své posteli objímal s Kristinou a ona se pak ztratila v zrcadle… zavřel oči a nechal ho v sobě ještě chvíli doznívat, ale pak ho vyrušil nějaký pohyb v pokoji. Odhrnul se závěs od Remusovy postele a ven vykoukla rozčepýřená dívčí hlava.
„Kris?“ Tu by poznal i bez brýlí.
„Co tam -“ Nenechala ho dokončit větu, přitiskla mu dlaň na ústa a otočila k sobě jeho ruku s hodinkami.
„Do prkna… u snídaně ti všechno řeknu. Teď ahoj, “ k jeho nesmírnému údivu mu dala na tvář pusu, jen tak přes prádlo si přehodila hábit, zbytek oblečení zmuchlala pod ruku a přešla místnost k Siriusově posteli. Jemně s ním zatřásla.
„Síri… chtěl jsi vzbudit, vzpomínáš?“
Odpovědělo jí jen tiché zamručení.
„Seš vzhůru?“
Zvedl ruku a stáhl ji k sobě.
„Myslíš taky na něco jinýho?“ zasmála se tiše, „už musim, ahoj lásko. Moonyho pozdravujte a že děkuju za azyl.“
Mávl jí rukou na pozdrav a odhodlal se posadit, až když za ní potichoučku zapadly dveře.
James mezitím našel brýle a stačil si srovnat v hlavě, co byl sen a co nebyl.
Odhrnul závěs Remusovy postele a zjistil, že její obvyklý uživatel tam není. Sirius mezitím taky zmizel… určitě do koupelny. Vždycky o sebe dbal téměř přehnaně, zvlášť co chodil s Kristinou.
Co bylo včera s tím zrcadlem? Přejel prsty po jeho dokonale hladké ploše a zkoumavě se do něj zahleděl. Jo, Kristina právě takhle před ním stála… pak se něčeho musela strašně leknout, couvla a vykřikla, zrcadlo se roztříštilo na tisíce drobných úlomků a ona se sesula přímo do nich. Pak vpadli dovnitř zbylí Pobertové…
„Koukáš jako bys měl okno,“ přátelsky mu poklepal na rameno Sirius. Dnes si s mytím nějak pospíšil.
„Tak trochu.“
„Není divu. Seš v pořádku? Nemám tu radši zůstat?“
„Odkdy si ty hraješ na chůvu? Radši si dej bacha, ať se neztratíš. Nebo nezamiluješ, posledně jsi nad tou ženskou slintal, že po tobě museli vytírat.“
„Bejvávalo, kamaráde. Tak já padám, čau. Dej mi pozor na Kris.“
Sirius se tajně vydal přes portál za Prasinkami na otočku do Londýna, aby u té krásné obchodnice s kameny Kristině koupil k Vánocům nový náramek. Petr ještě spal, Kristina, která se ze včerejšího šoku vzpamatovala pozoruhodně rychle, odspěchala neznámo kam a Remus se navzdory tomu, že bylo krátce po úplňku (nebo možná právě proto, když už s ním jeho nezvládnutelné chutě neřešila Kristina), včera rozhodl přenechat svou postel Kristině a šel Jane pozvat na rande, protažené do časných ranních hodin.
Tak co s načatým ránem, přemýšlel James. Že bych si šel zalítat? Nic tak po ránu nepročistí hlavu jako proletět se na čerstvém vzduchu, říkal si, zatímco se nerozhodně rozkoukával.
Kristina se potichoučku protáhla do dívčí ložnice. Našlapovala jako kočka, ještě přede dveřmi si kvůli tomu zula boty a chodila teď po studené podlaze v ponožkách. Dooblékla se v koupelně a zase se vytratila.
Teď hlavně aby ji někdo nenačapal na chodbě, ačkoliv od kolika hodin se vlastně smí studenti potulovat mimo koleje? Do kdy je dáno Filchovými šílenými předpisy, ale… v tom její myšlenky přerušily tiché kroky. Bleskurychle se vmáčkla za rohem do výklenku za nějakým brněním, jakých tu byly po chodbách desítky. Časný ranní chodec přešel odbočku a pokračoval stejným směrem, jakým měla sama namířeno. Zvědavost jí nedala, vyklouzla zpoza brnění a jen čirou náhodou se jí povedlo ho neshodit. Spěchala, aby ještě zahlédla toho, kdo se spolu s ní po ránu potuluje hradem, a za nejbližším rohem zahlédla mizet Jamese.
James bohužel zjistil, že asi nebude jediný vyznavač časných osamělých letů nad Bradavicemi. Vysoko nad hradem se vznášel větší černý bod a bylo rozeznatelné, že nejde o ptáka, ale o osobu na koštěti.
James se přimáčkl na zeď. Kdo to ksakru může takhle poránu být? Nestál moc o to, aby ho tu načapal někdo z personálu školy, zbytečně by upozornil na to, že z nerozlučné skupinky podvratných živlů je tu jen jeden. Ještě by mohl nějaký šťoura začít hledat i Siriuse. Přemýšlel, co bude nejlepší udělat.
Ranní letec většinu času jen tak visel ve vzduchu, jen asi dvakrát zakroužil nad hradem. Zdálo se, že na něco čeká, nebo na někoho? Pak periferně zahlédl nějaký pohyb u kůlny, ve které Nebelvírští skladovali košťata. Povědomá postava, sice navlečená v neforemné zimní bundě, ale pro ty vlasy si ji nemůže splést s nikým jiným.
Sakra, Kristina se možná řítí do průseru a já ji v tom buď nechám, nebo prozradím sebe a nakonec možná i Siriuse… bude si to holka muset tentokrát vylízat sama.
Vzdušný pozorovatel se pomalu snášel v širokých spirálách dolů, ale stále ho nebylo možné rozeznat.
Krucinál, Kristino, koukni se nahoru! No konečně...
Kris ale zareagovala naprosto nečekaně. Podívala se nahoru, ale nadšeně tomu černému zakuklenci zamávala a pak se při zemi rozletěla k Zapovězenému lesu. Letěla tak dva metry nad zemí a nabírala stále větší rychlost jako by ztratila kontrolu nad řízením, až mu zmizela mezi stromy. Postava ve vzduchu se snesla nad les, jako by ji tam chtěla najít, ale pak vystartovala prudkou vývrtkou vzhůru a chvilku po něm vyrazila stejným způsobem z lesa Kristina. O pár metrů výš následoval prudký propad a pak se oba hnali šílenou rychlostí k famfrpálovému hřišti, prokličkovali mezi brankami a pak zmizeli pod tribunami. Už nerozeznal, který z nich vede, když se znova odkudsi vynořili a vzlétli k nebi. Stoupali v rozestupu pár desítek metrů ještě výš, než kde neznámý visel ve vzduchu, když ji vyhlížel. Pak začal první z nich padat. Druhý ještě chvilku stoupal po spirále vzhůru a ve chvilce, kdy se minuli, ho následoval střemhlavým letem k zemi, opět přímo do lesa. Byl to téměř volný pád, nedalo se vůbec poznat, jestli záměrný, nebo jestli je to nehoda.
James je sledoval se zatajeným dechem, nevěřil by, že v Bradavicích je někdo, kdo ho předčí v rychlosti a dokáže s koštětem dělat to, co oni. V lese mezi stromy by se ani on sám takovou rychlostí letět neodvážil, tohle byl čirý hazard… Posadil se na schody a bez ohledu na chlad zalézající pod oblečení čekal na Kristinu. Mohl jen doufat, že to celé byl záměr a ne ztráta kontroly nad dopravním prostředkem. Tohle mu tedy musí vysvětlit!
Dočkal se za několik málo minut, prokličkovala vražednou rychlostí mezi křovím a zabrzdila za kůlnou na košťata v oblaku ledové tříště. Její společník – nebo společnice – se tentokrát neukázal.
Zřejmě ho zahlédla, protože mu zamávala. Uklidila koště a pomalu šla od kůlny k němu. Trochu napadala na pravou nohu a přes tvář se jí táhl dlouhý šrám. Opřela se o mladý dub, který míjela. Spíš ho oběma rukama objala, a znepokojený James se rozběhl k ní.
Nezraněnou tváří spočívala na drsné kůře stromu, oči měla zavřené a na rtech jí pohrával nepřítomný, ale absolutně šťastný úsměv.
„Kristi… co je ti…“ sotva popadal dech a zatřásl s ní. Otevřela oči, zářily jí pyšnou vítězoslávou a rozostřený pohled jako by se vracel z nedohledné dálky.
„Dneska jsem ho skoro dohnala. Neboj, nic mi není, znáš mě přece…“
No jo, skoro by zapomněl. Obejme strom, zruší nějaký ten keř a je zas v pořádku. Nebo přizabije Siriuse.
Sebrala hrst čistého sněhu a snažila se očistit si krev z tváře.
„Ukaž, dyť na sebe nevidíš, víš jak vypadáš?“ Setřel jí kapesníkem z obličeje rudě zbarvenou vodu. Tiše zasykla, ještě to pálilo.
„Drž. Jak to že to není zahojený?“ Uvolnil jí z krku šálu a čistil rozpuštěným sněhem zaschlý rudý proužek na jejím krku.
„V zimě to dýl trvá, stromy spí,“ pokrčila rameny. Zachytil její ruku, něžně laskající stromovou kůru. Přidržel si ji v pase, aby se mu nevysmekla, a čekal až ucítí známé mravenčení, postupující z dlaně do paže a předloktí, aby se včas vytrhl. Vpíjela se mu do očí lehce nedůvěřivým pohledem. Pozoroval, jak se šrám na její tváři zaceluje úplně, napadlo ho, jestli jeho síla bude stačit i na její pohmožděnou nohu, ale v tu chvíli mu ruku vytrhla.
„Chvíli jsi ještě mohla, mám to vyzkoušený,“ zašeptal a prohrábl jí vlasy.
„Tos byl ty… v tý nemocnici, tam jsem cítila, jak mě někdo táhne zpátky, jak mi předává svou sílu, jak si přeje, abych se vrátila… myslela jsem, že mě Bůh posílá zpátky, ale byls to ty, kdo…Jamesi!“ prudce ho objala a tváří se zavrtala do jeho pláště.
„Umřel bych, kdybys to nepřežila. Seš pro mě víc než bys byla jako ségra, to přece víš.“
Usmála se a pustila ho. Zkusila udělat pár kroků.
„Hele, dobrý,“ zatočila se na patě, „můžem jít. Děkuju ti,“ ještě jednou ho objala a dala mu na tvář pusu. Otočila se ke hradu a James sebral ze země rukavice, které nechala ležet pod stromem.
„Cos to vůbec vyváděla? Kdo to byl, ten co na tebe čekal?“ trhl hlavou směrem vzhůru.
„To kdybych věděla. Poprvé jsme se tu potkali náhodou, to bylo někdy v tý době, když jste se mnou nemluvili. Bylo to už navečer. Dost se předváděl, já ho chtěla dohnat a dráždilo mě, že mi pořád utíká. Skoro jsem se tehdy přizabila, ale byl to príma odvaz. Za tejden v pátek večer jsem našla v učebnici lektvarů lístek se vzkazem, něco jako chceš si zalítat zítra v šest ráno nebo tak nějak. A od tý doby jsme tu každou sobotu a já ho ještě nikdy nedohonila. Protáhne mě vždycky celým lesem, už tam máme v křoví proražený chodbičky,“ zasmála se. „Nevím kdo to je. A je mi to jedno, pro mě je stejně hlavní ten let, to vzrušení – ale proč o tom vůbec vykládám tobě, ne?“
„Kristi, lítáš neuvěřitelně, úžasně, nechápu, proč s tímhle nadáním taky nehraješ… ale to co cítíš je spíš vzrušení jako z hazardu, když jsem tě viděl, mělas úplně opilý oči, bylas naprosto mimo!“
K jeho překvapení se nevytáčela, vůbec mu neodporovala.
„Jo, to je přesný, dosáhnout rychlosti až na hranici možností, doletět tak vysoko, dokud nedostanu závrať, a cestou dolů bejt rychlejší než padající kámen, to mě dostane, to miluju!“ šťastně se rozesmála a nastavila obličej zvolna se snášejícím sněhovým vločkám.
„Ségra, ty seš blázen. Totální cvok. Nenapadlo tě, že při tý rychlosti by ses mohla zabít při tom, co děláš? A to mi Sirius nařídil, že mu na tebe mám dávat pozor.“
„Si piš, že by se mi to snažil zakázat. Ale ty to neuděláš.“
„Kde bereš tu jistotu?“ hodil po ní vyzývavý pohled.
Zastavila se a pootočila se k němu. Teprve teď si uvědomil, že ji pořád drží kolem pasu. Chytil ji i druhou rukou a ona mu položila ruce kolem krku.
„Rozumíš mi. Líp než kdybys byl můj opravdovej brácha. Vždycky jsi stál při mně, i když ses musel postavit proti nejlepšímu kamarádovi. To je něco, čeho si nemůžu nevšimnout a co ti nemůžu jen tak zapomenout.“
Proč se na mě dívá takhle… někdy bych byl radši, kdybychom byli opravdoví sourozenci. To by mě nenapadalo, co mě napadá…
„Dostalas mě. Jako vždycky.“ Vtiskl jí na pravou tvář polibek, ale v tu chvíli se mu se smíchem vytrhla a oba se rozběhli k hradní bráně.
„Remusi… no tak, miláčku…“
Střapatá, nakrátko ostříhaná tmavá hlava se schýlila k plavé, dosud zabořené v polštáři, a růžové rtíky vtiskly něžný polibek kamsi, kde vytušily pod dlouhými zacuchanými vlasy tvář.
„Nechoď ještě,“ zavrněl do polštáře.
„Jak bych mohla, vždyť ani nevím, kde jsem. Já jen že mám strašnej hlad, víš? A že nám sem někdo asi přines snídani, než jsem přišla z koupelny. A že bych nechtěla začít bez tebe.“
Remus se pomalu otočil na záda a rozkošnicky se protáhl. Zamžoural na svou společnici a snažil se vybavit si události posledních hodin. Zjevně si vzpomněl na něco velmi příjemného.
„Ahoj,“ zářivě se usmál.
„Dobrý ráno,“ zaculila se Jane, „kafe nebo čaj?“
„Teda to je servis… kafe, buď tak hodná. Asi se budu muset trochu probrat.“
Chvíli nepřítomně civěl před sebe. Je to vůbec možné, je to pravda? Doopravdy včera neplánovaně pozval Jane na rande a doopravdy se tu s ní pomiloval? Doopravdy jí nevadí, že se miluje s vlkodlakem? Stop, rozblikalo se vzadu v hlavě varovné světýlko, tohleto přece neví, nedošlo jí zatím nic… ani když viděla ty jizvy. Kdyby ano, už by tu nebyla…
„Hned jsem zpátky,“ letmo ji políbil na tvář a zavřel se v koupelně, aby spáchal ranní hygienu, jak s oblibou říkal James. Snad je v pořádku, včera, když přiběhli nahoru a našli Kristinu bez sebe na hromadě střepů, moc dobře nevypadal. Ona nakonec taky ne, hlavně proto je teď ona u něj a on tady se svou dívkou. Se svou milenkou. Teda, to ale zní… podíval se na sebe do zrcadla a dnes poprvé měl důvod se na sebe usmát pyšně a sebevědomě. Remusi Lupine, stal ses mužem…
„Remusi? Jsi v pořádku?“ ozvalo se vystrašeně za dveřmi. Že by se tu prohlížel nějak dlouho?
„Absolutně,“ rozrazil je a chytil padající dívku do náruče.
„Jdem na to kafe, a pak…“
„A pak?“
„Ty nevíš?“
„Co mám vědět?“ už se smála Jane, ale dál se tvářila že ona nic, ona muzikant.
„Nic tě nenapadá?“
„Ty?“
„Dovol, já bych tě nikdy nenapadnul. Já bych tě jenom takhle pohladil, semhle ti rukou zajel, víš, a pak…“
Asi je zbytečné podotýkat, že na kávu ani na snídani ještě během nejbližší hodiny nedošlo.
„Čauky, dobrý ráno!“ zahlaholila Kristina za dveřmi ložnice, sotva zjistila, že už je zbytečné snažit se být potichu.
„Jé čau, kdes byla? Taky randit?“ křikla Vanessa z koupelny.
„Ne-é, sportovat,“ nakoukla Kris, „ahoj Lil,“ pokračovala ke své posteli a cestou rozsévala svoje oblečení po židlích a podlaze.
„Lily? Stalo se něco?“ Lily ji neodpověděla a dokonce ji ani nenapomenula, že dělá binec, což bylo divné.
„Nic. Bavíš se?“ zeptala se suše. Bez jediného dalšího slova se zvedla a práskla za sebou dveřmi pokoje.
„Nessi? Co je s Lily? Chová se divně.“
„Jo, to třísknutí dveřma jsem taky slyšela. Hele, Kristi…“ posadila se na její postel, kde se právě snažila vysoukat ze svetru, „tys vážně měla rande s Potterem?“
„Rande s Potterem?“ rozesmála se a jedním okem vykoukla z rolákového límce, „s Jamesem? To je jako randit s bráchou, prosim tebe!“
Vanessa na to neřekla nic, jen si ji zkoumavě přeměřila zpod ofiny.
„Takže co je? V čem je problém? V tom že jsem nespala tady? To přece Jane taky ne, tak co má bejt?“ Kristina už už začínala pěnit, svetr visel na uchu a nešel dolů.
„Tak se uklidni, já ti to řeknu od začátku. Ale nejdřív ti vyvlíknu ze svetru tu náušnici, nebo se tu v něm budeš motat do večeře.“
„Dík,“zazubila se, „tak co bylo?“
„No, večer se tu objevila nějaká druhanda, že má Jane jít do společenky. Drž, nebo ti to ucho utrhnu! Za deset minut byla zpátky, v sedmým nebi, že se jí prej Remus přišel omluvit za to že k ní byl ráno tak nepozornej a že se odpoledne s ní hádal a kdesi cosi, a že ji zve na rande. Takhle pozdě večer. A vzala si s sebou noční košili, tu krátkou na ramínka, víš kterou. A že Remus vzkazuje, že ty zůstaneš u nich. Lil se zatvářila jako matka představená z nějakýho kláštera, ale neříkala nic. A ráno se koukla z okna a první co viděla jste byli vy dva. No ty a Potter, tam venku, jak se objímáte pod stromem,“ dodala k jejímu nechápavému výrazu.
„Takže ji logicky napadlo, že jsem strávila noc s ním a ráno… no nic. Ona ho sice nesnáší, ona ho nemůže vystát, ale - “
„Ale běda když jí na něj někdo sáhne,“ dopověděla Vanessa a mrkly na sebe.
„No jo, tak to bych asi měla něco vysvětlit, že jo?“
Na Vanessu už nečekala a rozběhla se sama na snídani. Byla si jistá, že Lily zastihne právě na ní.
O pár dnů později se množství studentů vyhrnulo z Bradavického expresu na nástupiště 9 a ¾.
„Kde je ksakru ten vlk v lidský podobě?“ vztekal se potichu James. Remus s nimi totiž tentokrát nejel, zavřeli se s Jane sami dva v kupé, jehož dveře celou cestu odolávaly pokusům o vpád jeho i jejích přátel.
„Uklidni se, myslíš že je to jen tak, nevidět se celý dva tejdny?“ důrazně s ním zatřásl Petr, „a nemusíš tak hulákat o tom, že… víš co.“
„Já bych tak dlouho bez tebe nevydržela,“ chytila se Kris Siriuse kolem pasu. Sklonil se k ní a bez ohledu na okolí ji začal líbat. Ovinula se kolem něj jako přísavník, na chvíli byli tak propletení, až kriticky přihlížející James zapochyboval, že je rozmotá až bude čas odejít. Pak se jako zázrakem ve dveřích vagónu objevil Remus, pomohl ven Jane i jejich zavazadlům a už si jen zamávali na pozdrav.
„Moony s Jane mají aspoň úroveň a neocucávají se uprostřed davu,“ uryl vztekle James. Jmenovaný zřetelně zčervenal, ale mrazem to nebylo.
„Hmm, a kde máš ten dav?“ pokusila se Kris zlehčit situaci. Odmotala se ze Siriuse a rozhlédla se okolo. Zatímco čekali na Remuse, většina studentů už byla v nádražní hale. „Ale máš pravdu, půjdem aspoň na devítku, nebo tu zkysnem až do Třech králů.“
K Jamesově úlevě se konečně pohnuli. Chtěl co nejvíc zkrátit loučení a ještě stihnout Lily. Co když se zas něco stane, co když už se takhle nikdy nesejdou?
„Běž se po ní kouknout a počkej na mě před nádražím,“ doporučila mu Kris, sotva prošli přepážkou. Překvapeně na ni zazíral, ale pak se smířil s tím, že ho má přečteného jak včerejší noviny.
„Dobrý, tak čau, Péťo, čau napřesrok a vy stejně dorazíte po svátkách.“
„Čau, šťastný a veselý,“ poplácali ho kluci po zádech a James utíkal do nádražní haly.
„Péťo měj se, užij si to a přežij to,“ smála se Kristina, Petr měl totiž hrůzu z vánočních rodinných sešlostí, při kterých se kolem něj slezli všichni jeho neskonale otravní malí bratranci a sestřenice.
„Remusi?“ Stačil jeden pohled do jeho očí a propadla se do nich.
Holka, nemysli už na tu vaši procházku, stejně tě den potom nechal bejt, stačilo že mu o to řek Sirius. Chodíš s nejžádanějším klukem na škole, milujete se, tak buď spokojená s tím co je…
Nikdy v nich snad neviděla tolik štěstí a lásky, ale ta patřila jiné. Nesmí mu to zkazit, nesmí dát najevo, jak moc ji mrzí, že o něj přišla, jak moc se bojí, že ho Jane podrazí, až si dá dohromady jedna a jedna…
„Běž už,“ usmála se a políbila ho na tvář, „uvidíme se u nás.“
Oplatil jí pusu, objali se se Siriusem, něco mu pošeptal do ucha a odcházel. Kris se Siriusem se pomalu courali za ním. Siriovi se viditelně nechtělo, několikrát se nešťastně ohlédl zpět.
„Že jsem radši nezůstal za přepážkou,“ vzdychl si uprostřed haly a zastavil se.
„Síri, drž se, lásko…“ zašeptala mu do ucha Kris. Ještě jedno pohlazení, ještě jeden polibek, a ještě…
„Kdyby něco, můžeš přece utéct k nám.“
Našel v množství lidí Jamese, skleslého nejspíš že Lily už nedohonil.
„Támhle máš bráchu,“ raději ji nasměroval k němu, jinak by se jí snad přiznal, jak moc je z letošních svátků nervózní.
Drž se, lásko, ještě teď měl pocit, že ho její teplý dech hřeje na krku a že ho její paže drží v tomhle relativně bezpečném světě. Jak rád by jí vysvětlil všechno, co mu dělalo starosti těch pár dnů před svátky, ale ve světle posledních událostí o tom mluvit nechtěl. Co byly jeho osobní problémy proti tomu, co se dělo u nich v Godrikově Dole… to by nepochopila. Ještě chvíli se za ní díval, jak s Jamesem kráčejí k automobilu, u kterého je čekala Jamesova matka, sledoval obvyklou objímací scénu, stejnou jako vždycky, a přesto letos jinou tím, co se stalo. Tím, že mají o pár přátel méně, že zlo se nebezpečně přiblížilo a už si jej nelze nepřipouštět…
Vyšel z nádražní haly až když se vůz odlepil od okraje chodníku a po pár krocích zabočil do úzké uličky, vedoucí kamsi za nádražní budovu. Podle matčiných instrukcí ho tam měl čekat jejich nový domácí skřítek s přenášedlem, neboť ani jeden z jeho rodičů si nehodlal udělat čas k tomu, aby ho vyzvedli na nádraží. Skutečně, po chvilce se z jednoho zvláště odpudivě a nebezpečně vyhlížejícího průjezdu do dvora vynořila zakrslá postavička omotaná neidentifikovatelným kusem hadru.
„Dobrý den, pane Blacku,“ pozdravil s přehnanou úklonou skřítek, „jmenuji se Krátura, vaše paní matka mě znovu ráčila poctít službou v jejím domě. Mám příkaz přenést vás do vašeho sídla.“
„Dobrý den, pane Kráturo,“ pozdravil v podobném duchu posměšným tónem Sirius.
„Mojí paní matce sděl, že mám ještě něco k vyřizování v Londýně a vrátím se do večeře. Tohle mi můžeš vzít domů, ať jsi tu aspoň k něčemu,“ hodil mu k nohám batoh skoro větší než byl sám Krátura. Měl vztek, ze všech služebníků co může mít, si jeho matka vybere zrovna tuhle ohavnou, špatností prolezlou, zlomyslnou kreaturu, která jí sloužila už za doby jejího mládí… nebo že by právě proto? Co se vůbec stalo s Estellou?
„Ale pane,“ protestoval skřehotavým hlasem Krátura, „madam nařídila, že máte - “
Sirius ho už nenechal ani dokončit větu.
„A já ti nařizuju, abys zmizel domů i s mýma věcma a madam vyřídil, že přijdu ještě před večeří! Rozuměls tomu nebo ne?!“
Otočil se a rázoval na rušnou ulici před nádražím, kam věděl, že se za ním Krátura neodváží. Věděl že tohle rozhodnutí pravděpodobně nezůstane bez následků, ale měl poslední možnost vyzvednout dárek pro Kristinu, protože při svém sobotním výletu do Londýna tak úplně neuspěl. No, neuspěl… ta nádherná žena v obchůdku měla charisma, pro které stojí za to vypravit se tam ještě jednou. Vylovil z kapsy jeden ze dvou kusů obyčejného papíru, na které mu James podrobně popsal cestu z nádraží na Greengrocer Street a odtud k němu domů.
Uprostřed Grimmauldova náměstí už léta trpělivě chátral parčík, do kterého Sirius jako malý kluk utíkal před nespravedlností. Jediné místo, kam směl z domu odejít. Místo, kde vznikla jeho první dětská láska a kde svedl pár bitev se zdejším pouličním klukovským gangem. Nemohl nejdřív pochopit, co se děje, ale okolo deseti roků už věděl, proč mu kameny vlétnou do dlaně, sotva rozevře ruku, a nikdy neminou cíl, na který ukáže. Matka si myslela, že jsem budižkničemu, pousmál se s notnou dávkou trpkosti a ironie. Nikdy jí neřekl, co se tu děje, věděl, že by jásala nad tím, že se konečně projevil jako čistokrevný Black, jako ten, který dokáže třeba pohnout zemí, aby mohl někomu ublížit…
Seděl na okraji rozbořené kašny, třeštící hlavu v dlaních, a před jeho vnitřním zrakem se neustále míhaly představy toho, co slyšel sotva před dvěma hodinami.
„Víte, je to celé nějaké divné. Oficiální verze je, že tam vybuchlo plynové potrubí, ale já to tam znala, navštěvovaly jsme se. To je přece čtvrť, ve které se ještě topí uhlím. Ten den vám ještě stačila objednat ten náramek…promiňte…“ Mladá žena se od něj odvrátila a po chvilce usilovné snahy ovládnout příval emocí odešla do zadní místnosti. Za chvilku se odtud vrátila s ještě nerozbalenou krabicí. Vytáhla z ní několik náramků z plochých, lesklých tmavošedých kamínků
„Měl být pro přítelkyni?“
„Měl,“ odpověděl tiše, „vlastně má. Vaší sestry je mi moc líto… byla tak krásná.“
Prohrábl kameny před sebou a bez dlouhého přemýšlení vybral ten, který se nejvíc líbil jemu. Byl jiný než ten, co měla předtím.
„Tahle podivná úmrtí jsou v poslední době skoro na denním pořádku.“ Vzpomněl si na Livingstonovy.
Zvedla k němu unavené, uplakané oči.
„Taky jste si všiml? A to divné, zelené kouřové znamení… z oficiálních míst nám k tomu nikdo nic nechce říct. A lidi mají strach… vemte si jeden kámen pro sebe. Myslím že právě hematit budete v nejbližší době potřebovat.“
„Nemám vyměněno dost peněz.“
„Říkám abyste si ho vzal, ne koupil. Kdoví co bude zítra…“ Se zavřenýma očima a výrazem maximálního soustředění ho podržela v dlaních. Já mám stoprocentní auru, teď ho máte nabitý. Ať vám pomůže, najdete v něm sílu k přežití…
Přece jen bude muset jít. Útěkem nic nevyřeší, maximálně si uzavře možnost zjistit, že všechno je jinak, že jeho rodiče nejsou vrazi, že…
Drž se, lásko… Tinko, nevíš co bych dal za to, abych teď byl s tebou…
Pomalu se táhl přes náměstí, v kapse svírajíc v dlani dárek pro Kristinu a jeden plochý, kovově lesklý kámen navíc. Za ním se rozsvítila první lampa.
„Jamesi? Asi bys měl něco vědět.“
„Hmm.“
Nezdálo se, že by Kristině chtěl věnovat pozornost. Začtený do Famfrpálu v průběhu věků se už od večeře válel v posteli.
„Lily se mnou nemluvila celou sobotu. A víš proč? Kvůli tobě.“
Zhluboka si vzdychnul.
„Jak můžeš teď myslet na takový… pitomosti.“
Trvalo jí, než našla odpověď. Věděla velice dobře, jak mu je. Znala ho tolik let, a lépe, než kdyby byl jejím opravdovým bratrem.
„Jime… mě to taky není jedno. Ale nepomůžu jim ani jejich bábi, když se nechám udolat úzkostí a smutkem. Ani ty tím, že celej večer koukáš na jednu stránku, ale přitom seš smutnej kvůli nim, kvůli Lily a kvůli výčitkám svědomí, že myslíš na… pitomosti.“
Hlučně zaklapl knihu a položil ji na zem vedle postele. Položil se na záda a zadíval se do stropu, aby se nemusel dívat Kristině do očí..
„Proč se takový věci dějou…“
„Narodili jsme se do špatný doby. A Lily není žádná pitomost. Láska není pitomost. Kdyby jí bylo víc, takový věci by se možná neděly.“
Přece jen se otočil k ní. Z jejího hlasu byla cítit naděje a klid. Tolik se toho změnilo od té doby, co tu spolu leželi bok po boku naposled…
„Karina se taky vždycky trápila. A strašně záviděla tobě, že se od toho všeho umíš odpoutat.“
„Vidíš, a já zase záviděla jí, že má sílu prožívat všechno naplno. Vždycky jsem si připadala trochu nenormální, že od všech silných citů radši uteču.“
„Od jistý doby se mi zdá, že se jí čím dál víc podobáš. Máš její schopnosti, její sklony…“
Tentokrát se zase zahleděla do stropu ona. Nesnesla ten jeho zkoumavý pohled, znepokojovala ji jistota, s jakou vyslovoval své domněnky, až nesnesitelně podobné jejím vlastním tajným myšlenkám.
„Jaký, prosim tě,“ odbyla ho odmítavě.
„Vidíš portály jako ona. Vidíš budoucnost. Miluješ Remuse.“
Vyskočila jako by ji píchl.
„Tak tos přehnal!!“ uhodila ho do obličeje. Pak vyskočila z postele a práskla za sebou dveřmi.
„Jo. Přehnal. Ale jinak z tebe nic nevytáhnu,“ řekl směrem k zabouchnutým dveřím, zatímco si opatrně osahával tvář. Sakra, Kris má větší sílu než by čekal…
Po chvíli kdosi zaťukal na dveře pokoje a hned vstoupil. Máma, samozřejmě. Klepe jen tak pro formu, ta rána musela upozornit všechny na míli daleko, že se tu něco děje.
„Jamesi, zlato, vy jste si něco udělali? Že se ptám,“ jemně se dotkla místa, kde předtím přistála Kristinina ruka. Odněkud vylovila malý ručník, na jedno mávnutí hůlkou ho namočila a na druhé zmrazila.
„Dej si to na tvář.“
„Děkuju mami. Něco jsem jí řek a asi jsem to přepísk, no. Dám to s ní do pořádku, neboj, potřebuje teď zůstat v klidu.“
„Proč, děje se něco, má nějaký problémy… třeba s nervama?“
Její hlas byl napjatý, jako by něco tušila. Podíval se na ni a byl si jistý, že ví na co se ptá. Toho zatajování už měl dost, teď šlo do tuhého. Když si vzpomněl na Kristinu, jak tam ležela bez sebe, v zakrvácených zrcadlových střepech…
„I tak by se to dalo říct. Když se rozzlobí, začnou věci kolem ní vybuchovat, v poslední době se sypou zrcadla, dělá kouzla s ohněm bez hůlky, má vizionářský sny… stačí to?“ Portály si přece jenom nechal pro sebe.
Alice zavřela oči. Stalo se to, čeho se obávala, Kristina má už veškerou sílu své matky a zdá se, že ji ještě něčím znásobila.
„Tak mami,“ trochu s ní zatřásl James, „co tohleto všechno znamená?“
Vzdychla si a trochu bezradně se na něj podívala.
„Tohle všechno má po matce. Víš, Jane byla vždycky pudivítr, nic jí nebylo dost, její city byly uragán a jednání úplně sebedestruktivní. Než se do něčeho pustila, vůbec nepřemýšlela o tom, jaké to může mít následky pro ni nebo ostatní. Došlo to tak daleko, že jí u svatého Munga museli upravit paměť, její rodiče chtěli, aby na některé věci vůbec zapomněla. Možná to i trochu přehnali. Zapomněla na kouzla kromě těch nejpoužívanějších, zapomněla na lidi se kterými se stýkala. Možná to byl ze strany jejích rodičů i záměr, těžko říct. To bylo těsně po škole, a tehdy jsem se s ní konečně spřátelila. Celou školu mi jenom ztrpčovala život, ale po tom zásahu se z ní stala ta nejkouzelnější, nejmilejší bytost pod sluncem. Pak přišla na to, že je těhotná. Nevěděla s kým, nepamatovala si to, a já tehdy taky ne. Naštěstí tehdy potkala Johna Claytona, který byl ochotný si ji vzít a obě holky adoptovat, ale ona trvala na tom, že ona i děvčata si nechají její dívčí jméno. No a po porodu se stalo, co se vlivem hormonů a nervového vypětí u žen občas stává – paměť se jí začala vracet. Před pár lety o prázdninách, když si přijela pro holky dřív než jsme měly domluveno, už si nebyla vůbec jistá svým jednáním. Tehdy jsme si během jedné světlé chvilky domluvily, že kdyby se s ní něco stalo, staneme se poručníky jejích dětí. Měla jsem z toho trochu strach, ale souhlasila jsem, ona vážně neměla jiné východisko. Ani mě tehdy nenapadlo, že vezme s sebou všechny… skoro všechny…“
„Ony neměly kmotry?“ zeptal se, i když odpověď znal. Tehdy přece seděli pod oknem, právě přišli z koupání…
„Moc si přála je nechat pokřtít, ale její muž byl ateista a stavěl se k tomu tak tvrdě a odmítavě, že už mu pak nedokázala vzdorovat. Sám víš, jak s ní jednal.“
To ano, to si pamatoval velice živě.
„Kéž by se už ti dva chtěli zabít navzájem,“ syčela právě tady s nenávistným výrazem Kristina, oči upřené ven do tmy.
„Jsi zlá, jak můžeš bejt tak strašně zlá?“ vzlykala Karina.
„Tohle přece není žádnej život, ani pro nás ani pro ně,“ křičela Kris, „copak to nevidíš?!“ James postřehl zoufalství v jejím hlase a chtěl ji obejmout, ale ona ho odstrčila.
„Nech mě bejt,“ odbyla ho a šla utěšovat Karinu. Vždycky tu byla pro ni, vždycky na ni brala ohled, na tu zdánlivě křehčí a zranitelnější z nich. Nikdy si nechtěla připustit, že by i ona potřebovala pomoc.
„Jdu za ní. Díky za ten led, bylo to příjemný,“ usmál se na matku.
Každý občas potřebuje vlídné slovo, obklad nebo pohlazení od maminky, ať je mu pět nebo patnáct. A co teď asi dělá Sirius? Kdo je hodný na něj?
„Alohomora!“ Nic se nestalo, ačkoliv zkoušel odemknout zámek masivních dubových dveří už nejmíň popáté. To je blbost, tohle nemá smysl, řekl si Sirius a rozhlédl se, jestli nezůstalo někde pootevřené okno. Teď v zimě, to určitě.
Pomalu začínal panikařit. Skutečně ho kvůli několika hodinám zpoždění nepustí domů? Nechají ho v předvečer Vánoc v noci a v mrazu venku na ulici? Možná je to řešení… možná že je to pokyn osudu. Kdyby tak nezahodil ten papír, na kterém měl napsanou a nakreslenou cestu od Jamese… ale nechtěl aby někdo přišel na to, kde byl. Otočil se zády ke dveřím a udělal pár kroků. Jen se teď nezačni litovat…
„Siriusi Blacku, co si myslíš že děláš?!“
Takže nic. Ve chvíli, kdy se smířil s tím že nemá domov a začal se z toho téměř radovat, vážně? byl povolán zpátky do služby. Se srdcem sevřeným pocitem, který by si zanic na světě nepřiznal a který nechtěl ani pojmenovat, se otočil a zpříma se zahleděl do přísné tváře své matky.
„Omlouvám se, máti, vzkázal jsem po Kráturovi, kdy přijdu.“
„Krátura je můj dlouholetý věrný služebník, nikdy by mi nelhal ani nic nezamlčel. Nic mi od tebe nevyřídil, ale mě teď nezajímají tvoje výmluvy. Máš práci, pojď se mnou okamžitě dolů!“ Její hlas byl ledový a řezavý, Siriovi se bezděky vybavilo, jak se Kristina s Bellatrix tak nádherně popraly začátkem prosince u jezera a Kris proti jeho sestřenici poslala ostré ledové střepy ze zamrzlé hladiny.
„Máš poslední možnost dokázat, že jsi hoden našeho hrdého rodového jména,“ zaburácel hlas jeho otce, trochu pozměněný akustikou vlhkého, zatuchlého sklepení.
No to jsem vážně zvědavej jak. Tak co jste si to na mě zase vymysleli…ne!! Tohle ne!!!
„To ne!“
„Prosím?“
Její hlas byl jako nůž, projel mu srdcem, zmrazil ho a jako by přejížděl svým ostřím po krku… přivřel oči, mimoděk se přikrčil a nahmatal vlhkou, studenou zeď za sebou, aby neztratil rovnováhu.
Dost, tohle přece uměla i Kristina, je to jenom sugesce. Zapomeň na to, kdo stojí před tebou, ona není o nic víc matkou než tady ten kámen za mnou, ať by sis přál cokoliv…
Násilím se přinutil ke klidu a otevřel oči. Snažil se nevidět drobnou, vychrtlou postavičku domácí skřítky Estelly, choulící se v kleci na špinavé podlaze.
Proto poslali toho hnusnýho skřeta, tušil jsem to…
„Dobře. Co chcete abych udělal?“ Kdyby ho teď viděli přátelé, kdyby ho teď viděla Kristina… Jak moc touží po lásce své matky? Kam až bude ochoten zajít?
„Chci abys toto nízké stvoření popravil, jak žádá tradice našeho rodu. Tvého rodu, synu,“ dodala medovým hlasem, ze kterého se mu skoro obrátil žaludek. Už zas to na něj zkouší…
„Proč?“ Hrál o čas, ale tady se nedalo nic vymyslet. Zabije nebo odmítne. Věděl, že jediným důvodem pro výměnu personálu je matčina libovůle. V tomto případě to ale byl spíš fakt, že Estella ho zbožňovala a nikdy neváhala nechat práci prací a běžet za ním, aby ho varovala před průšvihem, nebo aby ho ošetřila a zmírnila všemi dostupnými prostředky následky často příliš krutých rodičovských trestů.
„Protože tě o to žádám, můj synu…“ Železná pěst v sametové rukavičce…
„Ty ho žádáš? Matko!“ zazněl ze stínů pobouřený hlas jeho bratra.
„Ty teď mlč!“ napomenula ho ostře. Zřetelně slyšel, jak se od klenutého stropu odrazil jeho nádech, jako by chtěl protestovat, a vzápětí zaregistroval prudký otcův pohyb, když tasil hůlku a varovně ji na něj namířil.
Jak lákavá šance… jak jednoduché, dosáhnout po letech opovrhování uznání své matky tím, že sprovodí ze světa něco jako příslušníka nižšího živočišného druhu. Moc jednoduché na celou tuhle maškarádu, jim na tom příliš záleží…
„Jak?“ Nevěřil tomu, že se s takovým klidem zeptal, že udělal ty dva kroky od stěny a postoupil k ní blíž.
„Samozřejmě že čistě, nejsme přece řezníci. No tak?“ jemně mu pokynula, naznačila, aby vytáhl svou hůlku. Poslechl ji a pomalu namířil na nebožačku, třesoucí se v koutě klece. Matčin výraz v tu chvíli neměl daleko k opravdovému úsměvu. Dokonce i Regulus zapomněl na to, že byl před starším bratrem pokořen, a ohromeně se na něj zadíval.
Chtějí abych použil Avadu, ne-li víc… ale na to se v Bradavicích přijde a já se povezu. Nejpozději po závěrečných zkouškách, ale spíš dřív. Po tomhle bych obstál už jen v Kruvalu, Karkarovovi je tohle jedno. A od Karkarova je ke Smrtijedům už jen krůček, pokud už jím on sám teď není.
Nečekaně se otočil a svou hůlku namířil na matku.
„Impedimenta!“ Pokusil se zasáhnout ji i Reguluse, ale ten stál příliš daleko a matku strhl stranou jeho otec. Evidentně mu nevěřil…
„Expeliarmus!“ zahřměli oba naráz, ale otec s chladnější hlavou přece jen lépe mířil, takže se Siriova hůlka okamžitě ocitla v jeho držení. Sirius vyběhl tak do půlky schodiště, aby měl aspoň pocit fyzického odstupu.
„Vím přesně co chcete,“ zařval, „nikdy mě nepřinutíte zabít někoho jako je ona! Nikdy! “
„Crucio!“ zaznělo stereo z hlubin sklepa. Siriuse zasáhly dva paprsky kletby, ještě znásobené vztekem. Padl na kolena, zlomek vteřiny ještě vzdoroval, ale pak se v křečích skutálel po kamenných schodech.
Když Kristina chtěla aby ji James našel, zaručeně se mu to taky povedlo. I teď zaváhal jen na chviličku a pak už šel najisto, do koupelny rodičů v přízemí. Seděla v rohu na zemi, hlavu položenou na skrčených kolenou, a plakala. Ze zrcadla byla hromádka střípků.
„Kristi, co tam bylo? No tak, čeho ses zase tak lekla?“
Jemně jí zdvihl hlavu a otřel mokrý obličej.
„Ty… ty se na mě nez… nezlobíš?“ vykoktala ze sebe.
Nechala se zdvihnout z kachlíčkované podlahy a položila Jamesovi hlavu na prsa.
„Na tebe? No neblázni. Bude zase dobře, neboj. Pojď nahoru.“
Zvedl ji a odnášel do jejich pokoje. Matka už tam nebyla. Položil ji na postel a lehl si vedle ní.
„Kristi… co bylo v tom zrcadle?“
Už neplakala, byla jen trochu vylekaná a nezvykle vážná. Chvíli se na něj mlčky dívala, jako by si nebyla jistá, jestli s ním o tom vůbec může mluvit.
„Já myslím,“ ozvala se po chvíli tichým a ochraptělým hlasem, „že to je Karina.“
Sledovala jeho reakci a protože se mu podařilo nedat najevo úzkost, která se ho zmocnila po tom sdělení, pokračovala dál.
„Je ale jiná. Vypadá stejně, jak by teď vypadala, ale zároveň jako by byla o hodně starší. Neumím to vysvětlit, je to v jejích názorech, v jejích očích, gestech… někam mě chce navést, před něčím varovat, já si nejsem jistá.“
Schoulila se těsně k němu.
„Myslíš si že jsem cvok, že jo,“ ozvala se po chvíli ticha. Už se nezmohla ani na naštvaný, ani na ukřivděný tón, z jejího hlasu zaznívala už jen rezignace. James zavrtěl hlavou.
„Přemejšlim… poslouchej, čistě teoreticky – ty tvý vzpomínky by mohly bejt její, kdyby byla starší, ne? Ona přece viděla do budoucna, třeba přišla na způsob jak se reinkarnovat a přesunout v čase, třeba ti chce něco říct a nenašla lepší způsob, než spojit svou duši s tvojí. Třeba by bylo lepší si s ní promluvit, než rozbíjet zrcadla.“
Napjatě sledoval, co na to řekne.
„Ne že by to znělo moc souvisle. Ale asi máš pravdu, nic se neděje jen tak, pro nic za nic. Víš co?“
„Co myslíš?“
„Je príma mít tě za bráchu,“ zajela mu rukou do černé čupřiny a konečně se zase trochu usmála.
„Děti, vstávat! Zaspíte celý svátky!“ Paní Potterová, čilá a usměvavá, nakoukla k synovi do pokoje. Otočila oči v sloup – už zase spali spolu… je tohleto v pořádku?
James si se zuřivým výrazem tiskl ukazovák na rty a očima ukazoval na Kristinu vedle sebe. No ano, spí nádherně, i jí je skoro líto ji budit, ale v devět hodin už by vstávat mohli. Přikývla, ale prstem si zaťukala na ruku, kde by normálně měla hodinky. Pak za sebou tiše zavřela.
„Kolik je?“ zamumlala Kris se zavřenýma očima.
„Devět.“
„Kolikátýho?“
„Čtyřiadvacátýho… Kristi, co se děje?“
Prudce rozevřela oči. Chvíli na něj zírala, vypadala úplně dezorientovaná. Posadila se a rozhlédla se kolem sebe.
„Ne, nic, dobrý. Zdálo se mi o Siriusovi, takovej divnej sen… Letos mě ty svátky vůbec neberou, chtěla bych, aby už bylo po nich a on byl tady.“
„S tebou ta láska teda cvičí,“ ušklíbnul se, „co takhle se zvednout? Máma už tu byla.“
„To není tím, a s tebou jen tak mimochodem necvičí? Můžeš si za Lily nohy ušoupat a oči vykoukat. Kdybys věděl co já, možná by ses tak netrápil,“ mrkla na něj jedním očkem.
„No jo, počkej, cos to včera říkala, že s tebou nemluvila kvůli mně?“
Otočil ji k sobě a chytil ji za ruce.
„No tak, povídej… Kristi…“
„Co za to?“ Ale pak se rozesmála. Škemrající James byl prostě neodolatelný.
„Viděla nás v sobotu ráno venku a po tom, co jsem spala u vás, si myslela bůhvíco. Běhala jsem za ní celej den, abych jí to vysvětlila. Nemám ti to samozřejmě říkat, ale pak jsme si udělaly černou hodinku a přiznala se mi, že tak od tý doby co si všimla, jak se posledních pár měsíců chováš ke mně, si tě najednou začala vážit. Prej ses docela dost změnil. Vždycky ses jí líbil, Jamesi, a teď tě má už doopravdy ráda, jenom se s tím trochu těžko srovnává. Ale to přejde, pokud neprovedeš nějakej extrémní kiks.“
Poprvé za celou dobu, co byli doma, se James upřímně usmál.
„Je príma mít tě za ségru.“
„Tak mě nerozmačkej…“
„No jo, ty křehule. A do koupelny du první, po tobě už bych se neměl před čím učesat!“ Nejdřív zalapala po dechu – rýpání takového druhu přece jenom nečekala – ale pak bleskově vystartovala z postele, přičemž o něj zachytila nohou a jak se ji snažil předstihnout a strhnout stranou, svalili se oba na koberec vedle postele.
„Jako malý děti,“ ozvala se Alice mezi dveřmi, „aspoň ty, Kristi, bys jako ženská měla mít rozum.“
„Tohle tryskový pometlo a rozum?“ kontroval James.
„Chceš vidět pometlo? Koukni se do zrcadla!“ smála se Kris, překročila ho a vítězoslavně zamířila do koupelny. Alice Potterová se za rohem pro sebe pousmála. Už se skoro začínala bát té Jamesovy zamlklosti a projevů té Kristininy neurózy, ale teď to vypadalo, že Vánoce už nemůže nic pokazit.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář