Praktická věda (přírodní i duchovní) a reálná filosofie V.
Blanka (sofisma): Vidím, že zde máte i aporie Zenona z Eleje. Jaké má řešení, jakým způsobem lze nějak řešit následující sofisma? Máme neprůstřelnou stěnu, ale zároveň máme také vše prorážející střelu. Co se stane, když vystřelíme vše prorážející střelu proti neprůstřelné zdi? Odpověď Blance (sofisma): V odpovědi Petrovi (paradox lháře) jsme formulovali jedno ze základních pravidel (axiomů) reálné relativity a logiky: „Nic nemůže být současně svým opakem!“ (černá nemůže být současně bílou atp.) Vámi uvedené sofisma je založeno právě na nerespektování tohoto axiómu: A/ jestliže střela prorazí, pak tu jde o protimluv stěny: neprůstřelná = průstřelná B/ jestliže střela neprorazí, pak jde o protimluv střely: průrazná = neprůrazná Ač jsou relativní projevy reality založeny na jednotě protikladů, přece tyto protiklady nejsou jednou a touž věcí, ale dvojností. Odtud praperský Zoroastrův dualismus. Pokud relativní jednotu protikladů pokládáme za absolutní jednotku, potud je naše poznání reality nepravdivé (mylné, iluzorní, zdánlivé, lživé atp.). Odtud semitský monotheismus... Otec dějepisu Herodot mj. zaznamenal relativní jednotu protikladů (resp. sofistického protimluvu) v podobenství o tzv. „górdickém uzlu“, který byl v Persii předložen k rozuzlení Aristotelovu žáku Alexandrovi Velikému. Ten tasil meč a uzel rozetnul! Co tím učinil? Relativní jednotu protikladů odhalil jako zauzleninu dvou opaků, které od sebe jednoznačně oddělil! Zkrátka, sofismata se neřeší pracným hledáním jejich počátků a konců, neboť tím se ještě více zauzlují, ale jednoznačným odhalením (oddělením) v jejich nitru skrytých opaků, uzavřených v sofismatu do jednoty bludného kruhu. Odtud hermetický had (drak) „Uroboros“ požírající svůj vlastní ocas (sám sebe oplodňující atp.). Kde pak máme obvod kruhu (hada) rozetnout na dva půl-obvody (protiklady), je zcela lhostejné (jak to mj. ukázal Alexandr Veliký)... Spojením praperského dualismu se semitským monotheismem (viz biblické „babylónské zajetí“) dospíváme ke křesťanství, které praví: Jednota protikladů není dána pouze dvojností (dvojjedinost), ale trojností (trojjedinost), neboť tam kde Alexandrův meč vzájemné protiklady odděluje, tam je mezi nimi cosi třetího, na co oba protiklady vlastně ukazují (co skrytě - uvnitř jednoty - projevují): „nepřinesl jsem vám mír, ale meč!“ (Matouš: 10, 34)... -zmp-
Nová kvalita (Blanka):
Co je míněno tím třetím, na co ukazují oba protiklady? Oním třetím je meč nebo je tam něco třetího?
- nová kvalita ve formě mezery (prázdnoty)?
Odpověď Blance (nová kvalita):
Relativní protiklady si lze nejnázorněji představit jako vzájemné proti-působení dvojice protisil (→←). Tu se na první pohled zdá, že ve směru svého působení ukazuje jedna protisíla na druhou, jakoby na sebe vzájemně žalovaly (obviňovaly tu druhou z překážení). Nespokojíme-li se však s pouhým pozorováním (vnímáním), ale připojíme-li také uvažování o vnímaném, tu si můžeme uvědomit, že obě protisíly ukazují především (ne-li výhradně) na spáru, která je mezi nimi...
Velmi názorně a velmi krásně to zobrazil Michelangelo Buonaroti na stropě Sixtinské kaple, freskou stvoření Adama. Michelangelo nám tu představuje relativní protiklad Stvořitele a stvořeného (boha Otce a člověka Adama). Adam leží (spočívá) na Zemi, Stvořitel leží (vznáší se) na Nebi. Nepřehlédnutelně však jeden na druhého ukazuje prstem, a to tak, že se špičky jejich ukazováčků téměř dotýkají. Téměř! Michelangelo totiž ponechal mezi oběma ukazováčky malou mezeru, asi tak na tloušťku meče Alexandra Velikého (kterého tu ovšem nenamaloval). Tato mezera u pozorovatelů fresky vyvolává bezděčnou neuspokojenost (žádost) a naléhavé nutkání (pud), domnělou Michelangelovu „nedbalost“ napravit, neboť mají dojem, že tu má být zobrazen dotek.
Dotekem je obsah spáry mezi protisilami (→←) absolutně anulován (0 = absolutní nic). Pokud se však spára rozevře, může se její obsah projevit jako určitá relativní míra světlosti. Tato relativní míra ovšem není světlosti vlastní, ale je jí dána z venčí, např. mečem Alexandra Velikého, roztínajícího proslulý „górdický uzel“.
Nepředpokládáme-li nesmyslně, že by Alexandr některé z roztínaných protisil (→←) stranil, nahlédneme, že na svůj meč přenesl sílu, která je na roztínané protisíly kolmá.
Tím dospíváme od protipůsobení dvojice naprostých protikladů (→←), k pravé (pravoúhlé) interakci trojice sil, v konfiguraci písmene „T“ („Tau“ = hebrejské jméno starozákonního Boha). Obrátíme-li toto „T“ vzhůru nohama (z), můžeme si uvědomit, že ve své obrácené podobě (ale nejen v ní) symbolizuje mechanismus vah (těžiště nad rameny), tj. mechanismus uvažování.
Nyní si také můžeme všimnout, že se oba Michelangelovy relativní protiklady (Stvořitel a stvořený) ze své výchozí polohy (relativní horizontály) zvolna zvedají do budoucího postavení (relativní vertikály). Jakoby vstávali z mrtvých či procitali ze spánku, jakoby svou původní nepravost (naprostou protikladnost), chtěli napravit (pravou protikladností v pravoúhlých konfiguracích).
Michelangelova freska tedy zobrazuje současně dvě cesty vývoje, dané buď přetnutím, nebo nepřetnutím doteku nepravých protisil (→←).
1/ Kdyby Alexandr předával svému meči vertikální sílu (akci) v takovém čase, jehož míra by podstatě horizontálních protisil (→←) umožnila vývoj vertikální protisíly (reakci na akci meče), Alexandrův meč by „górdický uzel“ nerozetnul.
Tím dospíváme od pravé interakce trojice sil (z) k pravé interakci čtveřice sil (původní dvojice horizontálních protisil + akce a reakce vertikálních protisil), uspořádaných do tzv. „řeckého kříže“ (+).
Zkrátka, z výchozích relativně nepravých (naprostých) protikladů (→←), se vyvinuly relativně pravé protiklady (+), které zpětně napravily i původně nepravé protiklady (→←), neboť v řeckém kříži (+) jsou všechny čtyři protisíly zapojeny do pravoúhlé interakce a jsou tedy pravé...
2/ Čím menší je míra času, v níž Alexandr předává svému meči vertikální sílu (akci), tím méně času poskytuje podstatě roztínaných protisil (→←) na vývoj vertikální reakce, tím snadněji (menší silou akce) „górdický uzel“ rozetne (srovnej úsilí o anulování času úderem karate)...
Řekli jsme si již, že světlost spáry mezi rozetnutými nepravými protiklady (→←) má relativní míru danou z venčí (tloušťkou meče). S podstatou světlosti spáry je tomu ovšem jinak. Protože podstata světlosti není dána z venčí (není relativní podstatou rozetnutých protikladů, ani roztínajícího meče), má nutně svou vlastní podstatu, která není relativní (je mezerou v relativních podstatách). Není-li pak podstata světlosti relativní, ani absolutní (absolutně anulovaná: 0), je nutně jiná. Pro takový případ vyhradil řecký filosof Platón (žák Sokratův) pojem „ideální“.
Na otázku, co je míněno tím třetím tedy můžeme nyní odpovědět:
Tím třetím, mezi relativními protiklady - dvěma nepravými (→←) či čtyřmi pravými (+), není meč, ani protiklady, ale buď absolutní nic (0), nebo relativní míra ideální světlosti (ideálního vacuua)...
Takto se ovšem ideální světlost jeví na počátku vývoje mechanismu pravého uvažování. Lze říci, že u Michelangelovy dvojice protikladů (Stvořitele a stvořeného) odpovídá míra rozevření spáry (mezi nimi), míře jejich pozvedání z horizontály do vertikály. Tzn., že tu není vyvíjen pouze jeden, ale současně dva mechanismy vah (z). Jedny váhy (horní) vyvíjí Stvořitel na Nebi, druhé (dolní) Adam na Zemi. Tyto váhy mají různá vertikální těžiště (postavy Stvořitele a stvořeného), avšak shodná horizontální ramena, neboť pravé uvažování je nutně všude stejné (reálně logické). Oba mechanismy vah (horní a dolní) si tedy můžeme představit se společnými horizontálními rameny, jako dvě „Tau“ se společnou základnou. Tím dospíváme opět k řeckému kříži (+), jehož zásluhou není uvažování žádného z aktérů (Stvořitele ani stvořeného) jednostranné.
Nuže, jak se bude ideální světlost jevit, až se spára plně rozevře, až se stvořený a Stvořitel zcela pozvednou do vertikály těžiště vah?
Nyní je třeba si uvědomit, že naše tělesné smysly zrcadlí jen relativní protiklady (nepravé či pravé), avšak pouze tehdy, projevují-li se kontrastně (v kontrastních podstatách), např. v protikladu relativně prázdné a plné, černé a bílé (◘) atp. Rozhraní mezi černou a bílou sice
vidíme, nevnímáme ho však jako spáru (absolutně anulovanou 0). Proto nás ani nenapadne, že by se mezi černou a bílou mohlo projevit něco třetího (ideální světlost), kdyby se relativní protiklady od sebe vzdálily, kdyby se spára náhodou rozevřela, jako chrámová opona, či Issidin závoj (iluze relativity).
Dejme však tomu, že se před našimi tělesnými smysly spára mezi černou a bílou přece jen rozevře. Co v takovém případě naše smysly zaznamenají? Nic nového! Ideální světlost spáry (mezi černou a bílou) jim klamně a jednostranně splyne s relativní světlostí (prázdnotou, bílou). Zkrátka, naše smysly nemohou nic ideálního postřehnou. Proto ani naše „přírodní věda“, založená buď jen na smyslovém pozorování (praktická věda), nebo jen na nereálném spekulování (teoretická věda), není s to odlišit ideální vacuum od relativního vacuua (sjednané např. tzv. „vývěvou“), tj. od relativně nižší hustoty relativní plnosti. Kdyby byli Stvořitel a stvořený odkázáni jen na tělesné smysly (kdyby oba zůstali ležet), museli by ideální světlost iluzorně pokládat v podstatě stále za totéž (byť v narůstající míře), tj. za relativní prázdnotu (za protiklad relativní plnosti)...
V mystériích starověku byli sice vhodní jedinci zasvěcováni (poučováni, inspirováni) do podstaty ideální světlosti, jejich zasvěcení však nebylo dosaženo pouze jejich vlastním úsilím, ale bylo jim „jaksi odkudsi“ darováno, takže ho sice měli jako jakousi hlubší „víru“, ale vůbec mu nerozuměli (srovnej dnešní akademickou-školskou učenost). Tak i Platón přišel ke „světu idejí“, který jeho žák Aristoteles, usilující o založení logické metodiky vedoucí k porozumění vnímanému, nutně popřel...
Mimochodem, myšlení (uvažování) se vyvíjí jednostranně. Západní logika (Aristotelismus) vyvíjí jednostranně zemské myšlení stvořeného (Adama), východní logika (Buddhismus) vyvíjí jednostranně nebeské myšlení Stvořitele (boha Otce)...
Ač je rozum (na rozdíl od smyslů) s to rozlišit ideální od relativního (i od absolutního), přece takto rozlišovat nemůže, pokud mu k tomu vnímání nedá podnět (rozum uvažuje reálně jen pokud uvažuje o vnímaném). Tím budiž odůvodněna nutnost, projevit ideální světlost v rouše relativní plnosti (v tělese, v těle), kterou mohou zrcadlit tělesné smysly. V relativním rouchu zahalené Ideální světlo, se pak může projevit i navenek slovem (logem), pravdivě projevující zevně to skryté (vnitřní). Verbální zvuk slova (závoj relativity) sice rychle pomine, idea slova (ideální světlo) je však oslovenými vzata na vědomí, kde dokonce rozmnožena trvá dál:
„Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, nic skrytého, co nebude poznáno.
Proto vše, co jste pravili ve tmách, bude slyšitelné na světle,
co jste mluvili šeptem v tajných úkrytech, bude hlásáno na střechách.“
(Lukáš: 12, 2-3)
Jen takto můžeme (ale nemusíme) porozumět světu idejí, byť jen jednostranně (západní nebo východní logikou).
Relativní jednostrannost Západu v přístupu k ztělesněné ideji velmi názorně zobrazuje např. německý malíř Mathis Neithardt - Gothardt, zvaný Grünewald, svým „Ukřižováním“. Zde z jedné strany ukazuje (prstem) vzpřímená postava na mrtvé tělo ukřižovaného Ježíše (západní jednostrannosti uniká pravý život, východní jednostrannosti smysl jeho relativního projevu).
Oboustranné ukazování na živé ztělesnění ideální světlosti, zobrazuje např. Leonardova milánská freska „Večeře Páně“...
-zmp-
Objektivní a subjektivní pravda (Blanka):
Existuje objektivní pravda nebo jen velké množství pravd subjektivních?
Odpověď Blance (objektivní a subjektivní pravda):
Pojmy „objektivní“ a „subjektivní“ předpokládají existenci objektu a subjektu. Zatímco subjektivní od objektivního rozlišujeme zpravidla bez potíží, s odlišováním subjektu od objektu je to velmi zlé. Za objekt pokládáme zpravidla těleso (tělo), za co však pokládat subjekt, v tom se názory myslitelů všech dob více než rozcházejí.
Na Západě se kupodivu k pravdě přiblížil nejvíce myslitel, který k tomu měl ty nejmenší „západní“ předpoklady, který neměl prakticky žádné filosofické vzdělání. Ir George Berkeley (1685-1753) ve svém „Pojednání o základech lidského poznání“ tvrdí, že subjekt je vědomí. Přidržíme-li se jeho názoru, nebudeme mít s odlišováním subjektu od objektu nijaké potíže, které nutně provázejí všechny ostatní spekulace. Subjektivní se nám nyní může jevit vše, co se projevuje ve vědomí (např. cítění, myšlení a chtění), objektivním vše, co se projevuje mimo vědomí (např. barvy, tvary, přírodní síly aj.).
Mimo lidské vědomí se projevuje také lidské tělo, zatímco ve vědomí se projevuje jeho (lidského těla) vjem. Mnohost lidí tak můžeme pojímat jako mnohost objektů (lidských těl) i jako mnohost subjektů (lidských vědomí). Mnohost objektů a jejich projevů pak můžeme pojímat jako mnohost objektivních pravd, mnohost vědomí a jejich vjemů jako mnohost subjektivních pravd.
Nelze tedy proti mnohosti subjektivních pravd klást jen jednu objektivní pravdu...
Pokročíme-li s Berkeleyem k názoru, že mnohost lidských vědomí existuje v rámci jednoho božského vědomí, jehož představy jsou lidským vědomím vnímány jako objektivní realita (existující mimo lidské vědomí), pak dospějeme k:
a/ jedné obecné subjektivní pravdě (božskému vědomí)
b/ mnohosti konkrétních subjektivních pravd (lidských vědomí)
c/ mnohosti konkrétních objektivních pravd (božských představ vnímaných lidským vědomím jako objekty)
Ani nyní však nelze proti mnohosti subjektivních pravd klást jen jednu objektivní pravdu...
Pojmeme-li Berkeleyho božské vědomí jako vědomí makrokosmu (o němž Berkeley již neuvažuje) a lidské vědomí jako vědomí mikrokosmu, dostaneme:
a/ jednu objektivní pravdu (makrokosmos)
b/ jednu subjektivní pravdu (vědomí makrokosmu)
c/ mnohost objektivních pravd (mikrokosmů)
d/ mnohost subjektivních pravd (vědomí mikrokosmů)
Opět tedy nelze proti mnohosti subjektivních pravd klást jen jednu objektivní pravdu...
-zmp-
Spravedlnost (Blanka): Existuje spravedlnost? Pokud ano, tak proč ano? Pokud ne, tak proč ne? Odpověď Blance (spravedlnost): Zdá se, že obecně platí: spravedlnost = rovnováha = rovnost míry způsobené škody a míry náhrady škody Ač mají škoda a náhrada škody stejnou míru, přece nejsou v podstatě tímtéž (nejsou si v podstatě rovny). Tzn., že v daném obecném schématu představuje spravedlnost rovnost míry, ne však rovnost podstat a jako taková ve skutečnosti spravedlností není. Jak již bylo řečeno (viz odpověď Blance: nová kvalita), tzv. fyzický svět, ve kterém žijeme, představuje mnohost kontrastních projevů relativních protikladů, např. kontrast relativní prázdnoty (bílé) a relativní plnosti (černé), zjednodušeně kontrast černé a bílé (◘). Nuže, představuje tento kontrastní projev spravedlnost či nespravedlnost? Abychom věc mohli posoudit, musíme nejdříve u černé a bílé (prázdné a plné) nalézt společného jmenovatele: a/ bílá = světlešedá b/ černá = tmavošedá Společným jmenovatelem černé a bílé je tedy šedá (▨), kterou dostaneme smícháním bílé s černou (také smícháním sedmi barev duhového spektra dostaneme šedou). Můžeme tedy říci: Snížením hustoty šedé na jednom místě dostaneme bílou (zředění šedé), současně však přemístěním odebrané hustoty zvýšíme hustotu na jiném místě (v okolí bílé), kde dostaneme černou, jako zhuštění šedé (◘, resp. ›): A/ míra nižší hustoty = míra vyšší hustoty (míra je na obou stranách stejná) B/ nižší hustota ≠ vyšší hustota (podstata není na obou stranách stejná) Kontrast (AB) světa relativních projevů (◘) je tedy v podstatě (B) zjevnou nespravedlností (nerovnováhou, nerovností)! Na otázku, proč neexistuje spravedlnost tedy můžeme odpovědět: Spravedlnost v podstatě neexistuje, protože existence světa relativních projevů (◘) je podmíněna nespravedlností (nerovností, nerovnováhou). Tento vpravdě přírodní stav nespravedlnosti (◘) lze ovšem pojímat také jako možnost možné spravedlnosti, neboť je-li kde určitá míra podstaty odebrána (způsobená škoda), jinde v téže míře nutně přebývá (možná náhrada škody). Kdybychom však chtěli v přírodě nastolit trvalou spravedlnost, její kontrastní projev (přirozená existence světa relativních projevů) by se rozplynul (zanikl) v rovnováze všeobecné šedi (▨). Mj. si tu můžeme uvědomit, že akademické učení o tzv. „přírodní rovnováze“ (rovnosti) je zjevný nesmysl. Přirozenou nespravedlnost (◘) je tedy třeba pojímat jako „něčí“ oběť (dobrovolné trpění nespravedlnosti) ve prospěch jinak nemožné existence kontrastního projevu přirozenosti (přírody). Tím však spravedlnost nemusí být z přirozenosti zcela vyloučena. Kdyby totiž existoval jednostranně jen strnulý stav nespravedlnosti (◘), byla by veškerá relativní existence mrtvá (mrtvým tělesem, sochou atp.). Z vlastní zkušenosti však víme, že vedle mrtvých těles existují také živá těla, která jsou oživována procesem tzv. „výměny látek“ (např. po hladu následuje nasycení, po vylučování hlad), což vlastně představuje střídání stavu nespravedlnosti (hladu: ◘) se stavem spravedlnosti (nasycení: ▨). Protože tytéž procesy výměny látek můžeme pozorovat nejen v nitru tělesné přirozenosti, ale i ve vnější přírodě, měli bychom přírodu pojímat jako organismus živé bytosti. Na otázku, proč spravedlnost existuje můžeme nyní odpovědět stejně, jako na otázku proč neexistuje. Střídáním obojího je podmíněn veškerý život... Tím jsme ovšem odpověděli pouze na otázku existence objektivní spravedlnosti a nespravedlnosti... Vedle objektivní ovšem existuje také spravedlnost a nespravedlnost subjektivní, která je vlastně otázkou schopnosti a neschopnosti spravedlivého soudu (úsudku na základě uvažování o vnímaném). Ke schopnosti spravedlivého soudu se ovšem většina lidstva teprve vyvíjí, popř. mnozí netuší, že ji už mají. Buď, že si jí netroufají použít (od toho jsou tu přece státem pověřené autority), nebo k tomu nemají možnost (zejména v totalitních poměrech sféry sociální)... Vedle objektivní a subjektivní existuje ještě spravedlnost a nespravedlnost sociální (v mezilidských vztazích). V sociální sféře se vzájemně obě spravedlnosti a nespravedlnosti (objektivní a subjektivní) vzájemně prolínají. Zatímco v objektivní realitě se musí objektivní spravedlnost střídat s objektivní nespravedlností (ve výměně látek), v sociální realitě je takové střídání nežádoucí. Střídavé poškozování a nahrazování škody vypovídá o nepřetržité „válce“ škůdců s poškozovanými, takže se takový sociální organismus ničím neliší od objektivní přírody (džungle). Ideálem sociálního organismu je trvalý stav spravedlnosti, nastolený trvalou subjektivní schopností spravedlnosti, která dokáže nalézt a nastolit možnost trvalé existence spravedlivého sociálního řádu (TSO)... -zmp-
Blanka (falešné poznání): Z Vašich příspěvků mi připadá, jako byste se domnívali nebo byli přesvědčeni, že vědecké špičky úmyslně lžou a svádí celou moderní vědu a tím i lidstvo na scestí, že když zjistí, že v dosavadní uznávané teorii je chyba a že by to mělo být jinak, tak to úmyslně tají, aby tím chránili sebe, své postavení či postavení akademické vědy jako takové. Jenže mně to připadá právě naopak, že vědci se přímo předhánějí, aby přišli s objevem, který vyvrací předchozí teorie a nabízí nové řešení. Vědci se doslova hladově vrhají na nové objevy. Kdo a kdy a proč tedy začal úmyslně lhát na poli vědy a začal lidem předkládat nesprávnou vědu (tedy falešné poznání)? Odpověď Blance (falešné poznání): Starší generace pamatuje, jak se v akademických školách učilo o Kant-Laplaceově „pramlhovině“, kterou dnes nahradil tzv. „velký třesk“. U naší milé akademické vědy jsme si již zvykli, že to, co včera hlásala za „vědeckou pravdu“, dnes prohlašuje za omyl, na jehož místo nastoluje jinou „vědeckou pravdu“, kterou později také prohlásí za omyl, na jehož místo nastolí opět jinou „vědeckou pravdu“ atd. donekonečna. Tomu se říká „vědecký pokrok“. Odtud také akademické učení, že pravdu nelze nikdy poznat, lze se jí lze jen donekonečna přibližovat... Uvedeným „omylům“ („vědeckým pravdám“) se v akademických školách všech stupňů učí pilně nazpaměť žáci, z nichž to někteří dotáhnou až k diplomu, k prestižnímu společenskému postavení, k mezinárodnímu věhlasu a ocenění, k nadprůměrným příjmům atp. Lze u takto vzniklých „vědeckých špiček“ mluvit, o vědomém lhaní? Zcela jiná situace nastane, „když zjistí, že v dosavadní uznávané teorii je chyba a že by to mělo být jinak“. Jak se zachovají? Již sama představa, že by něco takového zjistili na základě poznání pravdy je velmi pochybná, neboť jak pravil Jan Werich, učenec není s to překročit stín svého učitele. Čím důkladněji si po celá léta dávali vyplachovat mozek vědeckými omyly, tím důkladněji ho mají vypláchnutý. Dejme však tomu, že taková vědecká špička vymyslí jiný vědecký omyl, o němž je přesvědčena, že je „pravdou pravdoucí“. Jak se v takovém případě zachová? Požádá o požehnání své učitele, kteří vládnou tzv. „Akademii věd“! Jak se zachovají jeho učitelé?: A/ odmítnou jeho „objev“ jako nepodloženou spekulaci B/ neodmítnou, ani nepřijmou, ale uloží jeho „objev“ do „trezoru“ (napěchovaného podobnými „objevy“), pro strýčka příhodu, kdyby dosud platná „vědecká pravda“ pod tlakem protiargumentů (každý učenec touží být objevitelem něčeho nového) světové vědecké obce přece jen padla C/ přijmou jeho „objev“ se slzami v očích (okamžitě, nebo ho po letech vyberou z „trezoru“), jako Spasitele, protože dosud platná teorie již padla. Nuže, co jiného v případě „B“ vědecká špička a její učitelé dělají, než že věc „úmyslně tají, aby tím chránili sebe, své postavení či postavení akademické vědy jako takové“? Totéž (A,B) se dá ovšem vyjádřit také pozitivně: „...vědci se přímo předhánějí, aby přišli s objevem, který vyvrací předchozí teorie a nabízí nové řešení. Vědci se doslova hladově vrhají na nové objevy.“ Která lidská ješitnost by nezatoužila po úspěchu (C)? TV nám neustále přenáší nějaké oceňování (královnu krásy, nej. song, nej. zpěváka, moderátora, herce, film, objevitele atd. atd.). Proč lidem nestačí jen „tučná kořist“, proč chtějí ještě „čestné uznání“?... Zcela zásadní je otázka: „Kdo, kdy a proč začal úmyslně lhát, předkládat lidem nesprávnou vědu (falešné poznání)?“ Co činí tuto otázku tak zásadní? Zatímco tzv. „vědecký pokrok“ civí pouze vpřed (ke šťastným zítřkům, jakoby měl klapky na očích), tato otázka se ohlíží zpět k počátku („Kdo, kdy a proč začal...?“). Jak je takové ohlédnutí důležité? „Kdo splete první knoflík, ten se už pořádně nezapne!“ (J. W. Goethe) Akademická „věda“ však pokračuje donekonečna v zapínání knoflíků, aniž by měla jistotu, že má první knoflík zapnut správně! Nuže, kdo s tímto nejistým pokrokem vůbec začal? Akademickou vědou neuznávaná bible označuje za počátek veškerého klamání lidí, tzv. „rajského hada“ („nejzchytralejšího ze vší polní zvěře“), kterého jsme v naší diskusi označili za princip veškeré vzdoro-inteligence (viz odpověď Janovi: Co je to vlastně svoboda? aj.). Na poli lidského myšlení má princip vzdoro-inteligence pěstitele ve starověké sofistice, jak její lhavost nekompromisně odhalil již Aristoteles. V obraně proti aristotelské logice se tato sofistika začala časem „zločinně spolčovat“, až nalezla mocenské postavení v roli inkvizitora „přírodní vědy“ (praktické), jako tzv. „Akademie věd“ („teoretická věda“)... Anglický myslitel Francis Bacon řekl: „Vědění je moc!“ Chce-li vzdoro-inteligence ovládat jiné, musí se starat především o udržování jejich bezmocnosti, udržováním jejich nevědomosti. Protože však lidská touha po vědění si vždy najde nějakou cestu k pravdivému poznání, je třeba nejen udržovat nevědomost, ale také se postarat o „nasycení“ touhy po vědění „falešným poznáním“. Jak to řekl zastupující říšský protektor Reinhard Heidrich o Českém dělníkovi: „Dáme-li mu s odpuštěním nažrat, můžeme od něj očekávat nadšené výkony“ (válečnou produkci využívanou proti němu)... Z uvedeného je zřejmé, že pro nalezení pravdy nemá smysl donekonečna vyvracet „průjmovou“ produkci falešných teorií. Akademická spekulace je jako Lernská hydra. Utnete jí jednu hlavu a narostou jí dvě další. Zde má smysl hledat především pravdu o „prvním knoflíku“... -zmp-
agresivní tón diskusí (anonymus, 31. 03. 2009 14:20)
U vědeckých diskusí se řeší argumenty, které se staví proti sobě. Neřeší se – kdo s nimi přišel, natož aby se akademici obviňovali z úmyslného klamání lidí, jak říkáte: „z průjmové produkce falešných teorií“ atp. atd. Prostě jde o to, oddělit od toho subjekty. Autory diskuse zahrnujete do diskuse. A to si myslím, že je chyba. Není přece nutno ono emoční zabarvování.
Vědecká diskuse znamená:
1. já říkám to a to 2. oni říkají to a to…
Do vědecké diskuse si myslím nepatří agresivní výpady typu: … to dělají ti zlí akademikové,… zaprodaní vědci, kteří baží jen po tom, aby oklamali důvěřivé lidi… nebo nějaké zesměšňování a ironizování těch, kteří bádají.
Odpověď anonymovi (agresivní tón diskusí):
Máte pravdu v tom, že „Do vědecké diskuse... nepatří agresivní výpady… nebo nějaké zesměšňování a ironizování těch, kteří bádají“. Skutečně „vědecká diskuse“ je sporem o věc, vedeným poctivě (kladením argumentů a protiargumentů) tak dlouho, až se dospěje ke shodě (např. takové, že sporné strany o věci ještě nemají pravdivé poznání).
Jenže taková poctivost je velmi vzácná. V praktické vědě se občas setkáme s podvody (upravenými výsledky experimentů), v teoretické vědě (vč. školství), která je vlastní akademickou půdou se zpravidla setkáme se lží (tendenčními teoriemi). V takových případech je „vědecká diskuse“ předem vyloučená a naší povinností je ukázat prstem na nepoctivost (a tedy nemorálnost), vydávající se pokrytecky za „vědu“, aniž si musíme brát servítky, neboť ukazování není vědeckou diskusí, ale svědectvím, v daném případě žalobou. Podobnou žalobou je i odpověď Blance (falešné poznání), na níž reagujete...
Právo na ohleduplnost nemá zločinný lhář, ale pouze a jen poctivý člověk (např. skutečný vědec, filosof atp.). Pokud se totiž poctivý člověk mýlí, tu s ulehčením uzná protiargumentaci, která jeho omyl odhaluje (vyvrací jeho argumentaci), přestože je to pro něj bolestné. Ohleduplná argumentace se vyznačuje tím, že nemilosrdně tepe omyl, nikoli pomýleného. Pokud je však pomýlenost dána lhavostí, tu lhář vyvrácení svého omylu ignoruje a trvá na své lži zatvrzele dál a je to zpravidla on, kdo se uchýlí k osobním útokům. Zkrátka, lhář nemá právo na ohleduplnost, protože sám je bezohledný (nebere ohled na pravdu, ani na oklamané). Lež je třeba označit za lež, a lháře za lháře!
I kdyby (někteří) akademici nechtěli vědomě lhát, přece jsou přívrženci lži, protože se nezajímají o pravdu, ale pouze a jen o „pravděpodobnost“, tj. o teorii, kterou svévolně (bez dokazování) uznali za „nejbližší pravdě“ (tedy nikoli za samu pravdu). Jsou to spiklenci, kteří se vzájemně neobviňují z úmyslného klamání, neboť jsou na jedné lodi. Běda však tomu, kdo s nimi nesouhlasí!
Ideál akademických (zdánlivě vědeckých) diskusí:
a/ sejdeme se (sedneme si např. do kruhu, aby nikdo neměl přednost)
b/ každý řekne svůj „vědecký“ názor
c/ ničí názor není nikým („ohleduplně“) zpochybňován (= vyloučení protiargumentace), ale:
„já řeknu to, ty řekneš ono, on řekne tamto... atd. (dokola)“
d/ poté, co každý řekl to své, se jako slušní lidé se („bez emocí“) zase rozejdeme
Je to (a,b,c,d) opravdu „vědecká diskuse“ nebo jen pokrytecké žvanění, drze klamající veřejné mínění?...
K odpovědi Blance: spravedlnost (Aleš):
Pochopil jsem správně, že se jedná o tři druhy spravedlnosti a nespravedlnosti?
Ten třetí (sociální) se zdá být něčím nepatřičným.
Odpověď Alešovi (spravedlnost):
Ano, pochopil jste správně. Spravedlnost (resp. nespravedlnost) je trojí: Objektivní, subjektivní a sociální...
Ten třetí se zdá být vždy něčím nepatřičným (jako např. jako spára mezi bílou a černou - odpověď Blance: spravedlnost), protože na první pohled (v závislosti na pouhém vnímání kontrastních projevů relativních protikladů), jeho existenci nevnímáme a proto ani nepředpokládáme. Své předpoklady reality, žel stavíme nad samu realitu, pravděpodobnost nad pravdu...“
-zmp-
filipika (bert, 03. 04. 2009 20:34)
Zavítal jsem náhodou na tento web. Připadám si tady jako Alenka v říši divů!
Vůbec se mi nelíbí, jak napadáte odborníky a odbornost vůbec. Jak si to vůbec dovolujete!? Už mne ta Vaše arogance a ataky na odborníky a odbornost štve! Snad v každém příspěvku najdu nějaký výpad na odborníky či vědu! Vy přece také něco tvrdíte jako odborník! A to Vás náhodou neštve ta Vaše odbornost?
Takový např. pediatr. Světová kapacita, která léčí děti! Co prosím máte proti takovému odborníkovi, který vyléčil tisíce dětí? Co máte proti jeho odbornosti, díky které tisíce rodičů nadále mají své děti? Co si o sobě vůbec myslíte?! Prosím, můžete dát odpověď?
Popíráte sami sebe! Jsou-li ty Vaše duchovní světy a inkarnace, o kterých se snažíte tvrdit, že existují, pak je zbytečné útočit na mocné tohoto světa a odborníky, kteří to vedou (krize, války atp.), protože se jim dostane zasloužené odplaty v inkarnaci v příštím životě či v inkarnacích v příštích životech! A ti trpící a utiskovaní budou potom logicky v příštích životech odměněni!
Jestliže nyní není šance zabránit válce (a kdo by ji asi zabránil, když národy vedou – jak říkáte - duchové), tak prostě bude a v příštích inkarnacích přijde účet. Co máte proti tomu?
Já už předem vím, co odpovíte.
Někteří odborníci jsou užiteční, jiní ne. Dále řeknete, že právě proti tomu pediatrovi nic nemáte, že to jste nikde neřekl, že reinkarnace jsou, ačkoli to nejde dokázat, tvrdit si můžete, co chcete!
Vidím, že Vám tam píšou lidé, kteří tam blábolí mnohdy vaří z vody o reinkarnacích - nic o tom nevědí. Nebo o fyzice nebo o společenských systémech. Opět je zcela evidentní, že to mají jen z nějakého rádia či TV či z novin. Jsou to všechno laici. Je vidět, že oni nemají žádné velké vzdělání. Kde máte skutečné oponenty? Kde máte oponenci od renomovaných odborníků, kteří se tomu věnuji celá desetiletí? Kde máte odborníky na teorii relativity? To se Vám to lehce daří smést nějakého studentíka, který Vám amatérsky presentuje školní příklady!
Skutečný machr by Vás rozmáznul!
Řecký filosof řekl: Největším nebezpečím jsou polovzdělanci, protože ti vědí všechno! Nazdar!
(Šakal, 05. 04. 2009 14:13) Docela mne pobavil srdcervoucí komentář od filipika, ale ten poslední řádek na ten příspěvek sedí.
Odpověď bertovi (filipika):
Filipika je v diskusi vítána jako bojovný duch ve sporu o věc, kterou ve vašem příspěvku postrádáme, neboť nám dáváte na vědomí pouze variace pocitu naštvané Alenky v říši divů.
Ze skutečnosti, že se Vám něco nelíbí ovšem nijak nevyplývá, že je to špatné. Bylo by konstruktivnější uvést konkrétně, co se Vám nelíbí (nikoli jen obecně konstatovat: „napadáte odborníky, či vědu“), co na našem postoji v daném případě shledáváte chybné, co na postoji námi napadených odborníků (resp. vědecké teorie) shledáváte správné a hlavně: proč věříte tomu, co říkáte! Jinak i pro Vás platí: „...tvrdit si můžete, co chcete!“...
Dále se divíme Vaší námitce: „Vy přece také něco tvrdíte jako odborník!“ Pokud je Vám znám rozdíl mezi pouhým tvrzením a dokazováním, pak byste si při pozornějším čtení všiml, že my nic netvrdíme, ale vše, co uvádíme, se také snažíme dokázat a to slovy srozumitelnými nejen nám, ale i ostatním. Protože i v dokazování se může vyskytnout chyba, má každý (vč. Vás) na našem webu možnost na konkrétní chyby ukázat, což jste sice neudělal, zato však konstatujete, že nemáme pravdu...
V případě Vašeho pediatra tušíte správně jak Vám odpovíme, neboť jsme to na našem webu již vícekrát uvedli předem:
Nekritizujeme vědu praktickou (s jejími odborníky), ale „vědu teoretickou“ (s jejími „odborníky“). Nekritizujeme poctivé badatele, objevitele a praktiky vůbec, ale jejich tendenční vykladače. Důvody naší nedůvěry pak všude řádně uvádíme (popř. připomínáme jejich uvedení jinde)...
Velmi nás ovšem podceňujete, očekáváte-li od nás odpověď typu: „...reinkarnace jsou, ačkoli to nejde dokázat...“
I na tomto poli dokazujeme, argumentujeme, odvozujeme, analogizujeme atd. Pokud se Vám naše důvody zdají nedostatečné, máte opět možnost je vyvrátit, nebo si vynutit přesvědčivější důkazy, které rádi „ušijeme“ každému na míru (podle jeho způsobu kladení otázek)...
Protože příspěvky čtenářů našeho webu čteme pozorně (často pozorněji, než oni nás), neušlo nám, že i ve Vašem příspěvku se vyskytuje něco podobného logické argumentaci. Také Vám můžeme dát za pravdu v tom, že je-li karma a opakování života na Zemi, pak je také postaráno o to, aby veškerá aktiva i pasiva byla průběžně vyrovnávána. Ač sám v tato duchovní pravidla nevěříte, přece Vám nic nebrání v tom, abyste věc (když už jste v ní, navzdory své předpojatosti, začal hledat nějakou logiku) důsledně domyslel. Jsme přesvědčeni, že kdybyste svůj předsudek (o neexistenci duchovních světů) překonal, zvládl byste v daném případě domyšlení sám. Než se tak stane, pokusíme se věc domyslet za Vás:
Ač dluh musí být vždy vyrovnán (dobrovolně, či nedobrovolně, vč. karmického vyrovnání), přece z toho nevyplývá, že je zadlužování vždy nutné. Karma a reinkarnace nikoho nenutí lhát, krást či vraždit, ale až následně nutí lháře, zloděje či vrahy vyrovnávat účty. Karma se tedy týká následku, nikoli příčiny. K příčině inklinuje také např. TSO, který chce mj. preventivně zasáhnout tam, kde karma a reinkarnace předem nic nesvedou, tj. vyloučit lež, zlodějnu či vraždu ze sociálního soužití lidí. Proto není „...zbytečné útočit na mocné tohoto světa a odborníky, kteří to vedou ke krizím, válkám atp.)“, jak se s odvoláním na karmu domníváte. Z věci je tedy zřejmé, že vaše tvrzení: „Popíráte sami sebe!“ není podložené, a že ve věci karmy i na Vás platí Váš odsudek: „Vidím, že Vám tam píšou lidé, kteří... mnohdy vaří z vody o reinkarnacích - nic o tom nevědí.“
V ostatním nevíme kam Vás zařadit, když na jedné straně tvrdíte, že mnozí diskutující nic nevědí ani „o fyzice nebo o společenských systémech“, na druhé straně jste se sám v těchto oborech nijak neprojevil. Mnozí (na rozdíl od Vás) jdou se svým přesvědčením „do boje se zdviženým hledím“ (filipika), v naději, že si z něho odnesou poznání pravdy (ať už v diskusi zvítězí nebo prohrají). Sluší se jim tedy projevit úctu (kvůli jejich hledání pravdy), nikoli pohrdání (kvůli omylům, kterým se ani Vy nevyhnete). Pokládáte-li je za „laiky“, pak sám sebe patrně pokládáte za „odborníka“. Nuže ukažte jim i nám něco ze své „odbornosti“, ať se můžeme poučit a napravit svůj nepříznivý dojem z akademických „odborníků“ a jejich „teoretické vědy“...
Pravíte-li s despektem, že „že to mají jen z nějakého rádia či TV či z novin“ pak k tomu musíme připočítat také internet a tendenční „odbornou literaturu“, z které i Vy patrně čerpáte. Avšak jediný sdělovací prostředek, který můžete bez překážek a kdykoliv příznivě ovlivnit tak, aby se v něm sdělovala pravda (vědecká, filosofická či jiná), je diskuse na našem webu...
Pravíte-li s despektem: „Je vidět, že oni nemají žádné velké vzdělání“ pak poněkud pomíjíte, že kdyby se všichni chtěli živit např. „sociologií“, pak by lidstvo vymřelo hladem (i se sociologií). Proto si lidé z ostatních povolání vydržují (daněmi) tzv. „odborníky“ v bláhové naději, že se příslušnou pravdu dozvědí od nich. Tzv. „odborníci“ však peníze od daňových poplatníků ochotně přijímají, jako protihodnotu jim však poskytují jen pohrdání: „Jsou to všechno laici“.
Na jedné straně jiným vyčítáte nedostatek vzdělání, na druhé straně si odborného vzdělání nijak neceníte: „To se Vám to lehce daří smést nějakého studentíka, který Vám amatérsky presentuje školní příklady!“ Nač vlastně požadujete odborné vzdělání, když máte i studenta příslušného vědního oboru za „amatéra“? Asi nám tím chcete říci, že namísto vědění je mu na příslušné vysoké škole příslušnými „školními příklady“ vyplachován mozek, takže Vámi požadované vzdělání nemá vlastně nijakou cenu! A jak se z takových studentů amatérů vlastně stane profesionální odborník? Tím, že na rozdíl od naivního studentíka, který za získání bezcenného vzdělání platí, je vykutálený profesionál za své neužitečné vzdělání placen?...
Dosud uvedené může být také již odpovědí na závěrečnou sérii Vašich otázek: „Kde máte skutečné oponenty? Kde máte oponenci od renomovaných odborníků, kteří se tomu věnuji celá desetiletí? Kde máte odborníky na teorii relativity?“
Také Vám asi ušlo, že na našem webu citujeme nejen Vaše „odborníky“ (Landaua aj., zpravidla nositele Nobelovy ceny), ale i jejich „učitele“ (Newtona, Einsteina, atd.). Jaké „odborníky“ tu tedy ještě postrádáte? Žijící odkojence „amatérských školních příkladů“? Ani těm přece nic nebrání do naší diskuse vstoupit. Oni se však logickému dokazování vyhýbají jako „čert kříži“ a umí ventilovat jen své (či Vaše) pohrdání. I takové přístupy jsme již zaznamenali...
Jakou váhu mají, za uvedených okolností slova: „Skutečný machr by Vás rozmáznul!“ Můžeme Vás ujistit, že jsme diskuse s Vašimi „machry“ (např. s universitními profesory) vedli již dávno před založením našeho webu. Ti slušnější z nich, se na konci diskuse alespoň začervenali (ač chybu výslovně nepřiznali). Ostatní se uchýlili k osobním útokům. Také jsme zažili, úspěšné „hlasování většiny“ o našem vyloučení z další diskuse, tj. o našem ignorování. Tak nás ti Vaši machři rozmázli..
Závěrem:
Protože své vědění nezakládáme pouze na „vzdělání“ (na memorování tvrzení cizích autorit), ale na „vlastním rozumu“ (na logickém ověřování svých vlastních i cizích zkušeností a všeho, co kdo tvrdí), nemůžeme Vaši závěrečnou invektivu o „polovzdělancích“ brát vážně, ale musíme se naopak vážně zamyslet nad rozumností pojmu: „polovzdělanost“. V této souvislosti by nás také zajímalo, který z „řeckých filosofů“ Vámi citovanou hloupost řekl? Tipli bychom to spíše na nějakého současného akademického „odborníka“. Pokud Vás to bude zajímat, jsme připraveni Vám dokázat, jak je jeho výrok nesmyslný...
-zmp-
Nikdo nic... (Standa, 05. 04. 2009 15:19)
Často jsem přemýšlel, kde je „zakopaný pes“ a zjistil jsem, že jedním místem toho zakopání je, že „Nikdo nic nemůže a nemá čas“. Jak se to projevuje?
Projevuje se to tak, že ti úplně mladí musí chodit do školy, učit se a připravovat se na co nejlepší příští život, mají přítele či přítelkyni, v čase, který jim zbývá mají sport, počítače nebo jinou zábavu, takže – jak sami říkají – „nic nemohou a nemají čas“.
Lidé o něco starší se zase musí snažit v zaměstnání, starat se o děti, o dům nebo byt, o zařízení bytu či domu, o dovolenou, o koupi auta, o splácení půjček a hypoték…atd., takže – jak sami říkají – také „nic nemohou a nemají čas“.
Lidé staří se starají o svůj důchod, jak z něj zaplatit nezbytné bydlení, stravu, lékaře, starají se o své děti, o vnoučata atd. Chtějí jenom zbytek svého života dožít v klidu, takže také – jak sami říkají – „nic nemohou a nemají čas“ (alespoň jim se dá nedostatek času věřit).
Vzhledem k tomu, že nikdo „nic nemůže a nemá čas“, je tak těžké prosadit jakékoli změny.
Je také skutečností, že tento stav, kdy „nikdo nic nemůže a nemá čas“ je současně výhodou i nevýhodou.
Výhodou je pro všechny mocné a ovládající tohoto světa, protože takto existující lidé nepředstavují žádné nebezpečí pro jejich moc a způsob jejich života.
Nevýhodou je pro všechny, kteří se snaží o jakékoli změny společnosti a dokonce vytvoření lepšího modelu společnosti. Nevýhodou je bohu žel právě pro všechny ty, kteří „nic nemohou a nemají čas“, protože právě oni jsou ti bezmocní, ovládaní a vykořisťovaní.
Nejhorší na tomto stavu je, že historicky, čas od času začne být situace těch bezmocných a vykořisťovaných tak katastrofální, že změnou se stane revoluce, jejímž výsledkem je to, že se opět do čela společností dostanou pouze jiní, jejichž cílem je zase moc a vláda.
Dokud tito lidé, kteří tzv. „nic nemohou“ a tzv. „nemají čas“, nepochopí, že jedině oni jsou nositeli změn, není možná změna a vznik nové důstojné společnosti, ve které musí takto nabytou moc občany držet pevně ve svých rukou.
Odpověď Standovi (nikdo nic...):
Vedle zmatení horní trojnosti (ekonomie, kultura, politika) je uměle vyvolaný nedostatek (času, prostoru, jistot, rozumu, slušnosti, poctivosti, morálky, mravnosti, peněz, obživy, kultury... atd.) základním stavebním kamenem všech totalitních systémů...
-zmp-
pravdivost a jasnovidnost (Blanka): Jestli R. Steiner tvrdí určité skutečnosti a dokládá jejich pravdivost pouze tím, že je jasnovidný a tato svá tvrzení nepodkládá jiným důkazem, jak si může jiný člověk ověřit pravdivost těchto tvrzení jinak, než že se sám stane jasnovidný. Viz např.: Z knihy Projevy karmy vyjímám dvě pasáže – snad trochu v kontextu: 1. „...odstraníme-li zevní „orgán bezcitnosti“, pak přebíráme povinnost, působit na duši tak, abychom jí také vzali sklon k bezcitnosti. Ve vnějším tělesném smyslu se orgán bezcitnosti důkladně usmrcuje očkováním proti neštovicím. Zde se např. projeví to, co je vyzkoumáno pomocí duchovní vědy: V jednom kulturním období, v němž byl všeobecný sklon, vyvíjet zvýšenou měrou egoismus (bezcitnost), povstaly neštovice... V anthroposofii jsme naprosto povinni říkat pravdu. Nyní můžeme také pochopit, proč se v naší době rozšířilo „ochranné očkování“. Můžeme však pochopit i něco jiného: že totiž nejlepší duchové naší doby mají proti očkování odpor. Koresponduje to s nitrem, je to vnější projev nitra. Nyní můžeme říci: Usmrtíme-li na jedné straně vnější orgán, máme na druhé straně povinnost u postiženého změnit jeho materialistickou povahu vhodnou duchovní výchovou. To musí být nutnou protiváhou. Jinak vykonáme jen polovinu práce – ano, jen práci, k níž bude muset člověk nějakým způsobem sám vytvořit protiváhu až v pozdější inkarnaci. Pokud jsme odstranili jen citlivost k neštovicím, potud jsme přihlíželi jen k vnější stránce karmického působení. Jestliže se na jedné straně staráme o hygienu, musíme na druhé straně cítit také povinnost, postarat se o to, aby se lidem (jejichž organismus jsme přeměnili) dostalo také něco pro duši. Očkování neuškodí (karmicky) nikomu, komu se dostane také duchovní výchovy. Přikláníme-li se jen k jedné straně a nepřihlížíme-li současně ke druhé, jako bychom vychylovali jen jednu misku vah (pozn. což lze jen zlomením ramen vah).“ 2. „Dejme tomu, že člověk v předešlém životě konal všechno tak, že ho to přivádělo jen k nepatrnému sebevědomí a malé sebedůvěře, že mu nezáleželo na jeho „já“, které se rádo rozplývalo ve všeobecnu atp. Takový člověk po smrti přijímá sklon k nabírání sil, jež ho uschopní (v následující inkarnaci) učinit své „já“ silnějším, dokonalejším. Člověk pak vyhledává takové životní vztahy, které mu umožní bojovat proti určitým překážkám, jejichž vlivem může slabé sebevědomí zesílit. Je pravdou, že takový sklon vede člověka mj. k vyhledávání příležitosti k onemocnění cholerou. V ní má totiž před sebou něco, co mu poskytuje příležitost k překonání potřebných překážek. V překonávání takového odporu je obsaženo to, co může vést (v příští inkarnaci nebo při uzdravení v téže inkarnaci) k silnějšímu sebevědomí nebo k silám, které vlivem sebevýchovy dají silnějšímu sebevědomí pozvolna dozrát. Také jsme si řekli, že u nemoci, jako je malárie, je příležitost vyrovnat to, co si duše v předešlém životě vypěstovala jako nadměrné sebevědomí vlivem svého jednání a svých pocitů... Vždy se říkalo, že „já“ člověka má svůj vlastní výraz v krvi (v krevním oběhu). Obě nemoci, o nichž jsme právě mluvili (cholera a malárie), souvisí s krví a jejími zákonitostmi tak, že při choleře lze zjistit zhuštění krve. Toto zhuštění představuje „odpor“ (proti oběhu krve), který musí slabé sebevědomí prodělat, na němž chce zesílit. Naproti tomu při malárii nastává jakýsi rozpad krve, který nadměrně silné sebevědomí („já“) přivádí, v jeho úsilí, do stavu marnosti.“ Další ukázka nutnosti slepě věřit je ze Symptomatologie dějin: „Věnoval jsem skutečně mnoho námahy... abych našel Napoleonovu duši. Víte, že takové studie duší se mohou prostředky duchovního bádání konat nejrozmanitějším způsobem... například na její další cestě po Napoleonově smrti. Nemohu ji však najít a nevěřím ani, že bych ji kdy našel, neboť tu jistě není. A to bude jistě ona záhada Napoleonova života, probíhajícího jako hodiny dokonce v sedmiletém rytmu. Tomuto životu lze nejlépe porozumět, pozorujeme-li ho jako naprostý opak abstrakce francouzské revoluce: Revoluce - zcela duše bez těla Napoleon - zcela tělo bez duše (tělo, které je jakoby uvařeno ze všech rozporů věku) Jedna z největších novodobých záhad, řekněme vývojových symptomů, se skrývá v této pozoruhodné kombinaci: revoluce a Napoleon. Jako by se nějaká duše chtěla vtělit, ale nemohla najít žádné vhodné tělo a tak zasahovala do světa bez těla, v němž harašila mezi revolucionáři 18. století... jen z venčí by se jí blížilo tělo, které naopak nemohlo najít žádnou vhodnou duši (Napoleon)…“ Např. s tímto rozum prostě nehne. Na webu však tvrdíte, že pro dnešní dobu platí, že není jiný důkaz pravdivosti, než důkaz založený na logice a rozumu. Odpověď Blance (pravdivost a jasnovidnost): Na počátku a na konci svého příspěvku zmiňujete dvě různé věci, jež je třeba od sebe naprosto jednoznačně oddělit: a/ ověřování pravdivosti sdělení (pozorování) b/ dokazování pravdivosti sděleného (pozorovaného) Např. policie zadrží někoho s cizí peněženkou v ruce. a/ ověřování pravdivosti sdělení = držel dotyčný skutečně cizí peněženku? (ověříme např. na kamerovém záznamu) b/ dokazování pravdivosti sděleného = je dotyčný zloděj, nebo jen nálezce cizí peněženky? Všimněte si, že logicky nedokazujeme pozorované (zda dotyčný držel v ruce cizí peněženku), ale nepozorovatelné (čím dotyčný je). V daném případě je tedy ověřování smyslové, zatímco dokazování je rozumové. Zajisté lze „ověřováním“ nazvat také opakované dokazování (ověřování logické správnosti předchozího dokazování) nebo „dokazováním“ opakované pozorování (ověřování správnosti předchozího pozorování). To jsou však jen verbální kombinace, neboť nezáleží na tom, jak věc nazveme, ale na tom, co příslušný pojem označuje (popisuje)... Každý si tedy může vybrat, čím chce být: a/ svědkem (badatelem přírodovědeckým, duchovně vědeckým aj.), který sděluje, popř. ověřuje pravdivost sdělení jiných svědků b/ myslitelem (spravedlivým soudcem), který reálně logicky posuzuje (dokazuje) pravdivost sděleného, popř. ověřuje spravedlnost jiného soudce Vaše závěrečná slova, v nichž postrádáme pojem „reálné“, musíme uvést na pravou míru: „...není jiný důkaz pravdivosti, než reálná logika...“, tj. uvažování založené na pozorované realitě...“ Nikoli tedy uvažování s realitou nesouvisející „důkaz, založený na logice (na pouhém rozumu).“ Na pojmu „reálné“ netrváme z malichernosti, ale proto, abychom logicky nedokazovali jen logiku samu (tautologicky), ale pravdivost reálně pozorovaného. Jaká realita je předmětem reálného dokazování (fyzická, duševní či duchovní), na tom nezáleží, neboť to na mechanismu dokazování (na reálné logice) nic nemění... Z uvedeného je zřejmé, že chceme-li ověřovat pravdivost sdělení o pozorování jasnovidného badatele, musíme se sami stát jasnovidnými, jako se musíme stát schopnými pozorovat fyzickou realitu, chceme-li ověřovat pravdivost sdělení o pozorování přírodovědeckého badatele. A jako se lze naučit metodice pozorování přírodní vědy, tak se lze naučit metodice pozorování duchovní vědy (např. R. Steiner: „Jak poznáme vyšší světy“). Zcela jinak se však musíme zachovat, chceme-li dokázat pravdivost sděleného pozorování. Již vícekrát jsme uvedli, že spravedlivý soudce (myslitel) nesmí být svědkem (badatelem) ve věci (při), kterou soudí. Že je dokazování každé věci v podstatě sporem (svědků žaloby se svědky obhajoby), je zřejmé z toho, že dokazování je duální: Negativní (svědkové obhajoby = není) a positivní (svědkové žaloby = je). Konečný důkaz má tedy obecně následující duální podobu: „Je to tak, protože jinak to není možné!“ Spravedlivý soudce (myslitel) si nemusí zoufat, že je nucen slepě věřit svědkům (badatelům). Musí sice brát výpovědi svědků (badatelů) na vědomí doslova „slepě“ (sám nesmí být v dané věci vidoucím svědkem-badatelem), nemusí tomu však „věřit“, dokud si neověří pravdivost sděleného. Právě proto má personifikace „Spravedlnosti“ zavázané oči, v levé ruce myslitelovy váhy (reálné uvažování) a v pravé Alexandrův (Kristův) meč (viz odpověď Blance: sofisma)... -zmp- matematika v přírodě (Blanka): Zajímalo by mne, zda je matematika obsažena v přírodě a je lidmi jen objevována, či v přírodě obsažena není a je lidmi vynalézána. Odpověď Blance (Matematika v přírodě: Tak jako musíme přísně odlišit logiku reálnou od nereálné (tautologické), tak musíme přísně odlišovat reálnou matematiku od nereálné (tautologické), přijaté akademickou půdou v podobě tzv. ryze „abstraktní matematiky“ (žonglování s čísly)... Protože je reálná příroda konkrétní, nelze v ní hledat matematiku abstraktní. Tak např. v přírodě pozorujeme dva stromy (1 strom + 1 strom), zatímco dvě abstraktní jednotky (1+1) v ní nikde pozorovat nelze. V přírodě můžeme pozorovat také neurčitou mnohost stromů (les), ne však neurčitou mnohost abstraktních jednotek. Z věci je zřejmé, že pokud máme přehled o počtu v přírodě pozorovaných stromů (např. 1 strom + 1 strom = 2 stromy), potud přírodu posuzujeme matematicky (sčítáním) a nalézáme v ní řád (řadu, např. aritmetickou 1-2, ale také geometrickou aj.), který představuje z mnohosti uspořádanou jednotu (řádnou jednotu). Pokud však nemáme přehled o počtu pozorovaných stromů (les), potud přírodu neposuzujeme matematicky a nenalézáme v ní řád, nýbrž chaos, který představuje neuspořádanou jednotu (neřádnou, totální uniformitu). Táž příroda se tedy našemu úsudku (soudu) jeví buď jako řádná, nebo jako neřádná (chaotická), podle naší schopnosti usuzovat o pozorovaném: 1/ řádné usuzování (spravedlivý soud) nachází v přírodě řád, o němž máme reálně matematický pojem 2/ neřádné usuzování (nespravedlivý soud) nachází v přírodě chaos, o němž: a/ nemáme reálně matematický pojem (neumíme počítat) b/ máme nereálně matematický pojem („teorii množin“ aj. akademické „vymoženosti“) Můžeme tedy říci: Protože do své mysli nemůžeme přenést konkrétní stromy (atp.), ale jen jejich abstraktní zástupce (čísla), odpovídá tomu, co je v přírodě reálným řádem (uspořádání stromů atp.), to, co je v naší mysli reálnou matematikou (abstraktních jednotek či jednotlivostí, tj. jednot nebo zlomků jednotky)... Můžeme tedy říci: a/ reálná abstraktní matematika je lidmi vynalézána následkem inspirace konkrétním přírodním řádem b/ nereálná abstraktní mate-matika je lidmi vyspekulována následkem svévolné emancipace reálné matematiky od inspirující reality (přírody aj.) Naše odpověď tedy zní: V přírodě není matematika, ale řád inspirující matematiku v mysli člověka. Jinými slovy: Přírodní řád inspiruje v lidské mysli matematický řád. -zmp-
Komentáře
Přehled komentářů
https://shater4you.ru/
Je mi ho líto:
(Tom, 9. 5. 2012 1:23)Ten filipik,ani nevěděl,že si najel na lopatu,proto je mi ho opravdu líto jak vypěnil.Skutečně neměl žádné argumenty a ještě nevěděl že se pouští do boje s rétory kteří samozřejmě v dobrém úmyslu říkají co říkají a ve skutečnosti říkají moudra které nejsou obyčejně i velmi vzdělaní lidé sto pochopit.Tito lidé proto hodnotí jen objektivní svět jejž věda jen objevuje nikoliv vynalézá.Myslím že filozof odpovídající v této debatě na dotazy by jim měl zkráceně vysvětlit že formální vzdělání je pouze berlou k rozumným vývodům.Formální vzdělání je modla poslední doby.Milování moudrost je koneckonců nejvyšší hodnota a jsou i lidé jak odpovídající filozof formální vzdělání vůbec nepotřebují nebot se vznikem jejich vědomí se jejich vědomí stalo okamžitě silným vědomím.O tom že mi rozumí odpovídající naprosto nepochybuji nebot i tento to má v podstatě jako "dar"
https://positiv-servis.ru/
(JosephBluse, 5. 2. 2024 17:56)