Velká synagoga v Plzni je čtvrtou největší na světě
Synagoga, z řeckého synagógé (shromáždění), hebrejsky Bejt ha-kneset (dům shromáždění) nebo bejt tfila (dům modlitby), je židovská modlitebna, sloužící kromě místa pro bohoslužebná setkání i jako místo setkání společenských nebo pro náboženské studium. V jidiš se synagoga nazývá „šul“ (škola), v ladino „esnoga“.
Synagogy vycházejí konstrukčně z blízkovýchodních chrámů, stejně jako mešity, nicméně neexistuje zde žádný závazný vzor. V ortodoxních synagogách je ženám tradičně vyhrazen oddělený prostor za stěnou hlavního sálu či galerie v patře. Mnohé reformní synagogy se vnitřním uspořádáním blíží křesťanským kostelům. Výzdoba se zpravidla omezuje na ornamentální malby, mozaiky, závěsy, vitráže apod. Zpodobnění lidí, zvláště pak v podobě soch, se v synagogách nevyskytují, neboť by mohla být vykládána jako modloslužebnictví.
Synagoga je orientovaná na východ, respektive směrem k Izraeli. V Izraeli jsou synagogy orientovány směrem k Jeruzalému a v Jeruzalémě směrem ke Chrámové hoře. Často bývá její podlaha pod úrovní okolního terénu nebo alespoň místo pro chazana (kantora, zpěváka, který vede modlitbu) je pod úrovní podlahy v duchu naplnění verše Žalmu 130,1 „Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine“. Na východní (nebo k Jeruzalému orientované) stěně je Aron ha-Kodeš – svatostánek. V něm jsou uloženy svitky Tóry, které má synagoga k dispozici. Někdy má synagoga svitek jeden, jindy několik. Podle tradičního uspořádání bývá uprostřed synagogy vyvýšená platforma, která se nazývá buď Bima nebo Almemor. Obojí znamená totéž co pódium. Na tomto pódiu je pult, který používá chazan k čtení modliteb a ke čtení z Tóry. V synagogách postavených na přelomu 19. a 20. století je bima často součástí vyvýšené platformy u Aronu.
Svitky Tóry jsou tedy uchovávány ve svatostánku. Aron je připomínkou schrány (archy) úmluvy, která bývala uložena ve vnitřní svatyni Jeruzalémského chrámu. Bývá zakryt oponou (parochet), která rovněž symbolizuje chrámovou oponu, která oddělovala svatyni od velesvatyně. V synagoze také bývá věčné světlo (ner tamid), symbolizující nepřetržitě hořící menoru jeruzalémského chrámu a přítomnost Boží.
Synagogy, místa ke shromáždění a modlitbám, se vyvinuly v době babylónského zajetí po zničení Prvního jeruzalémského chrámu roku 586 př. n. l. Definitivně se pak synagogální bohoslužba stala základem židovské náboženské praxe během období Druhého chrámu a de facto přejala jeho úlohu po jeho zkáze v roce 70 n. l.
Největší synagogou na světě je v současnosti Bejt ha-midraš Ger náležící gerským chasidům v Jeruzalémě s kapacitou více než 8 500 míst. Největší synagogou mimo Izrael je synagoga Temple Emanu-El v New Yorku. Největší synagogou v Evropě a třetí největší na světě je synagoga v Budapešti na ulici Dohány. Druhou největší synagogou v Evropě a čtvrtou na světě je Velká synagoga v Plzni. Nejstarší stále sloužící synagogou na světě je pražská Staronová synagoga.
V Plzni jsou dvě synagogy. Stará synagoga se nachází ve vnitrobloku západně od hotelu Slovan a jihovýchodně od novorenesančního Divadla Josefa Kajetána Tyla. Byla postavena v roce 1859. Dnes je zde zahrada vzpomínek se svědectvím o osudech plzeňské židovské komunity. Velká synagoga je pak druhou největší v Evropě (za Budapeští) a třetí na světě (největší je v Jerusalemu).
Základní kámen Velké synagogy byl položen 2. prosince roku 1888. Původní plány pocházely od vídeňského architekta Fleischera. Synagoga měla být původně postavena v gotickém slohu severského typu s vysokým průčelím a se dvěma 65 metrů vysokými štíhlými věžemi. Stropní žebrová klenba se měla skládat ze železných žeber a žulových sloupů. Městské radě se ovšem tento projekt nelíbil a proto ho odmítla. Důvodem mimo jiné bylo, že věže měly být příliš vysoké a nevhodně by tak konkurovaly věži kostela svatého Bartoloměje na plzeňském náměstí. Také styl stavby se radním nezdál vhodný, protože byl hodně podobný stylu křesťanských kostelů.
V interiéru je střední loď s bočními tzv. ženskými lóžemi v patře, pod nimi jsou přízemní arkády. Kolem lodi jakoby obíhá chodba, v průčelí zvýšená na vstupní vestibul. Vzadu za lodí na šíři lodi je kaple o půdorysu příčného obdélníka. Loď je sklenuta pěti poli křížových širokých kleneb, oddělených pasy na sloupech s ionskými hlavicemi s volutami a vejcovcem. Závěr kněžiště je půlkruhového půdorysu, trojdělený se třemi obloukovými okny, v nichž jsou z části umístěny varhany. Kněžiště je dvoustupňové. Hlavní oltář je edikulový, se svazkovými sloupy nesoucími obloukovou archivoltu s římsou. Na ní je varhanní pozitiv. Před oltářem je zlacené kované zábradlí s motivy kruhů a rozet. Po stranách oltáře se nacházejí řezané dřevěné chórové lavice pro představenstvo a duchovní. Kaple za lodí na obdélném půdorysu je plochostropá, s obdélnými štukovými nástropními zrcadly. V ose čelní stěny je menší dřevěný oltář, bílo-zlatě polychromovaný. Vstupní vestibul o půdorysu příčně položeného obdélníka je sklenut křížově s pasy. Ostatní chodby jsou plochostropé, s příčnými rámci na volutových konzolách. Okna v chodbách jsou sdružena obloukem s kovanými mřížemi.
Nové plány na zamýšlenou stavbu předložil v roce 1890 architekt Emanuel Klotz. Ten zachoval půdorys a celkovou koncepci stavby, ale změnil architektonický styl a výšku věží na 45 metrů. V návrhu projektu předložil prvky maursko–románského stylu a v bočních chodbách upravené verze monumentalistické novorenesance (snahou bylo zdůraznění, že se nejedná o křesťanský kostel, vše bylo doplněno výzdobou orientálními ornamenty). Takto předložený projekt se městské radě již zdál vhodným a tak ho schválila. Nato 6. června 1892 podepsal stavitel Rudolf Štěch s poměrně bohatou židovskou obcí smlouvu o stavbě. Ta byla dokončena již v srpnu 1893 (podle židovského kalendáře roku 5653).
Neorománská stavba nacházející se asi 350 metrů jihozápadně od vchodu do katedrály svatého Bartoloměje na náměstí Republiky byla otevřena veřejnosti dne 7. září 1893. Až do Holocaustu sloužila svým účelům.
Zděný objekt synagogy byl vystavěn na obdélném půdorysu s hlavním průčelím orientovaným do sadů Pětatřicátníků v těsném sousedství městské památkové rezervace Plzeň. Průčelí synagogy je dvouvěžové, střední část je s trojúhelným vyvrcholením. Ve vrcholu v kapličce jsou kamenné desky s Mojžíšovým desaterem. Pod lomenou římsou vimperku se nachází obloučkový vlys. V patře střední části jsou tři oblouková okna vedle sebe, dělená uvnitř ještě vždy středním prutem a jednoduchou kruhovou kružbou nahoře. V přízemí ve střední části průčelí jsou tři obloukové vchody vedle sebe s půlkruhovými archivoltami na pilířích s reliéfním pásem a ústupky. Postranní části průčelí mají vždy dole malé úzké obloukové okno, nad ním velké obloukové okno stejného druhu i velikosti jako v odpovídající úrovni středu průčelí, nad oknem obloučkový vlys, dále reliéfní pás rozvilin, součástí je římsa a obloučková galerie s koulemi v rozích. Nad bočními částmi vyrůstá vždy osmiboká věž s obloukovým oknem v každé stěně. Věž je zakončena římsou na konzolách, nahoře má cibulovou báň. Spodní část průčelí je omítaná s kvádrováním v omítce, výše je obnažené cihelné zdivo s kamennými nebo omítnutými detaily. Střecha lodi je sedlová, krytá vlákno-cementovými šablonami.
Synagoga během II. světové války posloužila fašistům jako místo srazu, odkud zdrcující většina plzeňských Židů odcházela na svoji poslední cestu, na plzeňské nádraží a odtud pak je transporty odvážely do koncentračních táborů. Tak byla zdecimována téměř dvacetitisícová komunita plzeňských Židů (po válce se jich vrátilo do Plzně jen kolem dvou set!).
Budova synagogy utrpěla válečné šrámy dne 6. května 1945 při osvobozování města americkou armádou podobně jako několik dalších plzeňských kostelů. Ve věžích kostelů byli ukryti němečtí odstřelovači a při jejich likvidaci při střelbě po nich zůstaly na fasádách stopy po více jak padesát let (komunistický režim neměl zájem o jejich opravy, ten měl jiné symboly moci). Teprve konec XX. století přinesl opravu fasády a celkovou rekonstrukci Velké synagogy, této významné dominanty centra Plzně (i dalších kostelů např. kostela sv. Jana Nepomuckého u redemptoristů na Chodském náměstí).
Po druhé světové válce byla sice synagoga navrácena židovské obci, ta však neměla dostatek sil ani prostředků a tak se zde poslední pravidelná bohoslužba konala v roce 1973 a poté byla budova uzavřena. Dalších více jak dvacet let budova chátrala, byla i vykradena.
Teprve v roce 1995 začala rekonstrukce (peníze poskytlo Ministerstvo kultury ČR), do konce roku 1997 byly dokončeny tři etapy oprav s celkovými náklady 58 milionů Kč. Dne 11. února 1998 při příležitosti židovského svátku Tu-bi švat byla synagoga opět otevřena pro veřejnost. Od této doby budova slouží jednak bohoslužbám (první se uskutečnila 20. září 1998 při svátku Erev Roš ha-šana), velmi často je využívána pro kulturní akce jako koncertní a výstavní sál.