1.světová válka
1.světová válka
Válka, která 28. července 1914 vypukla mezi Rakousko–Uherskem a Srbskem, se brzy změnila ve světový konflikt. Na jedné straně bojovaly státy Trojspolku, tvořeného Německem a Rakousko–Uherskem (Itálie, která do tohoto seskupení patřila rovněž, zůstala zpočátku neutrální, a pak se přidala na stranu jeho nepřátel), k nimž se připojilo ještě Bulharsko a Turecko, na druhé straně státy Trojdohody – Francie, Velká Británie a Rusko, k nimž se přidala celá řada států dalších, včetně USA a Japonska; celkem se do bojů zapojilo 28 států.
Každá z válčících stran se dovolávala spravedlnosti a hovořila o lásce k vlasti, o humanitě a věrnosti ideálům. Ve skutečnosti šlo všem o nové rozdělení světa a jeho bohatství. Válka, v níž na obou stranách fronty bojovalo 70 milionů lidí, z nichž téměř 10 milionů zahynulo, změnila svět k nepoznání. Když nastal v roce 1918 mír, vypadala mapa Evropy zcela jinak než před čtyřmi lety: zmizely z ní velké říše, jako bylo třeba Rakousko–Uhersko nebo Osmanská říše, jiné, jako třeba Německo či Rusko, se výrazně zmenšily.
V průběhu války se v Rusku zhroutil carský režim: v únoru 1917 zvítězila v této obrovské zemi demokratická revoluce, která prohlásila dosavadní monarchii republikou. O několik měsíců později, v listopadu téhož roku, zachvátila Rusko sovětská bolševická revoluce, která v něm nastolila úplně jiný společenský řád, než jaký vládl kdekoli jinde na světě. Řád, který si vytkl velké cíle a za svůj prvořadý úkol považoval – jak hlásal – štěstí člověka. Lidského života si však nevážil, lidské svobody ještě méně, a svých cílů chtěl dosáhnout třeba za cenu milionů mrtvých.
První světová válka také hluboce zasáhla do života českého a slovenského národa. Ukázala, že další soužití Čechů a Slováků s rakousko–uherskou říší a s Habsburky již není možné. Vedoucí osobnosti české politiky pochopily, že zůstanou– li české země součástí monarchie, bude mít válečný konflikt – ať dopadne jakkoli – pro českou společnost tragické následky a připraví ji o všechno, čeho se za poslední půlstoletí tak pracně domohla. Bylo stále zřejmější, že útočný německý nacionalismus již svému českému soupeři nedá nejmenší příležitost, lhostejno, zda Rakousko zvítězí či v boji podlehne. Jedinou možností se ukázala být úplná nezávislost na Rakousku a na Habsburcích a jí také byla příznivá jak vnitropolitická situace v oslabené monarchii, tak i situace mezinárodněpolitická.
Představitelé české politiky zprvu váhavě, pak však velmi důrazně vyhlásili své odhodlání osvobodit se v průběhu války ze svazku Rakousko–Uherska a vyhlásili mu boj. Na straně jeho nepřátel, především v Rusku, ve Francii a v Itálii vytvářeli vlastní armádu. Její vojáci se netajili odhodláním za svobodu vlasti i zemřít. Československé legie, jak byly tyto ozbrojené jednotky nazývány, svedly řadu hrdinských bitev a přesvědčily světové velmoci o právu Čechů a Slováků na vlastní stát. A čím déle válka trvala a čím více se prohlubovaly útrapy, jež s sebou přinášela, tím více se zmocňovala nespokojenost také lidí žijících doma, ve vlasti. Také oni začali pořád hlasitěji volat po svobodě a nezávislosti. Vyvrcholením spojeného úsilí domácího i zahraničního protihabsburského odboje byl vznik Československé republiky, k němuž došlo 28. října 1918.
1914, 28. 6. – v Sarajevu byl v průběhu vojenských manévrů zastřelen následník trůnu František Ferdinand d'Este. Spolu s ním zahynula jeho manželka vévodkyně Žofie. Atentát spáchal srbský nacionalista Gavrilo Princip.
1914, 25. 7. – císař František Josef I. vydal řadu nařízení, jimiž podstatně omezil demokratický systém v říši. Byla uzavřena říšská rada, sněmy jednotlivých zemí předlitavské říše a omezena platnost zákona z r. 1867 o základních občanských právech.
1914, 26. 7. – Rakousko–Uhersko vyhlásilo částečnou mobilizaci.
1914, 28. 7. – Rakousko–Uhersko vypovědělo válku Srbsku. Na stranu Srbska se postavilo Rusko, které vyhlásilo mobilizaci. V dalších dnech rychle po sobě vstoupily do války Německo, Rusko, Francie, Velká Británie a další evropské státy.
1914, 31. 7. – v Rakousko–Uhersku proběhla všeobecná mobilizace.
1914, 1. 8. – ve Francii vznikla vojenská skupina Nazdar, složená z Čechů žijících ve Francii. Skupina se stala součástí francouzské Cizinecké legie a bojovala na frontě proti Německu.
1914, 20. 8. – Češi usedlí v Rusku vytvořili samostatný oddíl ruské armády, nazvaný Česká družina. Od 17. 12. 1914 mohli do České družiny vstupovat také čeští a slovenští zajatci.
1914, 2. 9. – v Chicagu (USA) vzniklo České národní sdružení, které se stalo oporou české a slovenské odbojové akce proti Rakousko–Uhersku.
1914, 4. 9. – policie zatkla vůdce české národně sociální strany Václava J. Klofáče, poté následovaly policejní zásahy proti národně sociální straně jako celku.
1914, 21. 9. – do Švýcarska odjel Lev Sychrava, politik spolupracující se Státoprávně pokrokovou stranou, aby v zemích nepřátelských Rakousko–Uhersku pracoval ve prospěch české nezávislosti. V listopadu téhož roku jej následovali další členové Strany státo právně pokrokové.
1914, 26. 10. – na východní frontě přešlo na stranu Rusů šest setnin 36. pěšího pluku, složeného převážně z českých vojáků.
1914, 23. 11. – v Ostravě byl popraven Slavomír Kratochvíl za rozšiřování protirakouských letáků, 9. 12. byl ze stejného důvodu popraven Evžen Matějka a 23. 12. redaktor Josef Kotek.
1914, 17. 12. – prof. Tomáš G. Masaryk odjel do Itálie, aby v neutrálních státech získal informace o válečných plánech Dohody – států, které bojovaly proti Rakousko–Uhersku a Německu. Ze zahraničí se již nevrátil a v Curychu zahájil odbojovou činnost, směřující k osamostatnění českých zemí.
1915, březen – v Praze se ustavila skupina českých politiků, kteří chtěli v českých zemích vytvořit příznivé podmínky pro činnost zahraničního odboje. Po válce byla skupina označována jako Česká Mafie. Až do svého odchodu do zahraničí (3. 9. 1915) v ní nejvýznamnější roli hrál Edvard Beneš.
1915, 3. 4. – 28. pěší pluk „Pražský“, tvořený většinou českými vojáky, přeběhl na stranu Rusů.
1915, 21. 5. – policie zatkla předsedu mladočeské strany Karla Kramáře. Byl obviněn z velezrady a v soudním procesu odsouzen k smrti. Následovalo zatčení dalších českých politiků – Aloise Rašína, Viktora Dyka a jiných.
1915, 23. 5. – Itálie vypověděla válku Rakousko–Uhersku. Tím se rozšířily možnosti pro činnost české protirakouské skupiny v zahraničí.
1915, 6. 7. – při příležitosti 500. výročí upálení Jana Husa zahájil Tomáš G. Masaryk veřejně odboj proti Rakousko–Uhersku a za svůj cíl vyhlásil nezávislé Československo.
1915, 3. 9. – byl založen Český zahraniční komitét, který sjednocoval činnost českých odbojových organizací v cizině. Jeho předsedou se stal Tomáš G. Masaryk.
1915, 22. 10. – zástupci Českého národního sdružení a Slovenské ligy uzavřeli v Clevelandu (USA) dohodu o jednotném postupu k vytvoření nezávislého federativního státu Čechů a Slováků po rozbití Rakous ko–Uherska.
1915, 14. 11. – Český zahraniční komitét vydal v Paříži prohlášení, v němž za svůj cíl označil vytvoření samostatného československého státu.
1915, 23. 11. – rakouské úřady rozpustily Českou obec sokolskou a Svaz slovanského sokolstva pro „bratrské smýšlení k Rusku a Srbsku”.
1916, únor – Český zahraniční komitét byl přeměněn v Národní radu československou. Jejím předsedou se stal Tomáš G. Masaryk, tajemníkem Edvard Beneš.
1916, 18. 7. – do Ruska přicestoval agrární poslanec Josef Dürich, který zde měl posílit československý zahraniční odboj. Měl však odlišné představy než Národní rada československá v Paříži a svou činností vnesl do odbojových skupin v Rusku rozkol.
1916, 11. 11. – většina českých poslanců zvolených do říšské rady vytvořila jednotný Český svaz, jímž chtěla překonat dosavadní stranickou řevnivost. Současně vznikl Národní výbor jako vrcholný představitel české politiky ve vlasti. Oba orgány vydaly při svém ustavení projev věrnosti monarchii.
1916, 21. 11. – zemřel císař František Josef I. Novým panovníkem se stal arcivévoda Karel, syn jeho synovce Oty.
1917, 10. 1. – vlády států Dohody vydaly prohlášení, v němž se uvádělo, že jedním z cílů jejich válečného úsilí je také „osvobození Čechoslováků z cizí nadvlády”. Byl to významný úspěch československého zahraničního odboje.
1917, 17. 1. – v Itálii byl založen Český dobrovolnický sbor.
1917, 31. 1. – vedení Českého svazu ve vlasti odmítlo snahy zahraničního odboje a vydalo prohlášení o věrnosti českého národa říši.
1917, 25. 4. – v Prostějově vypukly hladové demonstrace. K jejich potlačení nasadily úřady armádu. Při střetnutí zahynulo 23 osob a 38 bylo raněno.
1917, 16. 5. – Tomáš G. Masaryk přijel do Petrohradu, aby přispěl k rychlejšímu vytváření československé dobrovolnické armády.
1917, 17. 5. – z iniciativy šéfa činohry Národního divadla v Praze Jaroslava Kvapila vznikl otevřený dopis Českému poselstvu na radě říšské, jenž odmítal politiku a prohlášení Českého svazu. Podepsalo jej 222 českých spisovatelů, dopis je znám také jako Manifest spisovatelů.
1917, 30. 5. – z rozhodnutí císaře Karla I. zahájila opět činnost říšská rada. V zahajovacím zasedání vystoupil jménem Českého svazu František Staněk a žádal, aby monarchie byla přetvořena ve spolkový stát svobodných a rovnoprávných národů. Kromě něj vystoupil se svým vlastním prohlášením národně sociální poslanec Antonín Kalina, který se otevřeně přihlásil k československému zahraničnímu odboji.
1917, 30. 5. – v Praze se konalo veřejné shromáždění, které požadovalo zřízení československého státu.
1917, 2. 7. – československá brigáda v Rusku dosáhla po boku ruské armády skvělého vítězství v bitvě u Zborova na Ukrajině.
1917, 28. 9. – na zasedání zastupitelstva výkonného výboru sociálně demokratické strany v Praze došlo ke změně dosavadní prorakouské politiky strany, prosazované Bohumírem Šmeralem. Sociální demokracie nyní začala podporovat politiku směřující k samostatnosti českých zemí.
1917, 9. 10. – ruská vláda povolila další rozšíření československého zahraničního vojska. Vznikl československý armádní sbor v Rusku, jehož politické vedení bylo svěřeno Národní radě československé. V prosinci téhož roku uznala také francouzská vláda pravomoc Národní rady československé nad československými vojenskými jednotkami ve Francii.
1918, 6. 1. – v Praze se konalo shromáždění českých poslanců zvolených do říšské rady a do zemských sněmů v celé Koruně české. Vydali prohlášení známé jako Tříkrálová deklarace. Požadovali v něm samostatný stát pro Čechy a Slováky na základě práva na sebeurčení národů.
1918, 1.–3. 2. – na základně rakousko–uherského loďstva v Boce Kotorské vypukla vzpoura nespokojených námořníků. Mezi jejími strůjci, kteří byli později popraveni, byl také český námořník František Raš.
1918, 9. 2. – ve snaze zjednodušit český politický život se sloučily Národní strana svobodomyslná (mladočeská), Státoprávně pokroková strana a Moravskoslezská lidová strana v jeden celek – Českou státoprávní demokracii. Později se připojila také Národní strana (staročeská). Vedoucí místa v nové straně zaujali Karel Kramář a Alois Rašín.
1918, 3. 3. – bolševické vedení Ruska uzavřelo v Brestu–Litevském mír s Německem a Rakousko–Uherskem. Tímto krokem se situace československého odboje v Rusku značně ztížila a jeho vedení rozhodlo o přesunu čs. zahraničního vojska do Francie.
1918, 8.–13. 3. – československé vojsko na Rusi se společně s jednotkami bolševické Rudé armády střetlo u Bachmače s německým vojskem. Vítězství, kterého společně dosáhly, umožnilo zahájit odchod z Ukra jiny na východ Ruska, odkud měla čs. armáda směřovat do Francie.
1918, 1. 4. – národně sociální strana se sloučila se skupinou anarchistů a přejmenovala se na Československou stranu socialistickou.
1918, 8.–10. 4. – v Římě se konal Kongres utlačovaných rakousko–uherských národů, který vyhlásil právo každého národa, který zde byl zastoupen, na vlastní národní stát.
1918, 13. 4. – v Obecním domě v Praze se shromáždili představitelé českého kulturního a politického života a stvrdili zde svým souhlasem „Národní přísahu”, kterou přednesl spisovatel Alois Jirásek.
1918, 21. 4. – Národní rada československá a italská vláda uzavřely dohodu o postavení československého vojska v Itálii.
1918, 2. 5. – nejvyšší velení států bojujících proti Německu a Rakousko–Uhersku rozhodlo, že čs. vojsko na Rusi má být co nejrychleji dopraveno na francouzskou frontu. Jednotky, nacházející se západně od města Omsk, měly odjet přes přístavy Archangelsk a Murmansk, jednotky na východ od Omska měly pokračovat v cestě přes Vladivostok. Velení čs. vojska však rozdělení svých jednotek odmítlo.
1918, 14. 5. – na nádraží v Čeljabinsku došlo ke střetnutí mezi československými vojáky a rakousko–uherskými zajatci, které přerostlo ve střet s bolševickým velením města.
1918, 20. 5. – v Čeljabinsku začal I. sjezd československých legií v Rusku. Odmítl cestu do Francie přes Archangelsk a rozhodl, že cestu do Vladivostoku si Čechoslováci vynutí třeba násilím.
1918, 21. 5. – v Rumburku v severních Čechách vypukla vzpoura náhradního praporu 7. střeleckého pluku. Vzpoura byla potlačena, 10 jejích účastníků popraveno.
1918, 25. 5. – československé vojsko na Rusi zahájilo ozbrojený boj s jednotkami sovětské armády, ve snaze vynutit si další cestu na východ.
1918, 30. 5. – předseda Národní rady československé Tomáš G. Masaryk podepsal v Pittsburghu (USA) dohodu se zástupci slovenských organizací, která schvalovala spojení Slováků s Čechy v samostatné republice. Smlouva Slovákům zaručovala vlastní administrativu a sněm.
1918, 29. 6. – vláda Francouzské republiky uznala právo československého národa na samostatnost a uznala Národní radu československou jako „základ příští vlády československé”.
1918, 13. 7. – v Praze se ustavil Národní výbor československý, jako vrcholný orgán české politiky ve vlasti, který měl postupovat v souladu s československým zahraničním odbojem. Předsedou se stal Karel Kra mář.
1918, 9. 8. – vláda Velké Británie oznámila, že uznává Národní radu československou a současně také československou armádu jako jednotku bojující po boku Spojenců.
1918, 3. 9. – vláda USA uznala Národní radu československou za vládu nezávislého státu.
1918, 6. 9. – představitelé Československé strany socialistické a strany sociálně demokratické utvořili Socialistickou radu. Její členové předkládali na schůzích Národního výboru československého společné návrhy.
1918, 21. 9. – československé jednotky v Itálii dosáhly významného vítězství v bitvě u Doss Alto.
1918, 14. 10. – české země zachvátila generální stávka, kterou zorganizovala Socialistická rada. Na mnoha místech došlo v jejím průběhu k vyhlášení samostatné Československé republiky.
1918, 14. 10. – v Paříži bylo oznámeno utvoření zatímní československé vlády s Tomášem G. Masarykem jako prezidentem, předsedou ministerské rady a ministrem financí, Edvardem Benešem jako ministrem zahraničních věcí a vnitra, a Milanem R. Štefánikem jako ministrem války.
1918, 15. 10. – Francie veřejně uznala „zatímní vládu zemí československých”, brzy ji následovaly další spojenecké státy.
1918, 17. 10. – prezident Masaryk předal vládě USA tzv. Washingtonskou deklaraci, která vyhlašovala československou samostatnost. Následujícího dne byl text deklarace zveřejněn.
1918, 18. 10. – prezident USA Woodrow Wilson odmítl v odpovědi na mírové návrhy Rakousko–Uherska nabízenou autonomii pro Čechoslováky a Jihoslovany jako nedostačující.
1918, 21. 10. – Křesťanskosociální strana pro Čechy i Moravu a Katolická strana národní na Moravě se sloučily v jeden celek a přijaly název Československá strana lidová.
1918, 28. 10. – delegace Československého národního výboru vedená Karlem Kramářem a Českého svazu vedená Gustavem Habrmanem zahájila v Ženevě jednání s Edvardem Benešem o budoucí podobě samostatného státu. V Ženevě zastihla účastníky jednání zpráva o vyhlášení nezávislosti.