Nakreslená
Vítr si hraje s listím na zemi.Prohání se sem a tam,hraje a hraje dokud ho to neomrzí.V tu zvedne malé pírko,nese ho povětřím a přistane chlapci do jeho bloku,ten se na něj podívá,pečlivě uschová do kapsy.Dál sedí na lavičce před školou jako každý den.Se svými myšlenkami a rozumem,co se vejde do kapsy.V ruce blok,v něm jeho sny,představy, fantasie.Čeká dál v teplém odpoledni.Je zahalen od hlavy až k nohám.Jeho dlouhé vlasy halí tvář a ruce omotané šátkem až k dlaním ,přikryté dlouhým rukávem,svírají tužku s blokem.Kreslí co ho napadne.
,,Kdopak to tu je?Náš úchyl!´´Křičí chlapci,kteří právě vycházejí ze školy.On si jich ale nevšímá,dělá,jakoby je neviděl.Dál si kreslí.V tom jeden s chlapců do něj strčí,až se svalí na zem.Mladík vstane,opráší si své černé oblečení a jedním okem vyčnívajícím mezerou mezi vlasy pohlédne do mysli toho,který se nad něj vytahoval-chlapec ustrne,asi ho to vyděsilo a začal utíkat domů.Ostatní šli za ním:,,Co je,co se stalo?´´Křičí,ale chlapec má jiné starosti, aspoň vyměnit si kalhoty.Mladík má zase tedy chvíli na kreslení svých představ.Všichni už odcházejí pryč.Poslední zvonění toho dne.
V tu se ze školních dveří vynoří mladá dívenka s hnědými vlasy pod rameny a blond melírem na konci.Jde pomalu,hodně pomalu,nad něčím přemýšlí.Asi si nevšimla,že ji někdo pozoruje.Každý den,každou tu dobu co tu sedí ji prohlíží,potají a kreslí,jak nejlíp umí.Snaží se vystihnout každý detail těch vlasů podobných větru,očí podobných pohledu anděla,tělu,co ji dal sám bůh.To mu hřálo srdce.Chtěl s ní být aspoň chvíli,ale nikdy se nemohl zeptat a tak ji kreslil,jen jedna věc mu chyběla,úsměv. Nedokázal to,neuměl mluvit,proto asi dokázal tak krásně kreslit.Koukal,jak jde kolem něj,tak pomalu,tak klidně.V tu upustila učebnice,co držela pěvně v náručí.
Mladík k ní rychle přikročil,jeho blok mu u toho spadl na zem,začal vše skládat, podal ji to ze země.Dívka se na něj zadívala,moc neviděla přes tolik vlasů.,,Děkuji ti…´´Usmála se na něj.On si ji pořádně prohlížel aby si to zapamatoval.Co nejvíce a nejdéle.Zatím,když stál jako strnulý,ona se shýbla pro kresbu,se zatajeným dechem ji pozorovala.Nedokázala skrýt úžas.Mladík se však rychle vzpamatoval,vytrhl ji blok a utekl.,,Počkej…´´Řekla tlumeně.Pak už jen pro sebe povzdechla:,,Tak krásně kreslí…´´
Na druhý den se udělalo špatné počasí.Blesky byly do země jakoby se ji snažili utlouct.Dívenka poslouchala nudný výklad poslední hodiny,když se zakoukala ven.Zase tam seděl,držel si plášť u úst ,přes obličejem,chtěl se skrýt před tvrdými dopady kapek.,,Tak neodešel..´´Řekla si.Její přítelkyně se na ni otočila:,,Kdo?´´Jenže dívenka se jen usmívala,ta druhá to pochopila, vyklonila se před ní a pohlédla do okna,ale už tam nikdo neseděl.,,Tak ti asi zase zmizel!´´Řekla.Dívenka na ni pohlédla:,,On tam zase bude.Za chvíli se mraky rozplynou…´´ Měla pravdu.
Moc se těšila až zase vyjde a uvidí ho,dlouho věděla,že se dívá právě na ni a něco připravuje,proto před ním chodila pomaleji.Pořád doufala,že ji jednou řekne,jak se jmenuje a ukáže,co dělá.Ostatní se na ni koukali jako na blázna,přeci ho nezná,může to být vrah a bůh ví co ještě,jenže ona měla svou víru a mysl dívky nepozná nikdo jiný než právě jen ona.
Poslední zvonění toho dne právě odzvonilo.Mladík už čekal na svém obvyklém místě.Čekal až vyjde podle něho to nejkrásnější,co kdy v životě viděl.Dnes ho chlapci neotravovali,zdaleka se mu vyhli a ten,kterému dříve pohlédl do očí,si dnes schovával zrak do dlaní aby se náhodou omylem znova nepodíval.Dveřmi vyběhla dívka,zase jako poslední ze všech.Šla přímo k němu,on rychle schoval blok.,,Ukaž mi to ještě jednou prosím,prosím tě moc,prosím…´´Vyjekla na něj.On ucukl a začal couvat.V tu foukl vítr,který odhalil z pod vlasů jeho ústa,mladík zdvihnul ruku a přiložil ukazováček na rty aby naznačil,že se má na chvíli utišit.
Ona to pochopila,usedla vedle něj.Vzal tužku,nalistoval prázdný papír a napsal:,,Jsem němý…´´Když si to dívenka přečetla,úsměv se jí zmenšil,ale po chvíli ji na tváři zase zazářil.,,Jak se tedy jmenuješ,můžu to vědět?´´Podala mu nazpět blok,on připsal:,,Prosím,teď ne,nemám jméno,nesmím…´´Nechápala to.Pořád ho přemlouvala.Mladík už to přestal brát na vědomí.Jen připsal:,,Smím tě doprovodit domů?´´Dívenka se zaradovala.,,To víš,že ano,budu moc ráda.´´Vedl ji jakoby cestu znal,ale pořád mlčel,tak rád by promluvil,tak rád.Šli a šli až byli před jejím domem.,,Už musím jít.´´Řekla,udělala pár kroků od něj se zamyšlenou hlavou koukající se k zemi a v tu se ozvalo:,,Nemo,jmenuju se Nemo.´´Dívenka se zarazila.Vyjel ji zase ten úsměv a rychle se otočila,ale tam už nikdo nestál,vrátila se na místo,kde před tím byli spolu,rozhlížela se,ale nikde nic.Na zemi jen ležel kus šátku z jeho ruky,zvedla ho a on se rozplynul ve větru,uletěl ji.Šla domů.
Na druhý den zase čekal na stejném místě.Oba věděli,že se potkají.Jeden vyhlížel druhého.Na konci vyučování se zase potkali před školou, Nemo dívenku vedl domů.,,Kam jsi včera zmizel,kam jsi šel,proč si zase utekl?´´Čím víc se dívka ptala,tím víc mizela tvář chlapce pod vlasy.Když už skoro byli u jejího domu,zeptal se najednou:,,Jak se jmenuješ ty?´´Hleděl ji u toho do očí,oba se zastavili…,,Já jsem Marie…´´Ani mu nedocházelo,že mi přichází hlas zase tam,kde nikdy nebyl.Žádný doktor nedokáže to,co srdce dívky.Jen jedno mu došlo,ztrácel schopnost kreslit.Čím více řekl,tím míň dokázal mluvit na papír.Přiklonil se k ní a pošeptal ji do ucha:,,Překrásné jméno…´´Nedokázala odpovědět ani slůvku,jen se usmála.Tak ji zase opustil, ona šla domů.
Celou noc snila o chvíli,kdy bude zase s ním,kdy se uvidí.
Celou noc snil o ní,o chvíli,kdy budou spolu.
Snad ji toho řekne víc,vždyť si to zaslouží.
Snad mi toho řekne víc,vždyť tak krásně mluví.
Možná ji ukážu,jak jsem ji nakreslil.
Možná tu kresbu dokreslil.
Oba plní myšlenek dočkali dalšího dne.Poháněli očima hodiny aby už byla zase doba,kdy budou spolu.Moc se těšili na tu chvíli.Dnes seděl zase mladík na lavičce,horlivě ji vyhlížel,ale v tom se mu za zády ozvalo:,,Ahoj,že ses lek?´´Nemo se opravdu vylekal a vstal,aby ji přivítal.Řekl:,,Nelekl,dočkal jsem se.´´Marie na něj pohlédla.,,Ty jsi se těšil?´´Na to už odpověď nedostala.,,Proč nemluvíš?Proč?´´Ukázal ji papír,kde bylo vše vysvětleno:
Já nemám mluvit,nevím čím to je,že se mi to někdy povede.Mám vadu řeči,už od narození nedokážu vyslovit nic.Jak jsi dokázala,že se mi to povedlo?Nevím,dělal jsem všechno možné abych to zjistil,ale dnes jen tuším.Ztrácím schopnost kreslit a začínám mluvit.
Pohlédla se mu do očí,vlasy mu odkryli celou tvář.,,Vždyť to není možné.´´Nemo uklonil hlavou na znamení,že je.Marie si to však nedokázala připustit,pořád ji to probíhalo v hlavě jako jediný cíl mysli.Mladík cítil,že to nechápe,musel ji to nějak vysvětlit,nějak,aby pochopila co myslí,co se ji snaží dát.Ta moc v jeho fantasii se rozpouští a ona zatím neví proč.
Když přišli před její domov,Marie ještě pořád přemýšlela o jeho slovech.Věděl to,přiklonil se k ní a dal jí polibek na rty.Ona zdvihla hlavu v němém úžasu,dívali se na sebe.,,Jednou ti řeknu vše,jednou se vše dovíš.Tu máš tvou kresbu,už ji nepotřebuju,mám tebe,jsi poslední má fantasie,kterou jsem dokázal nakreslit.Čím víc lásky ke mne od tebe jde,tím víc nepotřebuju sny.´´Udělal dva kroky od ní,jeho plášť se zdvihl,jakoby se urval z krku,spadl k zemi,vítr ho pomalu odnesl.,,Počkej,bude ti chladno.´´Řekla Marie a přivázala mu svůj šátek na krk.Jak jej dovázala,Nemo odešel,spíš zmizel jakoby stín.
Na další den se zase oba těšili.Maria se snažila pochopit co ji mladík povídal a Nemo usínal s jejím šátkem u hlavy,protože z něho cítil ji,jakoby stále byla s ním.Cítil se v bezpečí a klidu,který v životě,v srdci měl málokdy.Podivný svět myšlenek a fantasie mu pomalu přicházel jako jeho zhouba.Kdyby jej nebylo,dávno by ji oslovil,řekl,co doopravdy cítí…
V tu samou dobu,jako vždy, se oba setkali.Dnes bylo vše jiné.Ačkoliv Marie zkoušela z Nema dostat všechno,co říkal,on pořád naznačoval,že se má utišit.Nešli tou samou cestou jako vždy,mladík ji vedl kamsi,kde to ještě neznala.V tu přišli k lesu,kam Marie nikdy nešla,nikdy ne sama,bála se tam.,,Ne,dál nepůjdu.´´Nemo se na ní podíval,věděl,že se bojí.Proto napřáhl ruku a pokynul keřům,stromům,všem těm lístečkům na větvích staletých otců země,ty se sehnuli pod jeho vůlí.Ukázali mu úctu.Mladík se znova podíval na Marii.,,Cesta je volná,neboj se...´´
Udělali tedy krok do lesa,ten byl známý už od nepaměti.Bylo to sídlo zla ve městě.Časté útočiště hledaných a nebo vyděděných.Dívenka se proto bála,protože se zde nacházeli lidé pověšení na lanech,mrtví.Jenže když její dlaň svírala pevná teplá ruka chlapce,neděsilo ji nic.
Šli dlouho,předlouho.V tu se před nimi objevila postava.Držela cosi v ruce.,,Oba držte huby a dejte co máte v kapsách.´´Maria už,už chtěla vytahovat věci a dávat je neznámému muži,ale Nemo ji nepustil,držel ji ruku aby se ani nepohnula.Začal se usmívat.,,Čemu se směješ ty nádhero.´´Zakřičel ten muž,ale to v Nemovi budilo ještě větší opovržení a nesouhlas.,,Přestaň.´´Svíral cizák cosi v ruce,v tom vyšli rána, za ní záblesk.Jenže,co se nestalo.Nemo s rukou napraženou držel kulku ve vzduchu.Dívenka na to koukala s údivem ve tváři.Nemo si hrál s prsty,vždy když s nima nějak pohnul,kulka změnila pohyb a když je najednou stlačil k sobě ve špetku,kus toho želízka se vrátil velkou rychlostí na místo,odkud vyšel.Znova se ozvala rána,to jak vybuchla nábojová komora ve zbrani.,,Nech mne být,nepřibližuj se…´´Křičel muž ačkoliv pod mladíkovou vůlí nedokázal udělat ani krok z místa.Nemo promluvil:,,Už nikdy tě tu nechci vidět,nikdy,rozumíš?´´Muž pohlédl do obličeje mladíka,Marie v té chvíli stála za nimi,neviděla to samé co právě napravený muž,ale ten se vylekal a začal utíkat co nejvíc mohl.Když se vše vrátilo do pořádku,Nemo a Marie pokračovali v cestě.
Teď už je nic nezastavovalo.Najednou se nad krajem rozsvítil měsíc,odkryli ho mraky nad lesem.Došli na tajné místo.Bylo to vysoko na skále,dole pod nimi stály stromy.,,Vždy jsem věděla,že tu ta skála je,ale jak se dostat nahoru neví nikdo a ty jsi sem došel úplně sám.´´Nemo se usmál když to dívenka řekla.
,,Povím ti jednu hodně starou báji,tak starou,že to už ani není pravda.Za dávných dob žil jeden malý chlapec s velkou představivostí.Jeho život ubíhal a on založil nový svět ve své mysli.Nový svět plný stromů,zázraků a věcí,co lidem už dávno nedávají smysl.Jen jednu věc neuměl,lásku.Časem jeho království začali přepadat lidé,kterým cit, něha nedávali smysl,káceli jeho les a tak je odháněl,stromy si to nenechali líbit.Jeden za druhým bránili co je jim drahé.Tak se stalo tohle místo prokletým.Jediného člověka,který vše dal dohromady vydědili, on jim slíbil,že se vrátí až i on sám bude vědět,co je láska.´´
Marie se k němu přivinula.,,To je nejvíc slov,které si kdy řekl.´´Usmála se na něj.,,Řeknu ještě jedno,Miluji tě..´´A s největší něhou,kterou mu ona dala ji políbil.
V tu se nad krajem objevilo slunko.Stromy začaly kvést,lesem se hned vinula vůně květů.Staré věci lidmi odložené schovali kořeny svědků pradávných.Kletba jediným okamžikem,jediným polibkem opustila tento kraj.Z lásky jen láska vykvete…Od těch dob stalo se místo,les,místem zamilovaných.Na věčné časy se nikdo větví nedotkl,nechali je růst,stín jim dávat.Nad tím vším byli oni dva,jejich příběh nad těmi nejstaršími.
Život věčný je čeká,naplněný láskou…
thx
(Nemo, 20. 7. 2007 21:11)