Sonny’s POV
Už zbývaly dva měsíce do konce školy a mě to narozdíl od ostatních spíš děsilo, než těšilo.Protože to znamenalo odloučení od Janine a návrat ke všem těm lžím a přetvářce, kterou jsem doma viděl.Jediný člověk na kterého jsem se těšil byla Katie.Začali jsme si volat skoro každý den, protože jsme jeden bez druhého prostě nedokázali být.Naše rozhovory mi vždycky zvedli náladu, at‘ byla ten den jakákoliv.
„Zdar ty malá páchnoucí zdechlino!!“ ozvalo se z druhého konce mobilu a já se musel hned usmát.
„Nazdar ty hnusnej smrdutej zvratku!!!“ zařaval jsem naoplátku.Z obou stran se ozval smích.
„Co děláš vole?“ zeptala se Katie a zněla jakože je na záchodě.
„Jdu po školní zahradě...ty?“ uchechtl jsem se
„Já sem na školních hajzlech a díkybohu sem tu sama...sem se nudila v hodině tak sem ti šla zavolat.“ zasmála se
„Hovnoooo“ zasmál jsem se
„No to tu nejspíš tak strašně smrdí!!“ vydala blijící zvuk Katie a slyšel jsem prásknout okno, které zřejmě otvírala.
„Hele co ty pajzle a ta tvoje holka?Je to v cajku?“ zeptala se po chvíli
„Jo...úplně nejlepší!!“ byl jsem rád, že přes telefon není vidět to, jak rudnu a debilně se culim.
„Ty voe tak to je Santův pytel!!Hele blbečku a kdy mi ji představíš?!No??No co co??!!“ naléhala
„Hej no já nevím...ono to je takový složitější...ona se bude o prázdninách stěhovat ke svojí nové pěstounce...kdo ví jestli ji celý prázky vůbec uvidim..“ hlesl jsem trochu smutně.
„Ty voleee...hej to je na kokot tohleto..a co návštěvu bys ji nechtěl pozvat?Co co??!“
„No tak zkusim to...“
„Hej ty můj malej šmejde budu muset končit pže zachvíli zvoní...pozitivum je, že sem se nejspíš vyhla písemce, ale pruser je, že budu muset vysvětlovat kde sem tak dlouho byla...no nevadí jim třeba řeknu, že sem měla sračku...“ oba jsme se začali smát.
„Tak zatim čau šviháku a opatruj se!“ hodil jsem na ni naši hlášku a usmál se do telefonu.
„Čau ty gayi!“ křikla a zavěsila.
Mám svoji sestru fakt rád.Kašlu na to jestli je moje vlastní nebo ne, ale je to jako moje dvojče.Zandaval jsem telefon do kapsy a zezadu se na mě vrhlo cosi a zakrylo mi to oči.Tu vůni bych poznal kdekoliv.
„Cukříčku pust‘ mě!“ řekl jsem a chytil její ruce.Zachichotala se a dostal jsem pusu na krk.
„Budíčku...pojd’me dneska pořádně prozkoumat ty chodby!!Já jsem na to strašně zvědavá!“ udělala na mě ten její kukuč a to nešlo odolat.Souhlasil jsem teda a vydali jsme se připravit na cestu.
Sbalili jsme baterky, které jsme opět ukradli v kabinetu fyziky.Oba se zabalili do mikin a obrnili se odvahou.Byl pátek a většina studentů vyrážela pryč, takže náš odchod nebyl nápadný.Prošli jsme pozemky školy a dostali se až k domu, který z venčí vypadal velmi pochmurně.Přes mnohá úskalí se dostat vůbec do zahrady, jsme konečně stanuli před zadním vchodem do domu.Po našem posledním úniku z domu byly dveře stále odemčené a my jsme se bez problému dostali dovnitř.Páchlo to tu stejně jako předtím stářím a zatuchlinou.Tentokrát jsme nikam nespěchali a mohli jsme si dům důkladněji prohlédnout.Prolezli jsme několik místností.Všechen nábytek byl zabalen do plachet a na podlaze bylo listí a špína.Odkud se to tu všechno sem dostalo?Ty obrazy ale byly na celém tohle domě nejzajímavější.Bylo jich tolik a nikdo si je za celá ta léta nevzal.Dostali jsme se pomalu ke knihovně a Janine obdivně vzdychla nad tím množstvím knih.Byla to opravdu pozoruhodná sbírka.Po mírném přemýšlení a hledání jsme konečně objevili spouštěcí mechanismus ukrytých dveří.Vzali jsme naši pečlivě sestavenou mapku a doufali, že nás náš pokus zavede tam kam má.Naším cílem bylo dostat se zpět do školy pomocí chodeb.Dle našich odhadů by se jeden z východů ve škole měl nacházet někde v prostředním křídle.Než jsme vešli dovnitř, tak se na mě Janine podívala s vystrašeným výrazem v očích a dala mi pusu na tvář.Pevně jsem stiskl její ruku a rozsvítil baterku.Za námi se zabouchl vchod a my se octli v nám už známých katakombách.
Páchnoucí katakomby člověku popravdě moc odvahy nedodávají, ale nějak tak víte, že tu asi nikoho moc nepotkáte.Chodba byla úzká a sem tam nám přes cestu proběhla nějaká krysa.Když najednou po dlouhé době, kdy jsme šli stále rovně, jsme se octli na nějakém rozcestí.Nacházely se tu další 4 východy.
„Ukaž mi mapku“ hlesl jsem na Jan.Na mapce bylo asi dalších pět nebo víc takovýchto rozcestí.Ale naštěstí pouze jedno se nacházelo u chodby vedoucí z domu.Museli jsme první vpravo.Během cesty jsme narazili na mnohem širší chodby, ve kterých byly dokonce i staré louče a výklenky.Dokonce občas jsme narazili na dveře.Narazili jsme na poslední rozcestí a zabočili vlevo.Ani ne za pár minut jsme narazili na nějaké dveře nakonci chodby.Opatrně jsme zatlačili i a téměř hned nás oslnilo světlo z malého okýnka v místnosti.
„Sakra kde jsme se to octli??“ zanadával jsem si pro sebe a snažil se rozeznat místnost, kde jsme se nacházeli.
„Hele támhle jsou košt’ata!A támhle nějaké montérky!....to je školníkův kumbál!“ řekla přidušeně Jan a mě polil studený pot.No tak tohle jsme teda neplánovali!Zavřeli jsme za sebou vchod, který byl ukrytý ve stěně za velkou policí plnou nějakých barev a ředidel.Jestli pak školník o tomhle tajném vchodu ví??Potichu jsme se vykradli z kumbálu a ocitli se v škonlníkově provizorním bytě.Bylo to tu celé přecpané nejrůznějšími věcmi a působilo to velmi pochmurným dojmem.Válela se tu spousta starobyle vypadajících knih v kožených vazbách a prapodivných předmětů.Na co náš školník potřebuje všechny tyhle věci??!
„Ptačí pařát a kočičí ohon??Petilistou mandragoru a štičí oko??...tohle se mi nelíbí Sonny...musíme rychle odsud!!“ nechápavě jsem na ni zíral.Vůbec jsem nevěděl o jakých věcech to mluví, ale souhlasil jsem s tím rychlým zmizením.Měli jsme štěstí a podařilo se nám nepozorovaně uniknout oknem ven na zahradu.Pak jsme vešli normálně hlavním vchodem do školy.
Později večer jsme s Jan seděli v jedné z poloprázdných společenských místností a dívali se na nějaký nudný film.Pořád mi vrtalo hlavou to co říkala u toho školníka.
„Ehm lilečku...jak jsi věděla co jsou všechny ty věci v tom školníkově bytě??“ zeptal jsem se jí opatrně.Jan sklopila pohled a začala žmoulat lem mého trička.
„No...já jsem se kdysi trochu zajímala o čarodějnictví...přečetla jsem snad všechyn knížky o období ikvizice a pak jsem jednou týdně tajně chodila do jednoho takového obchůdku v našem městě a četla každou knihu, kterou jsem tam našla....ehm..no a tak prostě o některých věcech vím no....“ zavrtěla se a pak se na mě opatrně podívala.
„Myslíš si, že jsem divná?Bojíš se mě??“ zeptala se plaše a dívala se na mě nejistě.Musel jsem se usmát.
„Divná??...no to seš určitě“ uchechtl jsem se „ale já bych se do nikoho normálního nezamiloval...“ a políbl jsem ji „...a rozhodně se tě nebojím“ dodal jsem pochvíli s úsměvem.Taky se usmála a raději jsme se věnovali příjemnějším věcem, než byl ten nudný film.
Už zbývaly dva měsíce do konce školy a mě to narozdíl od ostatních spíš děsilo, než těšilo.Protože to znamenalo odloučení od Janine a návrat ke všem těm lžím a přetvářce, kterou jsem doma viděl.Jediný člověk na kterého jsem se těšil byla Katie.Začali jsme si volat skoro každý den, protože jsme jeden bez druhého prostě nedokázali být.Naše rozhovory mi vždycky zvedli náladu, at‘ byla ten den jakákoliv.
„Zdar ty malá páchnoucí zdechlino!!“ ozvalo se z druhého konce mobilu a já se musel hned usmát.
„Nazdar ty hnusnej smrdutej zvratku!!!“ zařaval jsem naoplátku.Z obou stran se ozval smích.
„Co děláš vole?“ zeptala se Katie a zněla jakože je na záchodě.
„Jdu po školní zahradě...ty?“ uchechtl jsem se
„Já sem na školních hajzlech a díkybohu sem tu sama...sem se nudila v hodině tak sem ti šla zavolat.“ zasmála se
„Hovnoooo“ zasmál jsem se
„No to tu nejspíš tak strašně smrdí!!“ vydala blijící zvuk Katie a slyšel jsem prásknout okno, které zřejmě otvírala.
„Hele co ty pajzle a ta tvoje holka?Je to v cajku?“ zeptala se po chvíli
„Jo...úplně nejlepší!!“ byl jsem rád, že přes telefon není vidět to, jak rudnu a debilně se culim.
„Ty voe tak to je Santův pytel!!Hele blbečku a kdy mi ji představíš?!No??No co co??!!“ naléhala
„Hej no já nevím...ono to je takový složitější...ona se bude o prázdninách stěhovat ke svojí nové pěstounce...kdo ví jestli ji celý prázky vůbec uvidim..“ hlesl jsem trochu smutně.
„Ty voleee...hej to je na kokot tohleto..a co návštěvu bys ji nechtěl pozvat?Co co??!“
„No tak zkusim to...“
„Hej ty můj malej šmejde budu muset končit pže zachvíli zvoní...pozitivum je, že sem se nejspíš vyhla písemce, ale pruser je, že budu muset vysvětlovat kde sem tak dlouho byla...no nevadí jim třeba řeknu, že sem měla sračku...“ oba jsme se začali smát.
„Tak zatim čau šviháku a opatruj se!“ hodil jsem na ni naši hlášku a usmál se do telefonu.
„Čau ty gayi!“ křikla a zavěsila.
Mám svoji sestru fakt rád.Kašlu na to jestli je moje vlastní nebo ne, ale je to jako moje dvojče.Zandaval jsem telefon do kapsy a zezadu se na mě vrhlo cosi a zakrylo mi to oči.Tu vůni bych poznal kdekoliv.
„Cukříčku pust‘ mě!“ řekl jsem a chytil její ruce.Zachichotala se a dostal jsem pusu na krk.
„Budíčku...pojd’me dneska pořádně prozkoumat ty chodby!!Já jsem na to strašně zvědavá!“ udělala na mě ten její kukuč a to nešlo odolat.Souhlasil jsem teda a vydali jsme se připravit na cestu.
Sbalili jsme baterky, které jsme opět ukradli v kabinetu fyziky.Oba se zabalili do mikin a obrnili se odvahou.Byl pátek a většina studentů vyrážela pryč, takže náš odchod nebyl nápadný.Prošli jsme pozemky školy a dostali se až k domu, který z venčí vypadal velmi pochmurně.Přes mnohá úskalí se dostat vůbec do zahrady, jsme konečně stanuli před zadním vchodem do domu.Po našem posledním úniku z domu byly dveře stále odemčené a my jsme se bez problému dostali dovnitř.Páchlo to tu stejně jako předtím stářím a zatuchlinou.Tentokrát jsme nikam nespěchali a mohli jsme si dům důkladněji prohlédnout.Prolezli jsme několik místností.Všechen nábytek byl zabalen do plachet a na podlaze bylo listí a špína.Odkud se to tu všechno sem dostalo?Ty obrazy ale byly na celém tohle domě nejzajímavější.Bylo jich tolik a nikdo si je za celá ta léta nevzal.Dostali jsme se pomalu ke knihovně a Janine obdivně vzdychla nad tím množstvím knih.Byla to opravdu pozoruhodná sbírka.Po mírném přemýšlení a hledání jsme konečně objevili spouštěcí mechanismus ukrytých dveří.Vzali jsme naši pečlivě sestavenou mapku a doufali, že nás náš pokus zavede tam kam má.Naším cílem bylo dostat se zpět do školy pomocí chodeb.Dle našich odhadů by se jeden z východů ve škole měl nacházet někde v prostředním křídle.Než jsme vešli dovnitř, tak se na mě Janine podívala s vystrašeným výrazem v očích a dala mi pusu na tvář.Pevně jsem stiskl její ruku a rozsvítil baterku.Za námi se zabouchl vchod a my se octli v nám už známých katakombách.
Páchnoucí katakomby člověku popravdě moc odvahy nedodávají, ale nějak tak víte, že tu asi nikoho moc nepotkáte.Chodba byla úzká a sem tam nám přes cestu proběhla nějaká krysa.Když najednou po dlouhé době, kdy jsme šli stále rovně, jsme se octli na nějakém rozcestí.Nacházely se tu další 4 východy.
„Ukaž mi mapku“ hlesl jsem na Jan.Na mapce bylo asi dalších pět nebo víc takovýchto rozcestí.Ale naštěstí pouze jedno se nacházelo u chodby vedoucí z domu.Museli jsme první vpravo.Během cesty jsme narazili na mnohem širší chodby, ve kterých byly dokonce i staré louče a výklenky.Dokonce občas jsme narazili na dveře.Narazili jsme na poslední rozcestí a zabočili vlevo.Ani ne za pár minut jsme narazili na nějaké dveře nakonci chodby.Opatrně jsme zatlačili i a téměř hned nás oslnilo světlo z malého okýnka v místnosti.
„Sakra kde jsme se to octli??“ zanadával jsem si pro sebe a snažil se rozeznat místnost, kde jsme se nacházeli.
„Hele támhle jsou košt’ata!A támhle nějaké montérky!....to je školníkův kumbál!“ řekla přidušeně Jan a mě polil studený pot.No tak tohle jsme teda neplánovali!Zavřeli jsme za sebou vchod, který byl ukrytý ve stěně za velkou policí plnou nějakých barev a ředidel.Jestli pak školník o tomhle tajném vchodu ví??Potichu jsme se vykradli z kumbálu a ocitli se v škonlníkově provizorním bytě.Bylo to tu celé přecpané nejrůznějšími věcmi a působilo to velmi pochmurným dojmem.Válela se tu spousta starobyle vypadajících knih v kožených vazbách a prapodivných předmětů.Na co náš školník potřebuje všechny tyhle věci??!
„Ptačí pařát a kočičí ohon??Petilistou mandragoru a štičí oko??...tohle se mi nelíbí Sonny...musíme rychle odsud!!“ nechápavě jsem na ni zíral.Vůbec jsem nevěděl o jakých věcech to mluví, ale souhlasil jsem s tím rychlým zmizením.Měli jsme štěstí a podařilo se nám nepozorovaně uniknout oknem ven na zahradu.Pak jsme vešli normálně hlavním vchodem do školy.
Později večer jsme s Jan seděli v jedné z poloprázdných společenských místností a dívali se na nějaký nudný film.Pořád mi vrtalo hlavou to co říkala u toho školníka.
„Ehm lilečku...jak jsi věděla co jsou všechny ty věci v tom školníkově bytě??“ zeptal jsem se jí opatrně.Jan sklopila pohled a začala žmoulat lem mého trička.
„No...já jsem se kdysi trochu zajímala o čarodějnictví...přečetla jsem snad všechyn knížky o období ikvizice a pak jsem jednou týdně tajně chodila do jednoho takového obchůdku v našem městě a četla každou knihu, kterou jsem tam našla....ehm..no a tak prostě o některých věcech vím no....“ zavrtěla se a pak se na mě opatrně podívala.
„Myslíš si, že jsem divná?Bojíš se mě??“ zeptala se plaše a dívala se na mě nejistě.Musel jsem se usmát.
„Divná??...no to seš určitě“ uchechtl jsem se „ale já bych se do nikoho normálního nezamiloval...“ a políbl jsem ji „...a rozhodně se tě nebojím“ dodal jsem pochvíli s úsměvem.Taky se usmála a raději jsme se věnovali příjemnějším věcem, než byl ten nudný film.
:D super
(L&S, 1. 12. 2007 16:36)