Když být ženou bolí
Psát následující řádky znamenalo desetkrát se vrátit na začátek a začít znovu. Jak správně uvést bolest stovek či milionů žen, které trpí a umírají každý den pod vlivem nesmyslných tradic?
Ve slumu Kibera na okraji Nairobi se ženy nabízejí bez kondomu mužům nakaženým AIDS jen proto, aby uživily své děti. Stovky jich zemřely a jiným zbývají pouze týdny života. Stejně jako ženám a dívkám, které v Bangladéši násilníci polili kyselinou.
Třeba jen proto, že si je nechtěli vzít. I když přišly o tvář, zůstávají krásné a hlavně statečné. Statečnost nechybí ani dívkám v Africe, které se vzepřely ženské obřízce - tradici, kterou si pro své potěšení vymysleli muži.
„Ještě nikdy jsem neviděla takovou bídu a bezmoc.“
Yvetta Lizatović, zakladatelka nadace For Africa
Kibera je jeden z největších slumů v Africe. Leží na jihozápadním okraji keňského hlavního města Nairobi. Na ploše zhruba 3 km2 žije více než milion obyvatel. Jejich průměrný věk je 35 let. 80 % lidí má AIDS, 50 % trpí malárií. Většina obyvatel je nezaměstnaná.
Zadejte si do vyhledávače slovo Kibera a vyjedou vám sáhodlouhé popisy slumu, který leckomu připomíná peklo nebo alespoň konec světa. Odhadovaná hustota zalidnění je tady 300 000 obyvatel na kilometr čtvereční. Za vznik slumu v roce 1920 mohou „bílí“. Britské koloniální úřady totiž nařídily núbijským vojákům, aby se usadili právě tady na okraji Nairobi. Lidé tu v současnosti žijí v otřesných podmínkách. Voda i elektřina jsou zavedeny pouze na několik míst slumu.
Lidé žijí v plechových a překližkových chatrčích, kde se v jedné místnosti, která slouží jako kuchyň, ložnice i obývací pokoj, tísní několikačlenná rodina. Leckdy musí za pronájem svého „domu“ platit tučné nájemné. 90 procent obyvatel slumu Kibera je nezaměstnaných, a nebo se živí příležitostným prodejem. Někteří lidé dojíždějí za prací kilometry daleko. Zdravotnické zařízení je pro celou oblast pouze jedno. Jednou týdně sem dochází lékař a sestra, bohužel bez léků a zdravotnického materiálu.
Po celém slumu se potulují různá domácí zvířata, od prasat, slepic, kachen až po psy a kočky. Prohledávají hory odpadků a hledají jídlo. Mezi nemocnými a špinavými zvířaty si v odpadcích hrají děti a bosé chodí ve stokách s fekáliemi, chemickým a různým dalším odpadem. Spousta mužů se o své rodiny nestará, a tak veškerá obživa zůstává na ženě. Těm leckdy nezbývá nic jiného, než prodávat samy sebe. Muži navíc očekávají, že jejich manželky vydělají i na ně samotné, a tak se k nim chovají brutálně.
Většina žen se ale při nucené prostituci nakazí virem HIV. (Lidí nemocných AIDS je tu údajně až 80 procent.) Místní muži navíc odmítají používání kondomů, a to i přesto, že jsou v každém zdravotnickém zařízení zadarmo. Nakaženým prostitutkám se pak rodí „nakažené“ děti. Když s nimi nemohou kvůli AIDS jejich muži spát, nezdráhají se znásilňovat své dcery nebo rodinu rovnou opustí. Právě těmto ženám a těmto rodinám se rozhodla pomáhat poloviční Keňanka Yvetta Lizatović. Založila na-dační fond For Africa a část peněz proudí právě do Kibery.
Aby Yvetta Lizatović co nejvíce upozornila na problémy slumů v okolí Nairobi, a především stovek žen umírajících na AIDS, vzala do Keni fotografa Jana Šibíka. Oba společně pak v červnu a červenci uspořádali výstavu „Ženy z Kibery“, nejprve v pražské kavárně Louvre a následně i na karlovarském filmovém festivalu. Yvettu Lizatović přivedla k problémům v Kibeře její teta, profesorka medicíny Elizabeth Ngugi, která tu o nemocné prostitutky pečuje. „Ty ženy nedělají prostituci, aby si přivydělaly, ale aby vůbec uživily své děti,“ říká Yvetta...
Fakta:
Kibera: rozloha 3 km2
Počet obyvatel: 1 milion
Nemocných AIDS: 80 % obyvatel
Více info: forafrica.cz
„Nejhorší na tom je, že většina pachatelů není nikdy potrestána...“
Říká Monira Rahman z Acid Survivors Foundation.
Počet útoků kyselinou po celém světě roste. Útočníci napadají své oběti nečekaně, během spánku a nebo znenadání na ulici. Většinou míří na obličej. Chtějí ženu znetvořit, aby se přestala líbit jiným mužům, aby se nikdy nevdala. Některé ženy po útoku kyselinou umírají.
Kam až může vést uražená mužská ješitnost? V Bangladéši, Nepálu, Pákistánu, Indii a Alžíru to jsou útoky kyselinou. Stačí, aby se žena muži jakýmkoliv způsobem znelíbila, a zaplatí za to nejen svou krásou, zdravím, ale často také životem. Zhrzení muži míří svým obětem kyselinou nejčastěji do obličeje. Chtějí docílit toho, aby se už nikdy nelíbila žádnému jinému muži.
Většina násilníků ale zůstává bez trestu. Například v Bangladéši se zákon, který klasifikuje útok kyselinou jako hrdelní zločin, nevyužívá. Podobné útoky byly navíc zaznamenány i ve Spojených státech, Anglii, Itálii, Jamajce a Vietnamu.
Sedmadvacetiletá Ríma žije se svou matkou asi sedmdesát kilometrů od hlavního bangladéšského města Dháky.
Ještě před několika lety byla vdaná a měla dvě děti. To dnes neplatí. Jednoho dne se ji pokusil brutálně znásilnit majitel továrny, kde pracovala. Bránila se zuby nehty. Kopala, kousala, a nakonec bodla neodbytného násilníka nožem do ruky. Využila jeho leknutí a utekla. Samozřejmě přišla o práci, to ale nebylo to nejhorší, co ji mělo v životě potkat. Když seděla sama s dětmi před domkem, objevil se na ulici její bývalý zaměstnavatel.
Než se vzpamatovala a pochopila, že tam není náhodou, vychrstl jí do obličeje kyselinu. Zbytek nalil na hlavičku její malé dcerce. Ríma i dítě začaly křiček bolestí. Seběhli se sousedé a snažili se jim oběma pomoci. Kvůli nefungujícímu bangladéšskému zdravotnictví musely v krutých bolestech cestovat několik hodin autobusem. Ríma ztrácela chvílemi vědomí, oko jí viselo jen na svazcích nervů. Její tříletá dcerka byla v kritickém stavu, a nakonec cestu do nemocnice nepřežila.
Rímu uložili lékaři na oddělení popálenin. Ani tak neměla vyhráno. Tamní nemocnice jsou z hygienického hlediska neprosto nevyhovující. Hrozilo jí několik infekcí. Z nejhoršího se Ríma dostala až po dvou měsících, byla však zohyzděna. Její tvář se změnila k nepoznání. Styděla se vrátit domů, na jedno oko oslepla a mluvit mohla jenom částečně. Po návratu domů propadla hlubokým depresím, až od ní nakonec odešel manžel.
O druhou dcerku se zatím stará její matka. Její rodina je tak chudá, že na plastickou operaci prostě nemají. Jak Ríma sama říká: „Už nedoufám v nic dobrého. Jediný důvod, proč ještě žiji, je moje dítě.“ Loni na jaře se ve třech desítkách měst v Bangladéši sešli v ulicích tisíce žen a mužů. Všichni tu společně protestovali proti útokům kyselinou proti ženám. Zároveň demonstranti požadovali finanční podporu pro oběti těchto útoků.
Útoky kyselinou přitom nepáchají jenom zhrzení milenci. Často si tak vyřizují účty také rodinní příslušníci. Oběťmi tak nebývají jenom ženy, ale i muži, a dokonce i děti. I když je v Bangladéši útok kyselinou považován za hrdelní zločin, místní soudy jsou velmi pomalé. Devět z deseti násilníků zůstane na svobodě. Sehnat kyselinu je přitom tak jednoduché. Stačí sáhnout například do baterie automobilu.
Fakta:
2006: 165 postižených lidí
1999-05: celkem 1718 lidí
Oběťmi jsou Nejčastěji ženy
více info: acidsurvivors.org
„Věděla jsem, že až přijde čas, stane se něco zvláštního...“
Halima byla násilně obřezána, když jí bylo pouhých pět let.
Po celém světě je podle Světové zdravotnické organizace (WHO) obřezáno zhruba 150 milionů žen. Jen během jednoho roku tímto zákrokem projdou další 2 miliony dívek, to je 6000 zákroků denně.
Představte si, že je vám nějakých šest let, hrajete si s ostatními dětmi na dvoře a najednou k vám přistoupí několik žen, včetně vlastní matky. To, co vás teď čeká, se dá přirovnat k peklu. Stejná věc potkala také dnes už dospělou Halimu. „Věděla jsem, co mne čeká. Stalo se to všem mým kamarádkám. Věděla jsem, že až přijde čas, stane se něco zvláštního.“ Halimu ženská obřízka potkala, když jí bylo pět let. Hrála si za domem, když k ní přistoupily čtyři ženy a její matka.
Zavázaly jí oči šátkem a položily ji na zem. Jedna jí držela ruce, druhá roztahovala nohy, další jí zalehla hrudník. „Pak už jsem cítila jenom řezání žiletky. Sedm strašných řezů. Zdálo se mi, že to trvá celou věčnost. I když to byl pro mou rodinu důvod k oslavě, že jsem se stala ženou a já dostala spoustu dárků, nikdy na ten den nezapomenu.“ Halima prošla nejhorší formou ženské obřízky. „Bába“ jí odstranila nejen klitoris, ale také malé a část velkých pysků. Zůstal jí jen malý otvor na moč a menstruační krev.
Bolestivým rituálem, jakým prošla Halima, projdou každý rok zhruba dva miliony dívek. Většinou jim je mezi čtyřmi a osmi lety. Není ale výjimkou, když se obřízka dělá už u ročního dítěte. Ženskou obřízku provádí zhruba 28 států Afriky. Rituál zatím nezastavilo ani to, že je v některých těchto státech zakázán zákonem. Ženskou obřízku přitom nepřikazuje Bible ani Korán. Nikde nenajdete o tomto zákroku ani zmínku. Jde o pouhý výmysl mužů, kteří si tak chtějí zachovat věrnost žen.
Matky pak nechávají své dcery obřezat ze strachu, že se jinak nevdají. Dívky, které se zákroku vzepřou, totiž společnost vyloučí. Právě těmto děvčatům se snaží pomáhat nadace Lejly Abbasové Asante Kenya. „Jde o malé Masajky, které v termínech, kdy se obřízka dělá, tedy v lednu a v srpnu, utíkají z domova. Jsou vyloučené z komunity a nemohou zpátky. Neumí svahilsky ani anglicky, mluví pouze masajsky a nemají žádné zázemí. Právě jim se snažíme pomoci. Z peněz, které vybereme, koupíme osivo. Zajistíme dívkám příjem a potravu.
V momentě, kdy budou mít peníze na osetí kukuřice, budou mít na půl roku jídlo. Budou soběstačnější.“ Jedna z posledních akcí na podporu nadace se konala letos v květnu. K podpoře Asante Kenya se připojilo i několik předních českých návrhářek. Obřízka se dělí do několika stupňů. Při první, nejmírnější, se děvčátku odstraní špička klitorisu a seškrábne vzrušivá část. Druhá, radikálnější, znamená odejmutí klitorisu a malých pysků. Třetí, takzvaná faraonská, přináší úplné odstranění klitorisu, malých a velkých pysků. Následně se rána úplně zašije.
Zůstane jen malý otvor na odvod moči a menstruační krve. Ženská obřízka většinou probíhá v otřesných hygienických podmínkách. Místo dezinfekce používají „báby“ kravskou moč. Skalpel nahrazují střepy, ostré lastury a nebo žiletky. Pro většinu děvčat znamená obřízka doživotní problémy. Opakujícími se záněty počínaje a vykrvácením při porodu konče. Těsně po zákroku umírá přibližně desetina dívek. Největší riziko hrozí při tzv. faraonské obřízce.
Při svatební noci je totiž žena mužem rozříznuta a styk je pak pro ni doslova utrpením. Pokud její muž náhodou zemře, čeká ženu další zákrok. Je znovu „zašita“ a takto čeká do doby, než dostane nového muže. Přistěhovalci pak tento brutální zákrok přinesli až do Evropy. Například v sousedním Německu žije obřezaných zhruba 30 000 žen a dalším šesti tisícům dívek tento zákrok hrozí. Většina zemí naštěstí přijímá zákony, které ženskou obřízku zakazují.
Fakta:
Ročně: 2 miliony žen podstoupí obřízku
Celkem obřízku prodělalo 150 milionů žen z 28 zemí Afriky více info: Asantekenya.org
(Eva Kadavá, Style)
Komentáře
Přehled komentářů
Není k této problematice co dodat. Pouze ku upřesnění některých bodů, Vám doporučuji k náhlednutí:
http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDensk%C3%A1_ob%C5%99%C3%ADzka
Bohužel pravdivé
(Jindra, 28. 12. 2007 22:02)