Mýtus o věčně žijícím Fénixovi se opravdu táhne staletími. O tomto podivuhodném ptáku si vyprávěli lidé ve starověkém Egyptě, Sumeru, Babylónu, Asýrii, Tibetu, Indii, Číně, Řecku, Římě…
Tento pták přešel o mnoho století později i do našich pohádek jako "pták ohnivák". Ovšem nepředbíhejme a seřaďme si legendy chronologicky. Bude to trochu zdlouhavé čtení, ale třeba na něco přijdeme.
Zřejmě nejstarší je egyptský Fenix. Nejmenuje se samozřejmě Fénix, nýbrž "pták Benu" a rodí se každé ráno ve svém chrámu v Héliopoli z plamenů. Takto praví jedna verze - druhá, ač rovněž z Heliopo-li, je, jak tušíte, absolutně jiná. Pták Benu je prvotním božstvem. Je to zářivá podoba slunečního boha a do temnot chaosu přinesl první paprsek světla. Benu usedl na prvotní pahorek a vyrazil výkřik - první zvuk. O jeho autodafé se v této verzi nic neříká, tuto informaci prý dodali až Řekové. A jak si ho Egypťané představovali? Benu je vždy zobrazován jako volavka (potažmo volavka stříbřitá).
To je tedy jedna z antických verzí, ta nejméně pohádková. Podle dalších, zpracovaných většinou básníky (Ovidius, Plinius), Fénix přilétá do Héliopole rovněž jednou za pět set let, ale zcela sám. Zde se spálí ve vonných látkách, aby se mohl znovu zrodit mladý. Jeho proměna probíhá dost složitě: z popela vyvstane housenka, ta se po dovršení třetího dne začne měnit v ptáka. Tato přeměna trvá čtyřicet dní. Když je mladý Fénix dokončený, okamžitě odlétá do své vlasti v Arábii nebo Indii.
Ten tvor je zasvěcen slunci, a umělci, kteří zobrazili jeho podobu, jsou zajedno v tom, že se vzhledem i pestrým zbarvením peří liší od ostatních ptáků.
Nezdá se vám už těch legend a popisů bájného opeřence trochu mnoho? A to jejich výčet ještě zdaleka nekončí. Ve 4. století n. l. latinský křesťanský spisovatel Lucius Lactantius napsal o Fénixovi, jako symbolu nesmrtelnosti, celou báseň (De ave phoenice).
Lactantius neuvádí, odkud Fénix pochází. Jeho vlast líčí jako ráj na východě, kde pták žije zcela osamoceně. Délku jeho života určuje na tisíc let. Když Fénix cítí, že brzy zemře, odlétá, ale ne do Egypta, nýbrž do Sýrie. Zde umírá a znovu se rodí. Až teď odnáší syn otce do Egypta.
Brzo po básni De ave phoenice vznikla další skladba, jejímž námětem je Fénix. Autorem Věčného ptáka Fénixe je Claudius Claudianus (asi 370-405 n. l.). Rovněž z Afriky a přímo z Egypta. Takže, dalo by se říci, byl u zdroje a jeho výklad se nejvíce podobá první verzi původní pověsti o Bennovi. Podle něj má zázračný pták na hlavě zářivou korunku a když letí v noci, celý září a osvětluje okolí. Jeho chování je následující:
Fénix usedá na hnízdo a vítá slunce radostným zpěvem, kterým zároveň prosí o životadárný oheň, který mu Foibos poskytuje a ptáka zažehne. Znovuzrozený pták vyletuje z plamenů. Spalováním starého Fénixe vzniká léčivý vonný kouř, který prochází celým Egyptem.
Myslím, že by všechny tyhle popisy už mohly, jako Fénixova vizitka, postačovat. Jen pro úplnost ještě musím uvést, co se o něm vyprávělo v dalším starověkém centru kultury - Číně.
Podle čínských pověstí jsou Fénixové příbuzní ptáků Feng - chuangů a žijí v Arábii (země Tchien-fang-kuo). Když dovrší svých pětiset let, shromažďují se na vonných stromech, spalují se a znovu vstávají z popela. Rovněž tak král ptáků Feng povstává z ohně a je symbolem úspěšného vládce (podle některých autorů, je to vlastně jinak nazývaný tentýž Fénix).
V knize Kchu-pchien-cu je napsáno: Fénixové jsou podstatou ohně, žijí na hoře Tan-sue.