Standa III.
třetí cesta I. (Standa, 19. 12. 2008 12:27)
V souvislosti s informacemi médií o finanční krizi, hrozící hospodářské recesi, rostoucí inflaci, nezaměstnanosti atd., atd. je zajímavé sledovat co tato až mýtická situace provádí s politiky. Sotva se ocitne v dosahu krátkozrakého pohledu politika, začnou se dít pozoruhodné věci. Politikové přicházejí s koncepty, dokonce pro 21.století, či dokonce s programy pro celé třetí tisíciletí. Získávají pocit dějinného poslání převést zemi (samozřejmě především tu svou) přes tento milník a veškeré jejich politické koncepty jim připadají vskutku nové a zcela neotřelé. „Novost“ má evokovat progresivnost a má dát zapomenout na chyby politických předchůdců daného politického proudu. Dokáží-li politici navíc vyvolat pocit nově vznikající syntézy dříve protichůdných a nesmiřitelných politických a ekonomických doktrín, dokáží upoutat pozornost velké části voličů, přinejmenším do té doby, než se ukáže, že se ona „novost“ projevila pouhým novým označením starých známých přístupů a neduhů. To je také případ nově populární koncepce tzv. třetí cesty.
Tento směr poprvé široce medializoval především Bill Clinton v čele tzv. nových demokratů ve své volební kampani v r.1992, byl následován Tony Blairem v čele tzv. nových labouristů, který slavil úspěch v r.1997, a posléze Gerhardem Schroederem, který slavil úspěch s programem tzv. nového středu. Úspěchem těchto tří významných světových politiků dostala myšlenka třetí cesty dnes tolik populární globální charakter. Organizují se mamutí konference, vznikají rozsáhlé deklarace definující hlavní programové body politiky třetí cesty, vznikají instituce zabývající se výhradně analýzou myšlenek třetí cesty a následně vzniká tzv. nová progresivní filosofie vládnutí. V čem tedy spočívá tato tzv. nová filosofie a kde se vzala?
S rozpadem komunistického světa se ve své nahotě odhalily absurdnosti vládního administrativního plánování ekonomiky a výsledky masivního státního vlastnictví, a to i těm, kteří nevěřili teoretickému zdůvodnění nefunkčnosti socialismu. Proto už ani socialistické (labouristické, sociálně demokratické) strany mající ve svých programech zvětšení státního vlastnictví a hlásající přímo zvýšení daní a zvýraznění přerozdělování, nemohly u voličů uspět. Do čela těchto politických stran se tedy dostali lidé, kteří pro mnohé ortodoxně smýšlející spolustraníky přišli skutečně s něčím novým. Nechtěli už být tolik napojeni na odbory, začali volat po snížení některých daní a decentralizaci některých vládních aktivit. Aby se pozapomnělo na silné kolektivistické ideologie socialistických stran, bez ztráty jejich tváře, přicházejí socialističtí politikové s následujícím myšlenkovým manévrem. Jelikož vstupujeme do nové informační společnosti, je potřeba zapomenout na už překonané ideologické dělení na ty, kteří volají po silnější vládě a na ty, kteří chtějí její roli výrazně omezit. Nová doba si vyžaduje nový přístup.Vezměme si z obou systémů to nejlepší tak, aby to co nejvíce prospělo tzv. veřejnému blahu. Akcent na fungování trhu je nutné doplnit o důraz na solidaritu a tzv. všelidské hodnoty. Je prý třeba zapomenout na údajně falešný rozdíl mezi soukromým a veřejným sektorem a budovat ekonomiku v podobě partnerství obou sektorů. Je prý třeba podporovat a garantovat rovnost příležitostí, kde údajně nefunguje neviditelná ruka trhu a je nutný zásah státu. Je prý potřeba pomocí vlády podporovat diverzitu a rozšiřovat tak množství dostupných příležitostí pro všechny.
třetí cesta II. (Standa, 19. 12. 2008 12:29)
Je třeba, aby vláda investovala do vzdělávání a technologií, což má být zárukou hospodářské prosperity. Je prý třeba přiznat si společnou odpovědnost za osud a společně přispívat na tzv. společné statky. Je prý třeba najít novou rovnováhu mezi právy a povinnostmi lidí a vyvinout zákonodárství a daňový systém, který podporuje nezávislost na státu.
Každý si snad při čtení těchto líbivých hesel uvědomuje, že nejde o žádný zásadně odlišný přístup k fungování vlády. Je to pouze opuštění zjevně nesmyslných silných paternalistických a ve své podstatě protispolečenských alternativ řešení problémů a maskování jejich mírnější verze za sladká slova o rovnosti, vzájemné sounáležitosti a tzv. společné odpovědnosti. Je také evidentní, že se nejedná o nijak myšlenkové ukotvený směr, protože, jak přiznávají sami jeho protagonisté, „koncept třetí cesty může v různých zemích nabývat různých podob“. Je tomu tak proto, že občané různých zemí s různou historickou zkušeností, jsou schopni v různé míře prohlédnout tuto líbivou rétoriku některých politiků.
Heslo o rozvoji lidského talentu a dovednosti v systému spravedlivých pravidel pro všechny se v rovině praktické politiky přeměňuje ve státní diktát, který ničí podnikatele, protože jim brání nakládat s jejich (!) majetkem. Tolik omílané heslo rovnosti příležitostí vede k volání po tzv. pozitivní diskriminaci – kvóty na počty žen, homosexuálů, černochů, postižených ve školách i na pracovištích, vytváření legislativy zakazující podnikatelům ptát se při přijímacích pohovorech nebo v inzerátech na věk nebo počet dětí a pomocí těchto informací se rozhodovat o přijetí vlastních zaměstnanců. Rovnost příležitostí ve sféře obchodu degeneruje ve vytváření úřadů, které mají údajně trh a hospodářskou soutěž chránit, brání však pouze růstu podniků nebo jejich fůzím a brání podnikatelům volně si stanovovat ceny svých výrobků. Ve sféře mezinárodního obchodu vede toto heslo k vytváření obskurních zdůvodňování omezování volného obchodu jakým je třeba tzv. sociální dumping, který dává vzniknout novým clům či tzv. netarifním opatřením, která mají obchod učinit tzv. spravedlivějším. Na trhu práce vede aplikace idejí třetí cesty k omezování pohybu pracovní síly, vytváření privilegovaných a méněcenných lidí, což je jasně vidět na tzv. ochraně domácího trhu práce a vytváření kvót na příliv pracovních sil ze zahraničí.
Rozšiřování příležitostí ke vzdělávání se záhadně mění v úvahu o tom, že vláda má zvýšit objem tzv. veřejných prostředků plynoucích do školství. Stejně tak se míjí logikou úvaha, že úspory mají blahodárný vliv na hospodářský růst, a proto má vláda lidi přinutit zvýšit jejich úspory, např. povinným spořením do penzijních fondů.
třetí cesta III. (Standa, 19. 12. 2008 12:34)
Jelikož dichotomie mezi soukromým a veřejným sektorem je údajně falešná, zastánci třetí cesty hovoří o potřebě implantovat trh do oblastí poskytování tzv. veřejných statků, čímž rozuměli např. akceptování myšlenky kuponů na vzdělávání. Jedná se samozřejmě o „pokrok“ v porovnání s myšlením levicových koryfejů, avšak toto řešení silně připomíná únik teoretiků socialismu v debatě o možnosti racionální ekonomické kalkulace za socialismu, kteří, jelikož si nemohli přiznat, že volný trh je jediným racionálním způsobem poskytování zboží a služeb, přišli s jakousi „hrou na trh“, simulací trhu pro potřeby plánovačů. Využívání kuponů pro nejrůznější účely je samozřejmě věcí odstraňující některé nejkřiklavější neduhy striktně byrokratického řízení, avšak je stále pouze jedním z méně špatných řešení.Je načase opustit pofidérní teorii, která označuje každou druhou službu za veřejný statek, jehož poskytování má být umožněno např. kupónovou nebo nějakou jinou hrou na trh, a důsledným odstátněním systémů školství, zdravotnictví, dopravní infrastruktury a ostatních síťových odvětví obnovit přirozený vztah těchto věcí, který musí být založen na skutečném soukromém vlastnictví a respektu k němu. Tento princip je vodítkem i k řešení širších problémů např. ochrany životního prostředí.
Vytvořit daňový systém, který je tzv. tržně konformní je další chimérou zastánců třetí cesty. Daňový systém může být zjednodušen, některé daně odstraněny zcela a jiné nově vytvořeny, nakonec se ale stejně přijde na to, že systém narušuje fungování trhu a vznikající distorze nutí některé lidi měnit své chování, odcházet do daňových rájů, pracovat na černém trhu atd., zákon je změněn a po čase se zjistí, že potřebuje další změnu, potom další, a tak stále dokola. I kdyby se odstranila daňová konkurence mezi jednotlivými zeměmi, o což se mimochodem mnozí politici snaží, a to nejen na úrovni EU, ale globálně pod záštitou G7 či OECD, ani tehdy by nemohl existovat nedistorzní daňový systém a nedemotivující sociální zákonodárství, po kterém volají zastánci třetí cesty.
Teorie třetí cesty je nástupkyní teorie konvergence kapitalismu a socialismu, která se silně rozvíjela v Sovětském svazu v
třetí cesta IV. (Standa, 19. 12. 2008 12:35)
Lze mít společnost svobodnou či společnost nesvobodnou. Je-li zvolena třetí cesta, cesta regulací a cesta částečného respektu ke svobodě a majetku, plodí nutně potřebu dalších regulací a to do doby, dokud je co regulovat. V tom okamžiku vzniká úplná nesvoboda. Jak přesvědčivě ukázal velký rakouský ekonom Ludwig von Mises, není třetí cesty – politiky třetí cesty vedou k socialismu.
Váš názor ?
Odpověď Standovi (třetí cesta I.-IV.):
Hledání třetí cesty mezi kapitalismem a socialismem je hledání třetí totality mezi dvěma totalitami (hospodářskou a politickou), je hledání totality (kulturní)…
-zmp-
Čipy (Standa, 20. 12. 2008 19:11)
Nejen v souvislosti s různými sledováními pohybu osob, automobilů, mobilních telefonů, bankovních kont atd., atd., ale i rozvojem technologií, jsem si uvědomil, že 90% vědců, kteří kdy žili na naší planetě, žije dnes. Základní výzkum a technologie zažívá exponencionální rozvoj. V oblasti mikroelektroniky jsou každých 18 měsíců všechny výrobky dvojnásobně výkonné. Zároveň se také zmenšují a zlevňují. A když je něco malého výkonné a téměř zdarma, tak je zapotřebí to využívat.
V dalších letech čeká maloobchod revoluční změna. Nevyhnutelně dojde k zavedení RFID čipů do všech výrobků prodávaného sortimentu. Ty v sobě ponesou informace identifikující konkrétní exemplář zboží. Projedete košíkem snímacím rámem a zaplatíte kartou. Žádná pokladní, žádné bankovky. Bude hned jasné, kdo za uvedené výrobky zaplatil. Bude také zjistitelné, co všechno si člověk za svůj život konkrétně koupil. A protože se RFID čipy dají přečíst i po letech, bude zřejmé, je-li zboží ještě v záruce, anebo kdo a jak je se kterým výrobkem spokojen a jak intenzívně jej využívá. Každý z nás bude nosit množství miniaturních prakticky neodstranitelných čipů v oděvu, botách, brýlích, telefonech a ve spoustě dalších předmětů. Snímače umístěné u vstupů do budov, na cestách a chodnících zjistí, že ten člověk, který sebou dnes nese 1876 různých čipů, je určitě pan XY, protože včera byl pozitivně identifikován s jenom lehce pozměněnou čipovou sadou. Aha, dnes má opět čisté spodní prádlo, to je správné. Ale ponožku si vzal každou z jiného páru. A teď snědl tatranku, protože u minulého kandelábru se ještě hlásila a teď už ne. Odpadkový koš potvrzuje příjem obalu z tatranky. Ano, v pořádku, evidujeme na věčné časy. S kým se právě setkal? A to se podívejme! Pěkná čeládka! A co mu to pan YZ právě předal? Hmm, ten článek už musí být pěkně ohmataný. My víme, kdo všechno už ho četl. My totiž víme všechno .....
Hudba budoucnosti? Je to vůbec ještě hudba, a je to vůbec ještě budoucnost?
Váš názor?
Odpověď Standovi (čipy):
Čipování má nesporné výhody. Jde však o to, kdo má k čipovým informacím přístup. V totalitních režimech nelze zamezit jejich zneužití proti sociální svobodě. Teprve v TSO budou moci občané nezáludně zvažovat, zda a jak čipování využít…
-zmp-
Zákony (Standa)
V souvislosti s Programovým prohlášením TSO a Ústavou TSO mě zajímá, jakým způsobem bude uplatňováno právo, zda a jak bude probíhat tvorba zákonů a jejich případné změny a novelizace? Zda vůbec v tomto společenském systému TSO bude zákon v dnešním slova smyslu existovat? Jaké hlavní zákony a normy by měly v TSO existovat?
Standa
Odpověď Standovi (zákony):
Hlavním „zákonem“ TSO by měla být jeho Ústava. Případné další „zákony“ se budou týkat každé sféry (kulturní, politické a ekonomické) zvlášť. O nich rozhodnou opět samotní občané (prostřednictvím volených orgánů těchto sfér). Nebudou to však zákony v dnešním slova smyslu, které jsou jen zákony kvůli zákonům samým (kvůli zákonnosti, resp. kvůli „živnosti“ zákoníků), nikoli kvůli lidem. Např. nepřehledné množství dnešních zákonů o tom, co se nesmí, nahradí jediné ustanovení o náhradě škody (viz Ústava TSO)…
-zmp-
Standa (způsobená škoda):
Pokud bude jediným merítkem zpusobená skoda, jakým zpusobem budou reseny
následující príklady?:
1.opilý ridic prejede a usmrtí chodce, kterým je napr. starý duchodce, který
nikoho nemá.
2. opilý ridic prejede a usmrtí napr. mladou maminku se dvema detmi a dalsí
dve deti zustanou jako sirotci.
3. opilá ridicka, matka ctyr malých detí, prejede a usmrtí duchodce.
Jak bude v techto prípadech resen trest, protoze zpusobená skoda není
evidentne stejná, pricemz mírou trestu má být pouze zpusobená skoda?
Odpověď Standovi (způsobená škoda):
Na uvedená témata již diskuse proběhla. Není dobré, aby objem našich stránek narůstal opakováním téhož:
1. V programovém prohlášení i v diskusích jsme několikrát zdůraznili:
„Škoda občana je škodou obce a škoda obce je škodou všech občanů.“
Nemůže-li být škoda nahrazena poškozenému (usmrcenému či pozůstalým), bude nahrazena obci (jako poškozenému)!
2. Škoda bude nahrazena sirotkům (trvale nahrazována až do jejich dospělosti)!
3. Jako v bodě 1. – náhrada škody však není trest! Trestání nemá v TSO co pohledávat (resp. má místo jen ve výchově nezletilých dětí).
Ve všech případech (1,2,3) určuje míru škody poškozený (resp. pozůstalý či obec)!
-zmp-
trest (Standa, 27. 12. 2008 20:26)
Děkujeme za odpověď, ale máme ještě několik doplňujících dotazů:
1. Neexistuje-li v TSO trest, ale jen náhrada škody, je tedy usmrcení viníka náhradou škody za zabití chodce? Nebo chcete říci, že v TSO trest smrti nebude, protože usmrcení viníka přece není náhrada škody. Lze snad zesnulé oběti trestného činu nebo pozůstalým takto nahradit škodu?
2. Pokud usmrcený nemá žádné příbuzné, kdo bude zastupovat jeho zájmy u občanského soudu a jakým způsobem bude určen jeho zástupce?
3. Jestliže dojde k situaci, kdy občané obce rozhodnou o tom, že viník nehody nebude potrestán okamžitě trestem smrti, ale nejdříve bude tvrdě pracovat do dospělosti pozůstalých dětí a svou prací je živit, ale nějaký jeden nebo více plnoprávných občanů obce použijí svého práva veta a budou tvrdit, že nesouhlasí a že jediným odpovídajícím trestem za smrt je opět smrt. Jak bude řešena tato situace.
4. Domníváme se také, že tímto výrokem veta rozhodují občané nejen o vině, ale rovnou i o trestu a způsobu potrestání (náhradě škody).
Odpověď Standovi (trest):
1. V Programovém prohlášení TSO, v návrhu Ústavy TSO i v proběhlé diskusi o TSO, tam všude najdete do omrzení opakovanou zásadu, že o míře škody i způsobu její náhrady rozhoduje výhradně poškozený. V případě vraždy tedy o životě a smrti vraha rozhodují pozůstalí. Obdobně v případě zabití z nedbalosti (např. zabití chodce pod vlivem omamných látek atp.). O případné nepřiměřenosti míry a způsobu náhrady škody rozhoduje opět občanský soud. Nejsou-li po usmrceném žádní příbuzní, je poškozeným obec (to bylo výslovně řečeno již v minulém dotazu)...
-zmp-
zákony (Standa, 02. 01. 2009 22:09)
Ještě bych se krátce zastavil u problematiky zákonů. Pokud by zákony neměly existovat, protože chrání samy sebe (člověk je souzen pro porušení zákona), zda budou rovněž zbytečné zákony dopravní, letecké, lodní atd? Nedovedu si představit, jak by fungovala např. silniční doprava, nebo zda by tisíce letadel létaly, jak se komu zamane?
Odpověď Standovi (zákony):
Zákony jsou zbytečné tam, kde sociální kolize řeší náhrada škody. V silniční dopravě je tak např. zbytečný předpis, že řidič je povinen přizpůsobit jízdu stavu vozovky atp. Něco zcela jiného než zbytečné sociální zákony, jsou tzv. „prováděcí předpisy“ (dopravní, provozní, kuchařky, recepty aj.)…
stát (Standa, 07. 01. 2009 12:33)
Jedním z často používaných slov, jehož frekvence se ještě zvýšila v souvislosti s finanční krizí, je slovo stát (stát by měl zasáhnout, nezasahovat, připustit, nedopustit, zajistit, zabránit, nebránit, uvolnit, přitvrdit, uzákonit. ......... atd., atd.).
Stát jako takový byl dokonce definován mezinárodní Konvencí někdy po r.1930, domnívám se, že v Uruguayi. V mnoha knihách se lze dočíst, že je stát základní politickomocenskou organizací společnosti, že disponuje mocí vládnout, soudit a vytvářet zákony, že ho tvoří stálé obyvatelstvo, státní území, státní moc, vláda a aparát, schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy atd., bez existence státu by nastala anarchie. I mnoho filosofů, spisovatelů, novinářů se zabývalo státem (např. Peroutka Budování státu), dokonce se domnívám, že není nikdo, kdo by z uvedených o stát alespoň "nezavadil". Lze porovnávat různé státy, různým způsobem a z různých hledisek, např. státy totalitní, demokratické, atavistické, republiky, monarchie atd., i státy zdánlivě stejné, mezi kterými je ve skutečnosti obrovský rozdíl např. Království Lesotho, Knížectví Monaco, Španělské království /všechny jsou státy, všechny jsou monarchie/, nebo např. Rusko a Švýcarsko /oba jsou definovány jako státy, oba jako demokracie/.
Přes všechna data a údaje, které jsou k dispozici mě zajímá, co si myslíte o státu a komu ve skutečnosti slouží?
Odpověď Standovi:
„Na počátku byl chaos“ (starořecké mýty)
Dokud žili lidé v kmenových pospolitostech, nebyly od sebe odděleny: kultura, politika a ekonomika. Vše bylo jaksi spojeno v chaotickou jednotu. Stát představuje úsilí o emancipaci politiky. Takto emancipovaná státní politika však mocensky zasahovala do zbylé chaotické jednoty kultury a ekonomie, takže představovala totalitu politickou. Úsilí o emancipaci ekonomie (z chaotické jednoty kultury a ekonomie, ale i z nadvlády státu) pak představují tzv. „nadnárodní společnosti“. Jaksi vedlejším produktem emancipace ekonomie je současná zbytková emancipace kultury.
Nyní tu tedy máme kulturu, která má charakter národní, ekonomii, která má charakter nadnárodní a politiku, která má charakter obecný (ani národní, ani nadnárodní).
Ekonomie se ovšem nemůže vymanit ze státní moci mocensky (státně), ale ekonomicky, tj. podplácením státníků (korupcí).
Čím víc se pak nadnárodní ekonomie vymaňuje z moci státu, tím víc se státní moc omezuje pouze na národní kulturu, následkem čehož vznikají tzv. „národní státy“ (viz vyhlášení 14. Wilsonových bodů, na konci 1. světové války). Tím je ovšem zpochybněna emancipace kultury i politiky (státu). Kultura (národ) je kontaminována politikou (státem), neboť je jí vnucován obecný (státní) charakter (viz např. Masarykova idea monokulturního „čechoslovakismu“), politika (stát) je kontaminována kulturou (národem), neboť tím nabývá národní (náboženský, rasistický aj.) charakter (český, judaistický, islámský atp.).
Protože i úplatní politikové odcházejí, objevují se často politikové neúplatní, kteří (následkem spojení politiky s kulturou) majetek nadnárodních společností znárodňují. Ekonomie tak střídá charakter nadnárodní s národním a její emancipace je tím kulturně-politicky zpochybňována.
Za těchto okolností nadnárodním společnostem zoufale nezbývá než naopak ekonomicky zpochybnit „národní stát“ a vtisknout mu „nadnárodní“ charakter, v podobě „světového státu“, jehož politici by byly vybíráni nadnárodními společnostmi pouze z řad úplatných. Nadnárodní charakter je tím ovšem vnucován nejen politice (státu, v podobě světovlády), ale i kultuře (mnohost kultur popřená jednou světovou monokulturou), k čemuž dochází právě v naší době...
Co se bude dít, až k tomu (světovému státu) dojde?
Vše (kultura, politika a ekonomie) ztratí svůj jedinečný charakter (národní, obecný, nadnárodní), vše bude mít současně charakter národní, obecný i nadnárodní, což představuje návrat k počátečnímu stavu:
„Na počátku byl chaos“ (starořecké mýty)
Světový stát se následkem války všech proti všem rozpadne na mnohost kmenů (národností). Bude to tedy zcela přirozeně rozkladná tendence kultury, která dá impuls k všeobecnému zhroucení do počátečního kmenového chaosu.
Výhledově, k tomuto sociálnímu chaosu (se všemi jeho hrůzami) dojde poměrně brzy (ještě během tohoto 21. století). Potom (po chaosu) bude nutné znovu opakovat popsané procesy emancipace, aby znovu skončily v sociálním chaosu. To se bude opakovat stále dokola, dokud lidstvo nedostane rozum.
Východiskem z tohoto sociálního bludného kruhu (v němž se kultura, politika a ekonomika vzájemně potírají) je samozřejmě pouze a jen TSO, v němž všechny tři sociální články mohou žít vedle sebe ve vzájemné harmonii...
-zmp-
mono či multi kultura? (Aleš, 12. 01. 2009 18:11)
Rád bych reagoval na odpověď (Standa, - Stát), ve které píšete, že v dnešní době dochází k tomu, že „mnohost kultur ve světě je popírána jednou světovou monokulturou“. Nespletli jste si termíny? Dnes přece právě naopak ve světě probíhá tzv. multikulturalismus. Dochází ke vzájemnému soužití více kultur vedle sebe a ne k monokultuře.
Pro informaci z internetové encyklopedie Wikipedie:
Multikulturalismus je myšlenkový a politický směr, který zastává stanovisko, že v jednom demokratickém státě mohou společně žít nejen jednotlivci, ale i skupiny s různou kulturou a zdůrazňuje prospěšnost kulturní rozmanitosti pro společnost a stát. Je živý v zemích, jejichž obyvatelé pocházejí z rozdílného kulturního prostředí a v některých z nich se uplatňuje i jako konkrétní politika státu. Cílem je politicky sjednotit všechny občany bez ohledu na jejich původ, rasu či přesvědčení, a to tak, že si pokud možno zachovají své kulturní odlišnosti.
Slovo multikulturalismus se poprvé objevilo ve Švýcarsku v roce 1957, jako vyjádření charakteristiky národa, který je politicky jednotný, ačkoliv je kulturně velmi rozdílný. Podobná myšlenka vznikla v 60. letech v Kanadě, kde šlo o politické sjednocení frankofonního a anglofonního obyvatelstva. Od 70. let 20. století se problém rozmanitých kultur přenesl i do Evropy, jednak migrací obyvatel bývalých kolonií do „mateřských zemí“ (Anglie, Francie, Nizozemsko), jednak organizovanou migrací dělníků (německy Gastarbeiter) do bohatých evropských zemí. Když se ukázalo, že tito lidé se většinou do své vlasti nevrátí, mohly se tyto země pokusit příchozí pracovníky asimilovat, tj. přimět k přijetí většinového jazyka a kultury podle vzoru amerického „melting pot“ (česky „tavicí hrnec“, kde se různé složky slévají do jediného amerického národa).
Odpověď Alešovi (mono či multi?):
Slovníky patří mezi hromadné sdělovací prostředky podobně jako noviny, rozhlas, TV aj. Jako takové mohou hlásat (vč. lhaní), co se jejich vydavatelům či majitelům zlíbí. Nelze je tedy brát autoritativně za kritérium pravdivosti.
Lidové přísloví praví: „Kdo lže, musí si hodně pamatovat!“ (aby si neodporoval)
Tvrdí-li Wikipedie, že cílem multikulturalismu je: „sjednotit všechny občany bez ohledu na jejich původ, rasu či přesvědčení“, takže:
a/ „si pokud možno zachovají své kulturní odlišnosti“ = neslijí se do monokultury jediného národa
b/ „se... slévají do jediného amerického národa.......“ = nezachovají si své kulturní odlišnosti
pak si evidentně odporuje a je tím usvědčena ze lži.
Přirovnejme mnohost různých kultur v lidstvu, k mnohosti různých barev ve spektru:
Pokud mají jednotlivé barvy (kultury) v rámci spektra (lidstva) svůj vlastní pruh (své vlastní území), potud trvají jako jednotlivé barvy (kultury) a vzájemně se obohacují v celkové spektrum (lidstvo). Pokud je však v duchu multikulturalismu smícháme dohromady (odejmeme jim jejich vlastní pruhy, či území), dostaneme monokulturní šeď, která není nijakou kulturou (žádnou ze smíchaných barev). Monokulturní šeď není schopna ani nijakého relativního projevu (není kontrastní jako černá a bílá).
multikultura = smíchání barev = šedá = monokultura = nekultura
Zkrátka: multikultura = monokultura = nekultura!
Pojem „multikultura“ je lživý pojem, jenž pod falešným heslem „vzájemného obohacení“ klame kultury, za účelem monokultury, tj. nekulturnosti...
-zmp-
Krize 1 (Standa, 12. 01. 2009 22:49) I. Chci se jen stručně zastavit u současné finanční krize a vyjádřit svůj názor na tzv. "pomoc státu". Je zásadní chybou držet se inflace spotřebitelských cen, protože skutečným měřítkem inflace celé ekonomiky je růst peněžní zásoby. Neustále nám byly předhazovány statistiky o růstu spotřebitelských cen, což byla strategie vyvolávající dojem, že se prudká inflace nekoná a centrální banky se dobře starají o cenovou stabilitu, což jim ukládá zákon. Ale nikdo už neviděl a nechtěl vidět, že je na mnoha trzích (např. trh realit, hypotéky) obrovská inflace, která rozvrací relativní strukturu cen v ekonomice. Důsledkem bylo velké nafouknutí na trhu nemovitostí, akciovém trhu, pokřivení cen v celé ekonomice. "Problém" nebo "příčina krize" není to, že v americe padají dolů ceny domů nebo akcií na burze, ale pokřivené ceny a uměle inflahované hodnoty. Uměle nízké úrokové míry a rychlá emise peněz jsou důkazem, že jsou centrální banky přesvědčeny, že lze iluzorní prosperitu udržovat donekonečna, což však nemůže mít jiné než opět destruktivní dopady na světovou ekonomiku. Naprostý omyl spočívá v tom, že je stále živena iluze o spáse spočívající v nízkých úrokových sazbách a pumpování stále nových a nových peněz do ekonomiky. Je to totéž jako další a další nové dávky narkomanovi, který si potřebuje především projít velmi bolestným vystřízlivěním, aby se dostal z iluze opět do reality a pochopil, že se věci mají jinak, a podle toho se zařídil. Každý, kdo tvrdí, že krizi překonáme emisí nových peněz a umělým stlačením úrokových sazeb až třeba k nule, jako kdyby věřil na pohádky. Kdyby to tak bylo, největším vynálezem lidstva by byly tiskárny peněz, které by mávnutím ruky odstranily krize a chudobu. Relita je ale jiná. Centrální banky nejsou výdobytkem civilizace, který nám umožňuje přechytračit trh, tedy sebe samotné, a neustálými emisemi nových peněz (inflací ekonomiky) oddalovat recesi, kterou způsobily samy tyto emise. Krize 2 (Standa, 13. 01. 2009 00:57) II. Nesouhlasím s tím, že spotřebitelé svým údajně větším sklonem k úsporám sice individuálně zvyšují svůj blahobyt, ale kolektivně tím škodí "národnímu hospodářství" a zhoršují recesi tím, že omezili své výdaje na spotřebu a více spoří. Je to založeno na jednoduchém modelu, který zvažuje jen finanční toky mezi domácnostmi při nákupu a prodeji spotřebních statků. Úplně pomíjejí existenci kapitálových statků a časovou strukturu produkce. Pokud se spotřebitel rozhodne spořit, dává tím přednost budoucí spotřebě před spotřebou současnou. Uspořené zdroje se přitom jenom tak někde neztrácí, ale jsou investovány do produkce kapitálových statků, jimiž se rozšíří v budoucnosti objem dostupných finálních statků. Skutečností je, že některá odvětví v důsledku změněného chování spotřebitelů musí své hospodářské aktivity omezit, což je něco, co je vidět. Co však není vidět, je, že naopak některá odvětví díky větší zásobě úspor svou výrobu rozšiřují, přičemž se prodlužuje celková struktura produkce. Větší sklon k úsporám tedy není "kořenem zla" a je naprosto nesmyslné vyzývat, nabádat nebo dokonce nutit spotřebitele k tomu, aby bezhlavě utráceli za cokoli, jen když se "peníze točí". O tzv. "paradoxu úspor" bylo mnohé publikováno, např. Blumen, Murphy, Hayek. Doba, kdy americké, britské a jiné domácnosti v minulých letech až desetiletích bezhlavě utrácely, žily si nad poměry a zadlužily se až po uši je pryč a ukázala se jasně dlouhodobá neudržitelnost tohoto počínání. Odpověď Standovi (krize 1): Dejme tomu, že vyděláme 10Kč na chleba, který stojí 10Kč. Co jiného pak může být inflace, než, že vyděláváme dál 10Kč, zatímco cena chleba se zvýší na 100Kč.? Zvýší-li se však také mzda na 100Kč, pak se nic neděje (nijaká inflace se nekoná), neboť jsme na vydělanou bankovku jen připsali nulu a zvýšili tím její míru hodnoty z 10Kč. na 100Kč. Opticky toto připisování nul působí dojmem státního (bankovního) „pumpování stále nových a nových peněz do ekonomiky“, což je ovšem pouhá iluze. Nuže, co na uvedeném příkladě může změnit peněžní zásoba, nebo, jak pravíte: „růst peněžní zásoby“? Pokud zásoba peněz leží v bance (pokud není dána do oběhu), potud jakoby neexistovala, potud nemá s inflací nic společného. Pokud je do oběhu dána jen zdánlivě, pouhým připisováním nul, pak rovněž nemá s inflací nic společného... Máte pravdu v tom, že zákon ukládá centrální bance starost o cenovou stabilitu. Zákony však ustavuje stát, který ve jménu volného trhu uzákonil také volnou tvorbu cen. Jeden a týž stát tedy uzákonil, že centrální banka odpovídá za cenovou stabilitu, současně však, že nemá do cen, co mluvit. Ač centrální banka takto svou zákonnou povinnost plnit nemůže, přece jí není zproštěna, takže je státem postavena mimo zákon. Nuže, co sleduje stát, ustavující pro ekonomiku tak protichůdné zákony? Stabilitu cen, nebo narůstající inflaci? Ať sleduje to či ono, v obou případech se chová (svým zákonodárstvím), jako naprostý idiot. Je snad stát (jeho představitelé) opravdu tak hloupý, nebo nás svými zákonnými protimluvy jen ohlupuje? Jisté je, že zákonodárné fabulace mají za následek nikoli stabilitu cen, ale neustálý růst inflace (byť sebe mírnější). Oč v této zákonodárné komedii běží? Míra inflace je vždy vyšší než míra úrokových sazeb za úspory (v bankách). Tzn., že se „lidu“ nevyplatí spořit! Správně tedy nesouhlasíte s tvrzením, že „spotřebitelé svým údajně větším sklonem k úsporám individuálně zvyšují svůj blahobyt“. Opak je pravdou. Spořením se lidé okrádají (úspory jsou inflací znehodnocovány). Za těchto okolností by se mohlo zdát, že se lidem vyplatí dluhy, neboť odkládáním jejich splácení, jsou inflací znehodnocovány. Jenže míra inflace je vždy nižší než míra úrokových sazeb za úvěry (v bankách). Suma sumárum. Tzv. „lidu“ se nevyplatí ani úspory, ani dluhy! Jak již bylo řečeno, centrální banka nemůže ovlivnit stabilitu cen (jak jí ukládá zákon), tedy ani inflaci. To jediné, co může ovlivnit, jsou úrokové sazby, které však může obratně regulovat podle míry inflace tak: A/ aby míra úrokových sazeb byla pro úspory nižší než míra inflace B/ aby míra úrokových sazeb byla pro úvěry vyšší než míra inflace Čáry máry fuk, aniž si toho lidstvo všimlo, prostřednictvím regulace úrokových sazeb podle inflace, jsou peníze centrální bankou proměněny v jaksi neustále „stárnoucí peníze“ (neustále inflací znehodnocované)! Oficiálně, bankovní či státní „odborníci“ o „stárnoucí peníze“ ani slovem nezavadí. Na rozdíl od tzv. LETS systémů či od systémů možných v TSO, však nechávají peníze průběžně stárnout i tam, kde mají operativně pokrývat základní životní potřeby... Nyní se můžeme ptát: Může centrální banka uvedenou regulací úrokových sazeb ovlivňovat také růst, či pokles ekonomiky? Jisté je, že svou regulací (AB) zajišťuje, aby se peníze v ekonomice neustále točily, neboť se skladováním znehodnocují. Tím lze ovšem ekonomiku pouze udržovat na již dosažené úrovni. Růst, či pokles ekonomiky tím ovlivnit nelze. Růst ekonomiky závisí především na lidské podnikavosti. Bude-li ekonomika produkovat mimo chleba např. ještě koloběžky, avšak centrální banka nenavýší množství peněz v oběhu o hodnotu koloběžek, produkce koloběžek zkrachuje (lidé na ně nebudou mít peníze) a růst ekonomiky se nekoná. Nekoná se tím ani nárůst životní úrovně (o koloběžku). Pokud tedy centrální banka růst ekonomiky nepodpoří (emisí peněz), tu jakoby způsobila její pokles, jakoby již zajetou výrobu koloběžek zlikvidovala stažením peněz z oběhu. Co jiného se stalo oné české sklárně, které banka zabavila peníze na výplaty a tím ji donutila k bankrotu? Co jiného se děje následkem tzv. „opatrnosti bank“, které ve jménu údajné obavy z finanční krize, omezují poskytování úvěrů? Zkrátka, zatímco růst ekonomiky (hospodářská konjunktura) závisí především na lidské podnikavosti, pokles ekonomiky (hospodářská krize) závisí především na zlomyslnosti centrální banky, nebo na ekologické katastrofě, což je v podstatě totéž... Proto nesmí být banky v rukou soukromníků, či státu, ale v rukou samotných občanů, jak to umožňuje pouze a jen TSO... -zmp-
K tématu by bylo samozřejmě nutné podrobně rozebrat obsahově a vztahově inflaci, deflaci, centrální banky, banky, recesi, konjunkturu, krizi, zpomalení růstu... atd., atd.; zajímavé by bylo samostatné téma "manažerské odměny a finanční krize" (velmi zkresleně používáno k vyvolání emocí, pudů a závisti přičemž realita postavená na faktech je jiná).
Přes všechno uvedené je zde jedna zásadní otázka: pomůže stát (centrální banky) zlikvidovat finanční krizi a zpomalení růstu hospodářství, nebo svým zásahem (svými zásahy) dosáhne jenom oddálení a prohloubení problému jehož výsledkem bude skutečná hospodářská krize?
ještě ke státu (Kryštof, 14. 01. 2009 19:52)
V souvislosti se státem se naskýtá ještě následující úvaha: I dnes je dost lidí, kteří by byli schopní řídit stát velmi dobře. Vzhledem k pomateným představám, že se musí o každé hlouposti a maličkosti hlasovat a každý může do všeho mluvit, to je však velmi těžké. Existuje Masarykova teze: Demokracie je diskuse a diskuse je věc odborníků.
Tady se každý do všeho plete a proto skuteční odborníci raději do politiky nejdou z obavy, že by jim do toho mluvilo příliš mnoho lidí bez znalosti řešených problémů.
Např. společnost bude nutně potřebovat vzhledem k reálně hrozícím nebezpečím radar (podotýkám, že vlastní, nikoli cizí). Občané s právem veta tento radar odmítnou, protože neznají odbornou problematiku hlouběji. A i když jim bude vysvětlena, přesto uvedený radar odmítnou, což může s nadsázkou vést k zániku či zkáze této společnosti.
Jaký je na to Váš názor? Jak budou odborné problémy řešeny v TSO?
Odpověď Kryštofovi (ještě ke státu):
Je-li pravdou, že „skuteční odborníci raději do politiky nejdou“, kdo jsou potom příslušníci armády tzv. „odborných poradců“ politiků (poslanců i ministrů)? Což to nejsou „odborníci“? A protože poradci do toho mluví politikům (nikoli naopak), je politika v rukou „odborníků“ nikoli politiků. Přesto stát není řízen dobře.
Musíme tedy Masarykovu tezi následovně doplnit: „Demokracie je diskuse, diskuse je věc odborníků“, odborníci jsou věcí státu (odborných státních institucí), státníci jsou věcí finančních korporací (úplatní) a korporace jsou věcí sobecké zvůle…
Pravíte-li, že společnost může potřebovat radar kvůli hrozícímu nebezpečí, pak se musíme ptát, jak společnost přišla k tomu nebezpečí? Což se státníci sami nedovedou postarat o příslušnou „hrozbu“, aby „morálně“ podepřeli své záměry (např. instalaci radaru)? A proč finančníci, politici a „odborníci“ nechtějí instalovat své nápady (radary aj.) tam, kde sami žijí, ale vždy jinde?
Znalost příslušné problematiky je zapotřebí především k inscenování hrozby (vč. zániku společnosti) a teprve potom k obraně proti ní. Není pak lepší eliminovat zvůli všehoschopných finančníků, politiků a „odborníků“, než se bránit jimi inscenovaným hrozbám?
V TSO nemohou vznikat nijaké hrozby vůči nikomu a proto ani závody ve zbrojení. Občané s právem veta možná odmítnou radar (pokud by je nějak poškozoval), určitě však nebudou inscenovat nijaké „hrozby“….
-zmp-
klony útočí (Standa, 18. 01. 2009 15:15) Problematikou genetiky a klonování se zabývají rozsáhlé vědní obory a mnoho institucí a laboratoří rozsetých po celém světě. Nejde mi o vědecký obsah, ale o otázku vztahu duše a těla v souvislosti s touto problematikou. Jde mi o to, jakým způsobem a kde bude působit duše u lidského jedince, který vznikne z buňky odebrané libovolnému člověku a mimotělním vývojem? Odpověď Standovi (klony útočí): Lidský zárodek je stále lidským zárodkem, bez ohledu na to, zda se vyvíjí v mateřském těle nebo mimotělně. Rozdíl je pouze v tom, že mimotělním vývojem pozbývá zárodek ochrany mateřského těla, což je pro jeho zdravý vývoj svrchovaně důležité. Protože tuto funkci mateřského těla dnešní „vědci“ přezíravě podceňují, nejsou jejich „klony“ skutečně zdravé. Jejich nezdravost se projeví buď hned po narození (vysoké procento postižení se tají), nebo v pozdějším průběhu života (přičítá se jiným příčinám). V každém případě je to pro dané „odborníky“ velký kšeft (jako ostatně celé dnešní zdravotnictví), takže jdou veškeré morální zábrany stranou... -zmp-
Bude to nějaká standardní inkarnace lidské duše, která má karmu a vztahy z předchozích životů, nebo se do takto uměle stvořeného těla inkorporuje nějaká duše bez historie a předchozích vztahů?
Nebo jinak: Bude takto uměle vytvořené tělo vůbec oživené právě lidskou duší?
státní zájmy (Kryštof, 22. 01. 2009 22:38)
Otázka řešení odborných záležitostí v tomto mém dotazu zastupuje jako příklad radar, kdy vycházím z toho, že TSO nevznikne současně na celém světě a společnost s TSO bude natolik výjimečná, že bude dokonce vnímána okolními státy jako hrozba pro ně samé. Nebezpečí ohrožení zvenčí je v tomto případě pro TSO reálné a to je situace, kdy mne zajímá, jak bude tato řešena odborníky a občany s právem veta.
Co je v této situaci stát, kdo to je, a co jsou to státní zájmy u společnosti se zavedeným TSO a okolních společností, kde TSO neexistuje?
Odpověď Kryštofovi (státní zájmy):
Máte pravdu v tom, že TSO nevznikne současně na celém světě. Dokonce se ani po celém světě nikdy nerozšíří. Aby nebyl okolím vnímán jako hrozba, nesmí vzniknout a být šířen autoritativně (předepisováním) či propagandisticky (slovem), ale v duchu poselství moravského krále Rastislava: „...aby i jiné kraje, když to uvidí, nás napodobily…“
Kdyby TSO ve svém okolí vzbudil jiné nálady, než touhu napodobovat, neměl by pravého ducha a tedy ani právo na přežití.
To, co známe jako totalitní stát (politiku), to v podobě TSO ztrácí politický charakter, neboť politika má v rámci TSO svou vlastní horní sféru a dolní organizaci (samosprávní obec). Zatímco totalitní režimy vykazují tzv. „státní zájmy“ nejen ve svém nitru, ale i navenek, TSO jako celek (stát) vykazuje své zájmy jen ve svém nitru, prostřednictvím tří horních sfér (kulturní, politické a ekonomické). Navenek své zájmy realizují jen jednotlivé dolní organizace (rodina, obec, živnost). Např. konkrétní hospodářská organizace (živnost) navazuje hospodářské kontakty mimo TSO, zcela samostatně (nezávisle). Tak i obec, či rodina. Není tedy nijakých vnějších zájmů TSO...
-zmp-
TSO (Standa, 25. 01. 2009 18:23)
Současný společenský systém tak, jak ho známe je pro lidstvo slepou cestou, je neudržitelný a musí být změněn, což je zcela zřetelný fakt. Z předchozích diskusí o zavádění TSO mi vyvstalo několik problémů.
1. Pokud bude zaveden TSO na vymezeném teritoriu, okolní, stále ještě kapitalistický režim, bude schopen pomocí embarga na energie, suroviny, potraviny atd. tento TSO uvést do tak kritického stavu, že je možné, že sami občané tohoto TSO tento odmítnou a opustí. Je to možné?
2. V TSO bude možné, po splnění ZPP, aby kterýkoli občan pracoval dále a více a tím se stal bohatším než ostatní se svým zajištěným standardem ZŽP. Jak bude občany vnímána tato takto vzniklá majetková nerovnost? Vyplývá z toho, že i v TSO budou bohatí a chudí občané a že se mohou dále rozevírat nůžky takové nerovnosti mezi občany?
3. Je možné, dokonce i pravděpodobné, že budou existovat i rozdíly mezi jednotlivými obcemi v důsledku jejich různé prosperity, výkonnosti obce atd.
Tyto rozdíly by mohly kumulací časem nabýt propastných rozdílů. Bude tato situace řešena svazem obcí a jak? Nebo je možné, že chudé a neprosperující obce zaniknou? Pokud ano, kdo občany z těchto obcí přijme?
Odpověď Standovi (TSO):
1. TSO není koncentrační tábor. Chce-li ho kdo opustit, nemůže mu v tom být bráněno. Rovněž odmítání TSO není zakázáno.
2. Pokud je kdo bohatší vlastním přičiněním (aniž koho poškozuje), nelze mu to zazlívat. Poctivé bohatnutí nerozevírá nůžky v miliardách a bilionech, ale pouze v tisících max. milionech. Protože hmotné vlastnictví má kořeny v ekonomice (bratrství), nespadá do sféry rovnosti (politiky) a rovnost tu tedy nelze považovat za ideál. Obdobně není rovnost žádoucí ani v kultuře (volnosti), kde lze rovněž očekávat rozdíly v duchovním a duševním vlastnictví.
3. Prosperita obce je dána prosperitou občanů (nikoli naopak). Míru prosperity si občané určují sami. ZŽP představují prosperitu, jejíž míru si občané určují společně, prosperitu nad míru ZŽP si občané určují individuálně. Obci ani svazu obcí do toho nic není. Obce nebudou prosperovat, nebudou-li prosperovat občané. Občané nebudou prosperovat, pokud ZŽP nebudou zajišťovat ZPP. O tom bible praví: „Kdo nechce pracovat, ať nejí!“ (na rozdíl od komunistického hesla: „kdo nepracuje, ať nejí“). Obce s línými občany nemohou vůbec vzniknout a pokud přece vzniknou, rychle zase zaniknou. Lenochy z takových obcí žádná jiná obec za občany nepřijme. Max. se mohou stát součástí domácnosti některého občana…
Propastné rozdíly v prosperitě vznikají jen v totalitách, v nichž peníze mohou dělat peníze (úroky a úroky z úroků nahromaděných peněz)…
-zmp-
Chudoba (Standa, 29. 01. 2009 15:56)
Je pozoruhodné, že EU má mimo spousty jiných norem také normu nebo definici, definující chudobu. To samo o sobě jistě pozoruhodné není, pozoruhodná je definice sama. Metodika Evropské Unie označuje za "chudého" každého, jehož příjem je nižší než 60% mediánu příjmového rozložení v daném státě. Tento ukazatel má evidentně problematické rysy, předně, nevypovídá nic o tom, zda se materiální blahobyt lidí s nízkými příjmy zlepšuje, stagnuje nebo se zhoršuje. Absurdnost této definice si můžeme ukázat na následujícím srovnání. Můžeme si představit společnost daleko bohatší než je současná česká, kde reálný mediánový příjem činí 100 tis.Kč, zatímco reálný /čistý/ příjem 40% populace /lidí s nejnižším příjmem/ činí 40 až 50 tis. Kč. V takové společnosti nepochybně vymizela tradiční chudoba ve smyslu hmotné nouze, vždyť i ten nejchudší člověk má příjem vyšší než současný průměrný Čech. Ovšem z hlediska metodiky EU by v této společnosti dosahovala "chudoba" takřka katastrofálních rozměrů. I když se materiální blahobyt obyvatel v této společnosti zvýší /do libovolné výše/, poroste současně i takto definovaná "chudoba". V jiné společnosti, kde lidé umírají hladem, je mediánový příjem na tak mizivé úrovni, že nikdo nemá méně než 60% tohoto mediánu. Lidem v této společnosti jistě bude nesmírnou útěchou, že podle metodiky EU byla v jejich zemi "chudoba úspěšně eliminována". Reálným příkladem tohoto srovnání je např. SRN, kde vláda nedávno ústy svého ministra práce prohlásila, že čtvrtina německých obyvatel je "ohrožena chudobou", a Zimbabwe, kde lidé umírají hladem. Související problém spočívá v tom, že přijetím tohoto pojetí chudoby je garantováno, že chudoba přirozenou cestou nikdy nezmizí.
Co je tedy reálná chudoba a co chudoba subjektivní?
Odpověď Standovi (chudoba):
Vámi zmíněná evropská definice chudoby mluví o subjektivním pocitu „chudoby“. Subjektivně chudým se může cítit např. milionář, žijící mezi miliardáři. Mezi milionáři by se chudým necítil, mezi Křováky by se cítil bohatým. Křovák mezi Křováky pak rovněž není subjektivně chudým. Zkrátka, pocit subjektivní chudoby má velmi důležitý význam pro sebevědomé soužití (resp. pro komplex méněcennosti) v sociálním prostředí určité kulturní a hmotné úrovně...
To, co se Vám na evropské definici subjektivní chudoby jeví být absurdní, není dáno samotnou definicí, ale srovnáváním sociálních prostředí různé kulturní a ekonomické úrovně. To se ovšem již netýká subjektivní chudoby, ale chudoby (resp. zazobanosti), kterou lze nazvat „objektivní“. Tato objektivní chudoba se týká nedostatku toho, co v TSO nazýváme ZŽP. V sociálních zákonech naší současné totalitní ČR (i Evropy), je objektivní chudoba pojímána jako tzv. „stav hmotné nouze“...
-zmp-
K odpovědi TSO (Standa, 31. 01. 2009 20:20)
V odpovědi k TSO se říká, cituji: "Lenochy z takových obcí žádná jiná obec za občany nepřijme. Max. se mohou stát součástí domácnosti některého občana ..."
Kam se tedy tito lidé ve svobodné společnosti vyššího typu podějí, jak s nimi bude naloženo?
Jakou součástí domácnosti některého občana se takový člověk stane a jak bude definováno jeho postavení?
Odpověď Standovi (k odpovědi TSO):
Podrobné odpovědi na Vaše otázky naleznete v Programovém prohlášení TSO a v diskusích o něm. V principu odděluje TSO práva lidská od práv občanských. Kdo v obci nepožívá občanská práva, ten v ní má pouze lidská práva. Na rozdíl od cizince (např. turisty, hosta některého občana atp.), jsou u příslušníka domácnosti občana (nezletilých dětí atp.) součástí jeho lidských práv také ZŽP zabezpečované ZPP. Cizinci právo na ZŽP v dané obci nemají…
-zmp-
změna pohledu? (Standa, 06. 02. 2009 09:19)
Je zajímavé, že když jsou vyhlašovány různé akce typu „den bez aut“ apod., objevují se komentáře, které s despektem konstatují, že počet aut na silnicích neklesl, lidé jsou sobci, maloměšťáci atd., kteří vidí jenom sebe bez ohledu na životní prostředí. Najednou, když prudce poklesl prodej osobních automobilů a snížil se provoz kamionů v souvislostí s krizí, dalo by se očekávat, že zavládne radost, že životní prostředí bude konečně lépe chráněno. Ale naopak zavládla panika a vlády vymýšlejí různé způsoby, jak oživit výrobu a prodej automobilů, s tím, že dokonce přispějí finanční částkou občanům k podpoře prodeje nových automobilů. Tak jak to tedy je, máme se radovat nebo být smutní z provozu velkého množství automobilů?
Je to podobné, jako s odporem vůči jaderným elektrárnám. Není dávno doba, kdy např. ve Švédsku občané v referendu jednoznačně odmítli jaderné elektrárny, dnes - po známých problémech s uzavření plynu půlce Evropy – názor změnili a jsou naopak pro využívání tzv. jádra. Je to komentováno tím, že v době odmítnutí byla prostě jiná atmosféra. Je tedy otázkou, co se tu vlastně změnilo?
Odpověď Standovi (změna pohledu):
Vyhlašování akcí typu „den bez aut“ se jen zdánlivě týká ekologie. Jeden den přece nic neznamená. Takové akce mají lidi navykat na hromadnou manipulaci. Lidé mají být ekologičtí z vlastní vůle a z vlastního zájmu, ne na „zapískání“...
Obdobně je tomu se snižováním výroby neekologických vozů následkem vyhlášení světové krize. Což už dávno není vyřešen ekologický pohon aut?...
Namísto do výroby automobilů by mohly vlády investovat např. do ekologických technologií a zařízení a decentralizace energetiky. Jenže decentralizace centralistickým vládám nevyhovuje. Pokud to lidé nepochopí, vždy nakonec podlehnou totalitní demagogii a vydírání (centrálním uzavíráním „kohoutků“)...
-zmp-
Změna? (Standa, 24. 02. 2009 19:34)
V souvislosti se současnou finanční krizí mne napadlo, zda vůbec někdo chce změnu systému k lepšímu. Ten, kdo je bohatý, ten samozřejmě žádnou změnu nepotřebuje a tedy ani nechce, a když tak pouze změnu takovou, která by z něj udělala boháče ještě většího, než je. Obávám se, že i tzv. chudí (mám na mysli chudobu v rámci euroamerické civilizace) v podstatě žádnou změnu nechtějí, a to z toho důvodu (jak je „podezírám“), že i oni tajně doufají, že jednou budou patřit k těm bohatým. Na první pohled se toto tvrzení jeví být absurdní a neopodstatněné, stačí se však podívat, jaké množství lidí pravidelně sází v různých sázkových hrách a loteriích. Proč to dělají? Chtějí být také bohatí, a to dokonce tak laciným způsobem, že chtějí dosáhnout bohatství bez jakéhokoli vlastního přičinění a námahy, tedy způsobem, který je reálně ještě ubožejší, než u těch bohatých (nemám samozřejmě na mysli bohaté zloděje).
Z výše uvedeného vyplývá, že touha po bohatství je u těch nemajetných ještě větší, než u těch bohatých a v podstatě tedy nikdo nechce změnu systému k tomu systému lepšímu – TSO.
Je jasné, že toto samo o sobě je závažným důvodem (je jistě zapotřebí hlubšího rozboru) k tomu, že v současné době není zájem o TSO takový, jaký by byl zapotřebí.
Celý ten systém financí, touhy po bohatství a absence potřeby změny systému, je snad zapříčiněn a udržován i tím, že společnost je atomizována v podstatě na jedince. Na tohoto je zaměřena celá reklama, obchod, propaganda apod., a stále více se vytrácí pocit sounáležitosti s jiným člověkem, skupinou lidí, národem atd. Uvedený jednotlivec tedy má snahu o jediné: Zvýšit svůj životní standard a ne měnit společenské systémy.
Odpověď Standovi (změna):
Jaký je rozdíl mezi tím, kdo pilně studuje prestižní školy v naději na teplé koryto, a tím kdo vkládá naděje do loterie? Všichni chtějí změnu k lepšímu, zpravidla však každý jen sám pro sebe.
Jenže aby mohl jeden vyhrát, musí ostatní prohrát, aby mohl mít jeden teplé koryto, musí ostatní pracovat v nepohodě, aby jeden mohl poroučet, musí ostatní poslouchat atd. Egoidní touha po změně k lepšímu, je touha parazitní a jako taková je příčinou neustálých sociálních konfliktů, v nichž se lidé navzájem osočují, zasazují si rány a způsobují utrpení.
Toužit po TSO znamená chtít změnu k lepšímu pro všechny. To je pro parazitní ego nepředstavitelné...
Člověk po dlouhé věky vězel pevně ve skupinové duši, v níž se cítil být Řekem, Římanem, Keltem, Slovanem atp., připraveným obětovat se pro blaho kmene, rodu, národa. Postupné emancipaci ze skupinové duše dnes říkáme vývoj ke svobodě, která není možná jinak, než individuálně, k níž je vyvoleno pouze a jen „já“ jednotlivé lidské duše. Tak lidstvo (zejména západní) dospělo k současné atomizaci společnosti, k parazitnímu egoismu jednotlivého člověka. To je nezbytný krok na cestě, který ještě nepředstavuje svobodu (jako cíl vývoje), ale přechodný stav svévole. Teprve nyní může následovat vývoj k altruismu ze svobodné vůle, tj. ke stavu, kdy se jednotlivé svévole neomezují navzájem podle Robespierova či Votairova receptu (viz odpověď Kryštofovi: Entropa a Voltaire), ale každá se omezuje sama ze své vlastní svobodné volby, pro lásku k bližním. Tak vzejde nové vědomí sounáležitosti člověka s člověkem, jež není vědomím skupinové duše (národa, rasy atp.), ale vědomím občanské svobody v TSO...
-zmp-
Evropská unie (Standa, 01. 03. 2009 12:44) Při známém projevu prezidenta Klause v evropském parlamentu se ozývaly jak projevy nesouhlasu, tak i projevy souhlasu a potlesk. Mj. uvedl: Dalším symptomem je někdy až křečovitě demonstrovaná snaha o jednotnost řešení, která má potvrdit jednotnost EU. Je tedy otázkou, zda je prezident Klaus euroskeptik, nebo racionálně myslící realista. Domnívám se, že stejně jako v otázkách oteplování nebo neoteplování planety, je na místě pouze seriozní a odborný rozbor a souhrn racionálních argumentů a ne politické a populistické cíle. Příkladem může být podpis Lisabonské smlouvy, kdy se neustále spekuluje, zda prezident rozhodnutí sněmovny podepíše nebo ne. V tomto případě dochází k omylům a nedorozuměním, protože podle Ústavy musí mezinárodní smlouvy schválit obě komory parlamentu (smlouvu neprojednává pouze Poslanecká sněmovna) a po schválení oběma komorami prezident tuto smlouvu "nepodepisuje", ale ratifikuje, což není slovíčkaření, ale zásadní rozdíl. Odpověď Standovi (Evropská unie): Ve všech 5 bodech má Klaus pravdu. Zamlčuje však, že se všech 5 bodů nevztahuje pouze na EU, ale také na ČR... „...někdy až křečovitě demonstrovaná snaha o jednotnost řešení, která má potvrdit jednotnost EU“ je důkazem toho, že EU ve skutečnosti jednotná není. Kdyby byla, nepotřebovala by svou jednotu demonstrovat, ani připomínat, ale prostě by vše řešila v EU jednotně. To však nedělá např. proto, že na jedné straně usiluje o jednotný trh, na druhé straně však neusiluje o jednotnou životní úroveň. Její jednota je pouhou fasádou, stejně jako je tomu v ČR, neboť oba útvary jsou totalitní... Je-li V. Klaus euroskeptik, pak by měl být i ČR-skeptik. Měří-li jinak EU a jinak ČR, pak je pokrytec... „...v otázkách oteplování nebo neoteplování planety“, není možný „seriozní a odborný rozbor a souhrn racionálních argumentů“, protože neexistují „odborníci“, kteří by tomuto problému chtěli rozumět. Jsou tu jen tlučhubové, placení za „politické a populistické cíle“. V. Klaus se Lisabonské smlouvy bojí právem, neboť ta ohrožuje mocenské postavení pragocentristů v ČR... ČR je malá a nevýznamná jako samostatná mocnost. V rámci EU představuje něco jako zhoubný nádor... -zmp- zahr. pracovníci (Standa, 01. 03. 2009 13:36) V poslední době je poměrně častým námětem sdělovacích prostředků i odlet tzv. "nepoužitelných" zahraničních dělníků. Český stát těmto v podstatě zoufalým lidem zaplatí letenku domů a poskytne ještě kapesné ve výši 500 Euro. Ve vztahu k těmto lidem a jejich situaci je to konání, které slouží státu ke cti (prostě se jich zbavíme) a je to řešení za daných okolností humánní. Problém tedy nespočívá v "odsunu" samotném a v nákladech státu. Je ale skutečností, že tito zahraniční dělníci přišli pracovat do tohoto státu náborem cca 2000 pracovních a zprostředkovatelských agentur, které touto činností vydělaly nemalé peníze. Minimálně obdržely za každého takto získaného dělníka platbu ve výši jeho 3 měsíčních platů. Otázka tedy nezní, zda je správné počínání státu, ale zda je správné, aby veškeré tyto náklady byly hrazeny k tíži daňových poplatníků a uvedeným agenturám zůstaly jejich zisky v plné výši. Odpověď Standovi (zahr. pracovníci): Již vícekrát jsme v našich diskusích řekli, že zákony jsou o možnostech. Jaké jsou zákony, umožňující, aby pracovní a zprostředkovatelské agentury vydělávaly na tom, že dělají ze zahraničních dělníků zcela bezprávní otroky, propouštěné na svobodu jen tehdy, pokud je již nikdo nepotřebuje a nechce je živit? Zdalipak nejsou takové zákony zločinné a nejsou-li ti co je vymysleli a ustavili zločinci? -zmp- Poplatky (Standa, 09. 03. 2009 11:28) V souvislosti s tolik "populárními" poplatky ve zdravotnictví, které, zdá se, hýbou různým způsobem s celou naší společností, mě napadlo jedno zajímavé (možná jenom pro mě) srovnání. V celé ČR přijde každý měsíc tisícům domácností do schránek oznámení, ve kterém stojí mj., že mají zaplatit (nebo jim už bylo strženo z účtu) kromě jiného také koncesionářské poplatky 135 Kč za televizi a 45 Kč za rozhlas. Pouze stačí mít doma televizi, kterou nemusíte celý měsíc ani zapnout, v přehrávači vám může celý měsíc dokola běžet třeba Mozart a stejně vašich 180 korun odejde na Kavčí Hory a na Vinohradskou třídu. Nesmyslnost argumentů na obhajobu těchto kvazi daní nechci a nebudu rozebírat. Připadá mi ale naprosto postavené na hlavu, že zatímco takto statisíce lidí každý měsíc pravidelně (!) odvádí skoro dvě stě korun a nikoho ani nenapadne zvednout obočí, je pro mnoho z těchto lidí kolosálním problémem zaplatit šestkrát méně ve chvíli, kdy jde o jejich vlastní zdraví! Za to, že máte rádio a televizi zaplatit ročně dva tisíce?! Proč není něco takového každý den v médiích, kde jsou demonstrace, proč nepadá vláda a vedení krajů? Jistý ekonom napsal, že lidé nevolí to, co je pro ně nejlepší, ale to, co jim dává lepší pocit. Jestliže dokázali socialisté vyhrát volby díky třiceti korunám, je to tento případ? Odpověď Standovi (poplatky): Cílem totalitních ekonomik jsou pravidelné poplatky. Ty dávají totalitním firmám sociální jistotu, kterou na druhé straně nechtějí dopřát svým poplatníkům. Např. pravidelným poplatkům za TV a rozhlas odpovídá ve zdravotnictví pravidelné odvádění zdravotního pojištění. Zavedení přímých poplatků u lékaře a lékárnám (30 Kč.) by pak odpovídalo zavedení poplatků za každé zapnutí přijímače TV či rozhlasu (což by ještě provokativněji projevilo nenasytnost poskytovatele)... Vámi citovaný výrok „jistého ekonoma“ znamená, že se daný ekonom buď voličům vysmívá nebo totalitní ekonomice vůbec nerozumí. Jak mohou lidé volit, co je pro ně nejlepší, když jim politické strany nabízejí jen to, co je nejlepší pro volené zástupce voličů? Navíc politické strany po svém zvolení svůj volební program nikdy nedodrží, operativně jej mění atp. Tzn., že nemá smysl se s těmito programy seznamovat a není tedy z čeho volit to „nejlepší“. Socialisté vyhráli krajské volby právě jen kvůli poplatkům u lékaře, což byla každému zjevná a do nebe volající provokace... -zmp- Svoboda slova (Standa, 12. 03. 2009 21:09) Mimo tolik "populární" krize se v současné době (a nedávno např. v souvislosti s karikaturami proroka Mohameda) rozvířila debata o svobodě slova. Řada lidí soudí, že by měla být svoboda slova regulována. To znamená stanovit určité hranice pro svobodu slova. Chceme-li však tyto hranice stanovit, narážíme na řadu problémů. Prvním problémem jsou samotné hranice svobody slova. Je prakticky nemožné určit, co by ještě mělo být povoleno a co již ne. Každá stanovená hranice je napadnutelná z obou stran. Pro někoho bude příliš liberální, pro jiného příliš omezující. To vůbec nemusí vést k uklidnění situace, ale spíše naopak. Nesmí-li se karikovat a zesměšňovat proroci, proč by se měli karikovat politici nebo zesměšňovat pomocí vtipů policisté. I oni by se přece mohli cítit uraženi. To platí i naopak. Můžeme-li karikovat politiky, proč bychom nemohli karikovat proroky. Druhým problémem je určení autority, která rozhodne o hranicích svobody slova. Kdo by měl rozhodnout? Parlament může rozhodnout většinovým rozhodnutím, proč by však měla mít většina patent na rozum a rozhodnout správně? Druhou možností je vytvoření nezávislé rady, kdo však zaručí, že její členové nebudou rozhodovat podle své libovůle a rozhodnou se správně? Třetím problémem, který úzce souvisí s druhým, je možné zneužití regulace svobody slova ze strany regulující autority. Pokud bude např. rada jmenována parlamentem, prezidentem a financována ze státního rozpočtu, kdo zaručí, že nebude jednat na přání a v zájmu politiků? Bude-li rozhodovat parlament, nebo vláda, kdo zaručí, že svoji moc nezneužije proti svým kritikům? V případě spíše jen teoretické možnosti naprosté nezávislosti rady nelze její funkci vůbec kontrolovat. Pokud se tedy vydáme na cestu regulace svobody slova, musíme vyřešit tyto problémy, z nichž některé však nejsou vůbec řešitelné. Odpověď Standovi (svoboda slova): a/ tzv. „vtip“, ani karikatura nemusí vždy zesměšňovat b/ tzv. „parlament“ nerozhoduje většinově - není zvolen většinou voličů a rozhoduje stranicky, lobisticky, korupčně atp. c/ ne vždy vlastník novin „zaplatí“ za to, že je nikdo nekupuje. Což se některé noviny nerozdávají zdarma? d/ ani autocensura není zárukou „dobrých“ novin, není-li autocensor svobodomyslný člověk. e/ nestačí říci, že svoboda nesmí být regulována. Je třeba také říci, že svoboda reguluje sama sebe! -zmp- (standa - 25. 01. 2010 11:35) TSO definuje v rámci svého organismu obce, jejich postavení, činnost atd., atd.
1. unie je podle něj "revoluční experiment"
2. unie má demokratický deficit
3. evropský lid neexistuje (paralela "českosl. národ"?)
4. v unii rozhodují "nevolení, ale vyvolení"
5. ekonomický systém EU je "systém potlačovaného trhu a posilování centrálního řízení", aj. ...
O tomto projevu bylo napsáno mnoho komentářů a rozborů a asi jen historie potvrdí nebo vyvrátí jeho názory jednoznačně. Přesto se domnívám, že některé jeho pohledy na EU se potvrdily "díky" současně probíhající finanční krizi, kdy se projevila nikoli soudržnost EU, ale různorodost a určitá nestabilita spočívající v různých řešeních krizových problémů pouze ve vztahu výhodnosti a nevýhodnosti ke státu, z něhož navrhovatel pochází.
Přese všechno uvedené se domnívám, že i bez podpisu bude EU existovat, ať už jakkoli, i bez tak malého a nevýznamného státu jako je ČR.
Zbývá jediná možnost: svoboda! Majitel (vlastník) novin, televize, nakladatelství se sám rozhodne, co ještě otiskne a co ne. Lidé se sami rozhodují, zda budou jeho noviny kupovat a číst. Nikdo je k nákupu nenutí. Usoudí-li lidé, že jsou některé noviny zavrženíhodné a špatné, velice rychle je přestanou kupovat. Vlastník za své rozhodnutí "zaplatí". V tom je síla "o b č a n s k é s p o l e č n o s t i". Rozhodují lidé, nikoli cenzoři!obce
K Ústavě TSO se říká, že pokud TSO o správnosti těchto zásad nepřesvědčí ostatní svět, potud je bude možné respektovat jen v rámci TSO.
Domnívám se, že vznik TSO v celém světě je otázkou velmi, velmi vzdálené budoucnosti. I v rámci našeho státu, který je svou rozlohou a počtem obyvatel v tomto světě téměř zanedbatelný, je celostátní zavedení TSO téměř v nedohlednu (to není věštba, ani pokus o rádoby seriozní objektivní resultát, a už vůbec ne přání, je to pouze subjektivní názor).
Přesto je možné už v této realitě učinit významný (myslím, že nezbytný) krok k postupnému vzniku TSO v ječdnotlivých obcích.
Jedná se o změnu tzv. sdílených daní. Jde o to, že daňové výnosy plynou do státního rozpočtu a stát následně část těchto daní rozděluje mezi jednotlivé obce. Je to centralizovaný model financování místních samospráv. Vpraxi to vypadá tak, že polovina výnosu ze sdílených daní plyne do rozpočtu čtyř největších měst a zbývajících cca 6500 obcí se dělí o druhou polovinu. Proto vznikají neustálé protesty starostů menších obcí proti tzv. daňové diskriminaci, na druhé straně zase argumentuje "Praha" tím, že vytváří čtvrtinu celostátního HDP a má výrazně větší podíl na tvorbě národního hospodářství, než je její podíl na sdílených daních. Těmto neustálým zbytečným sporům by byl konec, kdyby daně z příjmů a hodnot zůstávaly primárně tam, kde vznikají a tím by objem zdrojů, kterými obce disponují, bezprostředně závisel na ekonomické aktivitě obyvatel. Současná realita je taková, že se obce neustále přetahují o tzv. "daňovou kořist". Není to tak dávno, co jedno město slíbilo dar několika tisíc Kč občanům, kteří se ve městě přihlásí k trvalému pobytu a dokonce jim k tomu poskytlo i seznam adres, kde se mohou k pobytu přihlásit. Město by tak přesáhlo hranici 50000 obyvatel a jeho sdílené daně by se tak zvýšily o nějakých 40 mil. Kč. Jde o klasický příklad "dobývání renty".
Pokud chceme mít opravdu fungující samosprávu, pak je potřebná decentralizace. Veřejné služby by měli primárně financovat ti, kdo z nich mají prospěch. Veřejné osvětlení, požární ochrana, odvádění a čištění odpadních vod atd., přinášejí prospěch především obyvatelům konkrétní obce. Zároveň by se obce sdružovaly do vyšších samosprávných celků (krajů), aby mohly efektivně poskytovat služby, jejichž prospěch se významně přelévá přes jejich hranice.
Jde i o to, že někteří občané preferují nižší objem veřejných služeb a nižší míru zdanění, jiní si naopak rádi připlatí za větší objem veřejných služeb. Proto by měly mít obce pravomoc, v rámci daného právního rámce, určovat vlastní daňovou politiku.
Nezanedbatelné by bylo i to, že by konkurence mezi místními samosprávami umožnila lidem, aby se usadili v obci, jež jim nabízí vyhovující "složení" veřejných služeb a daňové ceny. Byl by odstraněn současný systém "zvrácené motivace" a učiněn reálný krok k "výstavbě" obcí v budoucím TSO.