2.světová válka
2.světová válka
Dne 14. března 1939 vyhlásilo Slovensko nezávislost a Maďarsko začalo obsazovat území Podkarpatské Rusi. Jen o pár hodin později obsadila německá armáda zbytek Čech a Moravy a Hitler na jejich území vyhlásil protektorát. Československá republika přestala existovat, dokonce i v té nedůstojné podobě, v níž přežívala poté, co přistoupila na podmínky stanovené mnichovskou dohodou. Nacistické Německo získalo jejím rozbitím a ovládnutím hodně. Hitlerova armáda dostala do rukou nejen kompletní výzbroj československého vojska, ale i neporušené zbrojovky a vlastně celou průmyslovou základnu bývalého státu.
Český národ se ocitl v tragické situaci. Německo, které se stalo pánem nad jeho osudy, bylo silnější než kdy předtím a navenek zcela neotřesitelné. Okupanti začali okamžitě zavádět režim, který měl z protektorátu udělat pevnou a nedílnou součást nacistické říše. Vedle prvních zákroků proti české inteligenci, bývalým důstojníkům a legionářům, začali postupem doby přijímat také protižidovská opatření, která byla od nástupu nacismu k moci běžná v Německu. Tisíce československých občanů, kteří podle zvrhlých nacistických teorií patřili k méněcenné rase, se staly obětí vyhlazovacích táborů. Stejně nelidská praxe byla uplatňována i proti Cikánům žijícím v českých zemích. Současně nacisté propracovávali velkoryse pojaté plány na germanizaci, případně vyhubení či přesídlení celého českého národa.
Nic nenasvědčovalo tomu, že by se poměry měly nějakým způsobem změnit k lepšímu. Francie a Anglie, na které bývalá republika spoléhala nejvíc, se netajily svým úmyslem odvrátit hrozící válku třeba i dalšími ústupky útočníkovi. A Sovětský svaz, k němuž tolik lidí upínalo ještě zcela nedávno všechny své naděje, se pozvolna měnil v Hitlerova věrného spojence – 23. srpna 1939 uzavřely oba státy pakt o neútočení a tajnou dohodu o rozdělení sfér vlivu v Evropě. Nikdy předtím se neocitla ve větším nebezpečí samotná existence českého národa.
Teprve německý útok na Polsko 1. září
Od samého začátku okupace se na území Protektorátu Čechy a Morava organizoval odboj. Nejprve vojáci a postupně i ostatní vlastenci se zapojovali do tajné práce proti nepříteli. Hlavní pozornost se soustřeďovala na shromažďování zpráv a jejich odesílání rozvědkám států, bojujících proti Německu. Později přišly na řadu sabotáže, rozšiřování letáků, ojediněle i stávky. Pro jiné formy odboje nebyly v českých zemích podmínky. Okupanti na každý projev odporu reagovali s bezohlednou krutostí – dokazuje to například zákrok proti studentům a uzavření českých vysokých škol hned na podzim roku 1939. Nejpádnější odpovědí nacistům byl atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který uskutečnili čeští a slovenští výsadkáři. Němci pak rozpoutali novou vlnu teroru, jíž padly za oběť tisíce lidí.
Okamžitě po vypuknutí války se v zahraničí začal organizovat odboj, směřující ke znovuzískání státní nezávislosti. Ve Francii a po její porážce ve Velké Británii působila československá politická reprezentace, do jejíhož čela se postavil bývalý prezident Edvard Beneš. Vznikla exilová vláda, které se dostalo uznání států bojujících proti Němcům a formovala se zahraniční československá armáda. Byli to nejdříve letci, kteří dostali příležitost ukázat, jak bylo Československo připraveno se bránit.
Avšak teprve Hitlerův útok na Sovětský svaz, který způsobil, že Německo muselo bojovat na dvou frontách současně, vzbudil opravdovou naději na vítězství. Tehdy také vedení Komunistické strany Československa, které našlo v Moskvě útočiště, vyzvalo své stoupence k boji proti okupantům. Válka na východě umožnila, aby se také zde vytvořila československá vojenská jednotka, jejíž příslušníci umírali za svobodu své vlasti.
Postupně, jak spojenci v boji proti Hitlerovi získávali převahu a osvobozovali jednu část Evropy za druhou, začaly se rodit plány a úvahy o poválečném uspořádání světa. Západní politikové si uvědomovali stále jasněji, že nebudou mít dostatek sil, aby zamezili sovětské převaze ve střední Evropě. Pochopil to také Edvard Beneš, který 12. prosince 1943 v Moskvě uzavřel smlouvu o spojenectví a poválečné spolupráci Československa se Sovětským svazem. Rovněž komunističtí vůdcové v Moskvě si uvědomili, jak příznivě se situace pro ně změnila. Vyvíjeli proto na Edvarda Beneše a exilovou vládu stále silnější tlak a díky sovětské podpoře se jim podařilo získat postavení, jaké neměli nikdy předtím.
Dosáhli toho, že když válka končila a československá vláda se chystala k návratu do vlasti, směřovala její cesta do Prahy přes Moskvu. Do Československa však nepřijel kabinet, který po celou válku řídil boj proti okupantům, ale vláda zcela nová, kterou Edvard Beneš jmenoval 4. dubna 1945. Nebyla v ní už řada mužů, kteří mu v Londýně obětavě pomáhali; významné zastoupení v ní však měli komunisté. Jejich vliv se projevil při vypracování takzvaného Košického vládního programu, který vytyčoval hlavní úkoly vlády a který se stal východiskem pro budování poválečné republiky. A nepolevil ani poté, když se vláda vrátila domů. Naopak, vliv komunistů na běh věcí veřejných stále sílil.
1939, 16. 3. – Adolf Hitler vydal výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Slovo „protektorát“ v češtině znamená „území pod ochranou silnějšího“ a Hitler měl v tomto případě vzor ve smlouvě mezi Francií a tuniským bojem z r. 1881. Smlouva byla neobyčejně ponižující a české země jí byly postaveny do větší závislosti na Německu, než jakou znamenaly jiné dosavadní protektoráty.
1939, 16. 3. – státní prezident Emil Hácha jmenoval novou vládu, jejímž předsedou se stal Rudolf Beran. Vláda neměla možnost samostatného rozhodování a její pravomoc se vztahovala jen na české obyvatelstvo.
1939, 18. 3. – Adolf Hitler jmenoval Konstantina von Neuratha prvním protektorem Protektorátu Čechy a Morava. Jeho zástupcem se stal bývalý vlivný činitel Sudetoněmecké strany Karl H. Frank.
1939, 21. 3. – protektorátní vláda podnikla kroky k vybudování Národního souručenství – organizace, která měla sdružovat všechny Čechy a která měla v podmínkách okupace nahradit bývalé politické strany.
1939, březen – na území Čech a Moravy se začaly vytvářet první protiněmecké odbojové organizace. Vojáci, kteří se nesmířili s okupací, založili tajnou organizaci Obrana národa, vznikla organizace Politické ústředí, jež se zaměřovala především na zpravodajskou činnost, a vytvářela se rozvětvená ilegální síť Petiční výbor Věrni zůstaneme.
1939, 18.–20. 4. – v USA vznikla Československá národní rada v Americe, která sdružovala zdejší krajanské organizace.
1939, 27. 4. – státní prezident Emil Hácha jmenoval novou vládu Protektorátu Čechy a Morava, jejímž předsedou se stal bývalý legionář a generál čs. armády Alois Eliáš.
1939, 6. 5. – z Litoměřic, které zůstaly v území odstoupeném nacistickému Německu, byly do Prahy převezeny ostatky Karla Hynka Máchy. Tato událost se stala příležitostí k rozhodnému vyjádření odporu proti německé okupaci.
1939, 21. 6. – říšský protektor Konstantin von Neurath přikročil na území protektorátu k zavádění protižidovských nařízení platných na území Německa. První bylo nařízení o židovském majetku, které umožňovalo jeho zabavení.
1939, červen – v Paříži byl pod vedením Jana Švermy, Viliama Širokého a Bruno Köhlera ustaven zahraniční sekretariát KSČ.
1939, 1. 9. – vypukla 2. světová válka. Německo zaútočilo na Polsko. Na území protektorátu zatkli Němci celou řadu významných osobností českého kulturního a veřejného života.
1939, 3. 9. – prezident Polské republiky Ignacy Mosicki vydal dekret o vytvoření Legionu Čechů a Slováků v Polsku, který měl 960 příslušníků a účastnil se bojů proti Němcům v okolí města Tarnopol.
1939, 18. 9. – v důsledku rozkladu polské obrany a rychlého postupu Němců ustoupil Legion Čechů a Slováků z Polska na území SSSR, kde byli jeho příslušníci internováni ve sběrném táboře.
1939, 29. 9. – ve Francii byl vytvořen Československý 1. pěší prapor. Stal se základem nové zahraniční armády na Západě, která bojovala za svobodu vlasti.
1939, 1. 10. – okupační úřady zavedly v protektorátu lístky na potraviny, později následovalo také přídělové hospodaření s textilem a obuví.
1939, 2. 10. – československý vyslanec ve Francii Štefan Osuský a francouzský ministerský předseda Edouard Daladier podepsali dohodu o vytvoření československého vojska ve Francii.
1939, 28. 10. – u příležitosti státního svátku Československé republiky a 20. výročí jejího vzniku se na území protektorátu konaly demonstrace proti okupantům. Největší byly v Praze, kde byla při srážkách s nacisty řada osob zraněna.
1939, 15. 11. – v Praze se konal pohřeb Jana Opletala, studenta Karlovy univerzity, který byl v průběhu demonstrací konaných 28. 10. těžce zraněn a svému zranění podlehl. Pohřeb se stal příležitostí k novým projevům odporu proti německé okupaci.
1939, 17. 11. – nacisté obsadili všechny české vysoké školy, nařídili jejich uzavření, pozatýkali studentské předáky a 9 z nich popravili, na 1200 vysokoškoláků odvlekli do koncentračních táborů.
1939, 17. 11. – vláda Francouzské republiky uznala Československý národní výbor za představitele československé emigrace. Vláda Velké Británie udělala stejný krok 20. 12.
1940, 5. 1. – Československý národní výbor vydal v Paříži manifest, jímž se přihlásil mezi státy, bojující proti Německu. Za hlavní svůj cíl vyhlásil obnovení nezávislého Československa.
1940, 9. 7. – Československý národní výbor se rozhodl vytvořit na půdě Velké Británie tzv. prozatímní státní zřízení, představované úřadem prezidenta, vládou a Státní radou. Prezidentem se stal Edvard Beneš, předsedou vlády lidovec Jan Šrámek, Státní rada měla působit jako „poradní orgán“ prezidenta. Je jím předsedou se stal sociální demokrat Rudolf Bechyně.
1940, 12. 7. – ve Velké Británii byla vytvořena 310. čs. stíhací peruť – jednotka válečných letců, kteří pomáhali odrazit německé letecké útoky na Anglii. Dne 3. 8. vznikla 311. čs. bombardovací peruť a 5. 9. 312. čs. stíhací peruť.
1940, 21. 7. – vláda Velké Británie uznala prozatímní čs. vládu.
1940, 18. 8. – začala bitva o Anglii. Útoky německého letectva pomáhali odrazit také českoslovenští letci.
1940, 30. 9. – britský ministerský předseda Winston Churchill odmítl v rozhlasovém projevu mnichovskou dohodu. V době jejího uzavření byl v opozici vůči vládě Nevilla Chamberlaina.
1940, 1. 10. – Německo si vymohlo uzavření celní unie s protektorátem. Toto opatření mu umožnilo ovládat a využívat české hospodářství.
1940, 11. 11. – polská a československá exilová vláda vydaly prohlášení, že jsou po skončení války rozhodnuty k nejužší politické a hospodářské spolupráci.
1941, únor – německá tajná policie (GESTAPO) zasadila těžký úder ilegální Komunistické straně Československa a pozatýkala její vedení.
1941, 10. 5. – ve Velké Británii byla vytvořena 313. stíhací peruť.
1941, 18. 7. – britská vláda uznala definitivně čs. vládu v Londýně.
1941, 18. 7. – představitelé československé exilové vlády a SSSR podepsaly dohodu o výměně vyslanců a o budování čs. vojenské jednotky na území SSSR. Sovětský svaz tím uznal prozatímní čs. vládu v Londýně za rovnoprávného partnera a člena protihitlerovské koalice.
1941, 11. 9. – v Jinonicích v Čechách vypukla v továrně Walter stávka. Byla to jedna z mála stávek, k nimž na území protektorátu v období 2. světové války došlo. Byla tvrdě potlačena a 69 stávkujících bylo zatčeno.
1941, 27. 9. – vzhledem k rostoucím nepokojům a zvětšujícímu se počtu sabotáží na území protektorátu odvolal Hitler protektora Konstantina von Neuratha (oficiálně odešel na „zdravotní dovolenou“) a zastupujícím říšským protektorem jmenoval Reinharda Heydricha, významného činitele nacistické policie.
1941, 28. 9. – Reinhard Heydrich vyhlásil na území Protektorátu Čechy a Morava stanné právo, nechal zatknout předsedu protektorátní vlády generála Eliáše, který byl v kontaktu s čs. emigrací v Londýně, a nařídil popravu zatčených činitelů odbojové organizace Obrana národa a Sokola.
1941, 2. 10. – Reinhard Heydrich na shromáždění nacistických činitelů z protektorátu nastínil svůj program vyhubení a germanizace českého národa.
1941, 13. 10. – českoslovenští vojáci nastoupili k obraně severoafrického města Tobruk, obleženého německým a italským vojskem.
1941, 16. 10. – z Prahy byl vyslán první transport českých židů do Lodže v Polsku. Dne 4. 12. odešel první transport českých židů do Terezína.
1941, 1. 11. – někteří představitelé komunistické emigrace v Londýně byli jmenováni členy Státní rady.
1942, 19. 1. – zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich zrušil „občanský výjimečný stav“ v protektorátu. Státní prezident Emil Hácha současně jmenoval novou protektorátní vládu, jejímž předsedou byl Jaroslav Krejčí. Ministrem hospodářství v tomto kabinetu byl říšský Němec Walter Bertsch, hlavním duchem uvědomělé kolaborace s Němci byl ministr školství a vedoucí úřadu lidové osvěty Emanuel Moravec.
1942, 19. 1. – představitelé československé a polské exilové vlády v Londýně vydali polsko–československou deklaraci, která hovořila o možnosti poválečné konfederace obou států.
1942, únor – v Buzuluku na území Sovětském svazu se vytvářel I. československý samostatný prapor v SSSR. Jeho velitelem se stal podplukovník Ludvík Svoboda.
1942, 27. 5. – českoslovenští výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš provedli s pomocí domácího odboje atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Heydrich utrpěl těžké zranění.
1942, 28. 5. – vláda Protektorátu Čechy a Morava vydala nařízení o založení Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Předsedou této organizace, která měla vychovávat českou mládež ke spolupráci s německými okupanty, byl ministr Emanuel Moravec.
1942, 1. 6. – nacisté popravili spisovatele Vladislava Vančuru, člena KSČ, který se zapojil do protiněmecké ho odboje.
1942, 4. 6. – Reinhard Heydrich zemřel na následky zranění, které mu způsobili atentátníci. Novým zástupcem říšského protektora se stal generál policie Kurt Daluege.
1942, 5. 6. – v Praze na Staroměstském náměstí se konalo shromáždění více než 60 000 lidí, které mělo slíbit věrnost českého národa nacistické třetí říši a odsoudit atentát na Heydricha. Hlavní projev pronesl Emanuel Moravec. V následujících dnech se podobná shromáždění konala i v ostatních městech protektorátu. Celou sérii uzavřel stotisícový tábor Pražanů na Václavském náměstí.
1942, 10. 6. – nacisté vyhladili obec Lidice na Kladensku, neboť její obyvatelé údajně napomáhali atentátu na Heydricha. Toto obvinění se nezakládalo na pravdě. 192 mužů bylo zastřeleno, 196 žen uvrženo do koncentračního tábora, děti byly buď dány na převychování do německých rodin nebo zabity v některém z koncentračních táborů.
1942, 18. 6. – Němci na základě udání objevili v kostele Karla Boromejského v Praze úkryt československých vojáků, kteří provedli atentát na Heydricha. Po hrdinném odporu se za bezvýchodné situace zastřelili.
1942, 24. 6. – osadu Ležáky ve východních Čechách postihl stejný osud jako Lidice. Obyvatelé byli zastřeleni nebo odvlečeni do koncentračních táborů, domy vypáleny a srovnány se zemí.
1942, 3. 7. – zastupující říšský protektor Kurt Daluege zrušil výjimečný stav v Protektorátu Čechy a Morava. Obětí nacistického teroru po atentátu na Heydricha se stalo více než 3100 Čechů.
1942, 5. 8. – vláda Velké Británie odvolala svůj souhlas s mnichovskou dohodou a svůj postup odůvodnila tím, že „Německo úmyslně zničilo ujednání o Čes koslovensku z roku 1938“.
1942, 29. 9. – Francouzský národní výbor vedený generálem de Gaullem, který představoval francouzský protiněmecký odboj ve Velké Británii, prohlásil, že mnichovskou dohodu pokládá od začátku za neplatnou.
1942, 26. 10. – vláda USA uznala definitivně československou vládu v Londýně.
1943, 8. 3. – 1. samostatný československý prapor v SSSR svedl bitvu s německými jednotkami u Sokolova. V boji měl velké ztráty, mezi padlými byl i nadporučík Otakar Jaroš, který byl jako první cizinec vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu.
1943, 1. 5. – představitelé Československé sociálně demokratické strany dělnické, Komunistické strany Československa a Československé strany národně socialistické v exilu vydali společné prohlášení o jednotném postupu v boji proti německým okupantům. Prohlášení se stalo východiskem pro společný postup i v poválečném období.
1943, 20. 8. – Adolf Hitler jmenoval novým říšským protektorem v Protektorátu Čechy a Morava bývalého ministra vnitra nacistické třetí říše Wilhelma Fricka. Hlavní pravomoci však získal státní ministr, jímž se stal bývalý předák Sudetoněmecké strany Karl H. Frank.
1943, 1. 9. – československá vojenská jednotka ve Velké Británii byla reorganizována v Československou samostatnou obrněnou brigádu.
1943, říjen – v jugoslávských horách vznikla v rámci partyzánského hnutí I. československá partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova. Jejími členy byli převážně Češi a Slováci usedlí v Jugoslávii.
1943, 12. 12. – při návštěvě Edvarda Beneše v Sovětském svazu byla podepsána Československo–sovětská smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a spolupráci.
1943, 13.–20. 12. – při svém pobytu v SSSR jednal Edvard Beneš s představiteli KSČ o podobě poválečné republiky.
1944, 23. 1. – z iniciativy Emanuela Moravce byla na území protektorátu založena Liga proti bolševismu, která měla pro spolupráci s Němci získat odpůrce komunismu z řad Čechů. Pro její neskrývanou pronacistickou orientaci ji zdrcující většina veřejnosti odmítla.
1944, 10. 4. – samostatná československá brigáda v SSSR byla z rozhodnutí nejvyššího sovětského velení rozšířena na 1. československý armádní sbor v SSSR.
1944, jaro – exilová vláda v Londýně vyslala na území Moravy a Čech několik výsadkových skupin, které zde měly vybudovat zpravodajskou síť.
1944, 20. 4. – československá vláda v Londýně vydala vyhlášku o trvání branné pohotovosti státu.
1944, 3. 5. – v Sovětském svazu vznikla 128. československá letecká peruť.
1944, 8. 5. – poté, co se sovětské jednotky přiblížily k východním hranicím republiky, byla uzavřena československo–sovětská dohoda o vztazích mezi čs. a sovětskými úřady po vstupu Rudé armády na území ČSR.
1944, květen – část tzv. Českého vládního vojska byla přesunuta ke strážní službě do Itálie. Mnozí jeho příslušníci přeběhli k italským partyzánům.
1944, 6. 6. – spojenecká vojska provedla invazi do Francie. Na zabezpečování úspěšného výsadku se podílela československá stíhací skupina.
1944, léto – rozvoj partyzánského hnutí na území Protektorátu Čechy a Morava. Jednou z nejvýznamnějších organizací byla Rada tří (R–3), složená převážně z bývalých vojáků československé armády.
1944, 30. 6. – Edvard Beneš jmenoval ministra Františka Němce vládním zástupcem pro československá území o svobozená Rudou armádou. Jeho zástupcem se stal generál Rudolf Viest.
1944, 22. 8. – československá vláda v exilu a vláda Francouzské republiky vydaly společné prohlášení o obnovení spojenecké smlouvy mezi oběma zeměmi.
1944, 29. 8. – na Slovensku vypuklo povstání proti fašistické vládě a proti německým jednotkám, které začaly obsazovat slovenské území. Slovenské národní povstání se přihlásilo k existenci Československé republiky a k londýnské exilové vládě. Na straně povstalců bojovalo množství občanů české národnosti.
1944, 8. 9. – Rudá armáda zahájila karpatsko–dukelskou operaci, která měla otevřít cestu na Slovensko.
1944, 21. 9. – sovětské jednotky osvobodily první československou obec – vesnici Kalinov na východním Slovensku.
1944, 26. 9. – italská vláda prohlásila, že pokládá za neplatnou mnichovskou dohodu a vídeňskou arbitráž a to od samého počátku.
1944, 5. 10. – Československá samostatná obrněná brigáda zahájila obléhání přístavu Dunkerque.
1944, 6. 10. – příslušníci 1. československého armádního sboru překročili v Dukelském průsmyku státní hranici a vstoupili na československé území.
1944, 7. 10. – ministr František Němec, vládní zmocněnec pro osvobozené území ČSR přiletěl na Slovensko. Setkal se však s nečekanými problémy – Slovenská národní rada mu odmítla předat moc, na problémy narážel i na Podkarpatské Rusi, kde sovětské velení podporovalo hnutí za připojení této části Československa k Sovětskému svazu.
1944, 1. 12. – Národní rada Zakarpatské Ukrajiny, organizovaná za pomoc a z popudu sovětských úřadů, vyzvala ministra Františka Němce, aby se svými spolupracovníky do tří dnů opustil zemi.
1944, 4. 12. – sovětské jednotky zaujaly pozice na řece Ondavě. Tím byl splněn úkol karpatsko–dukelské operace, která prakticky skončila – otevřít Rudé armádě cestu na Slovensko.
1944, 11. 12. – ministr František Němec ustoupil nátlaku a z osvobozeného československého území se vrátil zpět do Moskvy.
1944, 27. 12. – státní ministr Protektorátu Čechy a Morava Karl H. Frank vydal nařízení o pracovní mobilizaci českých mužů do 45 let. Jejich úkolem bylo podílet se na zákopových pracech na Moravě, které měly přispět k zastavení sovětských vojsk.
1945, 19. 1. – státní prezident Emil Hácha jmenoval poslední vládu Protektorátu Čechy a Morava. Jejím předsedou se stal Richard Bienert.
1945, 22.–29. 3. – v Moskvě probíhala jednání zástupců demokratických stran (Československá strana národně socialistická, Československá sociálně demokratická strana dělnická a Československá strana lidová) a Komunistické strany Československa a Slovenské národní rady o o složení a programu první vlády osvobozené Československé republiky. Účastníci se shodli na tom, že politický život v nové republice se má odehrávat v rámci tzv. Národní fronty.
1945, 26. 3. – Rudá armáda osvobodila první obec v českých zemích – Sudice na území Slezska.
1945, 4. 4. – Edvard Beneš jmenoval v Košicích první vládu osvobozené Československé republiky, která byla zvána vládou Národní fronty. Jejím předsedou se stal Zdeněk Fierlinger. Edvard Beneš současně rozpustil Státní radu.
1945, 5. 4. – vláda Československé republiky schválila na svém prvním zasedání v Košicích svůj program, který získal označení Košický vládní program.
1945, 8. 4. – představitelé Komunistické strany Československa ustavili v Košicích svůj první ústřední výbor. Předsedou strany byl zvolen Klement Gottwald.
1945, 18. 4. – americká 3. armáda vedená generálem George Pattonem vstoupila na území ČSR.
1945, 19. 4. – nacisté vypálili moravskou obec Ploština za pomoc partyzánům; 24 jejích obyvatel našlo smrt v plamenech.
1945, 22. 4. – Rudá armáda osvobodila Opavu.
1945, 26. 4. – Rudá armáda osvobodila Brno.
1945, 29.–30. 4. – v Praze se konala ustavující schůze České národní rady, jejím předsedou se stal prof. Albert Pražák.
1945, 30. 4. – Rudá armáda osvobodila Ostravu.
1945, 1. 5. – v Přerově, okupovaném dosud nacisty, vypuklo protiněmecké povstání. Bylo tvrdě potlačeno a vyžádalo si velké oběti na lidských životech.
1945, 5. 5. – v Praze vypuklo široce založené povstání proti německým okupantům.
1945, 5. 5. – Sovětský svaz informoval velení americké armády o připravované operaci směřující k osvobození Prahy a vyzvalo je, aby americká vojska nepřekračovala dříve dojednanou linii České Budějovice – Plzeň – Karlovy Vary.
1945, 5. 5. – nacisté vypálili moravskou obec Javoříčko a zavraždili 38 jeho obyvatel.
1945, 6. 5. – Rudá armáda zahájila postup směrem ku Praze.
1945, 6.–7. 5. – německé vojsko a oddíly SS zahájily útok na Prahu s cílem dosáhnout volného průchodu na západ.
1945, 8. 5. – německým jednotkám se podařilo obsadit okrajové čtvrti Prahy a pronikaly do středu města. Před porážkou zachránila povstání armáda generála Vlasova, která se postavila Němcům na odpor. Zástupci České národní rady podepsali s německým velením Protokol o provedení kapitulace německých branných sil.
1945, 8. 5. – sovětské jednotky pokračovaly v osvobozování Moravy a Čech – obsadily Olomouc, Přerov, Zábřeh, Most atd.
1945, 9. 5. – Rudá armáda osvobodila Prahu. Boje v hlavním městě ČSR skončily. K poslední srážce s poraženou německou armádou došlo 12. 5. u Milína nedaleko Příbrami.
Po válce (1945–1948)
Osvobozením Československa z německé nadvlády v roce 1945 začalo nové období vývoje, které bychom mohli charakterizovat jako období omezené demokracie, či – jak se oficiálně říkalo – demokracie lidové. Československá veřejnost, otřesená prožitkem mnichovské zrady, hluboce navíc poznamenaná hospodářskou krizí 30. let, se po skončení 2. světové války rozhodla budovat nový stát, který měl být lepší než ten předválečný. Proto se záměrně nevrátila k praxi předmnichovského Československa, ale začala uskutečňovat společenský experiment: hlásila se sice k myšlence parlamentní demokracie, ale rozhodla se pro systém omezeného počtu politických stran sdružených v Národní frontě. Některé strany, které působily v době předválečné, nesměly být obnoveny (např. agrární a národně demokratická). Schválený vládní program měl být závazný pro všechny československé strany, žádná z nich tedy nemohla stát v opozici. Panovala sice svoboda slova, ale o některých otázkách se nesmělo psát, kritizovat Sovětský svaz a „dělnickou třídu“ bylo vůbec zakázáno. Myšlenka „národní jednoty“ se stala ideálem, o němž se nediskutovalo, a v jejím zájmu se nesmělo mluvit ani o přehmatech, ani o záměrně páchaných nezákonnostech. S výjimkami sice platila československá ústava z roku 1920, ale nedodržovala se. Parlament sice přijímal zákony, ale když státní úřady ovládané komunisty vyvíjely činnost, která s nimi byla v rozporu, dovolat se nápravy bylo velmi obtížné. Levicovému směřování země napomáhala také hospodářská politika státu, která se orientovala na znárodňování průmyslu a na plánování ekonomiky, čímž se výrazně přibližovala sovětskému vzoru.
Významnou skutečností, která hluboce ovlivnila život v republice, byl odsun Němců z pohraničních oblastí Čech a Moravy a ze Slezska. Přestože původně měli odejít pouze ti, kdož aktivně podporovali Hitlerovu snahu o rozbití Československa, a ve vlasti měli zůstat antifašisté a oběti nacismu, často se tento rozdíl nedělal. Krutosti, jichž se někteří Češi v horlivosti na Němcích zejména v prvních poválečných dnech dopouštěli, nově budovanému státu neprospěly.
Komunistická strana Československa, která se mimo jiné i díky příznivým mezinárodněpolitickým faktorům stala nejvlivnější československou politickou silou, dosazovala do rozhodujících míst ve státním aparátu své členy a stoupence. Povzbuzováni Sovětským svazem se komunisté připravovali k uchopení moci ve státě. Byli odhodláni využít k tomu všech prostředků – zákonných i nelegálních.
Vnitropolitická situace se vyostřila počátkem roku 1948. Na první pohled podřadná událost – odvolání osmi nekomunistických velitelů policie z funkcí – vyvolala vládní krizi a vedla k tomu, že dvanáct ministrů demokratických stran odešlo z vlády. Mocenské střetnutí, k němuž došlo v únoru 1948, skončilo porážkou demokracie a státním převratem, jímž KSČ převzala do svých rukou v Československu na více než čtyřicet let monopol moci.
1945, 10. 5. – československá vláda Národní fronty vedená svým předsedou Zdeňkem Fierlingerem přiletěla do Prahy. Označení Národní fronta se užívalo pro seskupení politických stran, které jediné směly na území Československa působit. V českých zemích to byla Komunistická strana Československa, Československá strana národně socialistická, Československá sociálně demokratická strana a Československá strana lidová. Na Slovensku tvořily Národní frontu Komunistická strana Slovenska a Demokratická strana Slovenska. Ostatní politické strany, které existovaly za předmnichovské republiky, svoji činnost obnovit nesměly. Všechny tyto strany byly zastoupeny ve vládě, žádná z nich nesměla být v opozici.
1945, 12. 5. – v Praze se začal vytvářet Svaz české mládeže (SČM) – jednotné organizace, která měla odstranit předválečnou roztříštěnost mládežnického hnutí.
1945, 16. 5. – do Prahy dorazil Edvard Beneš.
1945, 19. 5. – Edvard Beneš vydal dekret prezidenta republiky o národní správě majetku Němců, Maďarů a kolaborantů a o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z dob okupace. Dekret měl platnost zákona; ty totiž neměl kdo vydávat, neboť Národní shromáždění ještě neexistovalo. Dekrety prezidenta republiky navazovaly na dekrety vydávané vládou ČSR v exilu, která měla zákonodárnou pravomoc. V dalších měsících vydávání dekretů pokračovalo. Z nich je nejvýznamnější dekret o trestání nacistických zločinců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (19. 6. 1945), dekret o národní správě majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů (21. 6. 1945) a dekret o úpravě čs. státního občanství (3. 8. 1945).
1945, jaro–léto – v československém pohraničí docházelo k nezákonnostem při tzv. divokém odsunu Němců.
1945, 2. 6. – mezi vládou Československé republiky a předsednictvem Slovenské národní rady byla uzavřena dohoda o rozdělení pravomocí. Dávala slovenským orgánům značnou volnost, později však byla stále zřejmější snaha pražských orgánů kompetence slovenských úřadů omezovat.
1945, 7. 6. – předsedou jednotné odborové organizace – Ústřední rady odborů (ÚRO) – která nahradila předválečné odborové organizace jednotlivých politických stran, byl jmenován komunista Antonín Zápotocký.
1945, 29. 6. – byla uzavřena dohoda mezi Československou republikou a Sovětským svazem o odstoupení Podkarpatské Rusi (v poválečném období označované jako Zakarpatská Ukrajina) Sovětskému svazu.
1945, 17. 7.–2. 8. – v Postupimi u Berlína se konala konference představitelů států, které zvítězily nad Německem – SSSR, USA a Velké Británie. Rozhodla mj. o odsunu Němců z Československa.
1945, 3. 8. – Edvard Beneš vydal dekret prezidenta republiky o zbavení Němců a Maďarů čs. státního občanství (s výjimkou antifašistů a osob pronásledovaných nacismem). Stal se podkladem pro odsun Němců a Maďarů z republiky.
1945, 28. 8. – Edvard Beneš podepsal dekret o znárodnění čs. filmového průmyslu.
1945, 14. 10. – zemské sjezdy delegátů národních výborů, konané v Praze a v Brně, zvolily poslance Prozatímního národního shromáždění a zemských národních výborů. Prozatímní národní shromáždění mělo 300 poslanců – 200 z českých zemí, 100 ze Slovenska.
1945, 18.–21. 10. – v Praze se konal XX. sjezd Československé sociálně demokratické strany. Sjezd zvolil předsedou strany Zdeňka Fierlingera, přijal nový program strany a vyslovil se pro její samostatné působení v rámci Národní fronty.
1945, 24. 10. – Edvard Beneš podepsal dekrety o znárodnění dolů, těžkého průmyslu, bank a pojišťovnictví. Na základě těchto dekretů bylo k 1. 12. 1946 znárod něno 2 867 podniků, ve kterých pracovalo 61% zaměstnanců v průmyslu.
1945, 6. 11. – Edvard Beneš jmenoval novou vládu Československé republiky; jejím předsedou se opět stal Zdeněk Fierlinger.
1945, 8. 12. – v Praze se konala celostátní konference Československé strany národně socialistické, která schválila program strany, její organizační řád a ústřední výbor v čele s Petrem Zenklem jako předsedou.
1946, 11. 2. – americká armáda bez souhlasu československých úřadů vyzvedla z tajného úkrytu u Štěchovic archiv bývalého německého státního ministerstva a odvezla jej ze země. Po protestu čs. ministerstva zahra ničních věcí byl archiv vrácen.
1946, 18.–31. 3. – v Praze se konal VIII. sjezd Komunistické strany Československa. Schválil linii strany směřující k dalšímu upevňování jejích pozic v republice. Předsedou nově zvoleného ústředního výboru se stal Klement Gottwald, generálním tajemníkem Rudolf Slánský.
1946, 2.–3. 4. – v Praze se konal sjezd Československé strany lidové, první po skončení války. Delegáti přijali nový program a do čela strany zvolili Msgre. Jana Šrámka a Msgre. Františka Hálu.
1946, 19.–22. 4. – v Praze se konal I. všeodborový sjezd, který potvrdil snahu tehdejších politických sil o jednotné odborové hnutí v Československu. V jeho průběhu došlo ke sloučení českých a slovenských odborů, předsedou Ústřední rady odborů byl opět zvolen Antonín Zápotocký, člen KSČ. Jednota odborového hnutí byla potvrzena zákonem, který 16. 5. 1946 schválilo Prozatímní národní shromáždění.
1946, 26. 5. – v Československu se konaly první poválečné volby do Národního shromáždění. Kandidovat směli jen členové stran Národní fronty, případně bezpartijní, které si některá z těchto stran postavila na kandidátku. V českých zemích vyšla z voleb vítězně KSČ, která získala 40,17% hlasů, na Slovensku Demokratická strana Slovenska, která získala 62,0% hlasů.
1946, 18. 6. – nově zvolený parlament se sešel na své první schůzi. Protože jeho hlavním úkolem bylo vypracovat návrh československé ústavy a schválit ji, byl nazýván Ústavodárným národním shromážděním.
1946, 19. 6. – Národní shromáždění zvolilo prezidentem republiky Edvarda Beneše, který tento úřad zastával od 18. 12. 1935 do 5. 10. 1938, kdy odstoupil.
1946, 2. 7. – prezident Edvard Beneš jmenoval novou vládu v čele s předsedou KSČ Klementem Gottwaldem.
1946, 8. 7. – předseda vlády Klement Gottwald přednesl na zasedání Ústavodárného národního shromáždění program třetí vlády Národní fronty Čechů a Slováků. Z propagačních důvodů byl nazván Budovatelským programem. Národní shromáždění jej jednomyslně schválilo.
1946, 31. 7. – vynesením rozsudku skončil Národní soud proces s bývalou protektorátní vládou. Komunistická strana se snažila vyvolat proti poměrně nízkým rozsudkům protesty veřejnosti, avšak neúspěšně.
1946, 24. 9. – ministr zemědělství Julius Ďuriš, který ve vládě zastupoval KSČ, vystoupil při zasedání vlády s návrhem šesti zemědělských zákonů. Nejvýznamnější z nich byl zaměřen na přehodnocení výsledků pozemkové reformy provedené za předmnichovské republiky. Návrh zákona předpokládal omezení vlastnictví půdy na
1946, 14. 10. – českoslovenští a sovětští zástupci podepsali v Moskvě dohodu o návratu Volyňských Čechů do staré vlasti.
1946, 24. 10. – ministr vnitra Václav Nosek oznámil Národnímu shromáždění, že odsun Němců z českých zemí v podstatě skončil – do Německa bylo odsunuto 2 165 135 osob, mezi nimi také množství těch, kdož se na zločinech nacistů nepodíleli. Dále z republiky uteklo nebo bylo odsunuto bez spolupráce s úřady dalších asi 500 000 osob.
1946, 25. 10. – Ústavodárné národní shromáždění schválilo návrh zákona o dvouletém hospodářském plánu, který měl dosáhnout úplné obnovy válkou zničeného hospodářství a zprůmyslnění některých zaostalých oblastí. Byl prvním pokusem o plánovité řízení čs. hospodářství.
1947, 22.–23. 1. – na zasedání Ústředního výboru KSČ vystoupil Klement Gottwald s úkolem získat „většinu národa“ pro politiku KSČ.
1947, 28. 2.–3. 3. – u příležitosti 50. výročí založení národně sociální strany v českých zemích se v Praze konal XIV. jubilejní sjezd Československé strany národně socialistické. Vyzněl jako výraz velké podpory demokratickému zřízení v Československu a ve prospěch československého demokratického socialismu.
1947, 4. 4. – ministr zemědělství Julius Ďuriš vyhlásil v Hradci Králové tzv. Hradecký program, v němž KSČ vytyčila požadavek dalšího rozdělování půdy – hospodářství nad
1947, 5. 6. – ministr zahraničních věcí USA generál George C. Marshall vyhlásil plán hospodářské pomoci válkou zničené Evropě. Plán byl s jeho osobou spojován do té míry, že je dnes znám pod označením Marshallův plán.
1947, 8. 6. – v Praze probíhaly oslavy 50. výročí založení národně socialistické strany. Manifestační průvod, který městem procházel, vyzněl silně protikomunisticky.
1947, 5.–6.7. – v souladu s platnými zákony chtěli někteří členové bývalé agrární strany uspořádat v Nechanicích u Hradce Králové jezdecké slavnosti, které by navazovaly na tradice prvorepublikových Selských jízd. Přestože nemělo žádný právní důvod, ministerstvo zemědělství oslavy zakázalo a policejní jednotky jejich uspořádání znemožnily. Šlo o jeden z nejkřiklavějších případů porušení zákona v předúnorovém Československu.
1947, 4. 7. – vláda rozhodla o připojení republiky k tzv. Marshallovu plánu hospodářské rekonstrukce evropských zemí poškozených válkou, jenž byl připravován zejm. vládou USA.
1947, 9. 7. – československá vládní delegace jednala v Moskvě se sovětskými představiteli o přistoupení k Marshallovu plánu. V noci z 9. na 10. 7. se J. V. Stalin vyslovil proti účasti ČSR v Marshallově plánu a označil ji za čin, který by mohl narušit čs.–sovětské spojenectví. Na základě toho vláda ČSR své rozhodnutí zrušila. Většina československých demokratických politiků považuje odmítnutí Marshallova plánu Československem za rozhodující krok na cestě od nezávislosti k sovětskému poddanství.
1947, červen-listopad – jednotky čs. policie a armády bojovaly na Slovensku proti ozbrojeným skupinám ukrajinských nacionalistů. Ti se po porážce svého boje za nezávislou Ukrajinu snažili probít do americké okupační zóny Německa. Komunistická propaganda udělala z boje proti tzv. banderovcům otázku spojenectví se SSSR a věrnosti tzv. lidově demokratickému zřízení.
1947, 2. 9. – vláda zamítla komunistický návrh na mimořádné zdanění majetných občanů, tzv. milionářskou dávku.
1947, 10. 9. – na adresu náměstka předsedy vlády Petra Zenkla (národní socialista), ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny (národní socialista) a ministra zahraničních věcí Jana Masaryka (bez politické příslušnosti) přišly poštou balíčky s trhavinou. Při neodborném otevření měly vybuchnout a způsobit adresátům zranění nebo smrt. Vyšetřování ukázalo, že strůjci atentátu pocházejí z komunistických kruhů na Moravě. Dříve, než mohl být případ vyšetřen, došlo v ČSR ke komunistickému převratu a nová vláda další pátrání zastavila.
1947, září – v polských lázních Szklarska Poreba bylo z iniciativy Komunistické strany Sovětského svazu založeno Informační byro komunistických a dělnických stran. Jeho členem byla i KSČ. Ustavení této mezi národní komunistické organizace umožnilo větší tlak Sovětského svazu na jednotlivé zúčastněné země, také na Československo.
1947, 14.–16. 11. – v Brně se konal XIX. sjezd sociálně demokratické strany. V jeho průběhu zvítězilo proti komunistické křídlo, které odmítalo dosavadní závislost strany na KSČ. Novým předsedou místo Zdeňka Fierlingera byl zvolen Bohumil Laušman.
1947, 11. 12. – zástupci ČSR a SSSR podepsali v Moskvě první dlouhodobou obchodní smlouvu mezi oběma státy.
1948, 10. 2. – vláda přijala proti hlasům komunistů usnesení o zvýšení platů státních a veřejných zaměstnanců. V čs. vládě došlo poprvé k tomu, že nekomunistická většina přehlasovala komunistické ministry.
1948, 12. 2. – předsednictvo Ústřední rady odborů svolalo v souladu s rozhodnutím vedení KSČ na 22. 2. sjezd závodních rad.
1948, 13. 2. – ministr Prokop Drtina vystoupil na zasedání vlády s ostrou kritikou komunistické činnosti v řadách policie. Demokratické strany dostaly zprávu o tom, že ministr vnitra Nosek (KSČ) odvolal z velitelských míst důstojníky, kteří nebyli členy jeho strany a nahrazoval je komunisty. Vláda opět většinou demokratických ministrů přijala usnesení proti hlasům komunistů. Ukládala v něm ministru Václavu Noskovi, aby změny ve vedení policie zastavil. Komunisté odmítli usnesení vlády uposlechnout.
1948, 16. 2. – vedení Československé strany národně socialistické rozhodlo, že pokud nebude splněno usnesení vlády ze 13. 2., odstoupí její ministři z vlády a vyzvou ostatní demokratické strany ke stejnému postupu.
1948, 17. 2. – na zasedání vlády požadovali nekomunističtí ministři zprávu, zda ministr vnitra Václav Nosek splnil vládní usnesení ze 13. 2. Předseda vlády Klement Gottwald odpověděl, že ministr Nosek je nemocen a doporučil řešení této otázky přeložit na 20. 2. Poté přerušil zasedání a odjel informovat prezidenta Edvarda Beneše o vládní krizi. Ministři Československé strany lidové a Demokratické strany Slovenska dospěli k dohodě, že podpoří návrh národních socialistů na odstoupení z vlády, pokud komunisté nesplní usnesení vlády.
1948, 19. 2. – předseda vlády a současně předseda KSČ Klement Gottwald nabídl vedení sociálně demokratické strany možnost ustavit většinovou vládu pouze z komunistů a ze sociální demokratů. Vedení sociální demokracie návrh odmítlo.
1948, 19. 2. – konala se schůzka vedoucích představitelů Československé strany národně socialistické, Československé strany lidové a Demokratické strany Slovenska, kteří se dohodli na podpoře demise ministrů jejich stran.
1948, 19. 2. – do Prahy nečekaně přiletěl náměstek ministra zahraničních věcí SSSR Valerian Alexandrovič Zorin. Z pobytu ve vlasti se do Prahy vrátil také velvyslanec USA Lawrence Steinhardt.
1948, 20. 2. – ministři demokratických stran – Československé strany strany národně socialistické, Československé strany lidové a Demokratické strany Slovenska se odmítli zúčastnit zasedání vlády, dokud ministr Nosek neprovede vládní usnesení o změnách ve vedení policie.
1948, 20. 2. – ministři Československé národně socialistické strany, Československé strany lidové a Demokratické strany Slovenska oznámili prezidentu Edvardu Benešovi, že vystupují z vlády (demise).
1948, 20. 2. – ministr vnitra Václav Nosek (KSČ) vyhlásil okamžitou pohotovost policie (tehdy nazývané Sbor národní bezpečnosti – SNB). V noci byly v Praze v pohotovosti 2 000 příslušníků SNB. V dalších městech byly vytvořeny soustředěné jednotky pohotovostních útvarů, připravené k použití v místě nebo k odvelení do Prahy.
1948, 20. 2. – vedení sociálně demokratické strany se rozhodlo nepřipojit k demisi a prosazovat řešení vládní krize v rámci stávající Národní fronty.
1948, 21. 2. – z popudu KSČ se v Praze na Staroměstském náměstí konalo shromáždění několika desítek tisíc lidí, na kterém Klement Gottwald oznámil svůj úmysl doplnit místa odstoupivších ministrů novými politiky, které si sám vybere. Vyzval veřejnost k zakládání tzv. Akčních výborů Národní fronty, které by odstranily demokratické politiky z jejich míst a nahradily je stoupenci KSČ. Gottwaldův projev vysílal Československý rozhlas. Obdobná shromáždění se konala i v dalších městech ČSR.
1948, 21. 2. – vedení KSČ začalo vytvářet Lidové milice – ozbrojené oddíly, složené z členů KSČ.
1948, 22. 2. – v Praze se konal sjezd závodních rad svolaný Ústřední radou odborů. Většinu na něm měli členové a stoupenci KSČ, kteří vyjádřili podporu Klementu Gottwaldovi, vyzvali prezidenta Edvarda Beneše, aby přijal demisi demokratických ministrů a vznesli požadavek dalšího znárodňování. Na podporu komunistické politiky vyhlásil sjezd na 24. 2. jednohodinovou generální stávku.
1948, 22. 2. – vedení KSČ se podařilo získat podporu také v nekomunistických stranách – někteří činitelé národně socialistické a lidové strany vyjádřili ochotu podpořit Klementa Gottwalda a KSČ.
1948, 22. 2. – ve večerních hodinách se konalo ustavující shromáždění Svazu československo–sovětského přátelství. Vedle představitelů a stoupenců politiky KSČ se jej zúčastnili také ministři demokratických stran, kteří tak chtěli dát najevo své přátelství k SSSR.
1948, 23. 2. – vedení komunistické strany provedlo v Československu s pomocí policie, kterou ovládalo, celou řadu mocenských opatření, srovnatelných se státním převratem. Policie obsadila ústřední sekretariáty demokratických stran a zatýkala některé jejich činitele. Akční výbory již vznikaly nejen v Praze, ale také v ostatních místech republiky a bránily nekomunistickým ministrům a ostatním demokraticky zvoleným funkcionářům v jejich činnosti. Současně byl založen tzv. Ústřední akční výbor Národní fronty a byly vyzbrojeny oddíly KSČ – Lidové milice.
1948, 23. 2. – předsednictvo Národního shromáždění rozhodlo o odložení schůze parlamentu do doby, než bude překonána vládní krize.
1948, 23. 2. – národně socialističtí studenti zorganizovali protestní průvod na pražský Hrad, kde prezident Edvard Beneš přijal jejich delegaci, která jej ujistila, že studenti podporují demokracii.
1948, 23. 2. – ministerstvo vnitra přikázalo zostřenou ostrahu státních hranic, neboť byly hlášeny první pokusy funkcionářů nekomunistických stran o nedovolený odchod do ciziny.
1948, 24. 2. – v celé republice proběhla na základě usnesení sjezdu závodních rad jednohodinová generální stávka na podporu politiky KSČ.
1948, 24. 2. – předseda Československé strany lidové Msgre. Jan Šrámek již pokládal mocenské střetnutí s komunisty za ztracené, a proto prohlásil stranu za rozpuštěnou, aby uchránil její dobré jméno.
1948, 24. 2. – prokomunistickému křídlu sociální demokracie se nepodařilo prosadit účast strany v komunistické vládě. Proto jeho představitelé v čele se Zdeňkem Fierlingerem opustili schůzi vedení a rozhodli se sami jednat s Klementem Gottwaldem. Poté za pomoci komunistických Lidových milicí a policie násilně obsadili sekretariát sociální demokracie v Lidovém domě v Praze a redakci novin Právo lidu. Vedení sociálně demokratické strany se poté rozhodlo pro účast ve vládě.
1948, 24. 2. – od 12 do 13 hodin se na celém území republiky konala generální stávka na podporu návrhů Klementa Gottwalda; zúčastnilo se jí přes 2,5 milionu občanů.
1948, 25. 2. – skupina prokomunisticky orientovaných činitelů Československé strany lidové v čele s Aloisem Petrem převzala ústřední sekretariát této strany.
1948, 25. 2. – sociálně demokratický ministr Václav Majer odstoupil z vlády.
1948, 25. 2. – prezident Edvard Beneš přijal demisi demokratických ministrů a jmenoval místo nich do vlády osoby ochotné podporovat politiku KSČ. Potvrdil tím převzetí nekontrolované moci do rukou KSČ. V Československu došlo na dlouhou dobu k zániku demokracie. Předsedou Ústředního akčního výboru Národní fronty se stal komunista Antonín Zápotocký. Na Václavském náměstí v Praze se konalo shromáždění více než sta tisíc osob, které vyjádřily podporu politice Klementa Gottwalda.
1948, 25. 2. – pražští vysokoškoláci uspořádali protestní pochod na Hrad. V cestě jim zabránila policie, která průvod s použitím zbraní rozehnala a 118 účastníků zatkla.
Komentáře
Přehled komentářů
Děkuju moc za tenhle příspěvek opravdu moc mi pomohl.
Dlouhy
($n!p3r, 12. 11. 2010 15:50)dlohy jak krava ale zas moc dobry a uciny ale de to blbe do hlavy na zapamatovani
dík moc
(fery, 12. 5. 2008 12:51)