Janine’s POV
Seděli jsme se Sonnym a pozorovali padající sníh za oknem.Dělávali jsme to často.Co na tom...prostě jsme se na ten sníh rádi často koukali.
„Kuře?“ oslovila jsem ho
„Ano vokurčičko?“ hlesnul naprosto hypnotizován.
„Pocem...“ nestačil ani zareagovat a už měl rty přisáté na mých....no a tohle byla další věc co jsme dělali často a rádi.
Dneska jsme měli misi...zjistit co je s knihou o historii školy a kdo je ten záhadný pan M.!!Zaprvé nás to začínalo štvát, že tu ta kniha není, protože nás o to víc začala zajímat.Když má někdo nějakou knihu půjčenou tak dlouho, tak musí být OPRAVDU zajímavá!
Oba jsme stáli u pultu knihovnice a naše výrazy připomínaly Muldera a Scullyovou.
„Už pan M. vrátil knihu o historii školy Kinderfield??“ zeptala jsem se ocelovým tónem Trinity.
„Ne bohužel ještě ne slečno Lovegoodová.Nechápu co vám na tom tolik záleží?Myslím, že byste oba se měli zabývat vaším učivem a ne knihami o této škole.“ vyjela na nás už krajně podrážděně knihovnice.
„Kdo je pan M.???“ zaútočil Sonny neodbytně.
„Je to pan profesor Marlow...abyste už konečně byli spokojeni!!Nebaví mě to už svámi dvěma!“ vyštěkla
„Co učí pan profesor Marlow?“ pokračoval Sonny
„Nevím...myslím, že nějaký dějepis...nevím je tu nový, takže ho neznám...a ted‘ už běžte pryč!“ opět nás vyhnala.
Chvíli jsme stáli na chodbě a pak jsme se na sebe oba podívali.
„Ředitelna!!“ řekli jsme oba naráz.Rychle jsme vykročili tím směrem.Zachvíli už Sonny klepal na dveře ředitelny.Sekretářka nám otevřela s otráveným výrazem za svými velkými brýlemi.
„Mohu vám nějak pomoci?“ vyštěkla.
„Ehm...hledáme pana profesora Marlowa.“ řekl Sonny lehce nervózně.
„Aha...hm počkejte...“ řekla a nat’ukala něco do počítače.Svraštila obočí a chvíli zírala na obrazovku.Začínala jsem ztrácet trpělivost.
„Pan profesor..jaksi chybí...a jak se tak dívám, tak už pěkně dlouho.Děkuji, že jste nám to připomněli.Říkal, že je asi nemocný a že tu týden nebude, ale jak se zdá, tak už tu není tech týdnů už pár....hmm..“ zamyšleně studovala počítač a klikala myší. „...a copak od něj potřebujete?Myslím, že byste měli mít suplování za něj ne?“ obrátila na nás své a velké brýle.
„No my od něj potřebujem jednu knížku.On nám ji slíbil a ještě stále nám ji nedal.A my máme mít referát a chtěli bychom ho mít až se pan profesor vrátí...“ rychle vychrlil Sonny a já se na něj trochu překvapeně podívala, protože jsem nečekala, že si hned vymyslí tak super lež.Byla jsem na něj hrdá a tak jsem se usmála.On jen lehce stiskl moji ruku a koutky úst mu cukaly.
„Aha no dobře...jelikož ve svém kabinetě nebude, tak tam s vámi můžu jít a můžem se po té knize podívat.“ řekla a vyhrabala nějaký svazek klíču ze šuplíku.Nadšeně jsme vyběhli za sekretářkou, oba s výtězoslavnými výrazy.
„Ano tady to je...“ řekla konečně po dvou patrech.Odemkla kabinet a my všichni vešli dovnitř.Vypadalo to opravdu, že tu nikdo dlouho nebyl.Rozhlíželi jsme se a na stole mezi papíry a učebnicemi ležela naše vytoužená Historie Kinderfieldské školy.Tiše jsem zajásala.
„Tak a ted‘ běžte!Určitě máte hodinu!“ vyhnala nás ven a zamkla.Ještě za chůze jsme zakřičeli své „Děkujééém“ a zmizeli pryč.Měli jsme zrovna angličtinu a tak jsme mohli nerušeně celou hodinu listovat v knize.
Než jsme došli do třídy potkali jsme na chodbě školníka Osbourna.Byl to hubený týpek s dlouhými ulepenými černými vlasy a nasupeným výrazem.Z jeho tváře šel vždycky strach a mě mráz po zádech.Kdybych si někdy měla představit černokněžníka, tak by to určitě byl on.Radši jsem se víc přitiskla na Sonnyho a snažila se na školníka nedívat.Co kdyby mě začaroval svým pohledem?Brr..
Sonny’s POV
Celou hodinu jsme listovali v knize.Profesorka si zřejmě myslela, že nás přepadl náhlý zájem k učivu a tak nás nechala.
„Ha!Podívej!“ zapíchl jsem ukazovák do nadpisu kapitoly.Stálo tam „Zvěsti a pověsti kolem Kinderfieldské školy“.
„Já věděl, že tu něco takového bude!“ téměř jsme se přetrhli jak dychtivě jsme listovali stránkami a pak četli jak o život.Stálo tam spoustu věcí o tom jak a kdo založil tuto školu.A taky, že tato budova původně patřila nějakému řádu nebo sektě a později všechny členy této sekty chytili a upálili.Pak jistý lord Warner tuto budovu odkoupil a nechal v ní zřídit internátní školu.Budova byla zrekonstruována za ty léta mnohokrát a z úplně původní stavby zbylo jenom pár křídel.No sice to byly všechno zajímavé informace, ale nám dobrodruhům celkem neužitečné...nebo tedy ne tak jak jsme si představovali.
„Hmmm..“ pronesl jsem zamyšleně a opřel se o opěradlo židle.
„Hmm..“ pronesla Janine a dívala se z okna.
„Kdepak je asi pan profesor Marlow?“ řekl jsem si sám pro sebe.
„Nejspíš se hodil marod do konce školního roku....já bych to tak teda udělala...“ řekla Janine a vykulila na mě oči.
„Vochomůrko, ale profesoři tohle jen tak nedělají...tedy na této škole asi ne..zkusíme mu zavolat...sice ho na nic nemáme, ale to si on pamatovat nebude.“ začínal jsem se cítit jako detektiv.Zachvíli bych mohl začít vést monology sám se sebou jako v těch detektivkách co dávaj v telce.
„Křemílku?“ špitla Janine
„Mhmm?“
„Máš cukrkandl?“
Vytáhl jsem z kapsy její cukrkandl a podal jí ho.Sice to byly její cukrkandly, ale řikala, že to bude takhle hezčí když je budu nosit já a ona za mnou bude muset dycky jít a říct si o něj a já zase za to vždycky dostanu pusu.A taky, že jsem tu pusu dostal....mmm chutnala po cukrkandlu...
„Lovegoodová!Moore!“ okamžitě zareagovala profesorka „Při hodině ne!“ oba jsme obrátili oči v sloup opět se věnovali knížce.
Seděli jsme se Sonnym a pozorovali padající sníh za oknem.Dělávali jsme to často.Co na tom...prostě jsme se na ten sníh rádi často koukali.
„Kuře?“ oslovila jsem ho
„Ano vokurčičko?“ hlesnul naprosto hypnotizován.
„Pocem...“ nestačil ani zareagovat a už měl rty přisáté na mých....no a tohle byla další věc co jsme dělali často a rádi.
Dneska jsme měli misi...zjistit co je s knihou o historii školy a kdo je ten záhadný pan M.!!Zaprvé nás to začínalo štvát, že tu ta kniha není, protože nás o to víc začala zajímat.Když má někdo nějakou knihu půjčenou tak dlouho, tak musí být OPRAVDU zajímavá!
Oba jsme stáli u pultu knihovnice a naše výrazy připomínaly Muldera a Scullyovou.
„Už pan M. vrátil knihu o historii školy Kinderfield??“ zeptala jsem se ocelovým tónem Trinity.
„Ne bohužel ještě ne slečno Lovegoodová.Nechápu co vám na tom tolik záleží?Myslím, že byste oba se měli zabývat vaším učivem a ne knihami o této škole.“ vyjela na nás už krajně podrážděně knihovnice.
„Kdo je pan M.???“ zaútočil Sonny neodbytně.
„Je to pan profesor Marlow...abyste už konečně byli spokojeni!!Nebaví mě to už svámi dvěma!“ vyštěkla
„Co učí pan profesor Marlow?“ pokračoval Sonny
„Nevím...myslím, že nějaký dějepis...nevím je tu nový, takže ho neznám...a ted‘ už běžte pryč!“ opět nás vyhnala.
Chvíli jsme stáli na chodbě a pak jsme se na sebe oba podívali.
„Ředitelna!!“ řekli jsme oba naráz.Rychle jsme vykročili tím směrem.Zachvíli už Sonny klepal na dveře ředitelny.Sekretářka nám otevřela s otráveným výrazem za svými velkými brýlemi.
„Mohu vám nějak pomoci?“ vyštěkla.
„Ehm...hledáme pana profesora Marlowa.“ řekl Sonny lehce nervózně.
„Aha...hm počkejte...“ řekla a nat’ukala něco do počítače.Svraštila obočí a chvíli zírala na obrazovku.Začínala jsem ztrácet trpělivost.
„Pan profesor..jaksi chybí...a jak se tak dívám, tak už pěkně dlouho.Děkuji, že jste nám to připomněli.Říkal, že je asi nemocný a že tu týden nebude, ale jak se zdá, tak už tu není tech týdnů už pár....hmm..“ zamyšleně studovala počítač a klikala myší. „...a copak od něj potřebujete?Myslím, že byste měli mít suplování za něj ne?“ obrátila na nás své a velké brýle.
„No my od něj potřebujem jednu knížku.On nám ji slíbil a ještě stále nám ji nedal.A my máme mít referát a chtěli bychom ho mít až se pan profesor vrátí...“ rychle vychrlil Sonny a já se na něj trochu překvapeně podívala, protože jsem nečekala, že si hned vymyslí tak super lež.Byla jsem na něj hrdá a tak jsem se usmála.On jen lehce stiskl moji ruku a koutky úst mu cukaly.
„Aha no dobře...jelikož ve svém kabinetě nebude, tak tam s vámi můžu jít a můžem se po té knize podívat.“ řekla a vyhrabala nějaký svazek klíču ze šuplíku.Nadšeně jsme vyběhli za sekretářkou, oba s výtězoslavnými výrazy.
„Ano tady to je...“ řekla konečně po dvou patrech.Odemkla kabinet a my všichni vešli dovnitř.Vypadalo to opravdu, že tu nikdo dlouho nebyl.Rozhlíželi jsme se a na stole mezi papíry a učebnicemi ležela naše vytoužená Historie Kinderfieldské školy.Tiše jsem zajásala.
„Tak a ted‘ běžte!Určitě máte hodinu!“ vyhnala nás ven a zamkla.Ještě za chůze jsme zakřičeli své „Děkujééém“ a zmizeli pryč.Měli jsme zrovna angličtinu a tak jsme mohli nerušeně celou hodinu listovat v knize.
Než jsme došli do třídy potkali jsme na chodbě školníka Osbourna.Byl to hubený týpek s dlouhými ulepenými černými vlasy a nasupeným výrazem.Z jeho tváře šel vždycky strach a mě mráz po zádech.Kdybych si někdy měla představit černokněžníka, tak by to určitě byl on.Radši jsem se víc přitiskla na Sonnyho a snažila se na školníka nedívat.Co kdyby mě začaroval svým pohledem?Brr..
Sonny’s POV
Celou hodinu jsme listovali v knize.Profesorka si zřejmě myslela, že nás přepadl náhlý zájem k učivu a tak nás nechala.
„Ha!Podívej!“ zapíchl jsem ukazovák do nadpisu kapitoly.Stálo tam „Zvěsti a pověsti kolem Kinderfieldské školy“.
„Já věděl, že tu něco takového bude!“ téměř jsme se přetrhli jak dychtivě jsme listovali stránkami a pak četli jak o život.Stálo tam spoustu věcí o tom jak a kdo založil tuto školu.A taky, že tato budova původně patřila nějakému řádu nebo sektě a později všechny členy této sekty chytili a upálili.Pak jistý lord Warner tuto budovu odkoupil a nechal v ní zřídit internátní školu.Budova byla zrekonstruována za ty léta mnohokrát a z úplně původní stavby zbylo jenom pár křídel.No sice to byly všechno zajímavé informace, ale nám dobrodruhům celkem neužitečné...nebo tedy ne tak jak jsme si představovali.
„Hmmm..“ pronesl jsem zamyšleně a opřel se o opěradlo židle.
„Hmm..“ pronesla Janine a dívala se z okna.
„Kdepak je asi pan profesor Marlow?“ řekl jsem si sám pro sebe.
„Nejspíš se hodil marod do konce školního roku....já bych to tak teda udělala...“ řekla Janine a vykulila na mě oči.
„Vochomůrko, ale profesoři tohle jen tak nedělají...tedy na této škole asi ne..zkusíme mu zavolat...sice ho na nic nemáme, ale to si on pamatovat nebude.“ začínal jsem se cítit jako detektiv.Zachvíli bych mohl začít vést monology sám se sebou jako v těch detektivkách co dávaj v telce.
„Křemílku?“ špitla Janine
„Mhmm?“
„Máš cukrkandl?“
Vytáhl jsem z kapsy její cukrkandl a podal jí ho.Sice to byly její cukrkandly, ale řikala, že to bude takhle hezčí když je budu nosit já a ona za mnou bude muset dycky jít a říct si o něj a já zase za to vždycky dostanu pusu.A taky, že jsem tu pusu dostal....mmm chutnala po cukrkandlu...
„Lovegoodová!Moore!“ okamžitě zareagovala profesorka „Při hodině ne!“ oba jsme obrátili oči v sloup opět se věnovali knížce.
Komentáře
Přehled komentářů
Myslím že bude hezký, když tu přibude jeden komentář, možná o ničem, ale přibude:-D
Opět nádhernej díl, je rpztomilý jak si dávají ty pžezdívky:-)
Začíná to být napínavý
(L&S, 6. 11. 2007 18:25)Jak se to asi vykutí? Začíná to být love-detektivka,super! A tradiční věta:Kdy bude pokráčkO,se makro těším! :-)
....
(Nicola, 28. 6. 2009 15:39)