Confessions 2. část
Zima je králíčku, dravci jsou němí. Příteli, človíčku, v sousední zemi. Taky tě bijí? Když mávl křídly naposledy, připadal si tak neuvěřitelně vyčerpaný, jako snad nikdy předtím. Přistál poněkud tvrději, než očekával, takže se pod ním podlomila kolena. Nechal křídla zmizet. Bylo chladno. Jaro teprve začínalo a teplota v noci se blížila nule. Doklopítal k nejbližší stěně a dal si záležet na tom, aby na něj nedopadalo světlo pouliční lampy. Napřed si myslel, že se o zeď jenom na okamžik opře, ale jeho tělo mu nečekaně vypovědělo poslušnost, takže se po ní sesunul na asfaltový chodník. Jakmile seděl, nedokázal prostě udržet oči otevřené. Jenom na chvilku si odpočinout. Jenom na chvilku se přestat zabývat nesmyslnými věcmi.
„Ondro!“ tichý hlas by ho byl probudil i kdyby zazněl uprostřed vánice a smrti. Pořád ještě seděl opřený o zeď a pořád ještě byla tma a lampy svítily. Pořád ještě se cítil strašlivě vyčerpaný. Neměl představu, jak dlouho asi spal, ale připadalo mu to, jako pár vteřin. Karolína u něj seděla na bobku a držela ho za rameno, „Ondro,“ stisk její ruky ho trochu probral. Mátožně se na ní podíval a v její tváři uviděl starost. Měla starost o něj? Nedokázal ani otevřít ústa, natož, aby mohl zvednout ruku. Promluvit. Udělat cokoliv, aby věděla, že ji vnímá, „Ondro,“ její hlas tentokrát už nezněl tak vyděšeně. Spíš starostlivě, možná něžně a pečovatelsky. Její ruka z jeho ramena zmizela. Vzápětí ji nahradila drsná látka obleku, do jehož saka ho zabalila. Cítil, jak si jeho paži přehazuje přes drobná ramena a jak vší silou zabírá. K jeho překvapení se jí celkem bez nesnází podařilo vytáhnout ho na nohy. Nedokázal se ovládat ani natolik, aby se nehroutil zpátky. Podepřela ho v pase a zabrala dopředu. Pohnuli se a Ondra s úžasem zjistil, že ho téměř nese. Nikdy by do ní neřekl, že má takovou sílu. Byli na sídlišti. Na svém sídlišti. Nevěděl, že doletěl tak daleko. Byl u konce svých sil, když přistával. Vyčerpávající let přes oceán mu dal pocítit vlastní slabost.
Karolína ho dotáhla k otevřeným dveřím paneláku. Neměl sílu protestovat a proto se jenom pokusil přenést část své váhy na svoje vlastní nohy. Zalitoval toho, protože ho znovu zradily. Pozdeji si nikdy nedokázal vybavit, jak se dostali nahoru po schodech. Najednou stál v předsíni jejího bytu a pak ležel znovu v její posteli a všechno bylo tak rozmazané.
„No ten teda vypadá.“ Tan hlas byl nezaměnitelný. Viola, Karolínina spolubydlící a spolubojovnice, „Holkám bysme to asi radši neměli říkat.“
„Neboj,“ klidný, vyrovnaný hlas, „Kdyby se ptaly, řekni, že je to můj...“ zaváhání, „Prostě, že je můj. Něco si vymysli. Co chceš.“
„Dobře,“ Tiché vzdalující se kroky a zvuk zavíraných dveří. Ucítil, jak si vedle něj sedá na postel a pak malé měkké ruce, které ho lehce nadzvyhly, aby mu sundaly sako z ramen.
„Kar...“ pokusil se vyloudit zvuk, „Karo...“
„Pšt,“ malá dlaň na čele, „jsem tady,“ nad ním se vznášel její obličej, jako by byl v mlze, „Teď spi.“ Už napůl ve snu vnímal, jak mu sundavá boty a ponožky a jak ho přikrývá.
Když se probral, byl tma. V pokoji bylo ticho, jediné, co slyšel, bylo tiché oddechování dalšího člověka. Pomalu se posadil a cítil, jak z něj sklouzla přikrývka. Jeho oblečení, tentokrát včetně kalhot viselo složené na opěradle židle. Karolína tentokrát nespala v křesle. Ležela na koberci u protější stěny s rukama složenýma pod hlavou, přikrytá kabátem. Ondra cítil, že musí něco nutně udělat. Nebyl si jistý, že to to nejlepší, ale vstal a přešel k ní, aby ji mohl opatrně vzít do náruče a přenést na postel. Nevzbudila se, spala spánkem spravedlivých, jenom se schoulila do klubíčka před tím, než ji přikryl. Pořád se cítil unavený, jakoby spal jenom krátkou dobu, ale měl hroznou žízeň. Někde tu přece musí být koupelna. Otevřel dveře do chodby. Byt byl tichý a temný. Dveře naproti, ne to byl záchod. Další dveře vedou do kuchyně, to už věděl. Další dveře. Otevřel je a ztěžka se opřel o rám. Ozval se výkřik. Vyděšený. Dívčí. Hned po něm další a pak vyděšené hlasy. V místnosti se rozsvítilo a Ondra zjistil, že vešel do druhého obytného pokoje. Z palandy na něj vyděšeně zíraly dvě dívky.
„Co blázníte?“ ozval se za ním rozespalý hlas, „jakobyste nikdy neviděly polonahýho chlapa.“ Viola, „A že je to docela hezkej chlap.“ Změřila si ho od hlavy až k patě a pak se obrátila na obě spolubydlící, „neříkejte, že se rády nepodíváte.“
„Co se stalo?“ další hlas za Ondrou, přestože ho ostré světlo z chodby bodalo do očí, otočil se, „Ondro...“ Karolína rozčileně vydechla, „Co tu děláš?“
„Hledal... jsem...vodu,“ ztěží přinutil vyschlá ústa k pohybu.
„Měl jsi mě vzbudit.“ Znovu rozzlobený tón. Kdy se takhle změnila? Napadlo ho. Vůbec si toho nevšiml. Teď se ho nebála. Byla na něj prostě rozčilená, „Pojď,“ vyzvala ho netrpělivě, protože ji všichni sledovali, „vezmu tě do koupelny.“ Když se něměl k pohybu, chytila ho za zápěstí a odtáhla k posledním dveřím v chodbě, které se po otevření ukázaly vést do miniaturní koupelny. Karolína ho nátlakem posadila na vanu, pak popadla kalíšek, vytáhla z něj kartáčky na zuby a naplnila ho vodou z kohoutku, aby mu ho mohla vrazit do ruky. S úlevou ho přijal a napil se. Zhluboka. Když dopil, sebrala mu kalíšek, aby ho mohla znovu naplnit. Tentokrát s pitím tolik nespěchal. Nepříjemně se mu zatočila hlava.
„Můžu se tě dotknout?“ požádala Karolína formálním tónem. Přikývl a znovu se napil. Zvedla ruku a přiložila mu ji k čelu, poté na obě tváře, „Měl jsi mě vzbudit.“ Zopakovala a zamračila se, když mu ještě jednou přejela rukou přes čelo, „Myslela jsem si to, máš horečku. Pojď zpátky do postele.“ Vzala mu z rukou kalíšek a chytila ho za zápěstí, „Nevím, jak dlouho jsi ležel na tom chodníku,“ pokračovala, když ho odváděla, jako malé dítě zpátky do svého pokojíku, „Ale teď rozhodně ještě není doba na to vysedávat na zemi jenom tak.“ Strčila do něj, protože se neměl k tomu, aby se posadil na postel. Spíš si myslel, že by si mohl lehnout na zem.
„Počkej,“ zaprotestoval, když ho zatlačila do polštáře a zvedla mu nohy nahoru, „Počkej.“
„Na co?“ i po tmě bylo vidět, že se znovu zamračila, „Přinesu ti nějaké prášky. Je něco, co nesmíš jíst?“
„Ne,“ zaváhal, „Ale kde budeš spát ty?“ chvilku mu trvalo, než si tu větu sformoval v hlavě.
„Nebudu spát,“ strohý tón. Znovu natáhla ruku a dotkla se jeho čela, „Pro jistotu ti přinesu i teploměr.“ Přinesla. Netrpělivě mu ho vsunula do podpaží a čekala s pohledem upřeným na hodiny na stěně. V tu chvíli si Ondřej uvědomil, že je mu opravdu špatně, „dej,“ znovu strohý tón. Vzala si od něj teploměr a rozsvítila lampičku, aby mohla zkontrolovat rtuť, „Obleč si kalhoty,“ řekla pak rázně, vstala a položila teploměr na stůl. Vzala ze židle jeho oblečení a znovu si k němu přisedla. Neměl šanci vidět jí do obličeje, protože odhrnula jeho přikrývku a začala ho oblékat.
„Co se děje?“ pokusil se chytit její zápěstí, „Umím se obléknout sám,“ zaprotestoval, když se mu to nepodařilo, „Ale řekni mi, co se stalo. Vyhazuješ mě?“
„Pitomče,“ uslyšel v jejím hlase tichý vzlyk. Shodila jeho nohy z postele a než proti tomu stačil znovu zaprotestovat, natáhla mu kalhoty až do pasu a zapla mu je. Pak rychle vstala a přešla ke skříni, kde se chvíli přehrabovala. Když se k němu vrátila, přetáhla mu přes hlavu velké tričko.
„Co...co se děje?“ pokusil se znovu.
„Vstávej,“ poručila. Když zavrávoral, chytila ho kolem pasu. S úlevou se jí opřel o ramena, „Jdeme.“ Prošli dveřmi pokoje na teď už znovu ztemnělou chodbu, „Sedni si tady,“ nasměrovala ho k botníku. S ulehčením se na něj posadil, protože se mu neuvěřitelně točila hlava. Karolína oteřela dveře dalšího z pokojů, „Violo,“ oslovila svou přítelkyni a rozsvítila, „Potřebuju tvoje auto.“
„Teď?“
„Prosím,“
„Jasně.“ Cinkání klíčků. Pak se Karolína znovu otočila a obula napřed sebe a hned potom Ondru. Znovu chtěl protestovat, ale nenašel v sobě téměř žádnou sílu. Znovu ho vzala kolem pasu a sešla s ním po schodech. Světlo lamp bylo stejně nepříjemné, jako světlo v bytě. Karolína odemkla auto a posadila ho na sedadlo spolujezdce, kde ho zároveň i připoutala.
„Kam jedeme?“ zeptal se, když si sama sedla na místo řidiče a nastartovala.
„Na pohotovost.“ Znovu ten naříkavý tón hlasu, „Měla jsem se po tobě jít podívat dřív.“ Prohlásila zcela nečekaně, „Je to moje chyba. Měla jsem přimět Martina, aby se pro tebe vrátil. Za všechno můžu já.“ Obrátil hlavu a podíval se na ní. Ve světle lamp, kolem kterých projížděli byla neuvěřitelně bílá. Když se naklonila dopředu, aby viděla na semafor u kterého zastavila příliš blízko, spatřil na její tváři slzy.
„Proč...“ zaváhal, „proč jedeme na pohotovost?“
„Máš horečku.“
„To je normální, při nachlazení.“
„Máš přes čtyřicetdva.“ Nedokázal zabránit tomu, aby mu unikl lehký sten, protože právě v tom okamžiku ho začala příšerně bolet hlava, „Co se dějě? Co tě bolí?“ zeptala se vyděšeně Karolína a zajela s autem ke kraji silnice, aby se nad ním v zápětí mohla sklonit.
„Hlava,“ ucedil mezi sevřenými rty.
„Já vím,“ žašeptala. Další slzy. Nechtěl, aby plakala. Nechtěl, aby plakala kvůli němu. Položila mu ruku na tvář. Chlad její kůže mu ulevil. Teprve potom si uvědomil, že to muselo být nějaké drobné kouzlo, které se jako zaklínačka naučila používat, „Zavři oči,“ poradila mu, stále nad ním skloněná, „To kouzlo, které provádím je i bez tvých myšlenek dost složité.“ Čtení myšlenek. Jistě. Jak na to mohl jenom zapomenout. Přímý oční kontakt hodně zblízka, když byla ve vzduchu magie to umožňoval. I on to uměl. Téměř každý to uměl. Zavřel oči, přestože by se hrozně rád dozvěděl, co si myslí.
„Co je to za kouzlo?“ Chtěl přijít na jiné myšlenky.
„Přenese část tvojí bolesti na mě. A teď buď prosím zticha.“
„To ne!“ prudce otevřel oči, „Nechci, aby se mi ulevilo na tvůj úkor.“ Jejich oči se setkaly. Zaplavil ho příval emocí, které nebyly jeho, ale žádná přesná myšlenka, kromě soustředění na zdárné dokončení kouzla, „Přestaň!“ chytil ji za zápěstí a z posledních sil zatáhl. Kouzlo bylo přerušeno, úporná bolest hlavy se vrátila. Karolína, která nečekala tak silný pohyb zavrávorala a sklouzla mu na klín. Ještě než se spojení jejich očí přerušilo, ucítil, že ona myslí na motýly v břiše.
„Pusť, neblázi. Musíme jet.“ Napomenula ho tiše. Pustil její zápěstí a cítil, jak horečka slábne. Nevěděl, čím to je, protože kouzlo přece přerušil, ale byl za to neskonale vděčný. Byl si téměř jistý, že jeho dokonalá imunita má nějakou souvislost s přeměnou.
Místo zápěstí ji chytil kolem pasu. Pevně, jako se tonoucí chytá stébla, „To nic,“ zašeptala a objala ho kolem hrudi, „To nic. Jsem tady.“ Připadla si, jako blázen. Mělo to být přece naopak. Měl přece on utěšit ji. Měl on chránit ji. Uvolnil se, když ho k sobě přitiskla a připadal si jistý, jako ještě nikdy, „Doufám, že si to nebudeš pamatovat,“ slyšel ji šeptat. Pak se od něj malinko odtáhla a chtěla ho políbit na tvář. Horečka byla téměř pryč, věděl, co dělá, když pootočil hlavou, takže ho místo na tvář musela chtě nechtě políbit na ústa. Místo toho, aby rychle ucukla, dokončila polibek, jakoby se nic nestalo, „Už to nedělej, prosím,“ zašeptala, a odtáhla se, aby se mohl vzápětí vrátit na své sedadlo a znovu nastartovat motor.
„Nic mi není.“ Řekl po chvilce dlouhého ticha.
„Já vím.“
„Jedeme domů?“
„Ne.“
„Kam jedeme?“ Ticho. Žádná odpověď, „Tak kam jedeme?“ připadal si pořád unavený a teď se k únavě ještě přidalo rozčarování.
„Děláš, jako bych se tě snažila připravit o panenství.“ Úsměv na její tváři, jako protiklad k slzám, které sotva oschly.
„Kdyby to tak bylo, nebránil bych se.“ Zamumlal a vyhlédl z okénka. Kdy se dostali na nábřeží? Tichý smích. Slyšela ho? Auto náhle zastavilo.
„Kde to jsme?“ zaváhal, než vystoupil ven, „Ptám se jenom z banální zvědavosti.“
„Na nábřeží. Vystup.“ Karolína sama už stála venku před autem a kývala mu. Když vystoupil z auta, pomalu a váhavě k ní přešel, „Podívej,“ ukázala prstem do dálky. Hradčany. Nikdy je ještě neviděl z tak zvláštního úhlu. Nikdy ještě neviděl, že by je odtud někdo fotil.
„Zvláštní,“ naklonil hlavu na stranu a prohlížel si hrad, „Odtud vypadá, jako z pohádky. Jak jsi tohle místo našla?“ zeptal se po chvilce mlčení.
„Dlouhý příběh,“ Karolína přešla k lavičce o kousek dál a posadila se na ni. Když ji následoval, udělala mu místo, „Je to moc dlouhý příběh a mě je zima.“ Pokrčila rameny.
„Máme na to celou noc.“ Navrhl, „Jestli je ti zima, opři se o mě,“ zkusil. Věnovala mu rychlý pohled. Pak se k němu zcela nečekaně přisunula a položila si hlavu na jeho rameno. Přitáhl si ji k sobě, aby ji mohl lépe zahřát. Cítil, jak se zachvěla a mimoděk si vzpomněl na noc strávenou v jednom spacáku, „tak povídej,“ vyzval ji, aby takové myšlenky zahnal.
„Bylo to někdy v létě, už nevím, když jsme honili jednoho démona,“ začala, „Byl to hrozný hajzl. Měl na svědomí několik vražd. Nebyl to zrovna hezký pohled.“ ucítil další zachvění. Nahmatal poslepu její ruku a když neucukla, pevně ji stiskl, „Dohnala jsem ho uprostřed ulice,“ pokračovala, „Nebyl tam nikdo. Jenom dva policisté. Prostě mě viděli, jak ho zabíjím. Tím efektivním šípem, však víš,“ zatřepala hlavou, „Utajení má na starosti Viola. Dřív, než je stihla chytit... no než jim vymazala paměť, tak zkrátka ti dva mě honili přes polovinu města, až mě dohnali sem. Byla už noc. Seděla jsem na téhle lavičce a nevěděla, co dělat. Bylo mi teprve čtrnáct. Pak jsem zvedla hlavu a uviděla to.“ Kývla bradou směrem k hračanům.
„Je to nádherný pohled.“ Přisvědčil a také se podíval tím směrem.
„Měli bychom jít,“ vyskočila Karolína náhle, bez varování z lavičky, „budou se po nás shánět.“
„Kdo, prosím tě?“ zavrčel rozladěně, protože se mu nechtělo vstávat.
„No, tak přinejmenším Viola bude chtít svoje auto.“ Pokrčila rameny, „A kromě toho se na tebe ptali tvoji přátelé.“ V duchu zaúpěl. Tohle bude bolet, „Prý jsi jim řekl, že jdeš se mnou na maturák. Řekla jsem jim, že to je pravda.“ Pokračovala Karolína, „Což mi připomíná, že ten týpek, co nás poslal na ten útes ještě taky není dořešená záležitost.“ Přešla k němu, a když se neměl k pohybu, pošťouchla mu nohy botou, „Vstávej,“ pobídla ho, „Hodím tě domů. A cestou vymyslíme nějakou výmluvu.“
„Pojď se mnou dovnitř, nemám klíče,“ vyzval ji po delším váhání před vchodem do paneláku.
„Nevím, jak moc ti budu místo klíčů platná.“ Usmála se, ale vystoupila a připojila se k němu, když nacvičeným pohybem otevíral nezamčený hlavní vchod. Vyšli po schodech a zastavili se před bytem.
„Hm...“ zamumlal Ondra, „Děkuju.“ Pak se otočil, aby zmáčkl zvonek. Uslyšel rychlé kroky. Měl s tím počítat. Joska byl jako vždycky vzhůru už od čtyř ráno. Dveře se otevřely a jeho přítel v nich stanul.
„Nazdar!“ nastavil pěst a počkal, až mu do ní Ondra ťukne, „Kdes byl, člověče? Hledali jsme tě úplně všude. Ten démon, po kterém jsme šli minulý týden...“
„Promiňte,“ musel se sám pro sebe usmát, kdy si Karolína odkašlala, „Já už půjdu. Kdybys něco potřeboval,“ obrátila se na něj, „Víš, kde mě najít.“
„Jasně,“ přisvědčil a očima jí naznačil, co by rád udělal. Pochopila a nenápadně zavrtěla hlavou. Na to zapoměň, jakoby říkal vyděšený pohled v jejích očích, takovouhle výmluvu ti teda neposkytnu. Nedokázal si však pomoci. Když se obracela, chytil ji za lokty a přitáhl si ji k sobě, aby ji mohl políbit. Nebyl to nijak vydařený polibek, protože Karolína se snažila, co nejrychleji odtáhnout, ale byl to polibek se vším všudy. Malinko se odsunul a podíval se jí do tváře. V očích měla slzy. Rozplakal ji. Už zase.
„Proč to všechno kazíš?“ zašeptala, než se otočila a odběhla po schodech pryč. Měl chuť si nafackovat, když to neudělala ona.
„Ty jsi kanec,“ ozval se Joska, který si ničeho zvláštního zřejmě nevšiml, „to ti nestačily ty tři dny v její posteli?“
„Byl jsem v ní sám,“ zahučel si pro sebe Ondra, ale něco ho trklo, „tři dny? Jakto tři dny?“
„Ve čtvrtek jsi s ní přece odešel na ten maturák a od té doby jsme tě neviděli, až do dneška.“
„Co je dneska za den?“ Že by tak moc ztratil pojem o čase?
„Pondělí,“ Joska ho poplácal po ramenech, „To jsi tak mimo z ní?“
„Ne,“ Ondra vešel dovnitř, aby se mohl zout a dojít do svého pokoje.
„Už jste na něco přišli?“ Karolína už ani nezvedla hlavu, když si k ní v knihovně přisedl, „No tak,“ pobídl ji, když se neměla k odpovědi. Dál mlčela, „Chceš, abych se omluvil?“ pomalu vstal a pak si před ní v podivném záchvatu rezignace klekl na kolena, „je to dost?“ zeptal se, „Co mám ještě udělat, abych se dočkal odpuštění za něco, čeho nelituju?“
„Přestaň,“ řekla tiše, „Chováš se jako vůl.“ Vyčetla mu vzápětí, „A já tu čekám na Tea.“
„Aha,“ dokázalo ho to zchladit tak, že i jeho hlas klesl pod bod mrazu.
„Nezjistili jsme zatím nic.“ Pokračovala chladně, „Martin se letěl zeptat nahoru a ještě se nevrátil. Viola dělá všechno, aby ututlala ten úlet na maturáku. A já se učím nervovou soustavu. A ty by ses měl léčit.“ To ho rozčílilo.
„Myslíš si, že jsem psychopat?!“
„Ne,“ přerušila ho klidně, „Byl jsi nemocný.“ Vzpomněl si na auto a na slzy. Na tmu, která přikryla všechno, co se stalo. Všechen vztek ho přešel.
„Promiň,“ řekl a tentokrát to myslel upřímě. Usmála se na něj.
„Měl bys jít,“ řekla, „Vzkážu ti potom, jak dopadl průzkum.“ Nejistě se zvedl a přešel přes knihovnu, aby se mohl skrýt za policí blízko u východu. O pár vteřin se minul s přicházejícím Teem.
„Ahoj, co se děje, víš, že mám práci,“ Ondra se podivil nad strohou větou, kterou Teo pronesl.
„O to mi právě jde,“ začala Karolína nejistě. Ondra si všiml, že se hryže do spodního rtu a sklání tvář k zemi, „Máš pořád jenom práci.“ Řekla prostě.
„Ale vždyť jsi říkala, že ti to nevadí,“ Teo, jakoby znejistěl.
„Já ti nechci nijak ublížit,“ vyhrkla Karolína, „A o to je to pro mě těžší. Mám pocit, jakobych byla poslední dobou ve vztahu s někým, koho pořádně neznám.“
„Kam tím míříš?“ chladný, odměřený tón.
„Myslím, že bychom se měli rozejít,“ řekla klidně a stále podrobovala špičky svých bot podrobnému zkoumání, „Není to kvůli tobě,“ dodala rychle, „To já se změnila, ne ty.“
„Našla sis někoho novýho, co?“ teď z jeho hlasu led přímo čišel.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Karolína, „Prostě mám jenom pocit, že už spolu dál nemůžeme být.“
„Aspoň mi nelži...“ zasyčel Teo, „Viděl jsem vás jak se po sobě plazíte v autě.“
„Cože?“ Karolína teď zalapala po dechu, „To ale není pravda, já... my jsme ne...“
„Aspoň mi nelži, když už se chováš, jako děvka,“ pohrdavě se k ní otočil zády a odkráčel směrem k východu z knihovny. Karolína klesla na židli a složila si obličej do dlaní. Ondra to už nevydržel a vyšel zpoza regálu za kterým se do teď schovával.
„Kájo?“ zeptal se tiše. Vyděšeně se na něj podívala.
„Co tady sakra ještě děláš?“ zeptala se. Pak se nadechla, jako by jí něco došlo, „Tys to viděl!“ obvinila ho, „Víš, co jsi?“ zeptala se a začala si s horečnou rychlostí skládat věci do tašky, „Ty jsi normální idiot!“ řekla pak. V tu chvíli Ondra dostal ránu pěstí do hlavy. Sletěl na zem a před očima se mu zatmělo. Když pak ale zmateně vzhlédl, uviděl nad sebou k nepříčetnosti rozzuřeného Tea, kterého se Karolína pokoušela pozdržet a uklidnit. Prudce ji odstrčil a vrhl se na Ondru. Ten byl pořád ještě tak vyvedený z míry, že se ani pořádně nebránil. Slyšel, jak Karolína něco křičí, slyšel i křik staré knihovnice. Pak už ale nevnímal nic, kromě Teova obličeje a připomněl si, jak moc ho nenávidí. To bylo do té doby, než je od sebe odtrhla policejní hlídka.
Komentáře
Přehled komentářů
A kdypak se dočkáme dalšího přípsěvku? Vím jak je složité najít čas a inspiraci ale doufám, že co nejdřív :-)
(Alasëa, 19. 7. 2011 18:30)
Koukám, že to těm svým hrdinům pěkně zavařuješ. :-) Tím lépe pro čtenáře.
Jinak také blahopřeju novopečené řidičce. :-)
:-)
(Loryta, 12. 7. 2011 21:30)
Tak koukám, že jsme se po dlouhé době dočkali pokračování a já jsem zase "napjatá k prasknutí" na další kapitolu :-) Doufám, že si zase najdeš čas a dopíšeš to :-)
A mimochodem, gratuluju k řidičáku :-)
Kdy...
(Loryta, 7. 10. 2011 23:02)