7 kapek, které časem ve vztahu podemelou skálu
Údolím Vydry
Šel jsem údolím Vydry a viděl moře balvanů, spadaných do řeky.
Zvláštní, že mě napadlo: Člověče, dávej bacha na svůj vztah!
Ty balvany původně nebyly dole v korytě, ale nahoře ve svahu. Jak tekla voda z dešťů, zalézala do spár, prasklin a záděr. A když se potom ochladilo, kapičky mrazem zvětšily svůj objem. A prásk! Balvany odpálily dolů do údolí.
Na lesní stezce teď míjím obří valouny, větší než člověk a těžší než kamion. Na nichž vidím kříž a letopočet, kdy zabily dřevaře. A kde je tedy analogie se vztahem?
V nevinných kapkách ze slov, někdy jen povzdeších partnerů. Nepřikládáme jim váhu, často je přeslechneme nebo odbudeme.
Jenže ony se vpíjejí pod lidskou kůži. A když se ve vztahu ochladí, pak tento problém, který se ignoroval a neřešil, vztah znenadání roztrhne.
V lidské hlavě
Všechno, co kdy uděláme nebo neuděláme, začíná v naší hlavě. Tam se rodí naše sny, odhodlání, volby, kroky. Kdykoli myšlenky používáme proti sobě, zabíjíme to dobré – v sobě, potažmo ve vztahu. Ten je totiž jako kánoe. Jak píšu v knize Dvanáct srdcí, nezáleží na tom, zda do lodi teče háčkovi, nebo kormidelníkovi. Loď se potápí oběma. Proto také ve vztahu nezáleží na tom, u koho vznikl problém, vždycky má společné důsledky, a proto je společný.
No co, tak má špatnou náladu, to přejde… Nechám to být…,“ říkáme si. Ale semínko plevelu, které necháme ležet mezi krásnými rostlinami, vzklíčí… je to jen otázkou času.
Řeknete možná: „No co, tak má slabou chvíli! Napadají ho katastrofické vize!“ Jenže mozek nerozlišuje, co je špatné a dobré. Myšlenkou, kterou si vybereme, protože ji považujeme za důležitou, se drží, rozvíjí ji, sune ji k uskutečnění. Proto když něco chceme, najdeme způsob, jak to udělat. A když něco nechceme, najdeme výmluvu, proč to nedělat. Proto máme nejen mozek, ale i srdce a duši, další dva hlasy v naší vnitřní porotě.
V jednom negativní, ve všem negativní
Naštval nás šéf, vzal nám sebevědomí. To se může stát.
Problém je, že ačkoli jde o čistě pracovní záležitost, člověka ovlivňuje i po práci. Jako by šlo o jídlo „take-away“, nese si špatnou myšlenku domů. K partnerovi, k dětem, přátelům.
Někdy jedna jediná věta od šéfa může ochromit člověka po zbytek dne, ba po více dnů. Zůstává v hlavě jako semínko jedu. A protože člověk je ze tří čtvrtin tvořen vodou, semínko vyklíčí a roste. Člověk už ani neví, jak se to vlastně stalo, ale je plný jedu. Jedem se sám ničí; jed sám přenáší na ostatní.
A po čase jdete kolem bývalého vztahu jako údolím řeky Vydry. Balvany popadaly, ačkoli za to nemohou. Jen možná nebyly dost opatrné na zdánlivě nevinné kapky vody, které se usadily v zákoutích…
Jaká konkrétní nouzová volání SOS bychom ve vztahu nikdy neměli přeslechnout a dlouhodobě podcenit?
1. kapka: „Na změnu je už pozdě.“
NE! Nikdy není pozdě začít život, na který budeme pyšní a který nás více naplní. Jsme sice konzervy s neupřesněnou dobou trvanlivosti, ale tím spíše bychom neměli plýtvat časem. Nikdy není moc pozdě ani moc brzy stát se člověkem, kterým jsme schopni se stát.
Kdykoli chceme, můžeme s něčím skončit a s něčím začít. Nemusíme čekat na nahodilou změnu. My sami dokážeme být změnou svého života. Je pouze na nás, co chceme změnit; o co se pokusíme.
V každém okamžiku můžeme udělat to nejlepší, co dokážeme. V každém okamžiku se můžeme něco nového naučit. V každém okamžiku na sobě můžeme pracovat. Bez ohledu na výchozí situaci ji tedy můžeme postupně zlepšovat.
Nikdy neposuzujme svůj úspěch nebo neúspěch bodem, ve kterém právě jsme, ale cestou, kterou jsme k tomuto bodu ušli, potažmo počtem a velikostí překážek, které jsme cestou překonali.
Nikdy není pozdě pokusit se překonat to, čeho se bojíme. Nikdy není pozdě pokusit se o to, po čem toužíme. Nikdy není pozdě začít cítit to, co jsme nikdy necítili a cítit chceme. Nikdy není pozdě začít trávit čas s lidmi, kteří nás podporují a nesrážejí.
Potřebujeme jedno jediné: odvahu ke změně. A tu nesmíme ztrácet.
2. kapka: „Někdo se mi posmívá, pomlouvá mě.“
Ach, milé dítě… jsi ještě dítě, viď?
Jako děti jsme byli vedeni k tomu, abychom se zavděčili druhým. Rodičům, učitelům, sousedům… jinak byl sekec mazec.
V někom ta potřeba zavděčit se druhým zůstala. Bojí se být sám sebou. Je závislý na druhých – jejich pokynech, ohodnoceních, rozhodnutích. Proč je to špatné?
Nikdo z nás nedokáže ovlivnit to, jak se o něm jiný člověk v dané chvíli rozhodne mluvit nebo přemýšlet. Moudrý Don Miguel Ruiz ve své knize Čtyři dohody říká: Neberme si nic osobně. Kdykoli budeme přikládat přílišnou váhu tomu, co si o nás jiní lidé povídají, zešílíme. Jednak každý člověk je jiný, tudíž není možné se zavděčit všem, a jednak i my na sobě vidíme, jak měníme své pohledy i v průběhu dne. Stačí, že se nám zlepší nálada, a vidíme život v jiném světle. Přitom mnohdy máme problém ovlivnit i sami sebe, natož druhé.
Pokud se nám někdo posmívá nebo nás pomlouvá, je to především JEHO projev. Mluví především o sobě – o tom, že má více potřebu zabývat se jinými než sám sebou; že si potřebuje kompenzovat své okamžité emoce, splíny a komplexy; že zkrátka problém může být v něm, ne v nás.
Když půjdeme za dalajlamou, nikdy se nám nevysměje, nikdy nás nepomluví. Jak vidno, není to ani tak o nás. Je to spíše o člověku, který se na nás dívá.
3. kapka: „Ach jo, tohle si nezasloužím…“
Tento povzdech může mít dvojí význam. Ten první: Bojíme se, že nestojíme za to, abychom prožili něco krásného. Ten druhý: Chlácholíme se, že je nespravedlivé, jak s námi někdo zachází.
Ve skutečnosti je úplně jedno, kterému z těchto odstínů „nezaslouženosti“ se věnujeme. Naučme se vkládat do svých otázek jedno slůvko: Místo Proč zrovná já? se ptejme Proč NE zrovna já?
Dvě písmenka, a co dokážou? Mohou nás pobídnout, abychom udělali krok dopředu. Zkusili to překonat. V prvním případě pak můžeme zjistit, že to, čeho jsme se s respektem báli, bylo naopak přesně to, co jsme si zasloužili. Ve druhém případě obvykle zjistíme, že nejsme zdaleka tak důležití, aby se konkrétně do nás musel pořád někdo trefovat. Pokud se do nás někdo trefuje, tak obvykle proto, že se chce do někoho trefovat. Kdybychom to nebyli my, byl by to někdo jiný. Tak proč bychom to nemohli být zrovna my?
- See more at: https://www.firstclass.cz/2016/08/7-kapek-ktere-casem-ve-vztahu-podemelou-skalu/2/#sthash.QJ6r7C0M.dpuf1. kapka: „Na změnu je už pozdě.“
NE! Nikdy není pozdě začít život, na který budeme pyšní a který nás více naplní. Jsme sice konzervy s neupřesněnou dobou trvanlivosti, ale tím spíše bychom neměli plýtvat časem. Nikdy není moc pozdě ani moc brzy stát se člověkem, kterým jsme schopni se stát.
Kdykoli chceme, můžeme s něčím skončit a s něčím začít. Nemusíme čekat na nahodilou změnu. My sami dokážeme být změnou svého života. Je pouze na nás, co chceme změnit; o co se pokusíme.
V každém okamžiku můžeme udělat to nejlepší, co dokážeme. V každém okamžiku se můžeme něco nového naučit. V každém okamžiku na sobě můžeme pracovat. Bez ohledu na výchozí situaci ji tedy můžeme postupně zlepšovat.
Nikdy neposuzujme svůj úspěch nebo neúspěch bodem, ve kterém právě jsme, ale cestou, kterou jsme k tomuto bodu ušli, potažmo počtem a velikostí překážek, které jsme cestou překonali.
Nikdy není pozdě pokusit se překonat to, čeho se bojíme. Nikdy není pozdě pokusit se o to, po čem toužíme. Nikdy není pozdě začít cítit to, co jsme nikdy necítili a cítit chceme. Nikdy není pozdě začít trávit čas s lidmi, kteří nás podporují a nesrážejí.
Potřebujeme jedno jediné: odvahu ke změně. A tu nesmíme ztrácet.
2. kapka: „Někdo se mi posmívá, pomlouvá mě.“
Ach, milé dítě… jsi ještě dítě, viď?
Jako děti jsme byli vedeni k tomu, abychom se zavděčili druhým. Rodičům, učitelům, sousedům… jinak byl sekec mazec.
V někom ta potřeba zavděčit se druhým zůstala. Bojí se být sám sebou. Je závislý na druhých – jejich pokynech, ohodnoceních, rozhodnutích. Proč je to špatné?
Nikdo z nás nedokáže ovlivnit to, jak se o něm jiný člověk v dané chvíli rozhodne mluvit nebo přemýšlet. Moudrý Don Miguel Ruiz ve své knize Čtyři dohody říká: Neberme si nic osobně. Kdykoli budeme přikládat přílišnou váhu tomu, co si o nás jiní lidé povídají, zešílíme. Jednak každý člověk je jiný, tudíž není možné se zavděčit všem, a jednak i my na sobě vidíme, jak měníme své pohledy i v průběhu dne. Stačí, že se nám zlepší nálada, a vidíme život v jiném světle. Přitom mnohdy máme problém ovlivnit i sami sebe, natož druhé.
Pokud se nám někdo posmívá nebo nás pomlouvá, je to především JEHO projev. Mluví především o sobě – o tom, že má více potřebu zabývat se jinými než sám sebou; že si potřebuje kompenzovat své okamžité emoce, splíny a komplexy; že zkrátka problém může být v něm, ne v nás.
Když půjdeme za dalajlamou, nikdy se nám nevysměje, nikdy nás nepomluví. Jak vidno, není to ani tak o nás. Je to spíše o člověku, který se na nás dívá.
3. kapka: „Ach jo, tohle si nezasloužím…“
Tento povzdech může mít dvojí význam. Ten první: Bojíme se, že nestojíme za to, abychom prožili něco krásného. Ten druhý: Chlácholíme se, že je nespravedlivé, jak s námi někdo zachází.
Ve skutečnosti je úplně jedno, kterému z těchto odstínů „nezaslouženosti“ se věnujeme. Naučme se vkládat do svých otázek jedno slůvko: Místo Proč zrovná já? se ptejme Proč NE zrovna já?
Dvě písmenka, a co dokážou? Mohou nás pobídnout, abychom udělali krok dopředu. Zkusili to překonat. V prvním případě pak můžeme zjistit, že to, čeho jsme se s respektem báli, bylo naopak přesně to, co jsme si zasloužili. Ve druhém případě obvykle zjistíme, že nejsme zdaleka tak důležití, aby se konkrétně do nás musel pořád někdo trefovat. Pokud se do nás někdo trefuje, tak obvykle proto, že se chce do někoho trefovat. Kdybychom to nebyli my, byl by to někdo jiný. Tak proč bychom to nemohli být zrovna my?
4. kapka: „To ne, mohl bych až příliš ztratit.“
Kdyby pan Život měl svou daňovou Kobru a přišel by s námi dnes zúčtovat, zjistil by, že při vstupu do života jsme neměli vůbec nic a od narození jsme pouze získávali – vědomosti, dovednosti, lidi, někdo i majetek. Až budeme v poslední den odcházet, tak to všechno zase na ministerstvu Života poslušně vrátíme. Odejdeme opět pouze my, naše karma, kterou zajímá pouze jedno: Jaký jsme člověk – co jsme byli ochotni udělat pro sebe a pro druhé.
Nejhorší odchody jsou těch, kteří si v posledním okamžiku uvědomí lítost. Nikoli lítost nad tím, o co se pokusili a co jim nevyšlo, ale nad tím, o co se ani nepokusili.
Ti lidé obvykle ještě zvednou zrak směrem k Životu, poklepou na hodinky a zeptají se: „Proč nemohu mít ještě čas?“
Ale Život dobře ví, že čas netvoří minuty, ale skutky.
Jestli něco v životě funguje spravedlivě, pak zákon o zachování energie. Za všechno, co dáváme, něco dostáváme. A kdykoli se o něco pokusíme, inkasujeme – buď úspěch, nebo zkušenost. Nikdy nemůžeme nic ztratit, aniž bychom zároveň něco jiného nezískali.
„Ale mě brzdí minulost!“ nebo „Co když to nezvládnu?“ – slýcháte to?
Jak tyto kapky negativní vody vysušit? A jak se vlastně stát sluncem?
5. kapka: „Tíží mě minulost.“
Kdykoli člověk dá najevo, že se zastavil v minulosti, je to varování. Minulost je totiž čas, který neexistuje. Minulost nejde vrátit, změnit ani napravit. Minulost je mrtvá schránka, do které se vracíme pouze tehdy, když potřebujeme energii – uvědomit si, co špatného jsme překonali nebo co dobrého jsme dokázali.
Žít ovšem můžeme pouze v přítomnosti. Kdo stojí v minulosti, nežije v přítomnosti. Ne nadarmo čas běží směrem dopředu. Vleče nás, abychom se minulostí nikdy příliš nezabývali.
Člověk, kterého tíží minulost, je jako čtenář, který trčí na špatné stránce příběhu. Zoufá si: „Mně se tahle stránka vůbec nelíbí, bé, co mám dělat?“ Jistěže má otočit. Pak totiž zjistí, že ten příběh má i jiné stránky. A když běduje: „Bé, tento příběh skončil, co teď?“, jistěže mu opět stačí otočit. Pak totiž znovu zjistí, že některé kapitoly zkrátka musejí skončit, aby jiné kapitoly mohly začít.
Otočit stránku v životě znamená smířit se s tím, co bylo. To je první krok k tomu, aby nás to trápit přestalo. Pokud stránku, která nás trápí, čteme znovu, trápit nás nepřestane. Jen nás utvrdí v tom, že příběh je určitě špatný a že žádné další stránky za to určitě nestojí.
Ale stojí. Kdykoli totiž to, co nás tíží, necháme v minulosti, zjistíme, že přítomnost je mnohem lehčí.
A jenom stačilo položit zbytečné břemeno na zem a odejít od něj.
6. kapka: „Bojím se, že to nezvládnu.“
Nikdo z nás není dokonalý. Všichni máme nějaké přednosti a nějaké slabiny. Jsme-li pozitivní, všímáme si hlavně svých předností. Jsme-li negativní, všímáme si hlavně svých slabin.
Muž jménem Stevland Judkins, kterého možná lépe znáte jako Stevieho Wondera, jako jediný „viděl“ myš, kterou jeho spolužáci ve třídě nemohli najít. Neměl zrak, ale zorientoval se sluchem.
Další muž jménem Kyle Maynard nemá ruce ani nohy. Přesto zdolal nejvyšší africkou horu Kilimandžáro, a to se čtyřnásobnou amputací a bez použití protéz.
Nikdy neříkejme před lidmi, že je něco nemožné, nebo půjdou a ukážou nám, že to možné je. Všechno je možné, jen když chceme. Kde je vůle, může být i cesta.
V každém okamžiku se nám může zdát, že na příští krok nejsme dost připraveni. Ve skutečnosti v žádném okamžiku života nemůže být lepší konstelace: V každém okamžiku jsme totiž nejzkušenější, jací jsme kdy byli, a zároveň nejmladší, jací kdy budeme. Kdykoli budeme otálet, přijdeme o čas.
Pokud chceme s rozhodujícím krokem počkat až na okamžik, kdy budeme nejzkušenější, jak vůbec to v životě jde, musíme počkat až do poslední sekundy svého života. V každém jiném případě se smiřme s tím, že se každý den učíme.
Snažme se učit. Nebojme se žít. Protože až přijde poslední sekunda našeho života, uvědomíme si, že vůbec nezáleží na tom, jestli jsme v životě vyhrávali nebo prohrávali, ale jestli jsme v životě žili.
7. kapka: „Bojím se, že mě nikdo nepochopí.“
Aby nás lidé pochopili, potřebujeme být jednodušší. Co je optimální jednoduchost?
Inu, když děláme to, co říkáme, a říkáme to, co si myslíme. Všechno ostatní je příliš složité.
Lidé, kteří pochopí, že potřebujeme být sami sebou, jsou naši přátelé, naše podpora, naše zázemí. Není důležité, aby s našimi rozhodnutími a kroky bezvýhradně souhlasili, podstatné je, aby i to, s čím vnitřně nesouhlasí, přijali – jako projev NAŠEHO života.
Ve vztahu nepotřebujeme, aby partner, kterého milujeme takového, jaký je, byl někým jiným. I když prožíváme těžké období, snažme se ho pochopit, podpořit a hlavně učme se mu naslouchat.
Můj zahraniční partner říká: „Ne nadarmo slovo LISTEN (naslouchat) obsahuje stejná písmena jako SILENT (ticho). Protože ke skutečnému naslouchání musíme být především zticha.“
Neradit, nesoudit, neponižovat.
To je partnerství.
Můžeme si ho představit jako slunce, které prosvítí déšť – až se objeví nádherná duha.
Jako slunce, které vysuší kapky vody ve všech prasklinách a záděrách.
Jako slunce, které je tu každý den – a na které se můžeme spolehnout, že zítra vyjde zas.
Stůjme i my při partnerovi jako slunce.
A usmívejme se spolu, až (třeba o víkendu) půjdeme údolím Vydry…
Jak řešit těžkosti ve vztahu? Jak postupovat, když společné problémy partner řešit nechce? Inspirovat Vás může neobvyklá kniha Dvanáct srdcí, která je k sehnání pouze zde.
© Petr Casanova
Údolím Vydry
Šel jsem údolím Vydry a viděl moře balvanů, spadaných do řeky.
Zvláštní, že mě napadlo: Člověče, dávej bacha na svůj vztah!
Ty balvany původně nebyly dole v korytě, ale nahoře ve svahu. Jak tekla voda z dešťů, zalézala do spár, prasklin a záděr. A když se potom ochladilo, kapičky mrazem zvětšily svůj objem. A prásk! Balvany odpálily dolů do údolí.
Na lesní stezce teď míjím obří valouny, větší než člověk a těžší než kamion. Na nichž vidím kříž a letopočet, kdy zabily dřevaře. A kde je tedy analogie se vztahem?
V nevinných kapkách ze slov, někdy jen povzdeších partnerů. Nepřikládáme jim váhu, často je přeslechneme nebo odbudeme.
Jenže ony se vpíjejí pod lidskou kůži. A když se ve vztahu ochladí, pak tento problém, který se ignoroval a neřešil, vztah znenadání roztrhne.
V lidské hlavě
Všechno, co kdy uděláme nebo neuděláme, začíná v naší hlavě. Tam se rodí naše sny, odhodlání, volby, kroky. Kdykoli myšlenky používáme proti sobě, zabíjíme to dobré – v sobě, potažmo ve vztahu. Ten je totiž jako kánoe. Jak píšu v knize Dvanáct srdcí, nezáleží na tom, zda do lodi teče háčkovi, nebo kormidelníkovi. Loď se potápí oběma. Proto také ve vztahu nezáleží na tom, u koho vznikl problém, vždycky má společné důsledky, a proto je společný.
Řeknete možná: „No co, tak má slabou chvíli! Napadají ho katastrofické vize!“ Jenže mozek nerozlišuje, co je špatné a dobré. Myšlenkou, kterou si vybereme, protože ji považujeme za důležitou, se drží, rozvíjí ji, sune ji k uskutečnění. Proto když něco chceme, najdeme způsob, jak to udělat. A když něco nechceme, najdeme výmluvu, proč to nedělat. Proto máme nejen mozek, ale i srdce a duši, další dva hlasy v naší vnitřní porotě.
V jednom negativní, ve všem negativní
Naštval nás šéf, vzal nám sebevědomí. To se může stát.
Problém je, že ačkoli jde o čistě pracovní záležitost, člověka ovlivňuje i po práci. Jako by šlo o jídlo „take-away“, nese si špatnou myšlenku domů. K partnerovi, k dětem, přátelům.
Někdy jedna jediná věta od šéfa může ochromit člověka po zbytek dne, ba po více dnů. Zůstává v hlavě jako semínko jedu. A protože člověk je ze tří čtvrtin tvořen vodou, semínko vyklíčí a roste. Člověk už ani neví, jak se to vlastně stalo, ale je plný jedu. Jedem se sám ničí; jed sám přenáší na ostatní.
A po čase jdete kolem bývalého vztahu jako údolím řeky Vydry. Balvany popadaly, ačkoli za to nemohou. Jen možná nebyly dost opatrné na zdánlivě nevinné kapky vody, které se usadily v zákoutích…
Jaká konkrétní nouzová volání SOS bychom ve vztahu nikdy neměli přeslechnout a dlouhodobě podcenit?
- See more at: https://www.firstclass.cz/2016/08/7-kapek-ktere-casem-ve-vztahu-podemelou-skalu/#sthash.UjSglutD.dpufÚdolím Vydry
Šel jsem údolím Vydry a viděl moře balvanů, spadaných do řeky.
Zvláštní, že mě napadlo: Člověče, dávej bacha na svůj vztah!
Ty balvany původně nebyly dole v korytě, ale nahoře ve svahu. Jak tekla voda z dešťů, zalézala do spár, prasklin a záděr. A když se potom ochladilo, kapičky mrazem zvětšily svůj objem. A prásk! Balvany odpálily dolů do údolí.
Na lesní stezce teď míjím obří valouny, větší než člověk a těžší než kamion. Na nichž vidím kříž a letopočet, kdy zabily dřevaře. A kde je tedy analogie se vztahem?
V nevinných kapkách ze slov, někdy jen povzdeších partnerů. Nepřikládáme jim váhu, často je přeslechneme nebo odbudeme.
Jenže ony se vpíjejí pod lidskou kůži. A když se ve vztahu ochladí, pak tento problém, který se ignoroval a neřešil, vztah znenadání roztrhne.
V lidské hlavě
Všechno, co kdy uděláme nebo neuděláme, začíná v naší hlavě. Tam se rodí naše sny, odhodlání, volby, kroky. Kdykoli myšlenky používáme proti sobě, zabíjíme to dobré – v sobě, potažmo ve vztahu. Ten je totiž jako kánoe. Jak píšu v knize Dvanáct srdcí, nezáleží na tom, zda do lodi teče háčkovi, nebo kormidelníkovi. Loď se potápí oběma. Proto také ve vztahu nezáleží na tom, u koho vznikl problém, vždycky má společné důsledky, a proto je společný.
Řeknete možná: „No co, tak má slabou chvíli! Napadají ho katastrofické vize!“ Jenže mozek nerozlišuje, co je špatné a dobré. Myšlenkou, kterou si vybereme, protože ji považujeme za důležitou, se drží, rozvíjí ji, sune ji k uskutečnění. Proto když něco chceme, najdeme způsob, jak to udělat. A když něco nechceme, najdeme výmluvu, proč to nedělat. Proto máme nejen mozek, ale i srdce a duši, další dva hlasy v naší vnitřní porotě.
V jednom negativní, ve všem negativní
Naštval nás šéf, vzal nám sebevědomí. To se může stát.
Problém je, že ačkoli jde o čistě pracovní záležitost, člověka ovlivňuje i po práci. Jako by šlo o jídlo „take-away“, nese si špatnou myšlenku domů. K partnerovi, k dětem, přátelům.
Někdy jedna jediná věta od šéfa může ochromit člověka po zbytek dne, ba po více dnů. Zůstává v hlavě jako semínko jedu. A protože člověk je ze tří čtvrtin tvořen vodou, semínko vyklíčí a roste. Člověk už ani neví, jak se to vlastně stalo, ale je plný jedu. Jedem se sám ničí; jed sám přenáší na ostatní.
A po čase jdete kolem bývalého vztahu jako údolím řeky Vydry. Balvany popadaly, ačkoli za to nemohou. Jen možná nebyly dost opatrné na zdánlivě nevinné kapky vody, které se usadily v zákoutích…
Jaká konkrétní nouzová volání SOS bychom ve vztahu nikdy neměli přeslechnout a dlouhodobě podcenit?
- See more at: https://www.firstclass.cz/2016/08/7-kapek-ktere-casem-ve-vztahu-podemelou-skalu/#sthash.UjSglutD.dpufÚdolím Vydry
Šel jsem údolím Vydry a viděl moře balvanů, spadaných do řeky.
Zvláštní, že mě napadlo: Člověče, dávej bacha na svůj vztah!
Ty balvany původně nebyly dole v korytě, ale nahoře ve svahu. Jak tekla voda z dešťů, zalézala do spár, prasklin a záděr. A když se potom ochladilo, kapičky mrazem zvětšily svůj objem. A prásk! Balvany odpálily dolů do údolí.
Na lesní stezce teď míjím obří valouny, větší než člověk a těžší než kamion. Na nichž vidím kříž a letopočet, kdy zabily dřevaře. A kde je tedy analogie se vztahem?
V nevinných kapkách ze slov, někdy jen povzdeších partnerů. Nepřikládáme jim váhu, často je přeslechneme nebo odbudeme.
Jenže ony se vpíjejí pod lidskou kůži. A když se ve vztahu ochladí, pak tento problém, který se ignoroval a neřešil, vztah znenadání roztrhne.
V lidské hlavě
Všechno, co kdy uděláme nebo neuděláme, začíná v naší hlavě. Tam se rodí naše sny, odhodlání, volby, kroky. Kdykoli myšlenky používáme proti sobě, zabíjíme to dobré – v sobě, potažmo ve vztahu. Ten je totiž jako kánoe. Jak píšu v knize Dvanáct srdcí, nezáleží na tom, zda do lodi teče háčkovi, nebo kormidelníkovi. Loď se potápí oběma. Proto také ve vztahu nezáleží na tom, u koho vznikl problém, vždycky má společné důsledky, a proto je společný.
Řeknete možná: „No co, tak má slabou chvíli! Napadají ho katastrofické vize!“ Jenže mozek nerozlišuje, co je špatné a dobré. Myšlenkou, kterou si vybereme, protože ji považujeme za důležitou, se drží, rozvíjí ji, sune ji k uskutečnění. Proto když něco chceme, najdeme způsob, jak to udělat. A když něco nechceme, najdeme výmluvu, proč to nedělat. Proto máme nejen mozek, ale i srdce a duši, další dva hlasy v naší vnitřní porotě.
V jednom negativní, ve všem negativní
Naštval nás šéf, vzal nám sebevědomí. To se může stát.
Problém je, že ačkoli jde o čistě pracovní záležitost, člověka ovlivňuje i po práci. Jako by šlo o jídlo „take-away“, nese si špatnou myšlenku domů. K partnerovi, k dětem, přátelům.
Někdy jedna jediná věta od šéfa může ochromit člověka po zbytek dne, ba po více dnů. Zůstává v hlavě jako semínko jedu. A protože člověk je ze tří čtvrtin tvořen vodou, semínko vyklíčí a roste. Člověk už ani neví, jak se to vlastně stalo, ale je plný jedu. Jedem se sám ničí; jed sám přenáší na ostatní.
A po čase jdete kolem bývalého vztahu jako údolím řeky Vydry. Balvany popadaly, ačkoli za to nemohou. Jen možná nebyly dost opatrné na zdánlivě nevinné kapky vody, které se usadily v zákoutích…
Jaká konkrétní nouzová volání SOS bychom ve vztahu nikdy neměli přeslechnout a dlouhodobě podcenit?
- See more at: https://www.firstclass.cz/2016/08/7-kapek-ktere-casem-ve-vztahu-podemelou-skalu/#sthash.UjSglutD.dpuf
