XVI Pochod Pro Psy Praha - Pohoří 5P 8 9 2007
16. ročník Pochodu Pro Psy Praha - Pohoří = 5P
O tomto pochodu víme už dlouho. Naše kamarádka Radka Jindráková nám o něm s nadšením vyprávěla už v zimě. Tak jsme si řekli s Dantesem, že vyzkoušíme, jak jsme zdatní. Sice ještě nemáme RTG kyčlí, ale byli jsme ubezpečeni, že se nejedná o náročný terén a že to určitě zvládnem.
A když víme něco nového a zajímavého, nenecháváme si to pro sebe a tak slovo dalo slovo a na pochod s námi vyrazili i Dana s Cassidym a malou Aničkou. Ráno jsme si daly na cestě spicha, pak už nás do cíle naší cesty vedla navigace J), díky níž jsme dojely, tam kam jsme chtěly, do obce Chotouň. Parkoviště bylo málo zaplněné a tak i Dana, coby řidička začátečník měla usnadněnou práci. Poté jsme došly na start pochodu, kde jsme obdržely mapu, itinerář trasy, zapsaly jsme se do přihlášky a vyrazily. Na startu na nás čekala Monika Jindráková, která se rozhodla nám dělat společnost. Čekalo nás 18km, dvě kontroly s razítky a plno zážitků. Po cestě jsme potkaly skupinku lidiček s hafíky, kteří s námi víceméně šli celou trasu a poté co jsme mírně zabloudili jsem v jedné z nich poznala sousedku z našeho bývalého pražského bydliště….jak je ten psí svět malý. Obě jsme vyměnily hafíky, ale i přesto jsme se poznaly J.
Nejdřív nás čekal hotel René, který byl z důvodu dovolené zavřený a tudíž jsme se občerstvily z vlastních zásob a pokračovaly dál. Cesta ubíhala v pohodě, hafani byli víceméně na volno a s košíky, jelikož obě vlastníme borce největší a neměly jsme zájem stále řešit, kdo je nej, takže sice asi jejich ego holt nemělo svůj den, ale my jsme byly klidné a užívaly si pochodu. V lese jsme potkávaly lidí jako na Václavském náměstí, většinou to nebyli účastníci pochodu, ale houbaři, no parkoviště u lesa na jednom místě dokonce sloužilo asi 25 autům. Pak jsme taky byly trochu součástí cyklistického závodu, no kola jsme sice neměly, ale radu, kam jeli jejich kamarádi ano, takže jsme dělaly zaručené navigátory, jeden cyklista byl naší radou tak ohromen, že doslova padl k zemi i s kolem…nevím, nebyl zase až tak daleko od správné trasy, aby se takto hroutil J) Vesele nasedl a upaloval dál J a děkoval.
Poté jsme měly na cestě jednu překážku v podobě labradora a jeho sedící paničky v příkopu. Sice nás bylo vidět, jak se říká , na hony daleko, i přesto panička labradora stále neviděla blížící se nebezpečí. Naši hafani nejsou nebezpečí, spíš její mazlíček….. vyrazil si to po asfaltce přímo k nám, po cestě se začal hrbit a já věděla , že spolu s ním přicházejí problémy L Pustil se do Dantese a ten s košíkem neměl moc šancí mu vysvětlit, že takhle se kamarád nechová, já jsem začala řvát, no hlas mám pořádný, takže si to labrador s tím kousáním asi rozmyslel, nicméně stále vrčel a dorážel na Dantese, který se mu klidil z cesty. Pak přišla panička labradora a se slovy…Roníčku, ty sis chtěl jenom hrát, viď…mě totálně uzemnila, neměla jsem prostě slov a tak jsem vzala Dantese a vyklidila pole. Musela bych býti drsná a to jsem nechtěla. Dantes naštěstí vyvázl bez kousance, za to jeho přední packa a polštářek na ní utrpěl asi o kámen menší škrábanec. Ránu jsem mu ošetřila a jelikož nejevil sebemenší náznak bolesti, pokračovaly jsme dál.
Pak přišla na řadu první kontrola na Panské skále a informace, že máme za sebou asi tak půlku trasy, nás nastartovala k dalšímu výkonu. Tímto se tady omlouváme nejmladší účastnici naší výpravy…Aničce, že jsme tempo většinou měly rychlejší než by bylo k jejímu věku vhodné, ale krásně šlapala a tak nám nic nestálo v cestě tempovat i dál J
Prošly jsme plno krásných míst, les voněl a nám se šlapalo opravdu krásně. Tolik muchomůrek co jsme viděly, to už se hned tak nevidí.
Pak přišla na řadu další kontrola u štoly na Halířích, kde na nás krom razítka čekala i odměna za pochod v podobě buřtíka, jeden pro paničku, jeden pro hafíka, pravil místní kontrolor a jelikož jsme na Dantese byli paničky dvě, jedna opravdová, jedna náhradní, daly jsme si buřta napůl s Monikou a Dantes slupnul svůj celý sám. Okolí bylo hodně bahnité, takže jsme se dosti podobaly hafíkům, teda spíš jejich nožkám. Poté už nás čekala poslední část trasy, šlo se lesem uprostřed svahu, hafíci se honili s Monikou a já jsem si taky vyzkoušela, jaké to je, býti paničkou Cassidymu. Ten totiž byl na stopovačce, protože si zase předtím udělal menší výlet do okolí. Všechno jsme zvládli…já a Cassidy, ten stále pozoroval, kde ta jeho zbylá smečka je, Dana dělala Aničce tandemovou dvojku.
Najednou jsme byly v bráně u cíle a čekalo na nás poděkování za zdolání trasy, vyzvednutí diplomu za účast, vyfásli jsme s Dantesem další dva buřty a chleba a s informací, že u stánku máme další pozornosti, jsme se rozloučili. U stánku jsme dostali medaili, Dantes nějakou mlsku a už jsme jen hledali naše kamarády Brzáňata . Došli i oni v pořádku a tak jsme jim mohly s Danou, v pořádku předat dceru Moniku a poděkovat jí za její pomoc s Dantesem.
Pochod se nám moc líbil, děkujeme všem pořadatelům za skvělou akci a věřte, že obec Chotouň s námi může 13.9.2008 opět počítat. Fotky,diplom,itinerář a medaili najdete zde.