Kapitola 9

Andská oblaka

(Expedice Titicaca, léto 2004)

Milan Švihálek

     V období uvolňování politického ovzduší v šedesátých letech minulého století se zrodila tradice výprav českých a slovenských odborníků, inženýrů a vědců nejrůznějších oborů do tzv. rozvojových zemí. Stát tyto aktivity vřele podporoval. Díky výzkumným programům dostali například naši geologové příležitost zkoumat možnosti využití přírodního bohatství řady kontinentů, vodohospodáři, stavbaři a technici pomáhali realizovat náročné projekty. Mnoho našich lidí tak získalo možnost poznávat v rámci odborných úkolů nejen prostředí cizích zemí, ale i život, kulturu, historii, a zvyky místního obyvatelstva. Zmíněné krátko- i dlouhodobé expedice a výpravy nelze v žádném případě považovat za zapomenuté. Z jejich pozitivních výsledků čerpá i naše polistopadová ekonomika. Stojí za to připomenout si jejich historii a poklonit se úsilí lidí, kteří prokázali, že jsou nejen skvělými odborníky, ale mají i velké cestovatelské srdce.

     Jedním z takových nadšenců je i ing. Otto Horský, CSc., kterého dálky a poznávání světa lákaly od dětských let. Už v roce 1954 se vydal na bicyklu Slovenskem a cesty, jež v průběhu let absolvoval, se počítají na desítky. V sedmdesátých letech byl československou vládou vyslán na jihoamerický kontinent, aby zde zkoumal technicko-geologické možnosti stavby vodních děl a podílel se na různých vodohospodářských projektech. Jednou z jeho erbovních zemí se stalo Peru, kam směřovala řada jeho výprav. Díky častým pobytům v této zemi se stal znalcem místních poměrů a obdivovatelem peruánské kultury a historie. Neopakovatelným zážitkem pro něho byla (mimo jiné) účast na vědecké expedici, která se v prvním desetiletí nového milénia vydala do jednoho z nejzajímavějších koutů světa – k tajemnému vysokohorskému jezeru Titicaca v Andách.

     „O cestování jsem snil od dětských let,“ vzpomíná moravský geolog. „Nejdřív díky četbě románů Karla Maye, později z obdivu k mému strýčkovi Otovi, který odešel v roce 1947 do Maroka a psal dopisy, probouzející moji dětskou fantazii a ještě více prohlubující můj zájem o cestování. Když jsem si zvolil za celoživotní povolání geologii, byl pro cestování důvod navíc, protože geologie bez cestování není geologie v pravém slova smyslu. V průběhu let jsem nabyl přesvědčení, že svět je asi tak veliký proto, aby byl poznáván, a že geolog se bez cestovního pasu prostě neobejde.“

     Geologické kladívko vzal malý Otto do rukou už ve dvanácti letech. Poblíž jeho rodného Prostějova leží vesnice Čelechovice a na jejím okraji světově proslulá lokalita čelechovický devon. Kluk byl fascinován zajímavými zkamenělinami, které bylo možné nalézt v několika místních otevřených kamenolomech. Kutal ve stěnách a podařilo se mu objevit celou řadu nádherných zkamenělých korálů, z nichž některé druhy nebyly ještě v té době ani popsány. Od té chvíle věděl, že jeho životní cesta bude spojena s přírodními vědami a geologií.

     Otto pochází z početné rodiny, měl pět sourozenců. Jeho dědeček František Zatloukal stál u zrodu proslulého textilního podniku Rolný, v němž pracoval i jeho táta, strýc Oto a  nakonec i jeho nejstarší bratr Milan. Otec se po druhé světové válce osamostatnil a stal se spolumajitelem firmy, která jako první u nás uvedla na trh „montgomeráky“ vlastní výroby. Byl to velmi trvanlivý výrobek, který ještě dlouho po tzv. Vítězném únoru, kdy byla firma znárodněna, lidé oblékali.

     Otto zůstal svému snu o geologii věrný. Vystudoval v Ostravě inženýrskou geologii a vytkl si jasný cíl – pracovat jako expert v zemích Latinské Ameriky a poznat osobně život Indiánů. Po promoci však ještě nemohl na cestování pomýšlet. První léta jeho kariéry byla spojena s odbornou činností, nejdříve v Geologickém průzkumu, později v Geotestu Brno. Podílel se mimo jiné na inženýrsko-geologickém průzkumu pro dálnici Praha-Brno, na řešení havarijního stavu Oravské přehrady, přehrady Josefův Důl v severních Čechách, následovala Slezská Harta, Dalešice a další. Byl cílevědomý a postupně dosáhl odbornosti potřebné pro expertní činnost v zahraničí. Současně studoval angličtinu, prohluboval znalosti němčiny a nakonec hlavně španělštinu, z níž vykonal na univerzitě i státní zkoušku.

     Už v šedesátých letech začal psát na různé univerzity v Latinské Americe, aby navázal odborné kontakty a byl tak lépe připraven na splnění svého snu, jímž měla být expertní činnost v zemích tohoto kontinentu. Ale teprve po čtrnácti letech se dočkal – v roce 1974 mu bylo nabídnuto, aby v rámci mezinárodní pomoci Peru pomohl vybudovat v Limě experimentální technickou kancelář poskytující bezplatně poradenskou činnost.

     „V té době tam byl u moci prezident Alvarado Velasco,“ podotýká geolog-cestovatel. „Jeho šestiletá snaha o zavádění sociálních reforem byla u konce s dechem. Provedl sice rozsáhlé vyvlastnění půdy a dal ji Indiánům, ale oni se domnívali, že všechno půjde samo. Začali se chovat jako vlastníci a nic nedělali. Nastaly problémy. Znárodněné podniky a doly neměly finance na další rozvoj. Nebylo proto divu, že jsem zde zažil pokus o převrat a návrat k původním pořádkům a nakonec i odvolání Alvarada Velasca a návrat pravicové vlády. Přesto moje dvouleté působení v Peru přineslo ovoce – realizovali jsme geotechnický průzkum pro rozšíření hydrocentrály Machu Picchu, následně i pro rozšíření hydroenergetického potenciálu největší vodní elektrárny v Peru na řece Mantaro. Naši nejlepší odborníci vypracovali projekt na sanaci skalního sesuvu Tablachaca a připravili jsme projekty pro několik dalších, zejména vodohospodářských staveb.  V průběhu pobytu jsem absolvoval řadu poznávacích cest po celé zemi, mimo jiné dvakrát i k jezeru Titicaca, a byl jsem ohromen mimořádnou zajímavostí jeho přírodního okolí.“

     Otto Horský nebyl samozřejmě prvním Čechem, který se k tajuplnému jezeru v srdci And dostal. Už na sklonku 18. století cestoval po Latinské Americe významný přírodovědec, botanik, lékař a etnograf Tadeáš Haenke, zvaný též „Lovec leknínů“. Historikové jej označují za „českého Humboldta“. V roce 1792 absolvoval riskantní, velice obtížnou pěší cestu přes Andy, napříč kontinentem, aby se mohl připojit k vědecké expedici pořádané pod záštitou španělského krále Karla IV Bourbonského. V roce 1794 jako první Čech vstoupil do Cuzca a na březích Titicaca zkoumal rostlinnou říši. V roce 1821 bylo do Prahy přepraveno sedm obrovských beden s 15 000 rostlinnými vzorky, shromážděnými Haenkem na výzkumných cestách a zapomenutými skoro čtvrt století v hamburském přístavu. Pozoruhodná sbírka je dnes uložena v Náprstově a Národním muzeu. Tadeáš Haenke se již nikdy do Čech nevrátil, zemřel roku 1817 v Cochabambě, jako místními lidmi milovaný Don Tadeo. Dnes žije v Jižní Americe již pátá generace potomků tohoto zajímavého muže.

     S výzkumem oblasti jezera Titicaca je spojen i další významný Čech, narozený v Příbrami roku 1902. Jmenoval se Jaroslav Soukup. V roce 1926 se jako student kněžského semináře seznámil v Turíně s peruánským salesiánem Chirchingem. Nadchl se pro misie a ještě téhož roku odcestoval do Peru. Pokračoval ve studiu filozofie a teologie a v roce 1935 byl vysvěcen na kněze. Každé prázdniny měl možnost věnovat se vědeckým výpravám. V Punu, na břehu jezera Titicaca, se seznámil s pracemi dr. Herrery a začal se zajímat o botaniku. Sbíral rostliny a budoval herbáře. Publikoval ve vědeckých časopisech a udržoval kontakty s univerzitami po celém světě. V poměrně vysokém věku získal profesuru a poté přednášel 15 let na univerzitě San Marcos v Limě. Současně podporoval botanický výzkum jezera Titicaca. Jeho největším dílem je Slovník lidových názvů peruánské flóry. Zemřel v roce 1989 a jeho vědecký odkaz v oblasti peruánské botaniky a farmakobotaniky je dodnes považován za světově významný.

Při svých výzkumech využíval reverend Soukup znalostí Indiánů, kteří se výborně vyznali i v andských léčivých rostlinách a po staletí používali k léčbě různé čaje a rostlinné extrakty. Když v sedmdesátých letech těžce onemocněla Ottova manželka, která ho i s dcerou v Peru doprovázela, pomáhali ji místní lékaři kromě klasických odborných postupů léčit právě i těmito prostředky. Nakonec se ale ukázalo, že nad rakovinou nedokážou vyhrát ani nejzázračnější přírodní léky. Nešťastný manželčin osud poznamenal Ottu natolik, že nemohl dále pokračovat v náročné odborné práci v zahraničí a musel na čas Peru opustit.

     Vrátil se až skoro po třiceti letech, právě v rámci expedice Titicaca 2004, když mezitím mnohokrát navštívil, většinou pracovně, řadu dalších latinskoamerických zemí, např. Mexiko, Chile, Ekvádor, Venezuelu, Arubu, Dominikánskou republiku. Žil typickým tuláckým životem českého geologa a vykonal spoustu užitečné práce. Když v roce 2003, po návratu z pracovní návštěvy Kuby, našel doma pozvání prof. Ivo Bartečka, významného historika a latinoamerikanisty, k účasti na odborné expedici k nejzajímavějšímu horskému jezeru světa, nebylo co řešit. Byl šťastný, že se může pod andská oblaka vrátit.

     Myšlenka uspořádat expedici Titicaca 2004 se zrodila na akademické půdě olomoucké Univerzity Palackého. Výprava byla pečlivě připravována osmnáct měsíců a do Peru nakonec vycestovalo osm vědeckých a odborných pracovníků nejrůznějších oborů. Otto byl pověřen studiem přírodních a ekologických podmínek jezera Titicaca a jeho pevninského zázemí, pojal však svůj úkol mnohem šířeji. Byl už v důchodovém věku a mohl si dovolit nesoustředit se pouze na odborné otázky související s geologií. Jeho oblíbeným koníčkem bylo už dlouho „psaní knih cílených cestováním“ a tak počítal s tím, že své zážitky z incké oblasti literárně zpracuje. Tento plán se mu podařilo realizovat. Když se expedice v roce 2004 z And vrátila, pustil se s vervou do práce a jeho knížky „Peruánské postřehy“, „Bájné jezero Titicaca“, „Incawasi sídlo bohů“, „Záhadné jezero Titicaca a Altiplano“ a zejména jeho dosud poslední kniha „Přežije jezero Titicaca třetí tisícilet?“vydaná v roce 2014, patří k nejinformovanějším cestopisům, které byly o zemi pod Andami napsány. Ale nejen to. Otto realizoval celou řadu výstav fotografií o Peru, například v Bratislavě, Martině, Ostravě, Brně, Zlíně, v Lázních Lipová, většinou pod záštitou peruánského velvyslanectví. Uspořádal  také mnoho přednášek na univerzitách, ve školách, v zájmových sdruženích, klubech  a v muzeích u nás a na Slovensku, ale i ve Španělsku v Barceloně.

     Málokterý cestovatelský projekt byl zpracován tak erudovaně, důsledně a do nejmenších podrobností, jako návrh expedice Titicaca 2004. „Cílem projektu...je historicko-topografický popis jezera a jeho pevninského zázemí včetně obrazové dokumentace,“ stojí v návrhu. „Účastníci výpravy se budou zajímat o komplexní pohled, od geografických a biologických souvislostí po zaznamenání současných informací o stavu dědictví hmotné kultury a společností obývajících břehy a ostrovy jezera. Hodlají zpracovat…dokumentaci krajiny a důkazy o přítomnosti člověka tak, jak byly nalezeny na začátku 21. století. Obdobný komplexní popis, zahrnující předkolumbovské, španělské i republikánské období nebyl českými badateli dosud pořízen, nakonec schází i v zahraniční produkci.“

     Projekt počítal nejen se zpracováním speciální vědecké monografie, která bude současně průvodcem po jezeru Titicaca, ale i s vydáním cestopisu určeného nejširší čtenářské obci. Mělo být pořízeno množství fotografií, videozáznamů a audiozáznamů pro potřeby prezentace ve sdělovacích prostředcích, denním tiskem počínaje a rozhlasem a televizí konče. Výsledky specializovaných bádání měly být využity v přednáškách na vysokých školách a v besedách pro širokou veřejnost. Je třeba uvést, že tento záměr byl dalšími členy expedice splněn jen zčásti. Od návratu expedice z Peru již uběhlo déle než desetiletí a není se co divit, že zážitky a poznatky za tu dobu ztratily pel novosti. Sotva to ale může být důvod, aby byla expedice k tajemnému jezeru považována za zapomenutou.

     Stárnoucí geolog v žádném případě neztratil své cestovatelské srdce. Jeho život a kariéra jsou ostatně dodnes spojeny s poznáváním světa a i přes relativně vysoký věk je Otto stále přesvědčen, že mu cestování může přinášet radost. Potěšení má nejen ze samotných cest, ale i z toho, že o nich může vyprávět jiným. „Zahraniční poradce, expert, sice není doslovně cestovatelem,“ tvrdí, „ale zejména pokud je to geolog, může být obojím. Záměrně říkám, že může, protože pokud má lásku k přírodě a k lidem a spojí svoji práci s putováním za tajemstvím světa, není pochyb o tom, že se ´narodí´ nový cestovatel.“

     Dodnes jsou v jeho paměti uloženy živé vzpomínky na expediční měsíce. Na březích Titicaca se tehdy odehrála řada zajímavých příhod, někdy docela dramatických. Vyprávění o nich může zaujmout nejednu nadšenou duši, snící o dálkách. Mladíky, kteří jsou už jednou nohou nakročeni k obzoru, určitě od cestování neodradí, přestože ty příběhy mohou být i varováním před nebezpečími, která jsou s cestami po světě spojena.

     „Jen tak tak jsem pod andskými oblaky nepřišel o život,“ svěřuje se Otto. „Tehdy jsem v důsledku cesty na náhorní planinu ve výši skoro 4 000 metrů onemocněl horskou nemocí. Prožil jsem tam snad nejhorší noci svého života. Jak jsme se předem dohodli, v Punu, největším městě na pobřeží peruánské strany jezera,  jsem v  zůstal zcela sám, zatímco ostatní členové expedice odjeli na jeho bolivijskou stranu, aby se zde věnovali zejména studiu historicko-topografického popisu této oblasti a dalším souvislostem života Indiánů na prahu třetího tisíciletí. Já však chtěl přes již značné zdravotní potíže splnit mnou samým stanovené cíle. Bylo mi tak špatně, že jsem se rozhodl napsat rodině dopis na rozloučenou a také jsem své poslední sbohem nafilmoval. Udělal jsem to tak, že jsem postavil kolem páté ráno, po již třetí probdělé noci, zcela vysílen, k posteli stativ s videokamerou a pronesl řeč na rozloučenou. Byl jsem přesvědčen, že se nedožiju rána. Díky bohu, rána jsem se dožil, ale skončil jsem ve velmi těžkém stavu v nemocnici SALCEDO. Jsem peruánským zdravotníkům nesmírně vděčný, že se mě ujali s neobyčejnou obětavostí, a věnovali mi zcela výjimečnou péčí. Vůbec je nezajímalo kdo jsem a odkud jsem. Na to, co v Punu dělám, se zeptali až když si byli jisti, že přežiju. Neměl jsem u sebe ani cestovní pas. Když  druhý den po celonoční péči došlo k placení, mohl jsem jim nabídnout jenom dolary, ale ty odmítli přijmout, měli to zakázané. Peruánské peníze jsem neměl. Tak mě požádali o nějakou garanci, stačily jim jenom moje sluneční brýle. Pustili mě do města, abych jim peníze přivezl.“

     Dobří lidé jsou všude. Mnoho cestovatelů ale tvrdí, že laskavé srdce mají většinou lidé nejobyčejnější a nejprostší. Peruánští Indiáni, potomkové bájných Inků, patří k nejchudším. Mají mimořádně milou, vstřícnou povahu. Jsou zvyklí žít v úzkém kontaktu s přírodou, a to v celé Latinské Americe. Dovedou moudře využívat všechno, co jim nabízí prostředí, v němž žijí. Platí to i o Indiánech Uru, svázaných svým životem po staletí s plovoucími ostrovy na jezeru Titicaca. Otto si během výzkumu této zajímavé lokality do deníku zapsal mimo jiné: „Jejich klíčovou rostlinou je rákos totora, který slouží nejen ke stavbě domů a člunů, ale i k výrobě uměleckých a upomínkových předmětů, jako vynikající krmivo pro dobytek a také jako poživatina (po odstranění vnější slupky se konzumuje vnitřní, velmi chutná část rákosu). Tito Indiáni používají při jídle džbány z pálené hlíny vyrobené v oblasti Pucará, a potravu zapíjejí vodou z jezera. Oheň si rozdělávají v hliněných nádobách přímo na rákosovém podloží …Domky na plovoucích ostrovech mají jednoduchou konstrukci…kostelíkem je jedna vyčleněná chýše z rákosu s křížem a obrazem Panny Marie.“

     Co nejdůvěrnější kontakt s prostými lidmi je pro každého cestovatele mimořádně důležitý. To dobře věděli misionáři, kteří se v průběhu 17. a 18. století vydávali do Jižní Ameriky. Umožňovalo jim to sžít se s domorodci do nejmenších detailů. Výprava k jezeru Titicaca šla tak trochu v jejich stopách. V Ottově mailu odeslaném do Česka 12. srpna 2004 čteme: „Na plovoucím ostrově jsem byl brzy jako doma…Kolegové se divili, jak na mě Urky pokřikují: Otto, Otto…Od jedné Urky jsem dostal darem malou lodičku a sama si vynutila, že do mé kamery pronese v jejich mateřském jazyce Uru – chipaya pozdrav mé ženě a rodině. Něco takového je zcela ojedinělé. Za normálních okolností se musí za filmování Indiánům něco dát, alespoň peruánský sol, a že by některá z indiánských žen něco do kamery dokonce řekla, to svět ještě neviděl…Na plovoucích ostrovech je málo mužů, ti buď vydělávají peníze na pevnině, nebo se věnují provozu lodí v rámci turistiky. U žen rákosových ostrovů neodhadneš věk; dal jsem se do hovoru s jednou mladou Urkou a hádal, kolik jí je let. Začal jsem na třinácti, a ona měla již dvaadvacet! Četl jsem v oficiální literatuře, že se Urky mohou vdávat od deseti let, ale ona mi vysvětlila, že to již není pravda, že se domorodky civilizovaly a stejně jako na pevnině se vdávají většinou až ve dvaceti. Podle zákona jim ale nikdo nebrání, pokud se chtějí vdávat dříve. Její maminka se vdávala v deseti.“

     Cestou z rákosového ostrova se Otto dal do řeči s indiánským průvodcem. Slunce zapadalo za hory, na jezero padal večer, široko daleko ani živáčka, a muž se tichým hlasem pustil do vyprávění báje spojené s nejstarší historii Titicaca. „V místech, kde je dnes jezero, bylo kdysi město a v něm žili lidé, jimž nic nechybělo. Byli stále mladí, nestárli, všeho měli dostatek a jen se bavili, radovali a hodovali. Zapomněli, že kolem existuje svět, který nežije v takovém blahobytu, jako oni. S cizinci se nestýkali. I řekl si Bůh Virakocha, že podrobí spokojené obyvatele zkoušce. Poslal do města svého vyslance s poloprázdným vědrem vody. Ten klepal na všechny dveře a prosil obyvatele, aby mu dali napít, že má vody málo. Vždy se ale setkal s nepochopením. Když došel k posledním dveřím a zase nepochodil, vrátil se zpátky, položil poloprázdné vědro doprostřed náměstí, a zmizel. Tu se lidé shromáždili a udiveně se ptali, zda jde o vědro, s nímž je obtěžoval neznámý cizinec. Když se vzájemně ujistili, že ano, vědro rozbili. Tu z něho začala téct voda, Bůh se nahněval a pokryl oblohu těžkými mraky. Pršelo a pršelo. Město se potopilo, všichni zahynuli, a vzniklo jezero Titicaca. Kdysi bohaté město leží dnes pod vodou někde poblíž plovoucího ostrova, na němž žijí Urové. Virakocha se už na ně ale nezlobí, protože vidí jejich chudobu. Naopak nechal vystoupit z jezera muže Manco Capaca a ženu Mama Ocllo, vložil jim do rukou zlatý prut, a vyslal je hledat místo, kde najdou město stejně šťastné, jako bylo to dřívější. Skutečně ho našli, jmenuje se Cusco, a bylo to královské město Inků.“

     Na moravského geologa-cestovatele vyprávění indiánského průvodce silně zapůsobilo. Připomnělo mu podobnou báji, která se vypráví o jednom z tajuplných jesenických jezírek, ležícím asi tři kilometry jihozápadně od vesničky Rejvíz. Tzv. Velké mechové jezírko s křišťálově čistou vodou se nalézá uprostřed rozlehlých rašelinišť ve stínu vzrostlých i zakrslých borovic. Na dno však nelze dohlédnout; kdybychom to dokázali, spatřili bychom v temných vodách rozvaliny dávného města, které se prý propadlo do hlubin společně se zlatým kočárem, v němž se proháněl jakýsi pyšný jesenický měšťan. Zdá se, fantazie lidí z různých končin světa má shodné kořeny. Promítá se pravděpodobně do našeho vědomí na základě zkušeností s týmiž lidskými vlastnostmi a zvyky, ať už jejich nositele rozdělují oceány nebo hovoří různými jazyky.

     Pro každého cestovatele je orientace v prostředí a ve způsobu myšlení lidí, s nimiž se může na svých cestách setkat, velmi důležitá. Potřebných znalostí není nikdy dost. Sami víme, jak žalostné je setkání s člověkem, který si plete naši zemi s nějakou jinou a domnívá se, že Praha je hlavním městem Chorvatska. „Než jsem roku 1974 odletěl jako geolog působit dlouhodobě do Peru,“ svěřuje se Otto, „prostudoval jsem si veškerou dostupnou literaturu o historii země, o přírodních podmínkách, o ekonomice Peru, ale i celého teritoria Latinské Ameriky, o Indiánech, o sociálních podmínkách místních obyvatel. A když jsem se o třicet let později připravoval na expedici Titicaca 2004, bylo mi dopředu jasné, že za necelé plánované dva měsíce pobytu u jezera nemohu přinést nic nového, pokud nebudu dokonale připraven.“

     Poctivá práce přinesla výsledek. Když se Otto v létě 2004 ocitl na vysněných místech v Andách, vzpomněl si na klukovská léta, kdy v čelechovickém lomu kutal v místním lomu pátraje po zkamenělých korálech. Odvážně se pustil ve skalách nad tajuplným jezerem do hledání odpovědi na otázku, zda v oblasti Titicaca kdysi žili dynosauři, o jejichž existenci se vždycky zajímal. „Tento otazník je pro nás zatím záhadou,“ přiznal v expedičním deníku. „Jedno je ale jisté – jak dokazují výzkumy posledních desetiletí, celá kotlina Altiplana od jezera Titicaca na severu v Peru, až po jezero Poopó na jihu Bolívie, byla ještě z hlediska geologického vývoje země v nedávné minulosti obrovským sladkovodním jezerem…První informaci o stopách dinosaurů podal geolog Hugo Heyman teprve v roce 1985. Tato informace však byla utajena a nebyla sdělena veřejnosti. To se stává často i jinde ve světě…Těžební nebo stavební společnosti hodně zajímavých nálezů utajují z obavy, aby nebyla zastavena těžba či stavba, nebo prostě nález z neznalosti považují za bezvýznamný… Dinosauři v Jižní Americe rozhodně žili. Mezi chováním ještěrů a dnešními zvířaty existuje jistá podobnost. Stačí navštívit oblasti mělkých vod jezera Titicaca, v nichž roste krásně zelený rákos. Na vodě a na přilehlém pobřeží je vidět pasoucí se dobytek, který za sebou zanechává v bahně stopy. Proč by tedy i prehistoričtí ještěři nenašli v této krajině dostatek potravy a nezanechali po sobě v bahně mnoho stop?“ Jak je ale možné, že tyto stopy nebyly smyty vodní erozí, sedimetací, větrem a jinými exogenními vlivy, zeptal se sám sebe.

     Odpověď našel v učených knihách. „Asi před 68 miliony let zde došlo k obrovskému výbuchu sopky, který vymrštil do prostoru miliony metrů krychlových sopečného popela. Ten usmrtil v blízkém okolí všechno živé, ale zároveň zasypal i všechny čerstvé stopy ještěrů a jiných zvířat a zachránil je tak před působením exogenních procesů, které by je jinak zničily během několika hodin. Následně se na silnou vrstvu popela usadily další sedimenty, přinesené zejména řekami, přitékajícími do jezera. Silné horotvorné tlaky, zejména v průběhu tektonického neklidu, je postupně proměnily v horniny.“

     Jenomže dnes se uvedená oblast s nálezy kosterních pozůstatků dinosaurů nachází ve výškách dosahujících až 3 000 metrů, což se z hlediska jejich životních podmínek jeví jako nepříznivé. Jak je to možné? „Pohoří And utěšeně rostlo miliony let v důsledku srážky litosférických desek. V důsledku subdukce (podsouvání) pacifické oceánské desky pod okraj jihoamerické pevninské litosférické desky docházelo a stále dochází k pozvolnému zvedání And a s ním se dostávalo a dostává do větších výšek i jezero, které bylo pravděpodobně odděleným zbytkem moře,“ dověděl se od vědců. „Proběhla celá řada tektonických pochodů, které sedimentované vrstvy zvrásnily, porušily a dostaly do jiné polohy, než byla ta původní, horizontální. Proto dnes můžeme nalézat stopy dinosaurů na skalních stěnách i v šikmé poloze…“

     Zkamenělí koráli vykopaní před pětašedesáti lety v čelechovickém lomu by se radostně zatetelili nad úvahami zvědavého geologa, kterého zavedla klukovská touha po cestování až do skal nad bájným jezerem. Avšak stejnou radost, jako dumání nad prehistorií jihoamerických dinosaurů, nabídl Ottovi ještě jeden zajímavý objev, jehož popis se dostal do některých z jeho knih o expedici. „Poblíž města Huayatara byly na skalních stěnách objeveny skalní rytiny a kresby (petroglyfy), pravděpodobně náboženského významu… Na dalších skalních malbách je vyobrazena například incká princezna v nádherně zbarveném obřím koši, anděl s křídly, Indián nesoucí dary. Celé okolí je pak plné hvězd. Podle vyprávění Indiánů se jedná o bytosti zakleté do kamene.“ Další zajímavá lokalita je Kenko v blízkosti Cusca. Tam je na jednom místě monolit, zubem času setřelý, s vyobrazením pumy, která byla vždy v historii Inky pokládána za zvíře symbolické a mýtické…

     Nad tak zajímavým objevem může zaplesat srdce nejednoho znalce historie a výtvarného umění. Přitom je vlastně jen nepřímým produktem Ottovy dětské touhy vydat se do světa ve stopách hrdinů Karla Maye. Expedice Titicaca 2004 si ovšem vytkla náročnější úkol než popisovat starobylé skalní malby a zkoumat stopy titicacských dinosaurů. Souvisí s jedním z nejsložitějších problémů, jehož řešení čeká na moderní lidstvo.

     „Zejména v posledních desetiletích se vedou diskuze o nebezpečí kontaminace naší planety. Lidská činnost má negativní vliv na životní prostředí  a je i jednou z příčin probíhajících globálních klimatických změn, ohrožujícíh naši bezprostřední budoucnost.Jezero Titicaca nezůstává stranou tohoto ohrožení. Také jeho se týkají tyto negativní vlivy a pokud jim nebudeme čelit, pokud se nebudeme chovat citlivě a hlavně ekologicky,budoucí generace přijdou o možnost obdivovat tento opravdový klenot And. Ale nejen to. Jde o další pozitivní rozvoj nejen přírodní, ale i kulturní, historický, demografický. Je proto velmi záslužné, že vznikla a vzniká celá řada bilaterálních a mezinárodních projektů na záchranu jezera Titicaca tak, aby bylo zachováno ve stejném či lepším stavu pro budoucí generace.“

     Vědecká expedice Titicaca 2004 je minulostí. Uskutečnila se vlastně jako svého druhu pokračování mnoha dřívějších výprav našich odborníků do zemí třetího světa. Bylo by chybou pominout jejich dědictví. Vždyť stejně jako Otto Horský a jeho kamarádi se ve druhé polovině 20. století vydávali skoro do všech koutů světa čeští, moravští a slovenští inženýři, technici a stavbaři, kteří pomáhali v lidech u nás doma probouzet naději, že i oni jednou vykročí za svým snem.

     Štafetu dnes převzala mladší generace badatelů. Od neutuchajícího zájmu o ústrojné  propojení odbornosti s touhou po dálkách nemohou mladé nadšence odradit ani poněkud trpká slova Otto Horského, geologa se zaníceným cestovatelským srdcem, který si jednou při vzpomínce na andská oblaka povzdechl: „Někdy bývá cestovatelský  úspěch  v dějinách cestování zapsán zlatým písmem a vzpomínán celá desetiletí, zatím co cestovatelské aktivity spojené s praktickou činností zůstávají tak trochu stranou. A přece bývají mnohdy tou nejlepší vizitkou vyspělosti a kulturnosti našeho národa“

Kapitola z knihy nakladatelství JOTA v Brně v roce 2016, Zapomenuté výpravy, str.130 až 145

V uvedené knize je tato kapitola doplněna mnoha autentickými fotografiemi a dokumenty.

English version:

Chapter 9
Andean clouds

(Expedition Titicaca, summer 2004)
Milan Švihálek


     At the time of the release of political atmosphere in the 1960s, the tradition of expeditions of Czech and Slovak experts, engineers and scientists of various fields to the so-called developing countries was born. The state has warmly supported these activities. Thanks to our research programs, for example, our geologists have been given the opportunity to explore the possibilities of using the natural wealth of many continents, water managers, builders and technicians to help with the implementation of demanding projects. Many of our people have thus gained the opportunity to learn in the context of professional tasks not only the environment of foreign countries, but also the life, culture, history, and habits of the local population. These short and long-term expeditions and expeditions can not be considered as forgotten. From their positive results, we are also drawing on our half-stop economy. It is worth remembering their history and worshiping the efforts of people who have proven themselves to be not only great experts but also have a great traveling heart.

     One of such enthusiasts is also Ing. Otto Horský, CSc., Who has been attracted by the distance and the knowledge of the world since childhood. As early as 1954, he set out on a bicycle with Slovakia and the roads he had completed over the years were counting tens. In the 1970s, the Czechoslovak government was sent to the South American continent to study the technical and geological possibilities of water works and to participate in various water management projects. One of his coat-of-arms became Peru, where many of his expeditions were heading. Thanks to frequent stays in this country, he became an expert in local affairs and admirers of Peruvian culture and history. An unrepeatable experience for him was (among other things) participation in a scientific expedition that, in the first decade of the new millennium, went to one of the most interesting corners of the world - to the mysterious Titicaca Lake in the Andes.

     "I have dreamed of traveling since childhood," recalls the Moravian geologist. "First of all thanks to Karl May's novels, later to admire my uncle Otto, who left Morocco in 1947 and wrote letters awakening my childhood fantasy and even more deepening my interest in traveling. When I chose geology as a lifelong occupation, there was an extra reason for travel, because geology without traveling is not geology in the true sense of the word. Over the years, I have been convinced that the world is about as big as to be known, and that a geologist simply can not do without a passport. "

     The geological hammer took Otto into his hands at the age of twelve. Near his native Prostějov lies the village of Čelechovice and on its outskirts the world-famous locality Čelechovický devon. The boy was fascinated by interesting fossils, which could be found in several local open stone quarries. Kutal in the walls and managed to discover a number of beautiful fossilized corals, some of which were not even described at that time. He knew from that moment that his life journey would be connected with natural sciences and geology.

     Otto comes from a large family, had five siblings. His grandfather, Frantisek Zatloukal, stood at the birth of the famous textile company Rolny, where his father, Uncle Oto and finally his eldest brother Milan, worked. After World War II, our father became independent and became the co-owner of the company, which was the first producer to introduce ourselves to us as "montgomery". It was a very durable product that people dressed for so long after the so-called Victory of February, when the company was nationalized.

     Otto remained faithful to his dream of geology. He studied engineering geology in Ostrava and has set a clear goal - to work as an expert in Latin American countries and to personally recognize the lives of the Indians. After graduation he could not think about traveling. The first years of his career were associated with professional activity, first in the Geological Survey, later in Geotech Brno. He participated, among other things, on the engineering-geological survey for the Prague-Brno highway, on the emergency situation of the Orava dam, Josefův Důl dam in northern Bohemia, followed by Slezská Harta, Dalešice and others. He was purposeful and gradually reached the expertise required for expert work abroad. At the same time, he studied English, deepened the knowledge of German and, in the end, mainly Spanish, from which he also passed a state examination at the university.

     As early as the 1960s, he began writing at various Latin American universities to establish professional contacts and was thus better prepared to fulfill his dream of being expert in the countries of the continent. But only after fourteen years he had been offered - in 1974, he was offered to assist in the construction of an experimental technical office in Lima providing free counseling in Peru.

"At that time, President Alvarado Velasco was there," says the geologist-traveler. "His six-year effort to implement social reforms was overwhelming. He did extensive land expropriation and gave it to the Indians, but they believed that everything would go alone. They started to act as owners and did nothing. There were problems. Nationalized businesses and mines had no funding for further development. It was no wonder, therefore, that I had experienced an attempt to revolutionize and return to the original order, and eventually, the withdrawal of Alvarado Velasco and the return of the right-wing government. Yet my two-year experience in Peru has brought fruit - we have carried out a geotechnical survey for the expansion of the Machu Picchu hydro power plant, and also for expanding the hydro-power potential of Peru's largest hydropower plant on the Mantaro River. Our best experts have worked out a project to rehabilitate the rock cloud of Tablachaca and have prepared projects for several other, especially water management buildings. During my stay, I have had a number of trips around the country, including Lake Titicaca twice, and I was impressed by the extraordinary interest of its natural surroundings. "

     Otto Horský was not, of course, the first Czech to get to the mysterious lake in the heart of And. Already at the end of the 18th century, an important natural scientist, botanist, physician and ethnographer, Tadeáš Haenke, also called the "Water Lion Hunter" traveled to Latin America. Historians call it "Czech Humboldt". In 1792, he passed a risky, very difficult hiking trip across the Andes across the continent to join a scientific expedition organized under the auspices of Spanish King Charles IV of Bourbon. In 1794, as the first Czech, he entered Cuzco and studied the plant kingdom on the banks of Titicaca. In 1821, seven huge boxes of 15,000 plant samples were gathered to Prague, gathered by Haenk on research trips and forgotten for nearly a quarter of a century in the port of Hamburg. A remarkable collection is now stored in the Náprstov and the National Museum. Tadeáš Haenke never returned to Bohemia, died in 1817 in Cochabamba, as a local people loved by Don Tadeo. Today, the fifth generation of offspring of this interesting man lives in South America.

     The research of Lake Titicaca is connected with another important Czech, born in Příbram in 1902. His name was Jaroslav Soukup. In 1926, as a student of the priestly seminary, he met with the Peruvian Salesian Chirching in Turin. He was excited about the missions and he traveled to Peru the same year. He continued his studies of philosophy and theology and in 1935 he was consecrated to a priest. Every holiday had the opportunity to devote himself to scientific expeditions. In Punu, on the shores of Lake Titicaca, he met the work of Dr. Herrera and became interested in botany. She picked up plants and built herbs. He published in scientific journals and maintained contacts with universities around the world. At a relatively high age, he gained a professorship and then lectured for 15 years at the University of San Marcos in Lima. At the same time he supported the botanical research of Lake Titicaca. His greatest work is the Dictionary of the Folk Names of the Peruvian Flora. He died in 1989 and his scientific reference in the field of Peruvian botany and pharmacobotany is still considered world-wide.

In his researches Reverend Soukup used the knowledge of the Indians, who were well known in Andean medicinal plants, and used centuries to treat various teas and plant extracts. When Otto's wife, who had accompanied him and her daughter in Peru in the 1970s, was severely ill, the local doctors helped her to heal with just the same means in addition to classical techniques. Eventually, however, it has turned out that cancer can not win even the most soothing natural remedies. The unfortunate wife's fate reminded Otto of the fact that he could not continue to work hard abroad and had to leave Peru for a while.

He returned almost thirty years ago, during the Titicaca 2004 expedition, when he visited several other Latin American countries, such as Mexico, Chile, Ecuador, Venezuela, Aruba, the Dominican Republic, many times. He lived in the typical royale life of a Czech geologist and did a lot of useful work. When in 2003, after returning from a working visit to Cuba, he found an invitation from home at prof. Ivo Barteček, a prominent historian and a Latinoamerican, to attend a professional expedition to the most interesting mountain lake in the world, was not something to solve. He was happy to be able to return under the Andean clouds.

     The idea of ​​organizing the Titicaca 2004 expedition was born on the campus of Olomouc Palacky University. The expedition was carefully prepared for eighteen months, and eight scientific and professional staff of various disciplines traveled to Peru. Otto was entrusted with studying the natural and ecological conditions of Lake Titicaca and its mainland, but he took on his task much widerly. He was already retired, and he could afford to focus not only on geological expertise. His favorite hobby has long been "writing travel books", so he has been literally processing his experiences from the Inca region. This plan has been accomplished. When the expedition in 2004 returned from Andrew, he set out to work and his books "Peruvian Insights", "The Lake of Titicaca", "Incawasi Goddess," "Mysterious Lake Titicaca and Altiplano" and especially his latest book " Will Survive Lake Titicaca for the Third Millennium? "Issued in 2014, is one of the most informal travel books written about the country under Andami. But not only that. Otto has made a number of exhibitions of photographs about Peru, such as in Bratislava, Martin, Ostrava, Brno, Zlín, Lipová Lázně, mostly under the auspices of the Peruvian embassy. He also organized many lectures at universities, schools, clubs, clubs and museums in our country and in Slovakia, as well as in Spain in Barcelona.

     Few traveler's projects have been elaborated in an erudite, consistent and minimal detail such as the Titicaca 2004 expedition proposal. "The project's objective ... is a historical and topographic description of the lake and its land-based backgrounds, including visual documentation," he says. "Participants in the expedition will be interested in a comprehensive view, from geographic and biological contexts, to the recording of current information on the status of material heritage and the shores and lake islands. They intend to process ... the documentation of the landscape and the evidence of human presence as they were found at the beginning of the 21st century. A similar comprehensive description, including the pre-Columbian, Spanish and Republican periods, has not yet been acquired by Czech scholars, and eventually it is also missing in foreign production. "

     The project counted not only with the elaboration of a special scientific monograph, which will be simultaneously a guide on Lake Titicaca, but also with the publication of a travel book intended for the widest readership. A lot of photos, videos and audio recordings should be made for media presentations, daily newspapers, and radio and television. The results of the specialized research should be used in lectures at universities and in the general public. It should be noted that this intention was only partially met by other members of the expedition. Since the return of the expedition from Peru has been gone for more than a decade and it is not surprising that experiences and knowledge have lost their pelvis for that time. But it can hardly be the reason for the expedition to the mysterious lake to be forgotten.

     An aging geologist has never lost his traveler's heart. His life and career are still connected with the discovery of the world, and despite the relatively high age, Otto is still convinced that traveling can bring him joy. Pleasure not only from the ways themselves but also from the fact that they can tell others about them. "A foreign consultant, an expert, is not literally a traveler," he says, "but especially if it is a geologist, it can be both. I intentionally say that he can, because if he has a love of nature and people and combines his work with the wandering behind the mystery of the world, there is no doubt that a new traveler will be born. "

To this day, memories of expedition months are stored in his memory. On the banks of Titicaca there were many interesting events, sometimes quite dramatic. The story of them can be attracted by the many enthusiastic souls, dreaming of distances. Young people who are already on their feet to the horizon will certainly not deny travel, even though these stories may also be a warning of the dangers that are associated with the world's travels.

     "Just so I did not lose my life under the Andes clouds," says Otto. "At that time, as a result of a trip to a plateau of nearly 4,000 meters, I was sick with mountain sickness. I have spent the worst night of my life there. As we have agreed in advance, in Punu, the largest city on the coast of the Peruvian side of the lake, I remained alone, while the other expedition members went to his Bolivian side to devote mainly to studying the historical and topographical description of the area and other contexts of the Indians on the threshold of the third millennium. However, I wanted to meet my very specific goals despite the major health problems. It was so bad that I decided to write a goodbye to the family and I also filmed my last goodbye. I made it so that I set up around five o'clock in the morning, after the third night of night, fully emitted, to the bed with a video camera tripod, and said the farewell. I was convinced that I would not have a blow. Thank God, I had a shot, but I ended up in a very difficult condition at SALCEDO Hospital. I am extremely grateful to the Peruvian healthcare professionals for taking on extraordinary dedication, and they have given me extraordinary care. They did not care who I was or where I was from. They asked what I did in Punu when they were sure they would survive. I did not carry a passport. When the next day after the day's care paid, I could offer them only dollars, but they refused to accept it, they were forbidden. I did not have Peruvian money. So they asked me for some kind of guarantee, just my sunglasses. They took me to the city to bring them the money. "

     Good people are everywhere. Many travelers, however, claim that the heart of most kind is usually the most ordinary and the most common. The Peruvian Indians, descendants of the Incas, are one of the poorest. They have an exceptionally nice, friendly character. They are used to living in close contact with nature, all over Latin America. They are able to use wisely everything that offers them the environment in which they live. This also applies to the Indians of Uru, tied up with their lives for centuries with floating islands on Lake Titicaca. Otto, during his research into this interesting site, wrote in his diary, among other things: "Their key plant is a reed totor which serves not only to build houses and boats, but also to produce art and souvenirs, as an excellent feed for livestock and also as food outer skin is consumed inside, very tasty part of reed). These Indians use candles made of burnt clay made in the Pucara area to eat and eat water from the lake. The fire is made in clay pots directly on the reed bed ... The houses on the floating islands have a simple structure ... the church is one reclined hut of reeds with a cross and a picture of the Virgin Mary. "

     The most intimate contact with ordinary people is extremely important for every traveler. This was well known by the missionaries who were traveling to South America during the 17th and 18th centuries. It allowed them to live with the natives in the smallest detail. The trip to Lake Titicaca went a bit in their footsteps. In Ott's mail sent to the Czech Republic on August 12, 2004, we read: "I was soon at home on floating island ... Colleagues wondered how Urky yelled at me: Otto, Otto ... I received a small boat from one Urka and forced herself into my camera they will give their wife and family their mother tongue Uru-chipaya. Something like that is quite unique. Normally, filming for the Indians is something to be given, at least the Peruvian sol, and that some of the Indian women have even said something to the camera, the world has not seen ... There are few men on the floating islands, either earning money on the land or devoting ship traffic in tourism. You will not estimate age for women of reed islands; I talked to a young Urka and guessed how much her flight was. I started at thirteen, and she was twenty-two! I read in the official literature that Urky can marry for ten years, but she explained to me that it is no longer true that the natives civilized and, as in the mainland, they are marrying in the majority of twenty. But according to the law, no one hinders them if they want to get married earlier. Her mother was married in ten. "

On the way from the reed island, Otto spoke with an Indian guide. The sun set behind the mountains, the lake fell in the evening, far away even a little animal, and the man, in a quiet voice, began to tell the story of the ancient history of Titicaca. "In the places where the lake is today, it was once a city, and there lived people who had nothing to miss. They were still young, they did not, they had enough and only enjoyed, rejoiced, and feasting. They forgot that there is a world that does not live in such prosperity as they do. They did not associate with strangers. God has said that Virakoch is going to make the satisfied people test. He sent his envoy to the city with half-empty bucket of water. He knocked on all the doors and begged the inhabitants to drink it that he had little water. But he had always been misunderstood. When he reached the last door and did not come again, he came back, laid a half-empty bucket in the middle of the square, and vanished. Here people gathered together and wondered wondering whether it was a bucket with which an unknown stranger bothered them. When they assured each other, they broke the bucket. Water flowed from it, God was angry and covered the sky with heavy clouds. It was raining and raining. The city sank, all perished, and Lake Titicaca was created. The once-rich city is now under water somewhere near the floating island on which Urs live. Virakocha is no longer angry with them because they see their poverty. On the contrary, he left the lake of Manco Capaca and the wife of Mother Ocllo, put a golden rod in their hands and sent them to find a place where they would find the city as happy as it was before. They really found him, his name is Cusco, and it was the Royal City of the Incas. "

     On the Moravian geologist-traveler, the stories of the Indian guide have been very impressive. It reminded him of a similar scam that tells of one of the mysterious Jesenic lakes, about three kilometers southwest of the village of Rejviz. The so-called A large moss pond with crystal clear water is found amidst vast peat bogs in the shade of grown and dwarf pines. However, the bottom can not be seen; if we could, we would see in the dark waters the ruin of an ancient city that was said to fall into the depths along with the golden carriage in which some proud Jeseník burgher ran. It seems that the fantasies of people from different parts of the world have the same roots. It is probably projected into our consciousness based on experience with the same human qualities and customs, whether their bearers divide the oceans or speak different languages.

     For every traveler, the orientation in the environment and in the way people think they can meet on their journeys is very important. The necessary knowledge is never enough. We know how pitiable is the encounter with a man who is knitting our country with another, and he thinks that Prague is the capital of Croatia. "Before I departed as a geologist in Peru in 1974," Otto said, "I studied all the available literature on the history of the country, the natural conditions, the economy of Peru, and the entire territory of Latin America, the Indians, the social conditions local population. And when I was preparing for the Titicaca 2004 thirty years later, it was clear to me that in less than two months of staying at the lake I could not bring anything new unless I was perfectly prepared. "

     Honest work brought the result. When Otto found himself in dreamed places in the Andes in the summer of 2004, he recalled the Kluk years when he was rotating in the head quarry at a local quarry to search for fossilized beads. He ventured bravely into the rocks above the mysterious lake to find answers to the question of whether Titicaca had once lived the dynosaurs he always wondered. "This question mark is a mystery for us," he admitted in the expeditionary journal. "But one thing is certain - as the research of the last decade, the entire Altiplana basin, from Lake Titicaca in the north of Peru to Lake Poopó in the south of Bolivia, was in recent history a huge freshwater lake ... the geologist Hugo Heyman submitted it in 1985. However, this information was kept secret and was not communicated to the public. This is often the case elsewhere in the world ... Mining or construction companies have many interesting discoveries concealed from fear that mining or construction will not be halted, or they consider the finding of ignorance insignificant ... Dinosaurs in South America definitely lived. There is a certain similarity between the behavior of lizards and today's animals. Just visit the shallow waters of Lake Titicaca, which grows a beautifully green reed. There is a grazing cattle on the water and on the adjacent coast, which leaves a trail behind the mud. So why would not the prehistoric lizards find enough food in this country and leave many traces in the mud? "But how could these traces not be borne by water erosion, sedimentation, wind and other exogenous influences, he asked himself.

The answer was found in the learned books. "About 68 million years ago there was a huge volcano erupting into space a million cubic meters of volcanic ash. He killed all living in the near vicinity, but at the same time he lit all the fresh traces of lizards and other animals, and saved them from the exogenous processes that would otherwise destroy them within a few hours. Subsequently, other sediments were deposited on the thick layer of ash, brought especially by the rivers flowing into the lake. Strong formation pressures, especially during tectonic restlessness, are gradually transformed into rocks. "

     But nowadays, the area with findings of skeletal remains of dinosaurs is located at heights up to 3,000 meters, which in terms of their living conditions appear to be unfavorable. How is it possible? "The mountain range has grown up for millions of years as a result of the collision of lithospheric plates. As a result of the subduction of the pacific ocean plate below the edge of the South American continental lithospheric plate, the Andeus slowly ascended to And, and the lake, which was probably the seperate moon of the sea, received and reached the higher heights with it, "he learned from the scientists. "There have been a number of tectonic processes that have wrinkled, broken, and moved to a different position from that of the original, horizontal. That's why today we can find traces of dinosaurs on the rock walls and in sloping position ... "

     Petrified corals excavated fifty-five years ago at the Prefectorial Quarry would joyfully obscure the thoughts of the inquisitive geologist who led the boy's desire to travel to the rocks above the fabled lake. However, the same joy, as he was playing over the prehistory of the South American dinosaurs, offered Otto another interesting discovery, a description of which he found in some of his expedition books. "Near the city of Huayatara, rocky engravings and drawings (petroglyphs), probably of religious significance, have been discovered on the rocky walls ... On other rock paintings, for example, the Inca Princess is portrayed in a gorgeous giant basket, an angel with wings, an Indian carrying presents. The whole neighborhood is full of stars. According to Indians, these are beings of stone. "Another interesting location is Kenko near Cusco. There is a monolith, scuffed in time, with a picture of a bomb that has always been considered symbolic and mythical in the history of India ...

     Such an interesting discovery may overwhelm the hearts of many scholars of history and fine arts. In fact, it is only an indirect product of Otto's childish desire to go out into the world in the footsteps of Karel Maya's heroes. However, the Titicaca 2004 expedition made a more challenging task than describing ancient rock paintings and exploring the traces of Tytican dinosaurs. It is related to one of the most complex problems that awaits the solution of modern mankind.

     "Especially in recent decades, there has been a discussion of the danger of contamination of our planet. Human activity has a negative impact on the environment and is one of the causes of ongoing global climate change, threatening our immediate future.Jezero Titicaca does not stand aside from this threat. It also affects these negative influences, and if we do not face them unless we behave sensitively and especially ecologically, future generations will lose the opportunity to admire this real jewel And. But not only that. It is another positive development not only natural but also cultural, historical, demographic. It is therefore very meritorious that a number of bilateral and international projects have been set up and created to save Lake Titicaca so as to preserve it in the same or better condition for future generations. "

     The scientific expedition of Titicaca 2004 is past. Indeed, it has been a continuation of many of our previous expeditions to third world countries. It would be a mistake to miss their inheritance. After all, as well as Otto Horský and his friends, Czech, Moravian and Slovak engineers, technicians and builders, who helped people in our country to wake up the hope that they will once again start their dream in the second half of the 20th century, .

     Today, the younger generation of scholars took over the relay. The enthusiastic interest in the interconnection of expertise with longing for the distance can not discourage young enthusiasts from the bitter words of Otto Horského, a geologist with an enthusiastic traveler's heart who, once remembering the Andean cloud, sighed: "Sometimes the travel success in the history of travel is written in golden letters recalled for decades, while traveler activities related to practical activity remain a little bit aside. And yet they are often the best business card of our nation's culture and maturity "

A chapter from JOTA's book in Brno in 2016, forgotten expeditions, pp.130-145

In this book, this chapter is complemented by many authentic photographs and documents.

English translation using automatic translators