Literatura
Nocní stín
Šel temnou ulicí. Myslel si, že ho pronásledují stíny, že z každého okna je sledován. Otočil se, nic neviděl. Pochyboval o pravděpodobnosti toho že, ho někdo sleduje, ale cítil cizí pohled v zádech. Ulici osvětlovalo jen několik málo pouličních lamp. V jedné z nich to zasyčelo a zhasla. Lekl se a tak raději přidal do kroku.
Na konci ulice se dal vpravo. Byla tam ulička bez světel. Jen několik popelnic, a hromada odpadků, prohlédl si to. To že má být to místo? Zapochyboval, že je tu správně, ale názvy ulic souhlasili. Cítil úzkost.
Ze tmy se vynořila postava. Běžné výšky a tloušťky měla černý kabát až takřka na zem, hůlku a cylindr. Nahlas se zasmála. „TY MÁŠ SNAD STRACH?!“, hlas byl mužský a velice suverénní.
Cítil, jak se mu znatelně zvýšil tep, začal se potit, ačkoli chlad dýchal ze země. „Měl bych se vás bát?“. Jeho hlas se třásl, možná doufal, že ho nebude slyšet.
Postava přistoupila blíže, už se dali rozeznat rysi v obličeji. Velké oči celé černé až na bělmo, jizva na tváři a málo prokrvená ústa. „Neměl byste se mě bát příteli.“ Usmál se. „Zatím nemáte důvod.“
Tep se mu začal zpomalovat, ale stále se cítil velice nesvůj, bál se něco říct, bál se že řekne něco špatně, bál se pověstí o tomto muži. Sám si říkal: řeči se vedou a voda teče, ale když ho viděl, tak pochopil, proč se ho všichni bojí. Nakonec se rozhoupal: „Ne, nemám.“ Neznělo to tak sebejistě, jak doufal, ale snad na něj zapůsobil.
„To je velice dobře, nepotřebuju nikoho, kdo by ze mě měl strach…“ Bylo na něm vidět, že se opravdu zamyslel, nadechl se, možná aby něco dodal, ale nevěděl zřejmě co, takže se raději jen usmál.
„Jak se doopravdy jmenujete?“ Hlas se mu chvěl. A chvíli pozoroval jeho černé oči. Slyšel o něm, že když se někomu upřeně dívá do očí, umí číst jeho myšlenky. Nechtěl tomu věřit, přesto raději vyprázdnil svou mysl a soustředil se jen na tento okamžik, tu chvíli ničeho, co možná změní jeho dosavadní existenci. Raději chvíli nemyslel vůbec na nic. Pomalu se uvolnil.
Vítr zafoukal, zamával uschlým listím, a z nebe se začali spouště pomalu vločky sněhu, velké, bíle a pomíjivé. Chvíli si hrál s metaforami ve své mysli, ale pak se raději odvrátil pohledem, kamsi do hromady odpadků, ležela tam mrtvá krysa a několik věcí, které byl rád, že nerozpoznal.
Poté se na něj muž v cylindru podíval. „Jaký smysl by mělo, kdybyste to věděl můj příteli?“
Nevěděl co na to říct, tak se raději zeptal, co by tedy mohl pro něj udělat.
Muž v cylindru si ho prohlédl. „Uměl byste zabít můj příteli?“
Když slyšel slovo zabít, přejel mu mráz po zádech, sklopil oči: „Ano. Uměl bych zabít.“ V mysli se mu vybavil jeho život, znovu mu přejel mráz po zádech. „Ale to snad moc dobře víte.“ Nenávistně na něj pohlédl. „A kdo se vám nehodí“. Teď už v jeho hlase nebyl strach, spíše vztek a lhostejnost. Ale cítil úzkost, odraz minulosti ho stále trápil, svíral a mučil. Nedokázal si odpustit, že za to může, litoval toho, ale už bylo pozdě, minulost už nevrátí. Mírně se uvolnil, ale vztek z něj nevyprchal, sic ho v sobě dusil i hlupák by si toho všimnul. Pohlédl na svého „ZAMĚSTNAVATELE“. „Nu?“
Muž v cylindru se usmál, a povídá: „Je to snadné, pamatujete si tu ženu, co náhle zemřela a nikdo neví proč?“
„No ano pamatuju se na ni, byla velice milá, chudák holka.“
Přímo se na něj zahleděl svýma černýma očima. „Můj příteli, ta žena, jak bych vám to jenom řekl, mrtvá není. Trápí mé poddané a vždy když se tam objeví, tak beze stopy zmizí, abych upřesnil, pojem trápí, znamená, že zabíjí bezbranné lidi z vesnice a saje jim krev. Já bych se jí zbavil klidně sám, ale na mě si dává velký pozor, proto žádám vás.“
„Ale já… Já sem obyčejný smrtelník, jak ji mám zabít?“
Muž v cylindru na nic nečekal a podal mu krásný meč, byl těžší než normální, ale zase také lépe tvarovaný, čepel byla ostrá jako břitva, rukojeť byla ovázána červenou kůží a ve vyvažovadle byl zasazen rudý drahokam, do kterého byly vyryty jakési značky připomínající runy. Další věc, kterou mu podal, byli 3 náboje do pistole a také pistole s pixlou prachu. „Užívej to moudře.“
Pokynul mu na znamení díku, zasunul meč za opasek, pistoli dal do pochvy a pixlu s prachem do kapsy. Beze slova se vydal ven z uličky, muž v cylindru se ztratil ve tmě.
Šel ulicí a přemýšlel, k čemu se to vlastně zavázal. Přemýšlel, zda je správné, aby někoho zabil bez soudu, ale naproti tomu postavil, že se jedná o vraždící bestii, a má taková zrůda právo na soud? Asi nemusí, ale proč by on zrovna měl být tím katem? Zamrazilo ho, věděl proč, byl vybrán, zkušenosti. Nedokázal si to odpustit, viděl její tvář, jak se na něj usmívala a její údiv, když vytáhl dýku, namířil ji proti ní, ani nevykřikla, jen zavřela oči, mířil do srdce. Čepel zamířila přesně mezi žebra, razila si cestu skrz maso. K srdci. Zasáhla jeho boční část. Naposledy ji viděl vydechnout. Nemohl si to odpustit, to je jedno, že byl opilí. Tohle se nemělo stát. Sakra, vždyť ji miloval, byla jeho ženou. Oči se mu zalily slzami, jen mrknul, aby se nerozbrečel. Nenáviděl se.
Došel do hostince, kde byl ubytován. Hned jak vstoupil do svého pokoje, uložil zbraně vedle postele. Kleknul si u postele a pomodlil se za svou ženu. Poté si lehl na postel a přemýšlel o tom, proč to vlastně udělal. Nemohl usnout. Ten rozhovor v něm otevřel rány minulosti.
Vstal z mokré trávy. Obklopovali ho stromy bez listí, s černými kmeny. Rozhlédl se. Motala se mu hlava. Slyšel hlasy, které vycházeli z jeho nitra, ale přeci jen nebyly jeho, znělo to jako hádky nebo hlasitý smích, anebo třeba jen klidný rozhovor. Nic nedávalo smysl. Stromy se rozmazávaly a zase rovnaly tak, jak byly. Jediným zdrojem světla byl měsíc, ale přesto bylo velice dobře vidět. Na zemi, asi krok před ním, se něco stříbrného zalesklo. Podíval se z větší blízkosti. Poznal, o co to je. Byla to dýka. Sebral ji. Krev z čepele se dostala po rukojeti na jeho ruku. Upustil tu dýku. Zabodla se do země. Prohlížel si krev na své dlani. Olízl ji.
Ráno se probral zmaten. Ujistil se, kde je. Byl v hostinci, kam šel spát. Posbíral si věci a sešel dolů po schodech, zaplatil útratu a vydal se za svým zaměstnavatelem.
Když dorazil k jeho hradu na kopci, mohlo už být poledne. Zaklepal na bránu. Dveře se samy otevřely. Dost ho to překvapilo, ale vešel dovnitř. Bylo zde předsálí, chladné a vlhké kamenné zdi a podlahy. Do prvního patra vedlo schodiště, pokryto červeným kobercem. Vše bylo luxusní a zřejmě dost drahé, ale zřejmě asi už také velice staré. Pavučiny v rozích a na obrazech dokreslovaly pochmurnou atmosféru. Byla zde také zatlučena všechna okna. Jediným zdrojem světla byl vysoko zavěšený lustr.
Rozhlédl se, jestli neuvidí svého známého. Nikoho neviděl, nic neslyšel, jen vrzání podlahy a vítr profukující komínem. Chvíli nedočkavě přešlapoval. Ačkoli měl silnou náturu, tohle místo na něj bylo až moc temné.
Konečně ze schodů sešel jeho zaměstnavatel. Pomalým a klidným hlasem řekl: „Doufám, že jste nečekal moc dlouho, můj příteli.“
„Ne, nečekal.“ Odpověděl a povzbudivě se usmál.
„Nuže, po schodech na horu a potom vpravo máte tam pokoj s výhledem.
„Děkuji.“ Nejistě se rozešel ke schodům. Když šel tak podlaha vrzala velice zvláštním způsobem. Když došel ke schodům, jeho zaměstnavatel se na něj usmál. „Budu muset ještě něco zařídit prosmýkl se kolem něj a šel do jedněch dveří vstupní haly, které za sebou zamknul na tři západy. Nestihnul zareagovat a tak se vydal do schodů a vpravo. Byla tam velice dlouhá chodba a na konci jediné dveře. Když k nim šel, díval se po stranách na obrazy. Dal by krk za to, že ho pozorují, ale jak by někoho mohli pozorovat obrazy? Zastavil se a zahleděl se na jeden z portrétů. Stál bez jakékoli známky pohybu asi půl hodiny a přemýšlel si o těch zatracených obrazech.
„Stalo se něco, pane?“ Ozval se za ním chroptiví, dávivý, chrčiví, nakřáplý a celkově velice nepříjemný hlas. Otočil se, před ním teď stála malá shrbená asi metr a půl vysoká kostnatě hubená postava s bledou tváří a dlouhými velice řídkými vlasy.
„Mělo by se snad něco dít?“ Odvětil klidným hlasem a zapálil si cigaretu, a jeho pohled se zaměřil do očí onoho podivného, člověku stěží podobného stvoření. Jedno bylo tmavě zelené a to druhé sytě modré. Mužík se mu pohled opětoval. „Nic pane, jen že jste na ten obraz zíral přesně 30 minut a možná byste ho sledoval déle, kdybych vás nevyrušil.“ Změřil si mužíka pohledem a povídá. „Co seš zač? No?“
„Sem sluha muže, jenž si vás objednal, pane.“ Prohlásil mužík svým otravně dotěrným hlasem.
„To by ledasco vysvětlovalo.“ Usmál se a hodil po něm kufrem „Odnes, bys mi ho do pokoje?“ Za což dodal velice ironické „PROSÍM.“ Nemohl si to odpustit, jelikož věděl, že tohoto „muž“ už jen tak něco neurazí, když pracuje pro někoho jako jeho zaměstnavatel.
„Ano pane.“ A usmál se na něj. Tím odhalil svoje odporně žluté zuby, které byli stočeni snad do všech směrů. A vydal se do pokoje na konci chodby, otevřel dveře, vešel a opatrně položil kufr na postel. „Bude to všechno, pane?“
„Uvař mi kuře a přines mi pak k němu víno.“
„Jak si přejete.“ Řekl svým chraplavým hlasem a odbelhal se kamsi dolů po schodech.
Zavřel a zamkl dveře. Rozhlédl se po pokoji, zeleně vytapetován, dřív to musel být velice luxusní pokoj, teď se tapeta loupala a vlhkost zapříčinila, že tu všude byla cítit plíseň. Do teď si myslel, že ta co má doma je nesnesitelná. Byl tu noční stolek vysoký strop a na něm křišťáloví lustr. Pláli na něm svíce. Dvojlůžková postel s nebesy, světle zeleným, zřejmě právě vypraným, prostěradlem. Malé okno naproti dveřím, s tmavě zelenými záclonami s krajkou. A velká dubová skříň. Otevřel jí, dal si do ní oblečení z kufru a ten prázdný šoupl pod postel. Sundal si opasek s mečem a pohodil ho na noční stolek, z kabátu si vyndal pistoli a hodil jí vedle meče. Ulehl na postel. Pozoroval pavouka střádajícího pavučinu nahoře v rohu. Hrál svýma nožkama jako nějaká velice švadlena. Po chvíli usnul.
Když se probudil, byla už noc. Měsíc téměř v úplňku vysoko na obloze dával tušit, že už je velice pozdě v noci. Vyhlédl z okna a pozoroval temnou krajinu. Nedaleko ležela v klidu spící vesnice. Vzal list papíru a načmáral na něj: sem na obchůzce. A ten připíchl na dveře, pak vzal opasek s mečem, navlékl si ho, pistoli strčil zpět dovnitř kabátu. Nasadil si klobouk. A vyšel z pokoje, prošel chodbou pak dolů po schodech. Když šel ze schodů, podlaha vydávala zvuky podobné úpění a sípání.