Tuaregové

Prameny

Sestavit historii Tuaregů je velmi obtížné, protože všechny prameny, které máme k dispozici, jsou sporné a málo objektivní. Nejvíc je využíváno vyprávění Tuaregů, tak jak vzpomínky uchovala jejich kolektivní paměť. Nejen že je paměť nespolehlivá a selektivní, ale navíc si každý kmen vytváří vlastní historii podle svých společensko-politických zájmů, tedy tak, aby o sobě podali obraz, jaký si sami přejí. Jsme pak spíše v oblasti legend a je těžké určit, co z toho je pravda a co pohádka.

Existují i písemné prameny, ale ty nejsou o mnoho věrohodnější než ústní vyprávění. Jde v první řadě o rukopisy arabských historiků, cestovatelů a islámských učenců, o záznamy z arabských kronik, případně o texty berberských či tuarežských učenců, vše v arabštině. Vesměs jsou tyto písemné památky tendenční, sledující určité zájmy, často se silným náboženským podtextem. Novější historie, tj. 19. a 20. století, je zachycena převážně francouzskými kolonizátory (deníky, vojenská hlášení,  novinové články i monografie), většinou vojenskými důstojníky. I zde je třeba velké opatrnosti, neboť jejich pohled na vzpurné Tuaregy, které bylo třeba zkrotit za každou cenu, nebyl příliš objektivní.

A konečně ani archeologické výzkumy neposkytují mnoho informací, protože jsou nedostatečné a spíše v začátcích. Těch několik málo výzkumů, které se uskutečnily, bylo zaměřeno více na pravěk a starověk (H. Lhote - prehistorické rytiny a malby v již. Alžírsku, kostra pravěkého člověka Asselar v Mali, dinosauři v Nigeru atd.) než na novější období.

Ačkoli dnes existuje bohatá literatura o Tuarezích, jedná se vesměs o velmi úzce pojatá témata a jejich autoři si často protiřečí, protože každý vychází z jiného pohledu, z jiného zdroje atd. Pro mnohé historické události existuje více odlišných verzí, jinde je zase spousta bílých míst. Proto je historie Tuaregů plná výrazů "asi", "zřejmě", "pravděpodobně" apod., vycházející hlavně z úvah a hypotéz na základě mozaikovitých a nejistých informací.

Původ Tuaregů

Tuaregové se jako etnikum nebo jižní větev Berberů utvářeli v období středověku, zhruba od 10. století, z různých saharských kočovných berberských kmenů, které migrovaly ze střední a severní Sahary směrem na jih. Tyto migrace trvaly po několik staletí a odehrávaly se zřejmě v malých skupinách. Severní Afrika byla zmítána anarchií vyvolanou vpádem arabských kmenů i boji mezi kmeny berberskými, a tak se některé skupiny vydaly hledat štěstí jinam. 

Na cestě narážely na místní obyvatelstvo (berberské nebo černošské), které přemohly a vytlačily nebo si ho podmanily a časem se s ním smísiliy. To je jeden z důvodů, proč jsou Tuaregové převážně míšenci. Jindy se s místními pány dohodli a usadili se na jejich území. Postupně se mezi těmito nově příchozími skupinami vytvářely vztahy a spojenectví, doplněné o vztahy se sousedy, a docházelo ke vzniku kmenů a kmenových skupin.

Mapka ukazuje území obydlené Tuaregy (červeně ohraničené). Většina velkých skupin žije v oblasti s centrem v horách (Ahaggar v již.  Alžírsku, Adagh v Mali, Aïr v Nigeru ...). Jižní část spadá do Sahelu (zhruba od alžírsko-malijské hranice), kde žijí i další etnika (Fulbové, Songhajové, Hausové atd.). 

Postupně takto Tuaregové obsadili obrovské území sahající od horských masívů v již. Alžírsku a záp. Libyi až po jižní oblasti v povodí řeky Niger, kde Sahara přechází v sahelský pás a začíná úrodná, převážně zemědělská krajina. Pohyb některých skupin a přeskupování sil se odehrával ještě v 19. a začátkem 20. století, tehdy vlivem kolonizačního postupu Francie do západní Afriky.

Fakt, že Tuaregové tvoří kulturní jednotu, která je podstatou jejich etnické identity (jazyk, společenská struktura, způsob života, kulturní tradice ...), ačkoli pocházejí z různých berberských kmenů a jsou roztroušeni po velkém území, je dán zřejmě více faktory. Mezi hlavními je určitě jejich berberský původ na straně jedné (jazyk, písmo, některé tradice) a kočovný způsob života v poušti na straně druhé (mnohé společné znaky lze nalézt i u jiných kočovných etnik, které nejsou berberského původu). Svou roli hrál také islám a arabský vliv, i když menší, než u jiných Berberů. U této otázky by byla zajímavá hlubší analýza ...

Nicméně přes tuto kulturní jednotu Tuaregové rozhodně jednotní nejsou a nikdy nebyli. Kmenová rivalita dominuje celé jejich historii a vždy udusila i několik ojedinělých pokusů o sjednocení proti společnému nepříteli (podobný charakter má i historie Berberů v severní Africe).

Koussa Mchaouri : Caravanas

Kmeny a kmenové svazy

Kmen (tawsit/tawšit) tvoří základní jednotku společenské struktury. Je založen na rodové příslušnosti a jeho příslušníci  se odvolávají na společného předka. V čele kmene stojí náčelník, který řídí vnitřní záležitosti a zároveň vystupuje jako jeho vnější zástupce. Velikost kmenů je různá, pohybuje se od několika stovek jedinců až po desetitisíce. Mnohé kmeny se dále dělí  na menší skupiny, tzv. frakce.

Postavení kmenů mělo v minulosti dvě základní úrovně : kmeny nezávislé a závislé, jinými slovy kmeny vládnoucí a podřízené. Nezávislé kmeny držely v rukou moc, kterou si vybojovaly na základě síly. Závislé kmeny byly slabší a musely hledat ochranu u silnějších kmenů. Konkrétně to znamenalo, že některé výbojné a silné kmeny dobyly určité území a staly se jeho pány. Kmeny poražené měly pouze dvě možnosti : buď území opustit, nebo uznat nadvládu dobyvatelů a podřídit se jejich podmínkám, tj. přijmout statut závislých kmenů. Nově příchozí kmeny vystupovaly buď jako dobyvatelé, anebo požádaly místní vládce o povolení usadit se na jejich území, tedy rovnou v postavení závislém.

Vzhledem k tomu, že nestačilo jen území dobýt, ale bylo třeba jej i udržet, případně rozšířit, zabývaly se vládnoucí kmeny hlavně bojovými aktivitami. Představovaly fyzickou i morální sílu svého "panství". Závislé kmeny "platily" za možnost žít na jejich území a pod jejich ochranou tím, že jim poskytovaly materiální zabezpečení : platily daň (určitý počet zvířat jednou ročně) a věnovaly se pastevectví.

Tuaregové z válečnického kmene (zřejmě Alžírsko, konec 19. století) - zdroj : Wikipedie

Materiální zabezpečení ale poskytovaly i vládnoucí kmeny, neboť loupežné výpravy k sousedům (razie) byly nutnou součástí kočovného života. Jejich hlavním cílem byla demonstrace síly (ne nadarmo přísloví říká : "Buď útočíš, nebo jsi přepaden." - kdo sám nepodniká nájezdy na sousedy, je sám brzy cílem jejich útoků), vedlejším efektem byla kořist. Nemalým zdrojem příjmů byl také karavanní obchod a mýtné (poplatek, který platily karavany za to, že procházely jejich územím - proto byla velká "bitka" o území, kudy vedly karavanní stezky). Část těchto příjmů přerozdělovaly vedoucí kmeny mezi závislé, jako formu odměny (daru) za loajalitu a pomoc. 

Toto dělení kmenů na vládnoucí a podřízené se v evropské literatuře často přirovnává k feudálnímu systému, ale uspořádání kočovných kmenů mělo jiné podmínky a jiná pravidla. Podřízené kmeny měly nižší postavení, ale zůstávaly zcela svobodné, mohly od svých pánů kdykoli odejít a o svých vnitřních záležitostech si rozhodovaly sami. Výše postaveným kmenům nesloužily, od toho tu byli otroci (ti netvořili samostatné kmeny, byli přiřazeni podle potřeby k jednotlivým kmenům nebo rodinám). Nešlo o vztah pánů a nevolníků, ale spíš o vztah zákaznický.

Tento základní model měl mnoho regionálních variant, v některých skupinách byl vztah mězi vládnoucími a závislými kmeny spíše partnerský, jinde byla podřízenost slabších kmenů výraznější. Zákon silnějšího, který na Sahaře vládl, nutil vládnoucí kmeny se sdružovat do velkých skupin, kmenových svazů, kde společně vládlo více nezávislých kmenů. Mezi nimi pak také existovala hierarchie (některé byly silnější a výše postavené), stejně jako mezi závislými (některé byly slabší než jiné slabé nebo měly lepší vztahy s vládci).

Kromě toho byly i nejrůznější mezistupně, nejčastěji představované kmeny marabutickými. Ty se přidružovaly ke kmenovým svazům a měly roli duchovní, výchovnou, poradní a právní (marabuti poskytovali duchovní oporu, vystupovali jako učenci a moudří muži, kteří radili při sporech i důležitých rozhodnutích, léčili neduhy a se vzrůstajícím vlivem islámu zvyšovali také politickou prestiž vládnoucích kmenů). Vztahy vládnoucích kmenů k marabutickým byly různorodé, některé si od nich udržovaly odstup a přisoudily jim postavení spíš podřízené, jiné s nimi měly kontakty těsnější a poskytovaly jim mnohé výsady (např. osvobození od daní nebo právo účastnit se bojů).