Petr Scheuer

Tak jak začneme?

Nejspíš začátkem, to bude asi nejlepší. Protože ze všeho nejdřív bychom měli vědět, kde jsme.

Tak si představte takové hodně vzdálené místo, co leží skoro až v horách, kdesi široko daleko vysoko…

A nebo ne. Nejdřív se zeptám, jestli si chcete poslechnout vyprávění o malé holčičce, která našla knížku a potom zahodila plášť. Cizí. Modrý, uvnitř červený - a dole šíííleně rozšířený! Ten, co našla v té knížce. A zahodila ho, i když nebyl její, ale patřil tomu…

…vlastně jsem se chtěl zeptat, jestli by vás to zajímalo.

Přitom vy ještě ani nevíte, že holčička bydlí tak daleko, že tam noha dojde strašlivě unavená, oko dohlédne jedině s dalekohledem a pusa nedokřikne, i kdyby řvala jako pavián. V zimě tam mrzne až praští a všude rostou hlubokánské závěje, včely a motýlci tam létají s batůžky jídla na zádech, aby neměli hlad, protože sluníčko tam hřeje slabě a květy se objeví až pozdě na jaře. Dokonce i v létě tam bývá teplo jen málokdy. Tak tam…

A nebo ne. Já vás nejdřív seznámím s holčičkou, která zahodila modrý plášť a potom hledala malého prince, vlastně kamaráda. V té knížce mluvila s obrázky a doma ani ve školce jí to nechtěli uvěřit. Tak tahle holčička je ještě malá, zatím ani neumí číst. Ale i tak v knížce našla možná víc, než kdyby číst dovedla.

Nevěříte?

Nemusíte věřit - ale stejně je to tak. Protože umět číst někdy nestačí. Někteří, co už číst dovedou, totiž čtou hloupě a vůbec nevědí, o čem to bylo. Ale takoví radši nečtou vůbec. Aby to nebylo poznat.

Tak víte co? Tak honem začneme vyprávět…

A kdo poslouchat nechce, ten ať nechá pusu zamčenou zlatým klíčkem a nic neříká. Protože jinak by šel spát a nic by se nedozvěděl.

Tahle malá holčička ještě nechodí do školy a kromě tatínka a maminky má tři velké sestry. O hodně starší, než je sama. O víc, než deset let. A deset let, to je hrozně moc. Však si to určitě dovedete představit. Vlastně, spíš asi nedovedete.

Nebo ano, dovedete? Deset let?

Takže má tři velké sestry - a to nemá každý, viďte? Ale ona je má. Třeba místo sudiček. Možná. Dřív, když ještě na světě žily byly pohádky, měla by možná kolébku a u kolébky tři sudičky. Sudičky totiž dětem předpovídaly, co je v životě potká dobrého a zlého. Jenže dnes už nejsou ani kolébky ani sudičky, tak dostala tři velké, už skoro dospělé sestry. Aby se mohla dívat, co je v životě potká dobrého či zlého, a aby se mohla poučit. A místo kolébky malou autosedačku, aby mohla už jako miminko jezdit autem.

Ovšem teď už musíme opravdu začít vyprávět, jak to bylo s tou knížkou a s tím pláštěm a s mluvícími obrázky a s duhovou koulí z barevných písmenek…

Vlastně ještě počkat!

To je nějak moc holek, viďte? Tak ne, holčička má ještě brášku. Mladšího než velké sestry, ale pořád o hodně staršího, než je sama. Právě o tolik, aby měl dost síly ji zvednout do výšky a zatočit s ní. Jako na kolotoči.

Ale - jeden kluk na čtyři holky, to je pořád trochu málo, ne?

To by bylo. Ovšem vy ještě nevíte, že holčička má další dva brášky. Ti ale bydlí jinde a přijedou jen občas.

To už se tak někdy taky přihodí, že bráškové nebo sestry bydlí každý jinde.

A nesmíme zapomenout, že má ještě jednoho brášku. Maličkého, ještě miminko, co ani pořádně nemluví. Jen chodí a každou chvíli ječí a vříská a řve. Pořád! Mimino protivný uřvaný. - myslí si holčička.

Ale teď už opravdu musíme začít vyprávět, jak se holčička do knížky dostala. Co myslíte - spadla tam po hlavě? Nebo tam vlezla nohama napřed? A dá se vůbec do knížky vlézt???

Nebo ještě ne. Ještě bychom měli vědět, jak se ta holčička jmenuje!

I když na tom vůbec nezáleží. Mohla by to klidně být Evička, Mirka, Marcelka, Klárka nebo Terezka. Nebo třeba Míša, Romča, Péťa, Janka, Anička. Nebo možná Verča, Jíťa, Čadka nebo Šáša.

Nezáleží na tom, ale já vám prozradím, že se jmenuje Danielka. Malá holka Danielka, jak říká její tatínek.

Ale stejně jí budeme říkat jen „holčička.“ Protože to samé by se klidně mohlo přihodit Markétce, Zuzce nebo Jarušce. Nebo nějaké úplně jiné malé dívence.

Tak. A teď by konečně začalo vyprávění o tom, co všechno v knížce našla. Jenže zrovna končí kapitola a vy už byste měli spát…

Přitom jsme se zatím vůbec nic nedozvěděli, viďte.

No dobrá, takhle nemůžeme skončit. Tak ještě kousek, ještě chvíli. Ale jednom dneska!

Příště už vždycky jenom jednu kapitolu - a pak zavřít oči a spát!