Duch i člověk
1.den
Je šedivý,zamračený den.Mraky se dívají na zem,kde každý myslí jen na slunce a tak jsou černější a černější,nemají se rádi,nikdo je nemá rád.Však dole na zemi je přeci pořád láska,něco,co každému dává teplo,cit a světlo do těla,do srdce.Proto nikdy mrak nezatemní mysl dobrého člověka.Vždy přeci vyjde slunce,ať dnes nebo zítra,a po něm hvězdy ,měsíc,s ním hvězdy.
Mladá dívka jede v podvečer domů.Vytáhla si knížku,aby ji utekl čas.Z hlasatele se ozve:,,Olšanské hřbitovy,…´´Dál to neposlouchala,nezajímalo ji to.Jenže něco divného se dělo.U otevřených dveří stál chlapec,očividně zmrzlý až na kost.Měl černé,trochu potrhané oblečení,skelný pohled do schodů,modré oči,černé havraní vlasy po ramena vzadu s copánkem se zapletenými rudými bavlnkami,kdyby s hlavou tak rychle necuknul,tak si toho dívka ani nevšimne.,,Tak půjdeš dovnitř nebo ne??´´Ozvalo se z kabinky řidiče.Chlapec byl asi vyděšený,vypadlo to,jakoby nic neviděl.Nahmatal dveře a po schodech vyšel nahoru.Zavrávoral a posadil s naproti dívce.Pořád měl otevřená ústa , pohled do nikam.Jakoby byl udivený,překvapený,vyděšený.
Dívka na něj na chvíli upřela své veliké zelené oči.On pořád byl mimo sebe.Když se dívala,položila si knihu na nohy a ta se naklonila tak,že z ní vypadla záložka.Chlapec mihnul zrakem,díval se jak padá k zemi.Dívka si toho také všimla.On se sehnul,že jí ji podá.Když už po ní sahal,ona mu uchopila ruku,protože také hledala,kam upadla.Oba se zastavili.On pozvedl hlavu a díval se ji do očí.Zorničky se rozšířily.Jeho ruka byla chladná a studená,za to její hřála jako plamen.Teplo projelo od ní k němu.Trochu ji to vysílilo a tak se posadila zpátky do sedadla,on ji podal tu záložku.Trochu barvy do tváří se mu přitom vrátilo a usmál se naň.Oplatila mu to pousmání,vzala si záložku a sklopila zrak do knihy.
Venku byla už tma,docela smutně zataženo.Autobus jel dál tou temnotou.Pomalu se však rozpustila mlha,která padla při západu slunce,co stejně nebylo vidět.Jen ty zlé mraky tam putovali pořád koukajíce na lidi dole.
Po celou jízdu se chlapec usmíval ,koukal dívce do knihy až nakonec dostala chudinka velkou chuť se smát,v tu se před ním rozesmála jak jen to nejvíc šlo.I on to už nevydržel a smáli se oba na celé kolo,nikdo z cestujících nechápal čemu,ale bylo aspoň trochu veseleji.Když jim konečně došel smích.Vypadlo z mladíka jedno slov:,,Ahoj…´´Dívka s úsměvem řekla:,,Čau,jak se jmenuješ?´´Už se zase oba smáli a z něho vypadlo:,,Nemo a ty?´´….,,Já jsem Rodica.´´Chlapec se zamyslel,po chvíli z něj vypadlo:,,To je rumunské jméno,že ano?´´Z ní vyšel výraz pochopení.,,Jak to víš?To moc lidí nepozná,my tam bydleli,asi před osmi lety.A co je Nemo?Co je to za jméno?´´Chlapec znovu vypadla zamyšleně.
,,Nemo je všechno,co nerada jmenuješ,protože se toho bojíš a nerada vyslovuješ, protože se to už nemusí vrátit.Nemo,v mrtvém jazyce bezejmenný,nejmenovaný.Možná navždy ztracený a možná napořád mezi námi….Pěkná říkanka.Neboj se.Můj otec,děd,všichni s tímhle jménem tu říkanku přepovídali a já musím taky…´´Dívenka se na něj zadívala.,,Vypadá zvláštně,moc,ale jsi asi docela milý kluk,ne?´´On se usmál.Začali se bavit o sobě,oba se moc bavili.V tu dívka řekla:,,Jsi doopravdy milý kamarád,ale už musím vystoupit.´´Chlapci sjel úsměv do mračení.,,Smím tě doprovodit?´´Dívenka mu hned odpověděla:,,Budu moc ráda.´´
Venku se zatím rozjasnilo,ale jen kolem měsíce,mraky se mu jakoby vyhýbaly.Teď už oba šli někam do sídliště.Pořád se bavili,nedocházela jim řeč.Přerušil je podivný zvuk z druhého chodníku,z druhé strany ulice.Parta mladíků šla jako vždy z hospody.,,A,podívejte se na ně,hrdličky.Pojďte kluci,užijeme si.Poděl se ty chlapečku jeden!´´Šli k nim, měli upito.Jeden z nich se pokusil odstrčit chlapce na stranu,ale ten stál jako skála.Přišel k dívce a řekl.:,,Dej mi políbení, pak zavři uši a hlavně neposlouchej,co se kolem děje.Mysli na něco pěkného.´´Nečekala to,trochu se bála,ale strach z divokých mladíků byl silnější.Dala mi pusu na ústa.Zase ji to ubralo na síle,klekla si a zavřela oči.Noční nebe se v tu vyjasnilo.
Dívka jen slyšel:,,Ach bože,co to je?Co?...´´Pak jen řev a sténání. Křupání, cákání. Nejvíce bylo slyšet vysoký křik,jekot co vycházel před ní.Po něm ji pálili uši.Pak zazněl poslední výkřik,asi muže.Potom bylo chvíli ticho,začalo dlouhé srkání a sání.Tiskla si ruce k uším jak jen to nejvíc šlo.Šustění posouvaných těl skončilo tu hrůzu,asi je táhl do křoví,aby nebyly vidět.
Chlapec k ní přišel a zvedl ji.,,Nic se nestalo,vše je v pořádku.´´Objala ho, upadla mu slza na jeho rameno,ta projela skrz díru ve černém svetru a bundě,kde byla díra mezi švy.Polil ho stesk.Další cit.On začal hřát a mít stejnou teplotu co dívka.V objetí ještě chvíli zůstali,byla krásná,leč chladná noc.,,Pojď,musíš už domů.´´Dovedl ji před dveře jejího domu,už ji vyhlíželi,zdáli štěkali dva psi,kteří ji patřili.On před nimi zdvihl ruku a pokynul s ní k zemi,ti ulehli a usnuli jako štěňata.Dívka mu ještě řekla:,,Děkuji…´´Dala mu pusu na čelo a vytratila se ve dveřích.
2.den
Dnes už bylo pěkně,nebe bez mráčků,slunce zářilo do kraje.Vše pěkné,ráj zamilovaných a nová výzva pro opuštěné.Každý jakoby ožil v nový věk,dobu,či jen ve slunci hledal důvod se smát všemu a všem kolem sebe.Jen dívenka byla zasněná do prince,co ani neví,jestli existuje.Dnes se ho chtěla zeptat,kdo vlastně je a kde žije,moc se těšila,jen jedna věc ji děsila,jestli ho potká nebo ne.Přeci si na něj nevzalo číslo či adresu,nic…Tak zase sedla do večerního autobusu domů.
Vytáhla knihu,kterou nestíhala dočíst,protože ji minule přerušil její nový přítel.Dala se do čtení když se zas ozvalo: ,,Olšanské hřbitovy,…´´V tu ji do rozečtené kapitoly vešel stín,otočila se nahoru aby vynadala tomu,kdo ji stíní a hned se začala smát.,,To jsi ty?´´Řekla dívka a chlapec si k ní přisedl.,,To víš že jo….´´Zase byly spolu,smáli se, povídali si.Dívka zase uklidila knihu.Cesta jim utíkala rychle,moc rychle.Bavili se zase o všem možném,když tu dívka začala s vyptáváním:,,Kdo vlastně jsi?Kde studuješ?´´Na otázky o sobě chlapec moc neodpovídal.Jen vždy něco řekl ve smyslu:,,Když já studoval…Když já byl…´´Nechápala co tím přesně myslí,ale nakonec z něj vyplynulo,že je vystudovaný a umí hodně věcí.Moc jazyků včetně Rumunštiny.
,,Vážně?To si můžeme povídat po mém.´´Byla Rodica nadšená a tak začali.Cestující v autobuse je obdivovali,leckdo poslouchal ten rozhovor.Nikdo sice nerozuměl,ale na tom nesešlo.Vždy jen přeskočili jazyk nebo si v jiném řekli chyby,které dělají.V tu začala dívka vyprávět o svých dvou psech a o tom,že jeden z nich je nemocný.Chlapec ji uklidnil slovy:,,Podívám se na něj…´´Ona mu to sice nevěřila,ale dovolila mu to.
U konce cesty autobusu se domluvili,že k nim Nemo půjde aby se podívali na psa a nějaké učení.Dveře od autobuse se za nimi zavřely a už šli temnou nocí ,ale jen jinudy než včera.,,Dnes tam byli policisté,…´´Řekla dívenka.Mladík se zachmuřil.,,Já vím,nebudeme na to myslet…´´Dívenka se na něj usmála,jako že už o tom nebudou mluvit.Tak tedy pokračovali v noční cestě do Rodičinina domu.
Zdáli slyšeli štěkání už jen jednoho psa.,,Půjdeme dovnitř,rodiče jsou na týden pryč.Leží tam na dece,snad je mu lépe.´´Mladík ji podal ruku, druhou ji pohladil po vlasech.,,To víš že ano a nebo za chvíli bude.´´Usmál se na ni,zatím co ona sklopila zrak k zemi,černá vlásky ji sjely přes pravé oko.Vešli dovnitř,přivítalo je kňučení nemocného zvířete.,,To vypadá zle,jedl něco?´´Ptal se ji,ona zvedla plnou misku jídla,bylo mu to jasné.Když viděl i plnou mísu s vodou,zděsil se.,,Teď mne poslouchej,dej mi ruku a neboj se toho brnění,ničeho s neboj a hlavně mi ji nevytrhni.Věříš mi?´´Zamyslela se,po chvíli potvrdila:,,Ano,věřím,dělej jak umíš.´´
Vzal ji tedy za pravici a zavřel oči.Ona ucítila silné pnutí v paži,které nemohla nějak ovlivnit.Mladík položil druhou svou ruku na psa.Její rukou ji procházela mlha z dlaně do dlaně chlapce.Tekla jakoby proudem,on měl zavřené oči a tu sílu dál nechal téct do těla psa.Po pěti minutách padl vyčerpáním,pes usnul.Rodica nebyla taky už moc čilá,lehla si vedle něho.Cítila,jak mu chladne tělo.,,Děkuji ti…´´Políbila ho na rty.Pes se z polospánku probudil a olízal mu ruku,co ležela na zemi.Jeho studené tělo začalo zase hřát.Procitnul.Otevřely se ty modré oči, zorničky se rozjely,jakoby byl na chvíli mrtvý.,,Neděkuj…´´Řekl,postavil se,ale moc mu to nešlo.Rodica ho tedy podepřela a odvedla do své postele.Sama se oblékal do spacího,lehla si k němu a začalo ho zahřívat.Takhle usnuli.
3.den
Dívenka se probudila.Místo Nema ležela na polštáři růže.Rudá,trnitá,krásná,dala ji hned do vody.Čas běžel,musela si pospíšit do školy.Tam si sedla a učila se jako každý den.Unavovalo ji to,celé ty dlouhé nudné hodiny za stolem,když poslouchala staré zapšklé profesory žvanících o ničem,co by ji dávalo smysl života.Jediné,na co ona byla schopná myslet byl on.Ta jeho postava,oblečení,malý dlouhý copánek na temeni hlavy,který se táhnul až ke kříži na zádech.,,Už aby skončila škola…´´Povzdechla si.
Trochu se rozpršelo,začal foukat velký silný vítr.Zadívala se do toho.Začínala bouře,dost silná.Obloha potemněla.Silný blesk udeřil do stromů na konci školního pozemku,všichni se rozeběhli k oknům na východní stranu zahrady školy.Jen Rodica seděla,viděla totiž úplně něco jiného.Průsvitnou postavu ve vzduchu,co si jen tak poletovala,mávala ji a posílala pusy.Byl to on.Smáli se na sebe.Podle Rodicy to byl spíš pěkný přelud než skutečnost.V tu bouře ustala.Ve svitu slunce chlapec zmizel, učení pokračovalo dál.Pořád na něj myslela.
Už byl zase podvečer, ona jela domů,doufala,že zase přistoupí.Otevřela tu knihu a četla,dnes chtěla přečíst trochu víc,zbývala ji kapitola.On pořád nikde.Po chvíli dočetla,zamyslela se nad posledními větami:,,Napsal jsem,abych pochopil,myslel jsem,bych miloval,až jednou budu,již mohu být jako člověk,ten,co bude mít jméno,Nemo.´´Pořád si to četla dokola,najednou ji vyrušil hlas.,,Napsal to praděda,je to už přes sto let.Dlužím ti nějaké vysvětlení.´´Seděl naproti ní,ani si nevšimla,že přistoupil.
,,Dnes tě zavedu tam,kde opravdu bydlím,kde jsem doma po staletí.´´Trochu ji to vyděsilo,ale přijala to.Zase se ozvalo: ,,Olšanské hřbitovy,…´´Oba vystoupili.,,Prosím,neboj se mne.´´Řekl ji.Ona hrdě k němu přikročila.,,Já se nebojím,věřím ti.´´Usmál se na ni, objali se.Šli hřbitovem.Mladík ji podával ke každému hrobu co znal nějaký výklad.,,Tohle byl dobrý kluk,škoda ho.Pamatuji si,že jsme s nim propili spoustu času a pořád neměl dost.´´Smál se.Podívala se na náhrobní kámen:´´Pochován v roce 1856´´ Udělala divný úsměv.Jakoby nevěřila.Když takhle vyložil už pátý hrob,zarazila ho.,,Nepřijde ti hloupé dělat si srandu z mrtvých?´´I on zmlknul,zamyslel se.,,Ale to není sranda,pochopíš,uvidíš.´´Tak tedy šli dál
Už byla temná noc.Ptáci byli tiše,nikde se nic nepohnulo,ani větývka.Měsíc zářil,hvězdy,jeho družky,s ním.Rodica a Nemo tyhle noci zbožňovali.Měli to v očích.On ji vedl za ruku nocí a ona vlála plná napětí,co ji chce ukázat.V tu se zastavil.,,Jsme tu…´´
Stáli před starou,trochu zasypanou hrobkou.,,Prosím,můžeš očistit ten nápis?´´Zeptal se ji.Tak také udělala.Bylo tam:´´Non Eques,Memoria,Opsis´´Dívka se odmlčela,chlapec se zatím díval jinam do kraje a po chvíli povídá:,,Taky mi tam mohli napsat něco pěknějšího.To dnes před oknem třídy,to jsem byl doopravdy já.Neboj,to nebyl přízrak.Jezdec jsem byl.Koně mne milovali,ale jsou to denní tvorové.Z paměti mne chtěli všem vymazat,ale podle knihy by to znamenalo konec mého údělu.Zrak ti dovolí vidět mne jen ve tmě.Čím víc si mi dávala tvé teplo,tím víc jsem se stával naplněním,které se nedařilo po staletí.Já nestárnu už stovky let.Ta kniha mne k tobě měla přivést.Teď jen musíš přijít na to,jak to udělat,abych přežil.´´
Trochu to nechápala,ale snažila se.,,Opraš to dál´´Řekl ji.Byl tam nápis v rumunštině.Začala překládat:,,V plameni my tě zakleli,v kámen my tě zatavili,železem připoutali,už neutečeš,upíre!´´Odmlčela se.,,Proto ty zvuky,mám to pomíchané,člověk jsem býval,duch protože úděl není naplněn a upír,upírem jsem se stal po otci.Chtěli se mne zbavit a převezli mne až sem.Tak už jsi na to přišla?´´Pořád to moc nechápala.Začal opakovat:,,Studené tělo,zahřáno tebou,z kamene duše,nohy už nezebou….Studené tělo,zahřáno tebou,z kamene duše,nohy už nezebou…´´Opakoval to už po desáté když ho přerušila.,,Dost,potichu…´´On se zadíval do jejich očí,ona do jeho.Jemu se zas rozevřely zorničky,asi uviděl,že už pochopila,přistoupila k němu a políbila ho.Zvedl se vítr,začal vát silně a tvořil větrný kruh kolem nich.Ten polibek byl dlouhý,překrásný,trval asi minutu.Pak se dívali do očí.,,Pochopila má láska,klidná,překrásná.Život mi právě dala,daň světu mou vybrala.´´Začalo svítat,ale jeho tělo nemizelo v mlze,zůstalo vidět jako to její.,,Dlouho jsem neviděl východ slunce…´´Ona se na něj usmála a povídá mu:,,Ode dnes až navždy ho uvidíme spolu…´´Začali se smát a pomalu odcházeli domů.
Za nimi se začal propadat ten starý hrob.Všechny nápisy, zakletí se rozpadly na prach.Pro Nema začal nový život a Rodice také. Nikdy není konec nadějí.Když umřou ti,co ji potřebovali,její smysl nám přenechají,abychom ji mohli dál mít v srdcích pro ostatní.
non - ne
non - nikoliv
eques - koníček
eques - jezdec
eques - člověk na koni
memoria - paměť
memoria - památka
opsis - zrak