Svátost smíření a pocity při opakovaných hříších

Náš křesťanský život není životem dokonalých lidí. Bůh to dobře ví a ve svém nevýslovném milosrdenství nám daroval milost svátosti smíření. Sám Ježíš nám připomíná, abychom odpouštěli jako on – ne sedmkrát ale vždycky, když nás někdo o odpuštění poprosí.

Ale jak je někdy těžké ke zpovědi vlastně jít. Řekneme si: „Co si o mě ten kněz pomyslí?“, nebo: „Vždyť pořád se zpovídám z toho samého. Vůbec se to nelepší. Má zpověď pro mne cenu? Neurážím tím Boha, že mám ještě odvahu k němu zajít a prosit ho o milosrdenství? Vždyť je to pořád to samé“.

Je ještě mnoho jiných vnitřních monologů, kterými nás naše pýcha nebo satan chce od svátosti smíření odradit.

Co se děje v našem nitru, když se máme jít zpovídat z opakovaných hříchů? Vždyť ono to většinou opakované hříchy jsou. Vystihují totiž až na pár výjimek negativní tendence naší povahy.

Při opakovaných hříších nás může pronikat velké zklamání ze sebe sama. Říkáme: „Jak dlouho se už snažím o dokonalejší život a opět jsem momentálně selhal.“ Když se hřích týká něčeho, s čím zápasím a v čem jsem si dával pozor, tehdy může pocit selhání zaplavit celou duši. Vždyť Jidáš dokázal zradit Krista za obnos, který představuje slušný majetek. A my dovedeme Krista ve svém srdci zapřít kvůli nějaké maličkosti. A to opakovaně. Člověk se cítí jakoby ochromen, stydí se před sebou, před Bohem a zvláště před knězem vyznat, jakým malichernostem dává přednost před Bohem. Když se jedná o podobné pocity, může se k nim přidružit i tichá obava, jestli se příliš nespoléhám na Boží milosrdenství. Zpověď se pak začne jevit jako něco, čeho nejsme hodni. Co máme dělat?

V našich řešeních se může objevit sklon k tzv. radikálnímu řešení: všechno, co s hříchem souvisí, zničit.

Kromě různých příležitostí ke hříchu, kterých se máme radikálně varovat, je s hříchem spjata naše vlastní přirozenost, naše já i okolnosti našeho života. Někteří lidé se ve svém pokání obracejí proti sobě. Vymýšlejí si různé druhy pokání, sebetrýznění a tresty. Vyjadřují tak touhu napravit, co pokazili, zanedbali, nebo čím se prohřešili. Tato snaha je dobrá, ale nesmí se zaměňovat se základním principem pokání. Je jím totiž ne naše snaha něco změnit, ale samotné Boží milosrdenství a odpuštění.

Jak je těžké přijmout Boží dobrotu! Apoštol Pavel říká o ospravedlnění z hříchů ne na základě našich skutků pokání. Ano, máme se od hříchu odvrátit, ale jeho odpuštění se neděje na základě toho, jak to všechno napravím, ale nakolik se vydám „napospas“ Boží lásce – Ježíši Kristu. A také nakolik začnu hledat jeho vůli. V našem pokání se často skrývá notná dávka pýchy. Říkáme si: „To já dám všechno do pořádku“. A když zjistíme, že to nedokážeme, prožíváme životní skleslost, otupělost a ztrácíme odvahu. A tehdy se vrháme buď na ještě „radikálnější“ řešení, anebo zůstaneme v otupělosti. Kolik lidí se kvůli tomu už přestalo zpovídat!

Ježíš říkal, že se ke hříchu máme postavit s radikálním odporem. Radikálně se přestat spoléhat na sebe – tedy na svoji dokonalost a velikost a morální výši. Farizeje a zákoníky Ježíš kritizoval za jejich radikální řešení, ve kterých zapomínali na nejdůležitější fakt – lásku k Bohu a bližnímu. Někdy jsou opravdu potřebná radikální a okamžitá rozhodnutí. Ale ty musí přijít vždy po upřímné modlitbě, hledání Boží vůle a zralé úvaze rozumu. Účinné radikální řešení má vycházet vždy z lásky. Když se projeví jako výraz smutku ze selhání, nebo jako projev nedůvěry vůči Božímu milosrdenství, nebo jako ztráta trpělivosti - a není tam ani později krok lásky k Bohu a bližnímu, potom radikálnost nejenom že nepomůže, ale problém může prohloubit.

Nesprávný přístup k opakovaným hříchům spočívá v tom, že člověk chce hněvem zpřetrhat svazky s hříchem bez ohledu na Boha, sebe i druhé. Tehdy se podobáme trucujícím dětem, které si nedají říct. Vrháme se do různých radikálních předsevzetí, chceme si namluvit, že jenom vnější opatření nám pomohou se hříchu vyhnout. „Když se budu modlit růženec, tak se všechno změní“. Ano i ne. Ano tehdy, když se růženec začnu modlit s důvěrou v Boha a vroucí prosbou k Panně Marii. Ne tehdy, když si z růžence udělám donucovací prostředek, kterým nutím Boha, aby uznal moji představu o dokonalosti – totiž představu, že nikdy nesmím selhat. Toto může být na míle vzdáleno od lásky. Účinnou reakcí na opakované hříchy je prohlubovat vztah s Bohem na základě úplného odevzdání se Pánu Ježíši. Z tohoto setkání pak vyjde přirozená snaha zamezit i vnějším okolnostem, které s opakovanými hříchy souvisejí. Ne vždycky se dá vyhnout prostředí, ve kterém člověk má tendenci hřešit. Například problém opakovaných nadávek v manželství se nedá řešit rozvodem. Rozvod je tehdy útěkem před zodpovědností změnit sebe a vnitřní problém jenom narůstá. Jaký význam má tedy zpověď v případě, že se vyznávám z toho samého?

Zpověď je vztah s Bohem. Když urazíme naše přátele, smíření vždycky vytváří znovuobnovení jednoty a vnitřního pokoje. Navíc svátostí smíření nám Bůh dává milost lépe se postavit proti hříchům v různých pokušeních – a především tam, kde prostředí, nebo příležitost ke hříchu nemůžeme změnit. Když trpělivě vyznáváme hříchy, dáváme Bohu šanci opakovaně v nás působit a měnit naše nitro.

Počítejme s tím, že nejsme dokonalí. Zaměřme se v životě na konání dobra a snažme se o velké milosrdenství k těm, od kterých býváme opakovaně uráženi, nebo nepochopeni. To nám ještě více otevře cestu k odvaze uvěřit nekonečnému Božímu milosrdenství a vyznávat své hříchy – i když se opakují.

P. Stanislav Přibyl, CSsR