Tuaregové

Původní česky psaná literatura o Tuarezích téměř neexistuje, tu a tam se v některých cestopisech nebo knihách o Africe objeví letmá zmínka, většinou velmi povrchní, např. v knize Nahá Afrika (Havelka, Lorencová, Nahá Afrika. Praha : Mladá fronta, 2006. 90 s.).

V rámci beletrie se saharskou tematikou zabýval Jaroslav Raimund Vávra a napsal knihy :  Tuáreg, poslední mohykán pravěkého člověka saharského (1942) a :

Tvrdá pěst Tuáregů (1950)
Poutavá kniha spisovatele J. R. Vávry, známého autora cestopisných knih, vypráví o dobrodružné pouti tří domorodých chlapců z Tripolisu po saharské Africe. Budete s nimi jistě napjatě sledovat jejich cestu, poznávat krásu a tvrdost africké přírody, i způsob života a zvyky arabských kočovníků. Na konci pouti se chlapci stanou svědky nájezdu kmene Tuáregů, proti stejně bojovnému kmeni Il’ Ša'anbů.
Naráz vstoupíte do polozdivočelé země, kterou kus po kuse pohlcují francouzská kolonizátorská vojska. Země je roztříštěná, vysílená kmenovými válkami, proto mají francouzští kolonizátoři poměrně snadnou práci. Je to Afrika 19. století, nájezd Tuaregů, o němž autor hovoří, je skutečnou historickou události. Potkáváte zde řádové muslimské kněze, kteří v hrůze před hladovým a klamaným lidem, v strachu o nahromaděné poklady ve sklepeních starých klášterů, nejenže zradí zemi cizím okupantům, ale ze všech sil sami staví nepřekročitelné překážky sjednocení a rozdvojují národ krevní mstou.
Spisovatel podává široký, barvitý a plastický obraz země, jejích kočovných i civilizovaných obyvatel, seznamuje s dávnou a pradávnou historií země. Roman tím však neztrácí poutavost; naopak - události jsou dramatické, základní příběh zůstává napínavý až do konce. Snad budete závidět africkým chlapcům asi vašeho věku: bílému Hasanovi, jeho snědému příteli Babulovi a rychlonohému černouškovi Karambuovi, kolik napínavých i nebezpečných příhod zažili za cesty Afrikou.

Překladová literatura je o malinko bohatší.

Jeremy Keenan : V srdci Sahary. Cestování s Tuaregy.
Praha : BB/art, 2004. 295 s.
Jde v současnosti asi o nejlepší knihu hlediska obsažnosti a zasvěcenosti. Autor je anglický antropolog, jeden z nejuznávanějších odborníků na Tuaregy. Kniha podrobně popisuje jeho poslední putování po alžírské Sahaře ve společnosti tuarežských průvodců a jejich příbuzných. Vyprávění prokládá výklady z historie, mnohé situace vysvětluje z hlediska tuarežské společnosti a jejích zvyklostí, ukazuje proměnu života Tuaregů v posledních desetiletích a zamýšlí se nad jejich budoucností. Vřele doporučuji všem, kteří by chtěli poznat a pochopit život Tuaregů.

V roce 1999 odletěl Jeremy Keenan do Alžírska, které bylo během devadesátých let prakticky uzavřeno okolnímu světu v důsledku krvavé občanské války. Vydal se po stopách Tuaregů, tajemných a obávaných kočovníků, s nimiž v šedesátých letech prožil skoro tři roky v srdci Sahary jako mladý antropolog. Keenan se tak stal jedním z mála lidí, kteří dokonale poznali jejich způsob života. V roce 1971 se pak vrátil do vlasti a bezmála tři následující desetiletí se nedokázal odhodlat k návratu na Saharu v obavě z toho, co by zjistil o osudu s svých někdejších souputníků. Na sklonku uplynulého století se však nakonec vydal na cestu, od níž ho jeho okolí všemožně odrazovalo.
Keenan přistál v Tamanrassetu, který se z francouzského koloniálního městečka jeho mládí změnil v rozlehlou betonovou džungli. Poháněla ho jediná touha – setkat se se svými přáteli Tuaregy. Ta se mu splnila díky jednomu náhodnému setkání a Keenan se ocitl přímo v jejich pevnosti v odlehlé hornaté oblasti Ahaggar. A tam, během dní vyplněných putováním po horských stezkách hemžících se bandity a za nocí strávených v jeskyních vyzdobených prehistorickými nástěnnými malbami, se Keenan seznamoval s Tuaregy dnešních dnů. Ti se po hrůzách války v Alžírsku naučili přežívat jako turističtí průvodci, ale jejich nový způsob obživy ohrožují násilnosti na severu země. Keenan však brzy zjistil, že vzdor všem těmto změnám si Tuaregové uchovali svou osobitost. A ve své knize pak podal naprosto výjimečné, živé svědectví o životě v srdci Sahary a dal nahlédnout do životů a duší těžce zkoušených Tuaregů i celého Alžírska.

Michael Palin : Sahara
Brno : Jota, 2006. 255 s.
Známý autor zde popisuje dlouhou a dosti rychlou cestu po Sahaře. Tuaregové představují v jeho vyprávění jen krátkou, leč zajímavou epizodu. Autor dává čtenáři letmo nahlédnout do jejich života a klade je do protikladu vůči ostatním etnikám. Setkáme se s nimi nejprve krátce při návštěvě města Timbuktu v Mali a posléze v Nigeru na kraji pouště Ténéré, kde autor absolvuje s Tuaregy krátkou karavanu. Jeho vyprávění nejde příliš do hloubky a omezuje se na zachycení zážitků a dojmů bez hlubší znalosti problematiky. Píše čtivou, lehkou formou a předkládá zajímavou mozaiku různých etnik a kultur žijících těsně vedle sebe.

Cestovatel a dobrodruh Michael Palin obeplul při svých dlouhých cestách skoro celý svět, ale patrně největší výzvou pro něj byla cesta zatím poslední, při níž za devadesát devět dní překonal saharskou poušť. Během cesty mu Sahara odkryla nikoli prázdnotu nekonečných písečných dun, ale bohatou a rozmanitou směsici kultur a krajin s dlouhými dějinami civilizace, obchodu a řemesel.
Jeho dobrodružství začíná i končí na kdysi stabilním, dnes však nejistém území Velké Británie Gibraltaru. Palin přeplul přes Gibraltarský průliv do Maroka, odkud se vydal napříč mohutným pohořím Atlas. Několik dní strávil v kamenitých nepřátelských pustinách západního Alžírska, pak zamířil na jih, do Mauritánie, kde objevil posvátné město napůl zaváté pískem a jeho cesta se zkřížila i s rallye Paříž-Dakar. Z Dakaru vyrazil po železnici do srdce Mali k největší hliněné stavbě na Zemi a k mohutnému Nigeru, po němž se doplavil až k legendárnímu městu Timbuktu. Putoval i pěšky s kočovnými pastevci a na velbloudu Tuaregů se vezl přes Nigerskou republiku, zdolal pohoří Ahaggar a odletěl k alžírským ropným polím. Nakonec se vydal na průzkum Libye a ohromujících ruin starověkého Tunisu.

Web : http://palinstravels.co.uk/static-128
Na tomto webu je celá kniha v angličtině a také další materiály a dokumenty ke knize - fotografie, videa, mapy atd.

Michael Asher : Soumrak rytířů pouště
Praha : Baronet, 2008. 296 s.
Román poutavě líčí především strastiplnou cestu francouzské výpravy Saharou v roce 1880 a její postupnou likvidaci Tuaregy v oblasti Hoggar (dnešní jižní Alžírsko). Autor přitom důsledně vychází z francouzských dobových dokumentů a svědectví, vypráví tedy příběh očima Francouzů z konce 19. století. Tomu odpovídá i hodnocení událostí i postav : francouzští účastníci výpravy jsou vynikajícimi důstojníky a odborníky v různých oborech, jsou odvážní, vytrvalí, čestní atd. Tuaregové jsou oproti tomu vnímáni jako krvelační domorodci, zákeřní, nevypočitatelní, bez morálky a jakékoli cti.

Podle mého názoru je to román velmi zajímavý a předkládá plastický obraz kolonizace severní a západní Afriky. Postupné seznamování Francouzů s tehdy "nedotčenou" saharskou pouští ovládanou arabskými a tuarežskými kmeny je líčeno velmi sugestivně. O skutečném životě Tuaregů autor moc nemluví. Francouzi o nich tenkrát věděli totiž velmi málo a poznali je hlavně jako nesmiřitelné nepřátele.

Jak se často stává, skutečné příběhy jsou mnohdy fantastičtější, než jaké by byl kterýkoli vypravěč schopen vymyslet. V dobách vrcholícího parcelování Afriky, v roce 1880, se francouzská vláda rozhodla spojit Paříž s Timbuktem železnicí, překračující saharskou poušť a tak významně posílit své pozice ve střední Africe, která měla být takto dosažitelná v šesti dnech. Francouzi, poněkud naivně, neočekávali žádný významný odpor domorodých kmenů.
Skutečnost se ovšem ukázala být odlišnou, průzkumná výprava, ačkoli vyzbrojena nejmodernějšími zbraněmi, byla Tuaregy, "pány pouště", vlákána do léčky a zdecimována. Zpráva o tom ovšem oblétla celý svět až po čtyřech měsících, kdy hrstka přeživších účastníků výpravy po nesmírných útrapách doklopýtala do vzdálené stanice na okraji pouště. Vítězství Tuaregů bylo ovšem jejich posledním, francouzské armádě vzdorovat již nedokázali.
Z pera zkušeného autora vyšel vzrušující příběh hodný velkého románu, líčící poslední slavné dny starobylého společenství Tuaregů, kteří vládli saharské poušti po více než tisíciletí.

Hinani dcera pouště
Frýdek-Místek : Alpress, 2003. 120 s..Klokan. Z německého originálu Tochter der Wüstepřeložila Hana Krejčí.
Dívčí román.

Hinani je dcera náčelníka kmene Tuaregů. Je také nejkrásnější dívka z kmene, proto má mnoho nápadníků, mezi ně patří i Mohora, nejmladší syn Abdula Yahii, aby Mohora na Hinani zapůsobil, slíbí jí mrtvého geparda...  Více : Čtenářský deník.

 Ze starších knih lze jmenovat knihy francouzského vědce H. Lhota, který se v 30.-50. letech zabýval prehistorickým skalním malbám v pohoří Tassili v Alžírsku a je autorem mnoha publikací o Tuarezích. U nás vyšly dvě knihy :
Henri Lhote : Objevy v Tasílii (1962)
Henri Lhote : Jsou ještě jiná Tasíli (1982).