Tiamant
TIAMAT jsou mnohem tvrdší než v minulosti, jejich současný sound v mnoha skladbách sahá až někam do období „The Astral Sleep“. Je to především úvodní skladba, klasicky jedna z nejlepších věcí na albu, „The Temple of the Crescent Moon“, dále hodně tvrdá, místy až blacková „Equinox of the Gods“ a „Raining Dead Angels“. Co ale mne, jakožto velmi věrného fanouška TIAMAT udivuje, ale zároveň velmi mile překvapuje, jsou bicí. Jedna z největších slabin na minulých albech – tedy příliš slabé a neměnné bicí – je prostě pryč. To, co na albu se svými paličkami předvádí Lars je prostě neuvěřitelné. A nejen s těmi paličkami. Někdy se svou sestavou dosahuje až zdrcujícího tempa. Kopáky jsou taky úchvatné. Vždyť ty jsme u TIAMAT neslyšeli hezkých pár let. Já si prostě myslel, že do toho Lars neumí pořádně třísknout. S hrou na bicí ve výše zmíněných nářezech se vrací staří a tvrdí TIAMAT. Ale samozřejmě nečekejte žádné metalové masakry. Johan je přeci jen člověk s vysoce vyvinutým emočním cítěním a síla jeho hudby je především v umění zkomponovat velice silné, chytlavé, veselé i smutné a i po letech velice dobře zapamatovatelné melodie. Ale jak sám Johan říká, být citlivý neznamená být vyměklý. To se na albu stoprocentně potvrzuje. Ve výčtu překvapivých prvků na novém albu ale ještě zdaleka nejsme u konce. Co se vrací vlastně po 14 letech (od alba „Wildhoney“) je Johanům úchvatný chraplák. Na „Amanethes“ se do těchto poloh totiž dostává docela často a je tu tedy prvek, který jsem si přál v hudbě TIAMAT slyšet už dlouhé roky. Johan tedy vyslyšel mé volání a myslím si, že i volání mnohých dalších fans. TIAMAT je kapelou, která díky svému rozsáhlému hudebnímu záběru pravděpodobně vždy s vydáním další desky pár fanoušků ztratí, aby potom nějaké další, jiné zase získala. Já jsem fanouškem, který se k této kapele nikdy neotočil zády ani v letech rozporuplných („Judas Christ“, „Skeleton Skeletron“) a vyplatilo se! Už předchozí album „Prey“ bylo naprosto famózní a na pokračovateli kapela rozhodně nepostoupila o krok vzad. Naopak, pořádně přitvrdila, na albu ale ponechala i citlivé a epické balady, takže mohou být uspokojeni jak fanoušci starých TIAMAT, tak i těch novějších. Další novinkou u TIAMAT je nový kytarista Thomas Wyreson, který nahradil dalšího Thomase, Peterssona. Může to být právě on, kdo stojí za přitvrzením současného TIAMATu. Ale o tom můžeme pouze polemizovat. Aspekt, který v hudbě kapely zůstal zachován jsou hardrocková sóla, ale na „Amanethes“ je jich podstatně méně než na předchůdci. Album je celkově hodně temné a Johan nepoužívá vokál na jaký jsme byli zvyklí v předchozích letech. Kromě zmíněného řevu pěje daleko hlubším a podstatně pozměněným vokálem než v minulosti. Tak dokresluje celkovou ponurost celého materiálu. Nutno poznamenat, že všechny nástroje jsou na novince výraznější a to tedy i basa Anderse, kterou jsem zde zatím jako jedinou nezmínil. Fandové kapely TIAMAT vězte, že jakmile zasunete nový kotouč „Amanethes“ do vašeho přehrávače a stisknete tlačítko „play“ budete se už jenom divit, jakýže to ti postarší pánové z TIAMAT dostali podnět, aby takto podstatně přidali na důrazu. Poslední změnou oproti předchůdcům je úbytek instrumentálních skladeb. V těch je Johan mistr nad mistry. Na „Amanethes“ se vyskytuje pouze jeden a to netradičně melodický a harmonický s názvem „Amanitis“. Jediným záporem alba je snad pouze jeho přílišná délka. Být o něco kratší, bylo by to za 10. Jde o další velice zdařilý počin Johana Edlunda a jeho party. Opět uslyšíte něco nového a opět budete vtaženi do mysteriózní a lehce okultní atmosféry. Zase a znovu budete překvapeni. Spousta novinek, které, jak si troufám tvrdit, většinu hudebních posluchačů příjemně potěší. Pro nás staré a stálé fandy této kapely další geniální majstrštyk výše zmíněného světoběžníka.