15. Kapitola - Pomsta
Gill dělala, že spí, když holky dorazily. Počkala až všechny konečně usnou a potom znovu vstala. Nebyla unavená, potřebovala si jenom vyčistit hlavu od přebytečných vzpomínek. A hlavně od Blacka. Vydala se do sovince. Posadila se na studenou podlahu. Kdesi vysoko nad ní se ozvalo zahoukání a Gill dolů slétla Sissi – její sněžná sovička. Gill ji pohladila po hlavě.
„Ach jo.“ Povzdechla si, „Ty máš všechno jednoduší Sissi.“ Sovička chlácholivě zahoukala.
Gill postupně prošla celým hradem. Nebála se temných zákoutí. Znala je tak, jako se člověk naučí znát místa, po kterých chodí bez mála pět let. Skončila v jedné ze zkratek šestého patra. Posadila se na schody. Přemýšlela. A uviděla několik postav, které se k ní blížily. Věděla, že nemá šanci zmizet. Seděla v pruhu světla, který dopadal na schody z jednoho z malých oken. Postavy byli čtyři. Tři chlapecké a jedna dívčí. No ovšem, pomyslela si Gill, jak samozřejmé. Ale čekala je dřív. Belatrix Blacková se postavila přímo před ní. Vedle ní stanul Lucius Malfoy, za nimi pak Regulus Black a Rudolfus Lestranger.
„Věděli jsme, že tudy půjdeš, Gill.“ Ušklíbla se Belatrix, „děláš to tak vždycky.“
„Proč mi prostě nemůžete dát pokoj.“ Gill se postavila, ale i tak musela k Belatrix vzhlížet, jako do stropu. V ruce sevřela hůlku, ani se nesnažila to nějak zamaskovat.
„Ještě jsem se ti nepomstila za ta tvoje hloupá slova, která jsi mi řekla.“
„Už jste mi ublížili dost.“
„Ale ten krvezrádce dneska nepřijde, aby tě zachránil.“
„Nepotřebuju mít kolem pořád mít kolem sebe svojí partu, abych se cítila silná.“
„Nějak moc si dovoluješ holčičko. Aby ti někdo nepřiskřípl ten tvůj drzý jazyk.“
„Je to můj jazyk.“
„Skončíš jako tvoje matka. Ta mudlovská šmejdka.“
„Do mojí mámy se nenavážej ty hnusná, sprostá…“
„Vážně to chceš dokončit ?“ Gill jí vrazila facku. Čím to je, že dneska pořád někoho fackuju, pomyslela si. Belatrix se zapotácela. Ve tváři měla výraz úžasu, ale pak se jí zle zablesklo v očích.
„Zahoď tu hůlku.“ Přikázala Gill. Když jí stále pevně svírala v ruce, zvedli se proti ní čtyři hůlky. Gill rezignovala. Hůlka podivně hlasitě dopadla na kamennou podlahu. Tak teď jsem v hajzlu.
„Jsi hloupá Gill. Neskutečně hloupá. A nepoučitelná. Dám ti lekci a naučím tě říkat mi paní.“
„Nikdy !“ Gill bláhově zaječela a vrhla se k Belatrix. Ve vzduchu ji srazil proud červeného světla, protože Belatrix zakřičela : „Crucio!“ Gill na okamžik pohltila strašná bolest. Jenom na okamžik.
„Nech nám taky kousek Belo.“ Ozval se strojený hlas Luciuse Malfoye. A Gill zažila ten pocit, kterému se říká deja vu. A pak si uvědomila, kde se jí tohle stalo. Ve vlaku, když jela do Bradavic se jí to zdálo. Jenomže tentokrát se neprobudí. Neocitne se zázračně v kupé. Tentokrát to není zlý sen. Ležela na zemi a zhluboka oddechovala. Nad ní stál Lucius Malfoy. Zvedl hůlku.
„Crucio.“ Ozval se chladný strojený hlas. Gill cítila obrovskou bolest. Křičel z plných plic. Bylo to, jako by se do ní zabodávali stovky nožů rozžhavených do ruda. Nějaký obrovský netvor ji chtěl rozervat na půl. Pak najednou bolest ustoupila. Gill přes závoj mlhy uslyšela kroky čtyř běžících lidí. Belatrix a její kumpáni prchali před někým, kdo právě přicházel. Ten někdo se nad ní sklonil.
„Gill !“ Severus Snape. Gill nebyla schopná něco říct, natož se vůbec pohnout, „Gill slyšíš mě?“ Zvedl ji ze země. Když se jí podlomily nohy, podepřel jí.
„Vezmu tě na ošetřovnu.“
„N…Nechci tam.“
„Tak kam ?“
„Nebelví…rská věž.“
„Já se tam nedostanu.“
„Něco…zkus.“
„Dobře, drž se mě.“ Gill se o něj opřela a Severus jí pomalu dovedl až k obrazu Buclaté dámy.
„Copak se stalo.“ Zeptala se starostlivě. Severus jenom zavrtěl hlavou, „pro někoho doběhnu.“ Prohlásila dáma a ztratila se za rámem a pak už se neobjevila. A potom se otevřel otvor v portrétu a ven se vyklonil Sirius. Když uviděl Gill, která se opírala o Severuse jeho výraz se změnil na trpký úšklebek.
„Buclatá dáma vypadala vyděšeně. Asi je na tebe hroznej pohled Srabusi.“
„Zmiz Blacku, nemám na tebe čas a zavolej mi radši Evansovou.“
„No jasně. Máte lepší práci.“ Pak si, ale všiml zemdleného výrazu, který se Gill zračil v obličeji, „Co je s ní ?“
„Zavolej Evansovou, Blacku a neotravuj.“
„Cos jí udělal, ty bastarde !“
„N…nic mi n..není. Nehádejte se.“ Gill se pustila Severuse a pomalu, nejistě se vydala k otvoru v portrétu. Severus pokrčil rameny a pak se vydal pryč. Gill to nečekala a uvědomila si, jak málo mu na ní záleží. Sirius se nečekaně nahnul a zvedl ji. Vtáhl ji otvorem v portrétu. Gill to jednak nečekala a za druhé neměla ani sílu se bránit. Sirius jí podepřel a pak posadil do nejbližšího křesla.
„Tak, co se děje ?“ zeptal se prostě.
„Do toho tobě nic není.“ Zahučela Gill a chystala se odejít do ložnice. Sirius ji vtlačil zpátky do křesla.
„Chci vědět, co se stalo.“ Gill znovu rezignovala. Věděla, že se do postele nedostane dřív, než jí Sirius sám pustí, protože neměla možnost vzdorovat.
„Tvoje úchylná sestřenka.“
„Bela ?“
„Jo.“
„Co ti udělala ?“
„Nic.“
„Nelži.“
„Vyřídím si to s ní sama. Nepotřebuju hrdinu, který by jí za mě naplival do obličeje.“
„Dobře.“ Přikývl nevypadal, že by byl nějak překvapený. O to víc to Gill překvapilo. A zklamalo. Nevěděla, co má tak najednou říct, tak se prostě zvedla a odešla spát. A byla si jistá ve dvou věcech. Neví, na čem se Siriusem je a Santa jí určitě žádné dárky nepřinese, protože je zlobivá.