Severočeská pobočka

České
botanické
společnosti

* 26. 1. 1932 Ročov – … 20. 12. 2015 Louny

V neděli 20. prosince 2015 zemřel ve věku 83 let Josef Houda. Bývalý učitel a ředitel několika základních škol na Lounsku byl nejen významným regionálním botanikem a mykologem, ale především velkým znalcem Džbánu a lounského Českého středohoří.

Narodil se do rodiny kováře. Absolvoval ročovskou měšťanskou školu a obchodní akademii v Lounech. Po maturitě dostal místo účetního nákupů na ředitelství Severočeských mlýnů v Litoměřicích, ale tato práce s čísly ho příliš nebavila. Zato v sobě objevil zájem o přírodu a rozhodl se proto dále studovat. Na pedagogickou fakultu v Praze nebyl sice přijat, ale bylo mu nabídnuto místo na fakultě v Českých Budějovicích, kde začal studovat učitelství přírodopisu, zeměpisu a chemie. Po absolvování studia v roce 1957 dostal umístěnkou místo učitele v Lounech na místní jedenáctiletce, v letech 1964 až 1974 učil postupně v Cítolibech, v Lenešicích a v Černčicích. Svoji pedagogickou činnost završil v ředitelské funkci na 3. ZŠ v Lounech. V důsledku politických změn v r. 1989 byl na konci školního roku z této funkce odvolán a v novém kolektivu dále již učit odmítl. Poslední měsíce zbývající do důchodu odučil v dětské psychiatrické léčebně v Lounech a symbolicky na základní škole ve svém rodném Ročově.

Přestože hlavní oblastí prvních badatelských zájmů bylo Džbánsko, jeho první publikace pojednávala převážně o Českém středohoří. Vyšla v r. 1966 pod názvem Květena Lounska. Následovalo další mapování květeny lounské části Českého středohoří a publikování desítky příspěvků a článků. Potom v roce 1969 vyšla kniha Džbán – ochranářská studie, která je dodnes považována za stěžejní dílo o květeně této oblasti. Logickým vyvrcholením zvýšeného zájmu o tuto do té doby přehlíženou krajinu bylo vyhlášení Přírodního parku Džbán v polovině 90. let.

V době svého učitelování v Cítolibech a v Lenešicích měl příležitost mnohokrát si detailně projít území podél řeky Ohře od Žatce až do Libochovic a popsal květenu zdejších lužních lesů v publikaci Luhy lounského Poohří (1971). V roce 1976 také spolupracoval na publikaci o krásnodvorském zámku, kde zpracoval podrobnou zprávu o květeně v zámeckém parku. V roce 1986 sepsal knihu Úlovičtí školkaři, ovocnáři, šlechtitelé a pomologové o rodině ovocnářů z Klášterského údolí.

V šedesátých letech 20. století, když se náhodou přiotrávil hřibem satanem, byl udiven, že se o něm neví více. Začal se o problematiku více zajímat a od té doby začal psát také o houbách. S Herbertem Tichým napsali brožuru Velký vrch u Vršovic – chráněná mykologická lokalita. Zjistil, že tento kopec je novou, dosud neznámou lokalitou s výskytem zajímavých teplomilných hub včetně hřiba satana, muchomůrky Vittadiniho či hřibu medotrpkého. V souvislosti s touto problematikou byl v kontaktu s Varšavskou univerzitou, s holandským institutem Centraalbureau Voor Schimmelcultures Baarn and Delft a s pittsburskou botanickou univerzitní knihovnou Hunt Botanical Library. Jako mykolog publikoval mnoho článků se svými objevy v časopisu Živa a v Mykologickém sborníku. Mezi jiným objevil jako první dvojče ve vajíčku hadovky smrduté nebo pavučinec fialový na Podlesí. Později publikoval na výstavě v Praze nález hřibu purpurového v Selmicích či smrže tlustonohého v Hříškovských lesích. S objevy ale pokračoval i na poli botaniky a například pro knihu Karanténní plevele Československa Dr. Hejného objevil na Lounsku dva zajímavé plevele – rukevník povolžský zavlečený do Čech s pšenicí a včelník douškokvětý.

Vydal také několik publikací pro učitele, například Pokusné pěstování tropických rostlin, s Herbertem Tichým v 70. a 80. letech také pojednání o Lenešickém rybníku, o obojživelnících nebo o racích Lounska, atd. Část své práce vytvořil také díky školním výletům se svými třídami. Nemohu zapomenout na časté vycházky na nedaleký Blšanských chlum nedaleko Loun, místními zvaný Pšaňák. Tehdy jsme jako děti nechápaly, proč máme svému učiteli nosit rostliny z celého okolí, místo toho, abychom raději zkoumaly opuštěnou vojenskou techniku rozesetou po bývalém vojenském cvičišti. Pan Josef Houda se věnoval se také ochraně přírody. Až do 90. let byl okresním konzervátorem, jehož prací bylo na základě vlastních zkušeností vyhledávat přírodovědně cenné lokality a navrhovat je k vyhlášení za chráněná území. Díky jeho neúnavné práci se podařilo zastavit některé projekty devastace přírody na Lounsku. Dne 24. 4. 2006 bylo panu Josefu Houdovi za jeho celoživotní dílo uděleno čestné občanství města Loun.

Začátek nového tisíciletí ho nezastihl v optimální fyzické kondici. Dostavily se problémy s kyčlemi a jejich nutná operace. Přesto v období rekonvalescence nezahálel a zásoboval místní periodika příspěvky z přírody Lounska, které měl připravené snad na několik let dopředu. A když se dozvěděl, že státní ochrana přírody provádí mapování střevíčníku pantoflíčku – symbolu jeho Džbánu – neváhal i v tomto stavu mě provést po „jeho“ lokalitách v okolí Ročova, které bych bez jeho pomoci asi jen stěží našel. Rovněž se velmi živě zajímal o novinky z ochrany přírody. Vozil jsem mu tedy publikace, které z tohoto oboru u nás vycházely a on mě za to na oplátku vodil po botanicky zajímavých místech, které kdysi před mnoha a mnoha lety navštívil.

Odešel člověk, který Lounsko miloval. Obdivoval pestrost okolní krajiny a rozmanitost přírodních biotopů soustředěných na malém území, což podle jeho slov činilo tuto oblast unikátní. Byl přirozenou pedagogickou autoritou a svým nadšením pro věc dokázal v žácích probudit zájem o přírodu a některé z nich dokonce nasměrovat k profesionální činnosti v tomto oboru.

Jiří Bělohoubek

S využitím zdroje:

Hertl D. (2002): Josef Houda sedmdesátiletý. – Svobodný Hlas, Louny, 12/6: 4.