Přání
Dívka na lavičce sedí a vzpomíná: , , Kéž bych tě nikdy nepustila, kéž by se to nikdy nestalo. ´´ S lítostí mysl svou převrací a nožem u ruky si hraje. Lavička na samotě, s vyhlídkou do kraje. Nikdo ji neutěšuje, kraj nelítostný, podzimní je. , , Proč se to stalo, mé jediné přání je, vše vrátit, nazpět. ´´ Stále o tom přemýšlí a v tom vítr se zvedá, myšlenky odnáší, kamsi do daleka. Nese vyprávění pryč, do minulosti, jež si ona vzpomíná, ale nezná.
Mladík se směje, s dívkou v náručí, obdivují vše kolem sebe. , , Má milá, kéž budeme spolu napořád…´´přeje si, ale raději se neptá, zda ona stejné myšlenky má. Spolu se baví, spolu se smějí a políbení si darují, že si na sebe vzpomenou, že se jeden druhému nerozutečou. Vítr vane, vlasy jim čechrá, spolu na výhlídce, za zády s lavičkou, dívají se do kraje, s láskou hledí, jeden pro druhého, spolu na věky pro tento moment, v tento čas.
Za pár dní, kdy musí být samotni. Oba přemýšlí, kdy se zas uvidí. Mladík nečeká, ze své temné komory utíká aby ji zase spatřil a dívka stále sedí, v hlavě přemítá, zda je vše správně, chlapci se neozývá. Temnou nocí za ní jde, spěchá a utíká. Své křídla rozpíná, lásky plná, protože ji miluje. Teď stín se nocí plíží, ke své milé, které se oči klíží. , , Kéž už s vámi budu, mé tajemství temné, k vám mne rychleji přinese, k tomu snad je jedině dobré. ´´ přemítá, ale mysl dívky, v noci utichá.
Když už k oknu jejímu se blíží, stále myslí na to, jak mu chybí. Na kraji domu, kde odpočinek si dal, zakopává a do hlubin města padá. Teď křídla mu nepomohli, k pevnému zdění přidala se i krev upíří. Se sténáním do nebližší díry se odplazil a tam usnul, snad se uzdraví. , , Kéž bych tě nikdy nepustil…´´ze rtů vyrazil.
Tak čas běží. Dny, noc za nocí a mladík se dívce neozývá. , , Ach kdepak jsi můj milý, vždyť jsme si něco slíbili. ´´Stále dívka přemýšlí, na své lavičce, kde má svého milého, srdci blízkého. Ostří se leskne, k ruce se blíží. , , Vždyť vás miluji, nevydržím bez vás zde být…´´čepel, stále blíž. Už málem na život si sahá. , , Ach dívko má, copak to vidím, schovejte to hned. ´´Kdo se na ni usmívá, černý upír, který vylízal si své zranění. , , Ach má sladká, omlouvám se, jsem nešika, to musí stačit vám, políbení, jako omluva, to vám dám. ´´
Usmívají se na sebe. Každá chvíle bez drahého je těžká, ale musí se vydržet, protože čím víc se těšíme, tím sladší je shledání. Věčné, toužebné přání.Komentáře
Přehled komentářů
to je tak pravdivé (a také moc krásné), až se tomu nechce věřit.. a náhodou je to docela povzbuzující.. teda pro mě rozhodně.. ale já se asi moc nepočítám, co?? přece jenom mi přijdou veselý věci, který se ostatním lidem jeví jako smutné.. XP
...
(Domii, 28. 9. 2007 18:24)