Hraju si rád, hraju si skoro pořád, takže hraček mám spousty.
Plyšáci
úplně prvním plyšákem byl obrovský pes Barnabáš. Svedli jsme spolu nejednu bitvu, byl celý uslintaný, špinavý, ale přežil. Další plyšáci takové štěstí neměly. Většině jsem vyoperoval oči a ukousnul čumák. Párkrát byly na operaci, panička se je snažila zachránit, ale jak šel čas, ubývalo jich. Lámal jsem jim vaz a nijak jsem se s nima nepáral. To jsem je spíš rozpáral a vykuchal z nich tu náplň. Mezi nejoblíbenější patří bobr, který píská, červená liška, štěně kolie a ohromná ryba Nemo. Když se jí skousne tlama nebo ploutev, začne vydávat zvuky šplouchání, směje se a kroutí se.
Hračky se zvukem
ty miluju dodnes. Po Irlince jsem zdědil takovou krabičku se šňůrkou. Když se krabička šikovně chytila packama a provázek mezi zuby a usilovně se tahalo, natáhlo se to, a já měl za trochu námahy spoustu muziky. Lítal jsem s touhle krabičkou v tlamě po celém bytě, aby z toho ostatní taky něco měli. Pak jsem začal dostávat zvířátka se zvukovou krabičkou uvnitř těla. Dokázal jsem to skousnout tak šikovně, že tu chrochtalo prasátko, kokrhal kohoutek a mńoukala kočička. Mám je všechny a nejnovější je takový suprový oranžový míč s ručičkama a obličejem. Když mu skousnu ruku, zpívá :olé, olé, olé, olé, vyhrajeme, vyhrajeme ...
Hadrové uzlíky a přetahovadla
taky jich mám několik. Malý, velký, a obrovský. Moc rád je žužlám, tahám z nich ty barevný nitě. A hlavně se s nima přetahuju. Třeba s paničkou. Drží jeden konec a já na druhém konci se jí snažím odtáhnout. Většinou vyhrávám, protože se panička bojí, že mi vypadnou zuby. Když je uzlík správně jetej, panička ho hodí do pračky. Moc mi pak nevoní, ale za chvilku je zase pěkně uleženej.
Frisbíčka
tak do těchle kulatejch nesmyslů jsem se dočista zbláznil. Dokážu je neúnavně honit, lovit a lítat s nima jak divoch. Chytat v letu je ještě moc neumím, ale snažím se. Ven je nosíme i tehdy, když se chci pořádně proběhnout. To je pak panička mrská hodně daleko, abych běhal a nosím jí je zpátky. Mám jich hodně, jak jinak. Dost už jsem jich ale taky zničil. Takže na takové to lumpačení mám talíře z obyčejného plastu - moc nevydrží, snadno se nalomí a to pak panička vyhazuje. Taky jsou hrozně brzo dost okousaný a to se paničce taky nezdá. A proto mi před vánoci dala opravdové talíře červené soutěžní - jsou supr, protože jsou měkké, krásně lítají a dost vydrží. No vydrží hlavně proto, že když neházíme, tak je panička schová.
Míče, míče a zase míče
Na míčích jsem závislák. Mám jich víc než pro psí školku. Mám spoustu tenisáků, velkejch hopíků, několik míčků na šňůrce, velkým oblíbencem je míček od Terky a Arga, mám i velký míč na fotbal. Hodně oblíbeným je i tenisák, no spíš taková gumová chudinka, která bývala zamlada tenisákem. Vylovil jsem si ho vloni v potoce - musel jsem se pro něj potopit až k očím. A nedal jsem jinak, než že ho musím mít i doma. Je opravdu ošklivej, olezlej a šplouchá v něm voda. Ale já ho dost často honím. Velkým oblíbencem je taky oranžový míč s ručičkama, protože když skousnu ruku, začne zpívat. Míčky se povalují po celém bytě, protože je panička nestíhá uklidit. A když to stihne, stejně si je vynosím zpátky. Mám je všude v pohotovosti. A jak se tak poflakuju bytem, bafnu nejbližší míček a plivnu ho paničce pod nohy. No a ona kope a tak se to pořád opakuje. Další várku míčků mám i na Chatrči, abych nemusel myslet na to, přibalit je do tašky.