Bůh při mně stůj! II. Svaté oficium
Nikdy nikomu nevěř....
Velká místnost v domě Svatého Michaela sloužila jako poradní síň pro Svaté oficium již po řadu generací. Světci na svých kamenných podstavcích by jistě mohli dosvědčit, kolik zde bylo učiněno rozhodnutí ve jménu pravé víry, lepšího světa, křesťanství. Kdyby ovšem nebyli také z kamene.
Takhle se jen mohli dívat na to, jak je jejich učení vykládáno, tak, jak to zrovna vyhovuje dané situaci.
„Tím bychom tedy definitivně vyřešili otázku homosexuálů,“ uzavřel předsedající kardinál Lem.
Pak se podíval na jednoho s monsignorů a zatvářil se, jako by si náhle na něco vzpomněl.
„Doneslo se mi, že se vaše hračka nevrátila domů,Remiere.“ řekl Lem, jakoby nezávazně.
„On se vrátí. Určitě.“ Remier si nervózně poposedl. V koutku duše doufal, že na toto téma řeč nepřijde.
„Vážně?“ pousmál se kardinál. V té chvíli připoměl Remierovi velkého hada. Hada, který ho svým pohledem hypnotizuje. „Jak dlouho je pryč? Třetí den?“
Remier se kousl do rtu: „Pátý.”
„Bratře Jene, byl bys tak laskav, prosím“ natáhl Lem ruku a drobný mužík stojící ve stímu za ním mu podal černé desky. Kardinal vytahl z desek list papíru a posunul ho po desce stolu před Remiera.
„Čtěte, prosím!“ řekl tichým hlasem, který však slyšeli všichni přítomní, a který, jak už dobře věděli, nevěstil nic dobrého.
Remier se trochu otřásl.Tohle nechtěl. To ne.
„Vaše milosti, já,... nemyslím si, že by bylo vhodné zveřejňovat tyto informace ....jsou velmi....delikátní.“ Remier se zapotil, když přejel pohledem po papíře a zjistil tak, o co se jedná.
„Skrýváte snad něco, drahý monsignore?“
„Ne, vaše milosti, to bych si nedovolil.“ Remier si přejel rukou krátkou kozí bradku a znovu se otočil na svého nadřízeného.
„ Přesto si však myslím, že toto je příliš...”
„Čtěte!” hlas jeho nadřízeného neznal slitování, stejně jako Lem sám.
„Projekt: Ruka páně,“ začal potichu číst.
„Nahlas, Reme,“ vyzval ho medovým hlasem kardinal.
„Jistě, vaše milosti,“ zamumlal Remier a otřel si kostkovaným kapesníkem zpocené čelo. Zhluboka se nadechl a začal číst znova.
„Projekt: Ruka páně. Popis projektu: převýchova Demora pro potřeby církve...“
Místnost zašuměla pohoršeným šepotem. Kardinal Lem zdvihl ruku a rušivý zvuk utichl.
„Dál, prosím,“ usmál se kardinal na Remiera.
„Cíl projektu: výchovou a dalšími postupy zajistit loajalitu Demora Církvi Svaté a přednostně Svatému oficiu. Dalšími postupy je zde komkrétně míněna hypnoza, podávání návykových látek...“
„A zde,“ hodil Lem před vynervovaného monsignora další list papíru.
„Vaší rukou podepsaná zpráva, že Demora se přes veškeré snahy nedaří plně převychovat. Co mi k tomu řeknete, Remiere?“
„To je stará zpráva, vaše milosti. Objekt dosahuje poslední dobou skvělých výsledků. Začlenil se do kolektivu, vystudoval universitu v mnohem kratším čase než normální člověk. Složil doktorát z filosofie a to je mu pouhých pětadvacet let.“ V Remierově hlase zazněla potlačovaná pýcha.
„Jistě, já vím,“ přikývl kardinal. „Četl jsem vaše hlášení. Jenže on není člověk, Remiere! Je to Demor! Potomek čarodejnice a jen Bůh ví koho! A jak se teď od vás dovídám, pět dní není pod váší kontrolou! A proto se ptám, co s tím hodláte dělat? Nemůžem si dovolit, aby někdo jako on byl mimo naši kontrolu, když je navíc závislý na drogách, které do něj denně cpete ve velkém. On NENÍ ČLOVĚK, Remiere. Zapamatujte si to už jednou, pro Krista Ježíše!“
„Zajisté, vaše milosti,“ Remier se podíval na dvoumetrového muže v rouchu mnicha, který stál u dveří. Přejel mu mráz po zádech.
Mnich se kardinálovi uklonil: „Jak si vaše milost přeje,” řekl a odhali zuby v širokém úsměvu.
Svatá Marie, matko Boží, pros za nás hříšné! povzdechl si v duchu otec Klement a začal se modlit, aby se jejich chlapec vrátil dív, než mu po stopě vyrazí tohle monstrum.
První, co jsem jsi uvědomil, byla skutečnost, že ležím v posteli. Otevřel jsem oči a světlo zářivek se mi zabodlo do očí. Rozhlédl jsem se kolem a udělalo se mi zle. Všechno mě strašně bolelo a točila se mi hlava. Zase rychle oči zavřel. Nezadržitelně jsem padal....
„Sakra, dej mu další dávku, takhle to nevydrží!“
„Kdo ho tak zrasoval?“
„Do hajzlu, to snad ani není člověk!“
„Drž ho!“
„Tohle nemůže přežít!“
„Doktore, rychle....“
Když jsem se konečně probral, zjistil jsem, že ležím v posteli. Poměrně pohodlné posteli. Všechna zranění jsem měl ovázaná a ošetřená. Vedle postele stál stojan s kapačkou, z níž mi do žil proudila jakási neidentifikovatelná kapalina. Rozhlédl jsem se po pokoji.
Zařízení bylo strohé, ale přesto bylo vidět, že tu někdo tráví dost času. Na jedné straně knihovna, sice v poněkud dezolátním stavu, ale knížky v ní byly uloženy s jakousi precizností, která byla patrná i na dalších věcech.
Na stěně visel obraz, ve kterém jsem po chvilce poznal Poslední večeři Páně, od dodnes zatracovaného Leonarda. Vedle něj byl jednoduchý dřevěný křížek. Přejel jsem pohledem noční stolek vedle postele, kde stála mísa stále kouřící slepičí polévky. Nějak jsem se nemohl rozhodnout, jestli mi to smrdí nebo voní.
Otočil jsem hlavu a pootevřenými dveřmi spatřil postavu zhroucenou na kanapi. Poznal jsem v ní Kacíře.
Muže, který mě málem zabil holýma rukama. Bylo na něm vidět, že z potyčky s démonem také nevyvázl bez zranění. Obvázaný krk, pravá ruka a hrudník byly dostatečným důkazem. Ale co tady dělá? A co tu dělám já? A kde to vůbec jsem?!
Zanedlouho přišel jakýsi malý šedovlasý asiat, snad aby mě zkontroloval. Rožnul tlumené světlo na stěně, a když viděl, že jsem vzhůru, usmál se.
„Díky Bohu, jsi vzhůru, chlapče. Už jsem se začínal bát,“ řekl a znova mi věnoval jemný úsměv.
Byl z něj cítit skutečný zájem. Až mě to překvapilo. Předtím o mne nikdo neprojevil takový zájem. Kromě mých vychovatelů a otce Konstantina. To mi připomnělo mou předešlou úvahu. Kde to vlastně jsem? Hned jsem to vyslovil nahlas a asiat se pousmál.
„V bezpečí mého domu, mladý bojovníku. A já jsem doktor Akena.“ Pak přešel k posteli na níž jsem ležel.
„Tak se na tebe podíváme, co říkáš?“ Na to ze mě sundal deku a já zrudnul. Až teď mi tak nějak došlo, že jsem pod ní nahý.
„Klid, můj odvážný příteli,“ usmál se asiat. „ Musím tě jen zkontrolovat. Ten sajrajt, co jsi měl v krvi tě skoro zabil a k tomu ty kulky ze stříbra. Bylo to s tebou moc zlé, moc, můj mladý příteli.“
„Hm,“ zašeptal jsem, a přitom pozoroval, jak zkouší reflexy toho pohublého těla, které teď vypadalo spíš jak týden stará mrtvola než něco jiného.
„Bastardci jedni! Člověk by řekl, že už s tím přestanou, ale oni ne. A takhle to dopadá. Co jsi provedl, že jsi se jim upsal na ty experimenty?“ Mumlal si pro sebe šedovlasý doktor.
Mozek mi běžel jak šílený, když jsem ze sebe vypravil. „Na jaké experimenty? Já,…. já jsem nic neprovedl. Nikomu se neupsal. Co pořád máte s nějakými experimenty? Mám jen špatné ledviny, kvůli tomu beru ty léky. Na ně a na migrénu. Občas…“ Tedy nic, co by mi monsignor neschválil, dodal jsem v koutku své mysli.
„To se mi nezdá, příteli, spíš to vypadá na jakýsi druh sedativ skombinovaných s takzvanými regulátory agrese. A snad nějaké bojové drogy. Simulanty a tak dále.“
„To není pravda!“ zavrtěl jsem hlavou a ta mě v zápětí pekelně zabolela.
„Tak Pánbíčkář s koltama se nám probral.“ Hromotluk, který mi zničil zápěstí stál najednou vedle postele, na které jsem ležel a škrábal se v na ježka ostříhaných vlasech. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že trochu zhubnul.
Nějak jsem nevěděl, co na to říct, a taky se mi zase před očima točil celý svět. Chtělo se mi zvracet.
„Jen klid,“ slyšel jsem jakoby z dálky hlas asiatského doktora. Pak jsem dostal křeč do celého těla a před očima se mi setmělo.
Když jsem opět dokázal vnímat, bolelo mě celé tělo a byl zpocený jak po maratónu. Nade mnou se skláněl ten hromotluk a doktor mi zrovna něco přidával do kapačky. Cítil jsem, jak mi hřejivá tekutina putuje do žil a chtělo se mi najednou strašně spát.
Stručně řečeno, má v těle stopy po velmi silných psychoanalgetikách a několika stimulujících drogách. To proto je mu tak špatně. A jejich hladina poslední dobou musela rapidně klesnout.“
„Prostě řečeno, má absťák.“ Dokončil úvahu druhý hlas.
„Ano a velmi silný. Naštěstí i on sám je velmi silný, Madhard - san.“
„Naštěstí.“
Stál jsem na kraji cesty a kolem mě se v husté mlze vznášely přízraky těch, co jsem zabil. Žena s rudýma očima a stejně rudými rty po mně natahovala své ruce. Muž s dírou břiše stále kroužil kolem mě. Za ním další s prostříleným hrudníkem a useknutou hlavou. Chlapec-démon, kterého jsem střelil do zad. A další a další…
Ležel schoulený na posteli a jen tiše sténal. Nechtěl aby ho někdo slyšel. Bál se, že monsignor by se zlobil. Že by ho mohl nejen potrestat, ale také tu svou léčbu obnovit. A to on nechtěl. Vždyť ten cizí felčar mu řekl, že je zdravý. Úplně zdravý! Až na těch pár sečných a řezných ran, samozřejmě. Ale proč mu pak dávali ty léky?
„Máte v těle stopy po velmi silných psychoanalgetikách a několika stimulujících drogách. To proto je vám tak špatně. Jejich hladina poslední dobou musela rapidně klesnout. Prostě řečeno, máte absťák.“
Zprvu to nechápal. Nechtěl věřit tomu neznámému doktorovi, ani tomu hromotlukovi, který ho k němu po několika nekonečných mučivých hodinách, dostal.
Utekl odtamtud, hned jak jen mohl. Zpět domů. Do bezpečí. K Removi.
Jenže pak,... znovu mu dávali ty prášky, i když je nechtěl. Řekl to dokonce Removi, ale ten mu dlouze vysvětlil, že ten lékař byl nepochybně šarlatán a ničemu nerozuměl.
Bolesti hlavy se mu vrátily ve větší síle. Zase měl ty sny. A jakmile se vyléčil ze svých zranění, Rem ho znovu povolal. Vyptával se ho na sny-vize, ale on žádné neměl. Jen jakési nesmyslné obrazy. Nevěděl, co se děje. A pak jednou náhodou zjistil, že mu upravili léky.
Často byl ospalý, při tréninku několikrát málem spadl, v noci se budil s křikem a celý pokrytý ledovým potem. Nakonec si prošel knihovnu a začal tam hledat něco o své údajné nemoci a lécích, které mu dávají.
Nic. Žádná spojitost.
„Ty drogy, nebo čím tě to nabuchali, mladej, to smrdí bojovou přípravkou!“
„Cože?“
„Dělaj z tebe stroj na zabíjení. Copak, to nechápeš, mladej?“
„TO NENÍ PRAVDA!“
„Ale je, mladej.“
„Ne...“ zašeptal tenkrát v knihovně a vztekle uhodil do stěny. To by mu přeci neudělali. Ne monsignor, vždyť,.... on pro něj byl jako otec.
Jenže někdo to udělal. A monsignor to musel vědět.
„Proč?“ vzlykl do temné noci.
Před několika dny si sám začal upravovat dávky léků. Tak, aby nikdo na nic nepřišel. Chtěl si ověřit, jestli to skutečně potřebuje. Jenže, kromě občasných záchvatů třasu a návalů nevolnosti mu to nic nedělalo. A zle mu většinou bylo jen v noci. Takže nikdo nic nezpozoroval. Zatím. A halucinace měl mnohem horší před tím, než teď. Přes den ho hlava už skoro nebolela a zase se mohl soustředit.
Jenže noci. To byl očistec! Jako dnes v noci. Schoulený do prenatální polohy, s třeštící hlavou a svou večeří už dávno v umyvadle. Normálně v posledních dnech odmítal večeři pod různými záminkami, ale ten večer musel večeřet s Remem a z toho by se nevykroutil. Mohl by se ještě ptát, proč nejí a případně ho poslat k doktorovi. A to bylo to poslední, co si Bern přál. Takže poslušně snědl večeři, hodnou chvilku ještě mluvil s monsignorem a otcem Konstantinem, a pak se konečně rozloučil a zmizel. Málem to nestihl.
Škoda toho salátu, napadlo ho, ale v té samé chvíli se mu zhoupl žaludek a on rychle vystartoval do své koupelny.
Komentáře
Přehled komentářů
jsem se dočkala. První díl mně připadal trochu nesmyslný, zamtený ale toto už je jiné kafe. Perfektní a já doufám, že zas brzy najdu další kousek tohoto světa. Moc se mi to líbí a jak pomalu vyvstává ten svět kde žíje... paráda. Jednička.
Malý dotaz. Viděla jsi někdy anime Witch hunter Robin? Zajímavé dílko. Trošku mně to připomnělo. To jak vlastně tam loví svůj vlastní druh.
Tak
(Kat, 21. 9. 2007 21:32)