Jdi na obsah Jdi na menu
 


Homenaje a Eduard Ingris

30. 7. 2018

Dne 24.6.2017 se uskutečnila v zámku Letovice u Brna přednáška paní Niny Ingriš, manželky Eduarda Ingriše, na téma: Život autora písně Teskně hučí Niagara, Eduarda Ingriše, aneb na balsovém voru Kantuta dvakrát z Peru přes Pacifik. Při té příležitosti vydalo peruánské velvyslanectví v Praze na svých oficielních stránkách následující informaci, která byla následně odeslána k uveřejnění i do Peru:

   

 Embajada del Perú en la República Checa

Homenaje a Eduard Ingris

Junio 26, 2017

 

El 24 de junio de 2017, en el Castillo de Letovice, región Moravia, se llevó a cabo un homenaje a Eduard Ingriš, arqueólogo, músico, escritor, fotógrafo, cineasta, explorador checo (1905-1991). El señor Ingriš llegó al Perú en 1948. Lo recorrió extensamente hasta 1962.

Ingriš ha transmitido el resultado de esos viajes, en libros, conferencias, fotografías y películas. Autor de numerosas composiciones musicales dedicadas al Perú, fue conductor de la Orquesta Sinfónica Nacional.  En su balsa ”Kantuta I”, desde Talara Ingriš llegó hasta las Galápagos. En la “Kantuta II”, arribó a islas de la Polinesia, desde el Callao. Confirmó así los contactos que los antiguos peruanos habían tenido en Oceanía, como años antes lo evidenciara el noruego Thor Heyerdahl, con su balsa ”KonTiki”. Por sus valiosos servicios, el Gobierno concedió a Ingriš la nacionalidad peruana.

La actividad en Letovice fue organizada por su viuda, señora Nina Ingriš, y por el  distinguido peruanista, Ing. Otto Horsky. Ambos hicieron recuerdos del homenajeado, luego de palabras introductorias de la Embajadora Liliana de Torres-Muga, en presencia del Alcalde Vladimir Stejskal, de otras autoridades y numeroso público. Seguidamente fue proyectado el documental “Kantuta”, realizado por Ingriš y su esposa.

La concurrencia pudo degustar platillos peruanos y pisco sour.

 

 

Tribute to Eduard Ingriš 

On June 24, 2017, a homage in Letovice Castle, Moravia, was paid to Eduard Ingriš, Czech archaeologist, musician, writer, photographer, filmmaker, explorer (1905-1991). Mr. Ingriš arrived in Peru in 1948.  There he traveled extensively until 1962.

Ingriš has transmitted the result of those trips through books, lectures, photographs and films. Author of numerous musical compositions dedicated to Peru, he was conductor of the National Symphony Orchestra. In his raft “Kantuta I”, from the port of Talara Ingriš arrived to the Galapagos. In “Kantuta II”, from Callao he reached islands of Polynesia. In such a way, he confirmed that ancient Peruvians had been in Oceania, as evidenced by Norwegian Thor Heyerdahl with his raft “KonTiki” some years before. For his valuable services, the Government granted to Ingriš the Peruvian nationality.

The event in Letovice was  organized by his widow, Mrs. Nina Ingriš, and by the  distinguished peruanista  Ing. Otto Horsky. Both made memories of Mr. Ingriš, after remarks by Ambassador Liliana de Torres-Muga, in the presence of Mayor Vladimir Stejskal, other authorities and a large audience. The documentary “Kantuta” was then presented, a film produced by Ingriš and his wife.

The attendees enjoyed some Peruvian dishes and pisco sour.

 

 

Český překlad

Pocta Eduardu Ingrišovi

Dne 24. června 2017 byl na zámku v Letovicích na Moravě vzdán hold Eduardu Ingrišovi, archeologovi, hudebníkovi, spisovateli, fotografovi, filmaři a zejména cestovateli (1905 – 1991). Pan Ingriš se dostal do Peru v roce 1948 a až do roku 1962 vykonal mnoho cest.

Ingriš výsledky těchto cest zhodnotil v knihách, přednáškách, fotografiích a filmech. Je autorem mnoha četných hudebních skladeb věnovaných Peru. Byl dirigentem Peruánského národního symfonického orchestru. Na svém balsovém voru „Kantuta I“ vyplul z přístavu v peruánské Talaře a dostal se až na Galapágy. Při druhé námořní cestě na voru „ Kantuta II“ vyplul z přístavu Callao u Limy a dostal se až do Polynésie. Touto svou druhou plavbou  potvrdil ideu norského badatele Thora Heyerdahla, který na voru „Kon-Tiky“  před dávnými léty jako první  přeplul Pacifik a prokázal,  že staří Peruánci udržovali kontakty s Oceánií. Za cenné služby které vykonal pro peruánský stát mu bylo uděleno peruánské občanství.

Akce v Letovicích byla organizována vdovou, paní Ninou Ingriš a významným peruanistou Ing. Otto Horským. Oba připomněli významné okamžiky života Eduarda Ingriše  za přítomnosti peruánské velvyslankyně Liliany de Torres Muga, pana starosty Letovic Vladimíra Stejskala a dalších autorit a bohatě zastoupeného  publika. Poté byl promítán  dokumentární film „Kantuta“. jehož autorem  a producentem byli manželé Ingrišovi.

Na závěr mohli přítomní diváci ochutnat peruánská jídla a pisco sour.

 

Celý dokument z této akce možno shlédnout na:

Toto el documento de esta actividat ver en:

https://www.youtube.com/watch?v=TzvFXVDDso8&feature=youtu.be

https://www.youtube.com/watch?v=TzvFXVDDso8&t=34s

 

 

El Gran hombre Eduardo Ingris

 

Sr. Eduardo Ingris, compositor y viajero, pasó en el Perú la mayor parte de su vida, y, a la vez, gracias a sus diferentes actividades, representó a su país Checo y a Peru también en el extranjero, siempre con mucho éxito. El seňor Eduard Ingriš nació el día 11 de febrero de 1905 y se hizo famoso como compositor, director de orquesta, productor de películas, camarógrafo, fotógrafo y viajero. En 1947 viajó a Sudamérica, donde decidió quedarse en 1948, al haber tomado el poder en aquel entonces en Checoslovaquia el Partido Comunista. En consecuencia, decidió desde entonces que su patria fuera el Perú, donde vivió 14 aňos y adquirió la nacionalidad peruana. En Lima llegó a ser un fotógrafo de gran renombre. Entre otros encargos, realizó también las fotografías oficiales del Presidente peruano seňor Manuel Prado, estableció su propio estudio fotográfico y comenzó a dedicarse al llamado “documento social”, producción publicitaria, y, a la vez, a la fotografía del paisaje y arquitectura peruanos. Sus fotografías del Perú pronto se volvieron muy apreciadas. El artista obtuvo premios en los concursos internacionales de fotografía y publicó en revistas como Time o Life. En el Perú es donde, justo en 1949, se encontró con la famosa pareja de viajeros Zikmund y Hanzelka, a los cuales acompaňaba como un camarógrafo de gran experiencia y cuyas fotografías trabajaba en su propio taller. En el Perú también conoció a Thor Hayerdahl, el etnólogo y navegante noruego, conocido por haber logrado cruzar el océano Pacífico en la balsa “Kon-Tiki”. Con dicho viaje Hayerdahl quiso comprobar su teoría sobre la migración de los indígenas nativos peruanos hacia Polinesia. La idea encantó tanto a Eduardo Ingris quien decidió comprobarla personalmente realizando una navegación parecida en las mismas condiciones. Se construyó una balsa “Kantuta” y en el aňo 1954 zarpa a Polinesia. Otro miembro de la tripulación de la primera balsa fue Natalia, una peruana que así simbolizaba una descendiente de la nativa cultura incaica. Aunque dicha navegación fracasó en una vorágine enorme, aportó unos conocimientos muy valiosos sobre las corrientes marinas en las cercanías del continente sudamericano y ganó para Eduardo Ingris popularidad mundial. Debido a ello, éste decidió repetir dicha expedición. En 1959, al final, logró cruzar el océano Pacífico en la balsa “Kantuta II” y llegó a Polinesia. Con ello confirmó la teoría de Tohr Hayerdahl y, además, logró grabar una película de colores sobre dicho viaje y varios momentos que captó en muchos negativos o registros de cámara. Consiguió un reconocimiento internacional por su audacia y se le abrió un camino para poder realizar expediciones exploratorias en la cuenca del Amazonas hacia las tribus indígenas, donde rodaba películas de viajes y de ciencias naturales. De aquel tiempo proviene, por ejemplo, su película “Nepokořená Amazonka” (El Amazonas no humillado). En el Perú realizó otras expediciones documentadas en fotografías como, por ejemplo, la navegación por el río Huallaga, visita de Machu Picchu o navegación por el lago Titicaca a Bolivia. Durante su estancia en el Perú, Eduard Ingriš dirigió la Orquesta Sinfónica y compuso sinfonías o canciones inspiradas por la cultura pre-incaica. Compuso un ciclo sinfónico “Bajo el Cielo del Perú” la cual grabó, bajo su batuta, en los discos gramofónicos. José Mojica cantaba la parte de solo de la orquesta sinfónica la cual Eduard Ingriš dirigía también durante la iniciación de la emisión de la televisión peruana. En 1955 se publicó “Album z Peru” (Álbum del Perú) que consta de 12 canciones. Una canción de este álbum llamada “Perú - mi amor” fue dedicada a la esposa del Presidente de la República, doňa María Delgado de Odría. En 1962 se fue a EE. UU., a Florida, donde conoció a Nina Karpuškinova, su compatriota de Brno, con la cual se casó en 1965 y se quedó en EE. UU. para siempre. El mismo aňo fue nominado al Oscar por su música del drama cinematográfico “The Galant One”. Con su esposa pasó muchos aňos viajando por los Estados Unidos, organizando proyecciones de películas de Ingriš y tertulias donde tuvieron éxito en más de las 600 ciudades. Según se sabe, la mayoría de estas películas tratan precisamente sobre el Perú, con lo cual resulta que sus últimos aňos los dedicó no solamente a la presentación de su carrera como fotógrafo, viajero, camarógrafo y exitoso autor de música o películas de corto y largo metraje, sino también a la promoción del Perú en los Estados Unidos. Eduardo Ingris murió en 1991 a la edad de 86 aňos en Reno, en el Estado de Nevada. Dejó un archivo muy bien organizado con el que documenta por fotografías y con el material cinematográfico, ante todo, su estancia en el Perú entre los aňos 1948 y 1962. Fue precisamente su esposa Nina Ingriš la que dedicó, tras la muerte de su marido, dicho archivo a la República Checa. En 2001, el famoso viajero Miroslav Zikmund y otros apasionados lograron transportar una tonelada de documentos, registros de notas musicales, fotografías, películas y grabaciones de Ingriš, cuyo mérito les corresponde a ellos por completo. La seňora Nina Ingriš volvió para siempre a la República Checa, donde sigue presentando, en conferencias y exposiciones, la inmortal obra de su esposo. Eduardo Ingris toda su vida de emigrante, durante un importante lapso de la historia, se dedicó a la promoción del Perú. Su obra póstuma goza hoy de un gran interés en la República Checa y también se considera como un aporte importante para el desarrollo de vínculos amistosos, culturales y científicos entre Peru y la República Checa.

Ing. Otto. Horský, CSc. Ingeniero Geólogo y peruanista

 

Světová premiéra Ingrišovy písně  Perú, mi amor.

Ve víru mnoha důležitých událostí unikla pozornosti, zejména pro nás, cestovatele, spisovatele a milovníky jednoho z největších hudebníků, cestovatelů, fotografů,  dobrodruhů, mořeplavců, světová premiéra písně Eduarda Ingriše, Perú, mi amor. Tedy, nelze vyloučit, že již byla v češtině někdy a někde interpretována, ale poprvé byla představena světově uznávanou peruánskou mezzosopranistkou  Fatimou Espinosa de Zavala v doprovodu vynikajícího peruánského klavíristy Manuela Sáncheze. Fatima vystoupila v Praze v recitálu na počest 400 - letého výročí úmrtí  významného španělského kronikáře Incy Garcillaso de la Vega. Do svého světového repertoáru,  recitálu peruánského kulturního hudebního dědictví, zařadila celkem 17 písní, a jako píseň 16-tou Ingrišovu píseň Perú, mi amor. Tato mimořádná událost se uskutečnila dne 30 září 2016 v noblesní koncertní síni Jan Deyla Conservatory, Maltézské nám. 14, Malá Strana, Praha 1, pod záštitou peruánské velvyslankyně J.E. Liliany de Olarte de Torres-Muga,  za účasti diplomatického sboru a mnoha VIP osobností.

Malé ohlédnutí:

Je smutnou ironií osudu, že muž tak oslavován v zahraničí a muž, na kterého může být naše historie hrdá, byl v tehdejším socialistickém Československu důsledně ignorován, až se jej nakonec podařilo vymazat z historie Čechů a Slováků takřka úplně. A přitom jde o jednoho z našich nejvýznačnějších mořeplavců, cestovatelů fotografů a zejména hudebníků. Vždyť složil přes 60 operet a muzikálů, symfonii a dokonce i  operu, napsal asi tisíc skladeb a písní a složil u nás hudbu k 11 krátkým filmům. Jako autor a dirigent spolupracoval s většinou pražských divadelních scén, včetně Osvobozeného divadla, Varieté, Stavovského divadla, Tylova divadla. Jeho opereta „Rozmarné zrcadlo“se hrála 5 let a měla 1600 repríz, což se snad nepodařilo nikomu na světě, ani v USA na Broadwayi. Jeho strastiplná cesta do imigrace v roce 1948 je všeobecně známá.  V Limě v Peru, kde se nakonec uchýlil, založil České divadlo, kde při různých příležitostech uváděl své nové hry; dál nepřetržitě skládal. Po zkušenostech z Prahy, dirigoval Peruánský státní symfonický orchestr. Jednu svou píseň „Peru mi amor“ věnoval manželce peruánského prezidenta Odríi a vysloužil si za ni peruánské občanství. Tolik tedy krátké ohlédnutí. Zatímco u nás se jen pozvolna dostává, a to právem, díky jeho obdivovatelům a zejména díky jeho manželce Nině Ingriš, která se do České republiky v roce 2003 vrátila,  jeho jméno do povědomí naší veřejnosti, peruánská vláda již v roce 2009 jeho přínos ocenila pamětní deskou s textem:

Uznání a vděčnost za jeho rozsáhlou a důležitou práci jako peruanistovi v oboru hudby, antropologie, vědeckého výzkumu, filmu a fotografie, práce, ve které předvedl velkou lásku k Peru a ať se stále upevňují přátelská pouta a vzájemná uznání mezi Peru a Českou republikou.

Shlédnout  Fotoalbum Homenaje a Eduardo Ingris foto č.7

Paní Nina Ingriš převzala pamětní desku pro Eduarda Ingriše In memoriam z rukou jeho excelence, peruánského velvyslance v České republice pana Alberta Salase Barahony, ve Zlíně dne 12. února 2010. Ocenění Eduardu Ingrišovi právem náleží nejen za jeho rozsáhlou a důležitou práci peruanisty, která bezesporu vedla k upevnění přátelských pout mezi našimi zeměmi. Eduard Ingriš nikdy nezapomněl, že je Čech, a to ani v dobách nejhlubší totality, kdy se jeho jméno nesmělo u nás ani vyslovit. Nebýt úžasného úsilí jeho manželky Niny a dalších přátel a obdivovatelů Eduarda Ingriše,  kteří se přičinili o přestěhování jeho archivu dokumentů, fotografií, filmů a hudebních materiálů do České republiky, jen těžko by dnes jméno tohoto obdivuhodného člověka, cestovatele, hudebníka a dobrodruha, bylo  vyslovováno s takovým obdivem.

Společné foto v den předání pamětní desky vlády Peru In Memoriam Eduardu Ingrišovi: Zprava Nina Ingriš, Miroslav Zikmund, primátorka Zlína Irena Ondrová, velvyslanec Alberto Salas Barrahona, ředitel muzea Ivan Plánka,  Otto Horský, Kateřina Pešatová. Muzeum ve Zlíně, 2010.

Zprava: Miroslav Zikmund, Nina Ingriš, Otto Horský, Alberto Salas Barahona, Brno 2009.

Shlédnout  Fotoalbum Homenaje a Eduardo Ingris foto č.8

Když se nová peruánská velvyslankyně J.E. Liliana de Olarte de Torres-Muga v červnu tohoto roku ode mě dozvěděla podrobnosti o nesmrtelném díle Eduarda Ingriše, velice ji zaujala zejména jeho hudba, neboť sama má i hudební vzdělání a hraje na kytaru. Informace o jeho písni „Perú, mi amor“ ji zaujala natolik, že ihned prohlásila, že ji nechá zhudebnit. Sehnat noty však vůbec nebylo jednoduché. Navštívil jsem paní Ninu Ingriš, ta mi však sdělila, že tyto noty nemá, ale dobře si na tu píseň vzpomíná, i na český text, v němž zejména druhá sloka ji vždy dojímala k slzám. Doslovně pravila: „To jasně dokazuje, že Eduard stále myslel na svůj domov, na svou vlast, jak to v té druhé sloce jasně napsal, jaké city Ingris v těchto několika slovech vyjádřil a svůj stesk po domově a svou lásku k vlasti.“ Paní Nina mi nakonec doporučila, abych se obrátil na archív Eduarda Ingriše ve Zlínském muzeu, což jsem učinil. Velmi vysoce jsem hodnotil, že ředitelka toho archívu,  PhDr. Magdalena Preiningerová noty dohledala a ihned zaslala k disposici. Nutno dodat, že před předáním písně ke zhudebnění jsem dostal laskavý souhlas paní Niny Ingriš i paní PhDr. Preiningerové ke zhudebnění. A co je nejvíce hodno obdivu, že paní velvyslankyně to myslela opravdu vážně a během tak krátké doby se jí podařilo zařadit tuto píseň ve španělském originále do světového repertoáru mezzosopranistky Fatimy Espinosa de Zavala. Konečně, ona sama je hudebnice. Nutno dodat, že mnoho hudebních materiálů Eduarda Ingriše bylo předáno již předchozím peruánským velvyslancům, nejdříve Albertu Salas Barahonovi (2007), po nástupu velvyslankyně Marity Landaveri Porturas o ně projevil dle jejího sdělení eminentní zájem světově proslulý peruánský quenista (hráč na andskou flétnu) Vlado Urlich, žijící od roku 2009 v Praze, kde spolupracuje na významných projektech např. s Jaroslavem Svěceným a Michalem Dvořákem. Jestli některé písně Eduarda Ingriše převzal do svého repertoáru, mi však není známo.

 

Po úspěchu světové premiéry písně Perú, mi amor, se rozhodla, že nechá zhudebnit některá jeho další díla. Za tím účelem společně se mnou navštívila archiv Eduarda Ingriše ve Zlínském  muzeu a díky velké laskavosti PhDr. Magdaleny Preiningerové  jí byly všechny materiály, které si jako vhodné ke zhudebnění vybrala, odeslány. Má ideu, že by takto zhudebněné dílo Eduarda Ingriše představila nejen v Praze, ale i v Limě.

Auor: Otto Horský

Dokumentace viz: (Ojo) :FOTOALBUM, Homenaje a Eduardo Ingris

Doporučeno (recomendado): www.klubhz.cz

                                              www.ckc.cz

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář