Na koníčka!
Ode dneška, pokud budu dávat ke článkům písničky budou z youtube a budou nahoře, aby jste si je třeba mohli pustit ke čtení. Imeem.com jsem měla ráda, jenže pustí pouze 30 vteřin písničky. A třeba u téhle je to opravdu o ničem. No a já nejsem natolik dobrá, abych si dovedla udělat html kód a vrazit to sem celé:-(
Včera by měl děda osmdesátiny. Jenže nemá, na podzim bude mít osmnáctiny. Myslím, že je tam někde nahoře na obláčku ve tvaru koně. Jasně že jsem na něj včera vzpomínala víc než obvykle. A to mě nakoplo. Ono jednou, dřív nebo později nebudu a když už nebudu, tak logicky nebudu moc dělat věci co mě baví a co mám ráda. Aneb jak řekl Jan Werich - zhruba - Když už člověk je, tak má koukat aby byl... A ke koním nás dostal právě děda...Dokázal je doma mít vždycky. Díky za to...nejen včera na narozeniny, ale pořád.
Tak jsem vypnula kompa, vzala jsem prkna, po dvou letech jsem je nastrkala do "úček" ve stáji, vytvořila tak opětovně z jednoho velikého boxu dva menší ( no, menší...táta se Zbynďou když mi je pomáhali - spíš já pomáhala jim, ale protože jsem byla přidavač zákazník měla jsem poslední slovo co se týče velikosti - dělat tak prskali že koně budou mít luxusní boxy a auto chudák bude stát venku. Historie potvrdila že to tak je dobře. Koně první zimu byli skoro dva měsíce doma, protože jsme tu zapadali, a s autem bych se do stodoly stejně nedostala...), koně byli zvědaví co se děje, zalezli dovnitř, takže Deka jsem zavřela, Sisku vyčistila, nasedlala a s malou dušičkou se vydala na vyjížďku. Na Sisce s Dekem nikdo neseděl dva roky, vyjímku tvořili malé děti které jsem na Deka posazovala bez sedla v ohradě. No a já přímo na Sisce neseděla tři roky, protože je hodná, tudíž je na rozdíl od Deka půjčovací a jezdí na ní návštěvy. Byla jsem překvapená, ale za ty dva roky dokonce nezapomněla co se pod sedlem dělá. Samozřejmě se ani nezapomněla bát balíků senáže na poli:-) Ale dokonce jsme i klusaly a cválaly. Když jsem přijela domů, zavolala jsem ségře ať hádá co jsem dělala. Trefila to až na potřetí. Nevím proč, ale jako první měla tip že jsem pracovala. No je blázen? Z toho bych měla takovou radost? Přemýšlela jsem jestli mám vzít i Deka. Radost z toho že Siska funguje byla velká, ale pořád tam byl Dek. Přeci jenom, i když je pohodlnější a je z něj lepší výhled je taky paličatější a trošičku víc nebezpečný. Věděla jsem, že jestli na něj nesednu, budu rozladěná víc než kdybych nevzala ven ani Sisku. Takový ten pocit kdy se člověk sám odsuzuje za srabáctví. Přemýšlela jsem i o tom, že umluvím Pavku nebo Klárku aby se mnou vzali Sisku. Dojela jsem do města abych se ještě aspoň jednou, naposledy najedla, definitivně jsem se rozhodla že do toho jdu sama a jala se připravovat na vyjížďku. Kromě vyčištění a zavření Sisky to tentokrát znamenalo i telefon Dadýmu před vyjetím. Jaksi jsem neměla kapsu kam bych mohla dát mobil, tak jsem vyjížďku na Dekovi radši hlásila předem i s trasou a s tím, že kdybych se do tří hodin neozvala zpět ať nás jde hledat. Dek že bude doma, ale bude potřebovat odsedlat a oduzdit:-) Bála jsem se. Ne natolik, abych to vzdala, ale strach z něj jsem měla větší než když jsem ho obsedávala poprvé sama (tehdy, když mu byli tři roky a blížilo se obsedání jsem hodně přemýšlela co a jak s ním. Jsem srab co se týče lonže. Sice toho koně někdo zespodu drží, ale já na ní mám strach. Od mala. Tehdy jsem Deka nechala vykastrovat, neměl k sobě žádného kamaráda do ohrady se kterým by se mohl vyblbnout a začínal být hodně protivný. A když píšu hodně, tak myslím že fakt HODNĚ. Když jsem ho tak po kastraci několikrát denně vodila lesem po jedné jediné cestě která byla v lese vyjetá v hlubokém sněhu, tak jsem si vzpomněla že jsem kdysi někde četla, že na obsedání koně je dobré naučit ho jednu cestu, na jejím konci na něj nasednout a nechat ho jít domů. Tak jsem se rozhodla že to zkusím. Po několika dnech jsem na něj začala dávat sedlo a vodila jsem ho po té jedné cestě sem a tam dál. Jednoho dne jsem se rozhodla že by to šlo. K uzdečce jsem mimo lonže připnula i otěže, ale lonž jsem brala. Přeci jenom by s doma mohli všimnout že mi lonž chybí a mohli by si domyslet co se chystám spáchat a mohli by mi to rozmluvit a vnést mě do klasiky obsedání na lonži, se spoustou lidí co by Deka drželi a kteří by mě pomalu dostali do sedla. Nejsem rozumná, ale na druhou stranu, Deka mám od miminka a byla jsem s ním od narození většinu jeho života. O obsedání tehdy věděl jenom jeden známý, který mi zavolal než jsem vyrazila aby se se mnou na něčem domluvil. Tak jsem mu řekla že jdu sama v lese obsedat a že už taky možná nebude co domlouvat:-) Došli jsme tedy s Dekem ty asi tři kilometry na konec lesa, tam jsem na něj nalezla přes třmen - normálně při obsedání aby to koni tak nevadilo někdo člověka zvedá, nejdřív ho jenom položí přes sedlo, aby si kůň zvykl na váhu člověka a potom se teprve jezdec pomalu zvedá aby se kůň nezděsil že má za krkem šelmu. Pudy jsou pudy. Tohle jsem musela vynechat. Naskakovat neumím a z čeho nalézt také nebylo. Měla jsem možná víc štěstí než rozumu, ale to zvířátko zůstalo v klidu a dokonce i jel domů. Cestou se sice dvakrát zastavil, tak jsem slezla, kousek ho vedla a zase nasedla v pohodě. Byl zlatíčko a já měla radost. Je fakt že pár dní trvalo než jsme se naučili zatáčet jinam než na vyzkoušenou cestu, ale i když jsme chodili sami bez druhého koně zvládli jsme to:-) ) Ale zpět ke včerejšku. V průběhu let od obsedání se projevila jeho německo-Alarmovská tvrdá hlava podpořená otřesem mozku. Občas se začne vztekat, a když se začne vztekat začne i padat. Včera se sice vztekal, ale ne úplně moc. Ufff, naštěstí. Takže jsem večer v hospodě zářila jak meteor a asi všem lezla na nervy, páč jsem to furt vyprávěla. To víte, serotonin z toho, že oba fungovali mi stříkal i z oblečení:-) Dokonce dneska i chodím...jen mě bolí záda a nohy. Ono dva roky nesedět v sedle a pak tam sedět skoro dvě hodiny je znát. Ale stejně je to supééér:-) Holt...kdo nezná, nepochopí. Kdo zná ví.
Komentáře
Přehled komentářů
proč tedy nosíš tanga když stejně usínáš sama? Protože co kdyby:-)
Jo, člověk si odvykne...ale furt máš výhodu devíti let neopotřebovanosti člověka:-)
Víš kdo je machr? Mimo jiných, ale aby to něco řeklo i ostatním? Václav Vydra. Ten člověk jezdí na koni jen s provazem okolo krku. Asi trpím předudky, ale s největší pravděpodobností bych si uzavřel pořádnou pojistku než bych do něčeho takového šla, aby ze mně aspoň ségra hěco měla...a on i takhle klidně přesviští kros na military. To jako fakt že smekám klobouk a závidím to souznění. Na rozdíl od některých jsem dost na přírodno a řeším duši koně, ne jen dril, ale tu klasiku pořád ctím:-)
kdo zná ví...
(doris, 15. 5. 2009 10:30)Když jsem obsedala Brixe, bylo to poprvé a každé poprvé většinou stojí za h.... Ale tohle bylo obdobné jako u Deka. Brixe jsem zvykala na sedlo asi týden před obsednáním. Do doby, než uviděl jiného koně utíkat s vodítkem, byl na lonži naprosto perfektní, ačkoli k lonžování mám vrozený odpor. Naučil se rychle reagovat na pískání. Jenže potom se lonžovat už nedal, málem nás to oba několikrát stálo život. Prostě se kousnul, že už nikdy a bohužel vyhrál. Roztrhal mi dvě uzdečky a skoro mě zabil! Nebyla ohrada a tak jsem se rozhodla, že ho na 30. měsíci obsednu. Dala jsem na něj sedlo, vzala si helmu- i když ji nikdy nenosím, a nalezla na něj ze židle. Stál, šel, zastavil se, ani jednou nevyhodil.Zadek mi cvakal strachy, ale paráda. Rychle se učil. Až.. Nějak jsem koukala na Pata Parelyho (koňáci vědí) a říkala jsem si, že to taky prubnu. Vzala jsem jen ohlávku a otěže, naskočila bez sedla a na to,co bylo nezapomenu nikdy! Sto metrů kozlování, vyhazování, řehtání! Seskočila jsem- nevím, jak je možné, že jsem nespadla, nohy v křečích, jak jsem se držela...Kdyby to někdo viděl,hlavně můj výraz během a po, prasknul by smíchy. Jenže Brix už je pryč. Když jsem si sedla u Tebe na Sisku, všechno se vyvalilo ven, ale ne tolik, jako teď, když mi Samek z Michalovic občas půjčí Gabču (belgik). Zadek, záda a nohy teda trpí, protože člověk už odvykl. Stejně jako to okolo- že si nevezmu chapsy a mám lýtka samou štěnici, zato si ale vezmu tanga, takže po dvou hodinách v sedle se týden koupu v heřmánku a užívám dětský zásyp:-D... naposledy jsem na ni seděla předevčírem a mě to dokáže úplně změnit! Všechno ze mě spadne, dokážu se usmívat a jsem "v pohodě". Už vím, že bez toho nedokážu žít! Nejde to! Jak bude domeček,kupuju koně a ještě něco- vrátím se k loveckým psům, alespoň částečně. Pokud se toho teda dožiju.:-) Páč je to běh na dlouhou trať.
heřmánku
(SiskaD, 15. 5. 2009 10:43)