Vzpomínáme
Áronek 3.9.1996 – 19.8.1999, moje vysněné sluníčko na které jsem musela deset let čekat než jsem si ho mohla pořídit. Malej hyperaktivní divoch, který si přes velkou lásku k lidem a ostatním občas dělal co chtěl i když byla snaha ho řádně cvičit. Žil velmi naplno a až když zemřel jsem pochopila proč.On prostě věděl, že ho nečeká dlouhý život. Všechno začalo v půl roce jeho života, když si při hraní zlomil zadní nohu ( bohužel to ani 2 lékaři nepoznali z rtg ).
Po pár dnech, kdy se noha nelepšila, připustila jsem tu možnost, že se spletli. Navštívila jsem další veterinární kliniku, kde mi veterinář potvrdil mé obavy. Byla to dvojitá fraktura .Už nikdy noha nesrostla tak jak měla. Bohužel, to nebylo to nejhorší co nás mohlo potkat. Veterinář mi řekl, že mu je divně cítit z tlamy, že by rád odebral krev, aby vyloučil onemocnění ledvin. Výsledky dopadly špatně, ale ještě byla šance, že je to šokem, který zlomeninou prožil. Ani po nasazených lecích se stav nezlepšil a tak jsme se vypravili za odborníkem do Brna, kde nám řekl krutou a bolestnou pravdu – Áronek má dědičnou nevyléčitelnou vrozenou vadu a délka jeho života bude maximálně do jeho tří let a to jen díky síle a houževnatosti kterou má. Nemoc byla dědičná a dokonce mi řekl, že má vytipované chovné bulteriery, kteří nemoc přenášejí…psal i do bulterier klubu - odpověď byla velmi zamítavá. Asi všichni chápeme proč, ale bolí vás vaše duše – umírá vám kamarád a taky vás to bolí fyzicky, protože léčba není levná. To bohužel nikoho z těch nezodpovědných a sobeckých chovatelů nezajímá.
Začal brát léky, dietní strava a pravidelné kontroly v Praze a v Brně, stav se nijak rapidně 2,5 roku nehoršil. Přišlo to z ničeho nic. Rozbory ukázaly, že to začalo a já nechápala…stále byl hyperaktivní, všechno co dělal bylo víc než na plno. Začali jsme chodit na infuze a dostali další léky a stále bojovali. Nebudu tady popisovat poslední týden, protože i teď mi to nahání slzy do očí. Měla jsem dohodnuto, že mi Áronka uspí doma a když přišel ten čas a já musela jet pro veterináře, odnesla jsem ho do jeho oblíbeného křesla a řekla mu, že nikdy moc neposlouchal a že ho moc prosím, aby umřel a nenechal mě to udělat. Než jsme se s veterinářem vrátili, byl můj kamarád v psím nebíčku. Velmi jsem ho zbožňovala a on mě, myslím si, že toto byl ten nejsilnější důkaz co mi mohl dát.
Taky děkuji MVDr. Fialovi a MVDr. Kučerovi, za to jak mi v našem boji pomáhali.