NeutralDark

  Můj první porod aneb jak bylo vše jinak,  než jsem plánovala. Snad zas na nic n  nezapomenu, tak jako v deníčku o mém  těhotenství, kde jsem zapomněla zmínit  naši poslední dovolenou ve dvou (i když  malý byl už v bříšku) a to, jak mě má  rodina tlačila do potratu, ale já se nedala.

Můj porod byl vyvolávaný kvůli preeklempsii. V 7:00 jsem měla nástup v nemocnici. Vzbudila jsem se doma už v 5:00, abych se pořádně nasnídala a navíc jsem si i pobrečela, že už malého budu mít brzo u sebe a né v sobě.

O půl 7 jsme s partnerem vyjeli směr porodnice. Po cestě nás stavěla policie na silniční kontrolu, ovšem můj chlap s úsměvem na rtech oznámil, že jedeme rodit, a tak nám policajti popřáli mnoho štěstí a ať to mám rychle za sebou. Ještě jsme se po cestě smáli, že je škoda, že za celou dobu těhotenství nás nezastavili.

Partner mě vyhodil s taškou před porodnicí a jel zaparkovat mimo areál, tak jsem čekala dole. Vůbec se mi o to jedno patro výš na porodní nechtělo. Pak přítel došel a musela jsem se už tedy opravdu zvednout a jít. Na příjmu jsem řekla, že jsme objednaní (cítila jsem se celkem důležitě ). Po chvilce mě sestra přijala a ukázala, kam si dát věci plus dala instrukce mému chlapovi a zelený plášť. Jo, do její místnosti se mi vůbec nechtělo, tak jsme se ještě s přítelem u skříňky smáli, že vypadá jak doktor, co půjde na operační. 

Pak jsem teda byla nucena už jít dovnitř, a tak můj muž odhodlaně zůstal sedět s mým košíčkem na věci na židli. Na „příjmu“ mě prohlédla, udělala KTG, zavedla první tabletku a přitom se mě ptala snad na všechno možné. Pak mi představila mladou studentku, která se o mě bude starat. Byla to sympatická slečna, ráda na ni vzpomínám. Ještě se mnou prošly můj porodní plán a pak následovalo představení našeho porodního boxu.

Partner se uvelebil na židličce a mě poslali zpět k sestřičce na klystýr. No žhavá jsem dvakrát nebyla, ale když mi řekli, že to porod urychlí, tak jsem svolila. Udělala mi ho ta milá studentka se slovy, že některé slavné osobnosti si to nechávají dělat v rámci očisty organismu. Jo na tuhle větu do smrti nezapomenu. 

Pak jsem se vrátila za partnerem a kecali jsme. Byla jsem připojena na KTG, ale stejně se nic nedělo. Já byla na eMiminu na diskuzi a ještě psala žhavě holkám, že je to pohodka  a chlap brouzdal na Facebooku. Co chvilku za mnou chodila „má slečna na hlídání“ a kontrolovala, zda je vše v pořádku a zda mi něco nechybí. Občas se zastavila i porodní asistentka. Nic moc se nedělo.

V 11 hodin chlap dostal hlad, a tak šel lovit jídlo. Po jeho příchodu za mnou dorazila paní MUDr. Henčlová (ta mě měla nastarosti ke konci těhotenství skrz mé problémy s vysokým tlakem a otoky) a kontrolovala, co dělá čípek. Zjistilo se, že jen porodní cesty dozrávají. Tak mi zavedla další tabletku a později mi přišla píchnout vodu. Ta teda už konečně rozjela kontrakce. S chlapem jsem odkráčela směr sprcha, kde jsem si hopsala na balónku. No hopsala, spíše na něm seděla jak slépka na vejci a nechala po sobě stékat vodu. Chlap seděl na zemi a bylo mu horko.  Pak bylo horko i mně, a tak jsme se vrátili zpět na pokoj.

Opět následovala kontrola prďolky, jak se mu daří, když mu už spousta vody odtekla. Vše v pořádku a kontrakce sílily a byly čímdál častější. Chlap pečlivě informoval personál, takže jsem se o to vůbec nemusela starat. Pak dorazila i má kamarádka, které zbývá dostudovat poslední půl rok a bude z ní taky PA.

Kontrakce sílily a já byla na tom čím dál hůř. Usínala jsem mezi kontrakcemi a hlavně jsem se cítila totálně vyčerpaná. Myslela jsem, že až příjde porod, nebudu mít sílu. Pak mě má kamarádka přesvědčila o tom, že by mi mohla pomoc vana s bylinkama, aby se už konečně cesty otevřely. Svolila jsem. Cokoliv, co by mělo urychlit ty bolesti, bylo pro mě dobré. Naložená ve vaně jsem se snažila prodýchávat kontrakce, přesně jako mi „slečna na hlídání“ plus moje kamarádka říkaly.

Muž byl u toho a snažil se mě podporovat, přikládal mi studený kapesníček na čelíčko a snažil se mi doplňovat tekutiny. Víc nevím, neboť jsem měla kontrakci a hned jsem usnula. Ještě si matně vzpomínám, že mě kamarádka hladila po čele a držela za ruku. Pak mi PA přišla oznámit, že asi porodím až zítra, bo jsem prvorodička a že si na hodinku odskočí do města, takže mě převezme jiná PA.

Bála jsem se koho nafasuju, ale jaké bylo mé překvapení když dosrazila PA, co nás prováděla na porodním, když jsem byla těhotná a šla jsem to jen omrknout. Byla jsem nadšená. Ona byla už předtím naprosto super a usměvavá a optimistická. Pak jsem se jí svěřila, že mám už pocit na tlačení, tak mě vyzvala, ať vylezu, že se na to podívá. Jo, marný pokus o vylezení z vany to byl. Držela mě kámoška i partner. Já totálně unavená, že prostě nevylezu a basta. Nakonec jsem se teda z vany dostala, ovšem v tu ránu došla i kontrakce. Taky že chodily co 3 minuty asi 2 hodiny, myslela jsem, že je to má poslední hodinka.

Když jsem tak stála a nemohla se zapřít nohama o vanu a myslet na to, že mám mít uvolněný celý spodek a že mám dýchat, zakousla jsem se do nejbližší věci, což bylo lehátko. Po kontrakci mě nějak dostali na to lehátko (to si nepamatuju jak). Pak mi bylo oznámeno, že konečně budeme rodit. Jupíííííí. Konec bolestem.

Přiběhli i další lidé, postupně se představovali, ale ani za boha nevím, kdo vše tam byl či nebyl. Začínali jsme na čtyřech, aby miminko sestoupilo dolů. Pak mě přetočila na bok s tím, že jsem se držela za nohu a už to i párkrát vypadalo, že se mi to podaří, ovšem hlavička se vždy vrátila. Skončila jsem na zádech a vzhledem k tomu, že mi hlavička malého vždy vyjela jen do půlky, tak mi PA řekla že zatlačíme mimo kontrakci. Respektive po prvním zatlačení s kontrakcí následoval výdech, hned nádech a zatlačení nanovo. To už byla hlavička venku a tělíčko už byla hračka. 

PA mě chválila, jaká jsem šikovná a že už je malý venku. Pak mi ho položila na bříško a já byla štěstím bez sebe. Pořád jsme byli ještě spojení pupčení šňůrou. Malý zezačátku neplakal, ale nakonec se rozplakal. Pak přítel přestřihl šňůru a malý i se svým tátou odešli na měření a vážení. Mě ještě čekal porod placenty. Jo mít tak kanylu, tak by mi pomohli, ale ono při napichování na začátku mi rupla žíla, takže jsem byla bez kanyly. 5× se mi to pokusili píchnout normálně, ale marně. Já hold nemám žíly. Takže následovalo mačkání mého břicha, aby se palcenta uvolnila. Strašně to bolelo a už jsem to vše chtěla mít za sebou. Nakonec se mi podařilo kousek vytlačit a zbytek mi vymotali. Naštěstí byla celá. 

Přišel přítel i s naším malým pokladem. Myslela jsem, že budu plakat, jako to bývá ve filmech, ale ani slzička mi neukápla, ta ukápla až na šestinedělí. Byla jsem šťastná.  Pak následovalo první přisátí. Ženská, co mi s tím měla pomoc, to po třetím pokusu vzdala a řekla, že mám blbou bradavku. Nicméně moje kamarádka to zkoušela neustále, až se konečně prďolka přisál. Oddychla jsem si.

Pak jsem byla převezena na oddělení šestinedělí a táta s prďolkou dojeli za mnou taky. Co se týče poranění, měla jsem jen malou trhlinku, která teda štípala 14 dní, ale naštěstí jsem se vyhnula nástřihu i šití.  A to jsem necvičila s žádným balónkem a ani jsem neprováděla masáže hráze a jiné věci. Takže vy, co jste těhotné a jste líné stejně, jako jsem byla já, a bojíte se nástřihu… nemusíte se bát.  I já to bez toho zvládla. 

Malý tedy přišel na svět ve 14:47 ten den, kdy jsem tam nastoupila, takže porod netrval dva dny. A prďolín měl 3 110 g a 47 cm, apgar scóre měl 10z 10. 

A oznámení našim známým? „Výroba dokončena. Váha výrobku 3 110 g. Největší rozměr 47 cm. Oba jsou v pořádku.“ Jo, někteří to nechápali a volali, že si nic neobjednali.  Až po vysvětlení jim došlo, že to bylo jen oznámení o narození našeho potomka. 

No a perlička nakonec. Můj chlap byl tak duchapřítomný a když už byl malý venku zmáčkl spoušť a nahrál mé přivítání miminka na svět. Je to velmi dojemné video a díky němu si kdykoliv mohu přivolat ty počáteční pocity štěstí, že už je maličký na světě. Vždy u něj brečím jak malý Jarda. Jo ještě že to chlapa napadlo. Mám tu nejkrásnější chvíli navždy uchovanou na videu. Jde tam slyšet jak mě PA chválí a jde vidět, jak jsme k sobě stále připojení pupeční šňůrou, zatímco odpočívá na mém bříšku. I jeho první křik je zaznamenán. Je to prostě památka na celý život. 

Doufám, že jsem nikoho nevyděsila, ale chtěla jsem jen napsat o tom, že i vyvolávaný porod nemusí být nutně horor.

Tak ať máte taky porod rychle za sebou a hlavně si s sebou vemte dobrou náladu a doma se pořádně najezte.  Hned po porodu jsem se dožadovala pozdního obědu  a měla jsem štěstí, donesli mi ho a já se najedla, zatímco malý byl u tatínka v náručí. 

Takže pac a pusu