Tak třeba to,že si o sobě myslím že mám vkus. A ještě líp,že ostatní ho nemají. Když někdo poslouchá třeba Divokej Bill (tu skupinu nesnášííííím) tak si automaticky řeknu,že nemá vkus. Je dost možný že to zažíváte taky,já to ale prostě nepovažuju za normální. Znáte ten pocit,kdy nesnášíte svoji vlastní povahu a víte,že ji nezměníte?Tak takhle já na tom jsem pořád.Asi je to tím,že jsem ve věku kdy hledám sama sebe,tak jako všichni ostatní stejně staří (tedy spíš mladí:).
Nebo to,že na ostatních nemůžu vystát chyby,které mám i já. Například: ve třídě je holka s asi nejvyšším IQ na celý škole,měla nejlepší Scio testy atakdále. A některý učitelky ji milujou. Jenže ona je tak nechutně arogantní, ignorantská a protivná,že ji celá třída plus některé učitelky nemohou vystát. Já ji úplně nesnáším. A přitom nikdy nemůžu zaručit,že taky občas nejsem protivná nebo sobecká. Svých chyb si raději nevšímám, a o to víc sleduju ostatní. Tuhle svoji vlastnost nenávidím a nejradši bych ji někam zahrabala.
Taky mám tendenci s ostatníma jednat jako s nižší vrstvou. Beru to jako srandu,když jim můžu něco vysvětlovat a dělat chytrou,a oni to taky berou jako srandu. Jenom nevím jak dlouho jim ten humor ještě vydrží. Já se nad ně vážně nepovyšuju často. Jenom občas k tomu mám sklony. Spíš se snažím je podporovat a dodávat jim sebevědomí když to potřebujou. Teda nevím jak to pomáhá,co se týče lidských duší a vztahů,jsem dost nemotorná.