Alexi Laiho životopis
Životopis: Výrazný představitel finské metalové scény, jehož jméno
se během posledních šesti sedmi let začalo v úctyhodném tempu šířit do
celého světa. Frontman nadupané, stylově trochu širší kapely Children
of Bodom, vyhledávaný producent, úspěšný skladatel a textař, host na
prestižních albových i pódiových projektech, leader několika dalších
kapel a sestav - to je Alexi Laiho, sedmadvacetiletý, technicky vysoce
erudovaný kytarista se stále se rozšiřujícím stylovým záběrem skladby i
hry.
Tento velký obdivovatel Steveho Vaie, Joea Satrianiho, Yngwieho J.
Malmsteena, Randyho Rhoadse, Jakea E. Leea a Zakka Wyldea, ctitel
Manowar, Stone, Stratovarius, W.A.S.P., Judas Priest, ale také zanícený
posluchač tvorby
Johanna Sebastiana Bacha, Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena se
stal natolik osobitým pojmem kytarové scény, že takové firmy jako
Jackson a dokonce i ESP přikročily k produkci jeho custom modelu (jeho
oblíbené kytaře ESP RV398AL se dostalo vyznamenání, když byla spolu s
Ibanezou Jem MirrorTop Custom Steveho Vaie a '81 Gibsonem "Grail" Les
Paulem Customem Zakka Wyldea uvedena v časopise Guitar World jako jedna
ze tří nejvýraznějších kytar současné scény).
Alexi Laiho se narodil 8. dubna 1979 v Espoo ve Finsku. Už v útlém věku
ho hudba nesmírně přitahovala, takže již v pěti letech se začal učit na
housle. K tomu si v průběhu školní docházky, v podstatě hned, jak mohl
dosáhnout na pedály, připojil i klavír. To ovšem netrvalo dlouho,
protože se přihodila jedna událost, pro jeho další uměleckou dráhu
naprosto zásadní.
Steve Vai...
Když mu táhlo na jedenáctý rok, tak shlédl na MTV Steveho Vaie, a to ho
tak uchvátilo, že odvrhnul housle i klavír a rezolutně prohlásil, že se
chce věnovat kytaře. K tomuto rozhodnutí sice nedošlo najednou, zrálo v
něm už nějakou dobu předtím, protože jeho sestra byla velkým fanouškem
W.A.S.P., Stone a Poison. Vai ale byla ta příslovečně poslední kapka,
která rozhodla. Alexi začal, podle své sestry prý úplně nenasytně,
poslouchat metalové a hard & heavy kapely. Ve snaze ještě více
proniknout do tajů kytary se přihlásil na vyhlášenou finskou
konzervatoř Pop & Jazz. To už byl vlastníkem Tokaie (kopie
stratocastera) a šedesátiwattového komba Marshall.
Jako druhý nástroj si zvolil klavír, což mu, jak později prohlásil,
ještě více usnadnilo skladatelskou práci, zejména ve vztahu vytváření
unison a duet s klávesami v pozdějších Children of Bodom: "Když to
vyhovuje oběma, kytaristovi i klávesákovi, tak je to ono. Ale když se
musí jeden z nich nutit do obratů a postupů, které jsou sice pro
jednoho běžné, ale pro druhého neobvyklé a obtížněji zvládnutelné už
jenom z hlediska charakteristiky hry na ten určitý nástroj, tak to je
špatně."
... a ti druzí
Ze stále se rozšiřující řady osobností začali pomalu krystalizovat ti
muzikanti, kteří pro jeho výraz měli zásadní vliv, a to i z hlediska
zpěvu. Vedle Steveho Vaie si velmi oblíbil Malmsteena a Satrianiho a
hodně ho ovlivnili i kytaristé Ozzyho Osbournea. Osbourne vůbec
znamenal (a znamená stále) pro Alexiho velký vzor. Ani ne tak po
stránce hlasové, jako spíše z hlediska celkové image a váhy osobnosti.
Výraz a styl jeho zpěvu více ovlivnili spíše Phil Anselmo od Pantery a
Mille Petrozza z Kreator.
Poté, co si Alexi ověřil své schopnosti techniky hry na materiálech od
Vaie a spol., začal mít na jeho feeling výrazný vliv Roope Latvala -
rychlý, syrový kytarista od Stone. Ten se také později stal jeho
kolegou v Sinergy a Children of Bodom.
Inearthed
Ještě na konzervatoři založil Laiho kapelu T.O.L.K., která se věnovala
spíše experimentální hudbě. Šlo ovšem jen o studentský výstřelek, který
Alexiho rozhodně nemohl uspokojit. A tak roku 1993 vznikla skupina
Inearthed, která se ve svých počátcích orientovala spíše na death
metal. Zakládající sestavu, vedle Alexiho, tvořili bubeník Jaska W.
Raatikainen a baskytarista Samuli Miettinen. Společně nahráli své první
demo Implosion of Heaven, kde se jako skladatel zvýraznil spíše
Miettinen. Po dva roky kapela objížděla kluby a pomalu si získávala
fanoušky. O výrazném postupu vzhůru se však rozhodně nedalo hovořit.
Důležitým zlomem v jejich kariéře pak bylo to, že Miettinen musel z
kapely odejít; jeho rodina se stěhovala do USA. Přispěl ještě
skladatelsky na druhé, připravované demo, ale tím jeho členství v
kapele skončilo.
Alexi se tehdy rozhodl, že by měl sound skupiny obohatit klávesovými
plochami. Protože však žádný stálý člen nebyl zrovna k mání, klávesové
party obstarali střídavě oba zbylí muzikanti, Alexi a Jaska. Bylo ale
jasné, že se složení kapely musí co nejrychleji stabilizovat.
Raatikainen, který tehdy hrál i na lesní roh v místním big bandu, tam
kontaktoval trumpetistu Alexandra Kuoppalu, který také hrál na kytaru.
Ten nabízené lano přijal. Sestavu pak na přelomu let 1995 a 1996
doplnili baskytarista Henkke 'Blacksmith' Seppala a klávesák Jani
Pirisjoki.
Kvintet se poměrně brzy sehrál a svým pojetím death metalu, který stále
výrazněji obohacoval o melodické prvky, pomalu získával na místní scéně
renomé. V tomto složení se také kapela vydala do studia, což vyústilo
ve vydání dema Shining. I když demo bylo dobře nahrané a muzikantsky
usazenější než předchozí EP, přesto se jim nepodařilo získat více
pozornosti. Tehdy se skupina rozhodla udělat poslední, zoufalý krok -
totiž na své vlastní náklady, o jejichž výši si tehdy nebylo třeba
dělat iluze, natočit a vydat album.
Children of Bodom
Laiho tehdy chtěl dát ještě více prostor klávesám, ale Pirisjoki
přestával po stránce instrumentální jeho požadavkům vyhovovat. Zvláště,
když se kapela odhodlala k tak riskantnímu kroku, chtěl mít Alexi
všechno podle svých představ. Náhradníka, talentovaného klavíristu
Janneho 'Warmana' Wirmana, přivedl opět Jaska. Jak se velmi brzy
ukázalo, měl jeho vstup
do kapely na celkový zvuk a stylové směřování podstatný vliv. Jeho
nesporně technické kvality výborně korespondovaly s Alexiho technikou,
navíc jeho cit pro plochy a harmonii podtrhnul Alexiho cit pro
improvizaci.
Nahrávky, které vznikly, měly být původně vydány malou belgickou
značkou, ale přes Kuoppalu se dostaly k Samimu Tenetzovi z Thy Serpent,
který je postoupil vedení daleko mocnějšímu labelu, Spinefarm Records.
Materiál se společnosti tak zalíbil, že smlouva byla v podstatě dílem
okamžiku. S jednou podmínkou. A tou byla změna jména.
Členové kapely si prý tehdy vzali na pomoc telefonní seznam a při jeho
pročítání narazili na jezero Bodom. Když si uvědomili, že dodnes
šokující příběh, který obestírá toto jezero, by mohl být pro Finy
dostatečně lákavý a vzbuzující pozornost, rozhodli se ho použít. Děti
od jezera Bodom...
Something Wild vyšlo a setkalo se s velkým zájmem. Vzbudilo pozornost i
labelu Nuclear Blast, který kapele nabídl distribuci pro evropský trh.
Skupina vystupovala i na řadě festivalů, předskakovala například Dimmu
Borgir, Hypocrisy a dalším. Na těchto turné ale byli bez Janneho, který
zrovna dělal závěrečné zkoušky. Nejdříve ho na čas nahradila Erna
Siikavirta, později, po natočení dalších nových skladeb, jako Towards Dead End, Children of Bodom či Downfall, Kimberly Goss (od Sinergy, Dimmu Borgir, Therion).
V této době se Alexi přes velmi schopně se rozjíždějící kapelu poohlédl i po další činnosti.
Stal se sólovým kytaristou Impaled Nazarene, vstoupil do Thy Serpent a
začal hostovat u Sinergy, s nimiž v průběhu října a listopadu 1998
natočil LP Beware the Heavens. Ačkoliv stále tvrdil, že Children of
Bodom jsou jeho hlavní kapelou, přesto byla u Sinergy jeho role opravdu
významná (a dodnes je). Zvláště, když k Sinergy vstoupil Roope Latvala,
jeho dávný vzor. Jejich kytarové bitvy se staly na metalových pódiích
příslovečnými.
Už tehdy začal být Alexi známý i pro tuto svou vášeň neustále hrát, s
kýmkoli. Dlužno říci, že jeho aktivity neslábnou ani v současné době...
Roku 2001 sice z nedostatku času spolupráci s Impaled Nazarene ukončil,
ale zato si zahostoval u Norther (Mirror of Madness), na jaře 2004
zformoval punkový projekt Kylähullut (prozatím vydali čtyři EP a jedno
album), v létě toho roku si zahrál s Crazy Train, revivalem Ozzyho
Osbournea, podílel se na produkci (např. na debutovém albu kapely
Griffin)... Vraťme se ale do konce devadesátých let.
Přes obrovský úspěch totiž nešlo vše tak lehce. Velký nápor aktivity
znamenal nesmírný tlak na psychiku, čemuž Alexi rok po vydání jejich
debutu podlehl a dokonce se pokusil o sebevraždu...
Další album, Hatebreeder, se stalo ještě úspěšnějším, kapela potvrdila
své renomé i sadou koncertů v Japonsku, kde hráli se Sinergy a In
Flames. Záznam z těchto koncertů můžeme slyšet na live desce Tokyo
Warhearts. Úspěch se držel i dalších desek. Follow the Reaper nabídla
syrovost předchozího alba, vyšperkovanou stále markantnější technickou
ekvilibristikou, Hate Crew Deathroll přidala na drsnosti, celkové
sehranosti a vyváženosti skladeb (viz např. Angels Don't Kill, Hate
Crew Dathroll či Sixpounder), prozatím poslední album Are You Dead Yet?
je výbornou ukázkou spolupráce kláves a kytary. Kapela se zde navíc
hodně zamyslela nad skladbou jako takovou (např. Punch Me I Bleed),
dala hodně průchod svým instrumentálním ambicím a pustila se i do méně
probádaných zvukových ploch. Tato deska také zaznamenala výraznou
personální změnu, kdy již dva roky před jejím vydáním opustil řady
kapely Kuoppala. Byl nahrazen Roopem Latvalou, Alexiho dávným vzorem...
Pro skalní fanoušky...
Opusťme nyní Children of Bodom a zaměřme se přímo na některé
zajímavosti Alexiho osobnosti. Tak například jeho vztah ke kytarám je
zrovna v tomto stylovém ranku hodně osobní: "Jestliže budete na svou
kytaru hrát hodně, vytvoří se pouto mezi vámi a tím nástrojem. Kolikrát
jsem si říkal, že všechno se může zhroutit, řada věcí nemusí vyjít, ale
vždycky můžu hledat útěchu u své kytary, protože ta bude stát při mně.
Snažím se být se svou kytarou co nejvíc. Často jsem s ní i spal, dávám
si ji do postele vedle sebe..."
Vztahu ke kytarám se týká i další příběh. V září roku 2002 hráli
Children of Bodom na Spinefeast. Po vystoupení se konal, jak jinak,
večírek. Během něj si Alexi své kytary, tehdy custom modely Jacksony
Randy Rhoads, uložil ve vedlejší místnosti, protože se bál, že během
party by mohly dojít úhony. Jenže ráno, když se probral, zjistil, že mu
všechny nástroje někdo ukradl. Jak uvedli jeho kolegové, Alexi nesl tu
ztrátu opravdu dost těžce a to nejen z hlediska toho, že v podstatě
neměl na co hrát: "Jako kdybych ztratil svoje přátele..."
Zbytek turné odehrál na Jacksona RR Custom Green Pinstripe. Toho si
vypůjčil od Roopeho Latvaly, který tehdy hrál se Sinergy, s nimiž
Children of Bodom společně vystupovali. Jenže jako naschvál, na
posledním koncertu se krk i tohoto Jacksona zlomil: "Bylo to jako
nějaké znamení..."
Hned po turné Alexi kontaktoval firmu Jackson, aby mu co nejrychleji
vyrobila jeho custom modely. Jenže v této době byla značka Jackson
pohlcena koncernem Fender, takže management firmy byl nucen Aleximu
sdělit, že by byli schopni mu dodat jeho kytary až tak za rok. Což bylo
pro Laiha samozřejmě nemyslitelné, a tak zkusil kontaktovat ESP. Ti po
něm okamžitě skočili a nabídli, že mu kytary i s jeho připomínkami
dokážou dodat do tří měsíců. A bylo rozhodnuto, Laiho přešel k ESP,
spolu s ním z kapely i Kuoppala a Seppala.
Pro Alexiho je typická naprostá oddanost živým vystoupením. Jak sám
říká, fanoušci si zaplatili a já jim musím dát to, co chtějí. A to za
každou cenu. Roku 1999 například vystupovali Children of Bodom a
Impaled Nazarene v Mexiku. Laiho měl vysokou horečku, bylo mu špatně,
ale na pódium šel a oba koncerty odehrál, ačkoliv mezi přídavky
zvracel... Když hostoval u Sinergy, hrál dokonce se zlomenou nohou...
Ani tehdy, když ho začalo bolet kdysi zlomené žebro, se nesnažil
vyhnout pódiu: "Bylo to v Japonsku a musel být přivolán lékař. Nakonec
jsem nemohl zpívat, jenže nehrát v Japonsku, to je umělecká sebevražda.
Neřeknu někde ve východním Německu, ale tady nás hodně berou, takže to
prostě musí jet dál."
PŘÍBĚH JEZERA BODOM
V noci 4. června roku 1960 na březích tohoto jezera někdo zavraždil tři
teenagery, kteří tu byli na výletě. Vražda byla provedena opakovanými
bodnutími nožem. Jediný člověk, který o tom mohl podat alespň nějaké
svědectví, Nils Gustaffson, byl zpočátku brán jako náhodný svědek,
který byl prostě v nepravý čas na nepravém místě. Ovšem, pořád se kolem
tohoto případu točilo příliš mnoho nejasností. Vše dokonce dospělo až k
tomu, že počátkem roku 2005 byl Gustaffson zatčen a z masakru
obžalován. Po skoro půl roku trvajícím procesu byl nakonec zproštěn
viny a propuštěn. Zajímavý je komentář Henkky Seppaly k tomuto
vyústění: "Všechno bylo jako na vodě, žádné pádné důkazy. Zdálo se mi,
že snad ani nikdo nechce po těch letech ukázat na jednoho člověka a
vyřešit celou záhadu tím, že řekne: To je on, on to udělal. No a tak je
Gustaffson volný, na tajemství jezera Bodom se nic nezměnilo, takže i
my můžeme pokračovat, aniž bychom si museli měnit náš název..."
COB
(Gabo-COB, 26. 1. 2010 18:43)