1. Happy end se nekoná
Byl jasný, červencový den a na zahradě jedné přepychové
vily v Los Angeles se konala pohádková svatba. Pod rozkvetlou višní bylo asi
100 židlí se stejným počtem svatebčanů.
U oltáře už nedočkavě přešlapoval ženich společně s knězem a dvěmi družičkami.
Jedna z nich, v blankytně modrých šatech, s vyšíváním stejné barvy, na tenkých
ramínkách, měla mahagonové vlasy po ramena na jedné straně nad uchem
sepnuté sponkou. Druhá byla oblečená v růžových šatech se zavazováním za krk,
jejichž spodní díl byl růžově vyšíván. Dlouhé havraní vlasy měla rozpuštěné,
takže jí splývaly po oděvu.
To už se ale rozezněla klasická svatební píseň a objevila
se nevěsta a svatebčané povstali. V krémových šatech, ozdobenými menší kyticí a
s vlasy staženými do volného drdolu, které navíc zdobil třpytivý diadémek,
vypadala jako princezna. V ruce držela velkou kytici bílých lilií a na tváři jí
zářil ten nejkrásnější úsměv, plný štěstí. Pomalu kráčela uličkou, lemovanou
kyticemi bílých růží a lehle došlapovala na okvětní lístky stejných květin
rozházených po zemi.
Když došla k oltáři, všichni se usadili. Ženich vzal svoji
nastávající za ruku a ta sebou lehce cukla. O chvilku později už po jejím
úsměvu nebylo ani památky a v očích se jí zračil strach. Po tvářích se jí jako
perly skutáleli dvě slzy. Beze slova se otočila a utekla pryč, až za ní dlouhá
vlečka vlála.
Davem to zašumělo. Co to mělo znamenat? Ženich jenom
nevěřícně stál. Potom se podíval na dvě družičky, které ještě pořád stály vedle
něho, ale než stačil otevřít pusu a požádat o vysvětlení, družičky na sebe
mlčky pohlédly a následovaly nevěstu. Ženich se sesunul na zem a když jeho tvář
osvítilo slunce, leskly se na ní slzy.
,,Kam pojedem? Domů?“ zeptala se Hanouch.
,,Ne. Jak znám Ashley tak tam nebude. Je jen jedno místo, kam by v takovéhle
situaci šla…“ odpověděla Piperka.
,,Neumanův kopec,“ dopověděla její sestra.
,,Přesně tak. Jenom doufám, že neudělá nějakou hloupost,“ vyjádřila svoje obavy
Piperka a šlápla na plyn, až to s Hanouch hodilo do sedadla spolujezdce.
O pět minut později už zaparkovaly pod velkým kopcem.
,,Bože, to potrvá, než se tam vydrápeme a v lodičkách to bude o hubu. Co
kdybychom….“ chtěla navrhnout Hanouch, ale Piperka ji předešla.
,,Na to zapomeň. Žádný transportování. Mohl by nás někdo vidět. Půjdeme tam
hezky po svých."
Hanouch si povzdechla a něco si pro sebe zamumlala ve stylu:
,,Jestli se skutálím dolů a něco si zlomím, tak tě proměním v ropuchu.“
Ale následovala svoji sestru, která už stoupala do kopce.
Byly asi tak v půlce kopce, když se Piperce podlomila noha
a po zadku sjela o tři metry níž. ,,Sakra!“ zaklela a znovu se postavila.
,,Ještě pořád tam chceš jít? Znám mnohem rychlejší způsob, i když ne zas tak
zábavný,“ smála se Hanouch.
,,Ha ha ha,“ řekla sarkasticky Piperka.
,,Víš co? Jestli se ti chce, klidně se tam plahoč, ale já se tam přenesu, ať se
ti to líbí nebo ne. Počkám na tebe na hoře,“ a chtěla se transportovat pryč,
ale Piperka ji zadržela.
,,Počkej, du taky.“
,,Já to věděla,“ pousmála se Hanouch, chytla svoji sestru za ruku a společně s
ní se přenesla na vrchol kopce.
,,Ashley…“ oslovila opatrně Hanouch svoji sestru ve
svatebním.
Stála na kraji svahu a nechala vítr hrát si s jejími vlasy a potrhanými
svatebními šaty a jen tak pozorovala auta, projíždějící na mostě pod sebou.
Byla tak maličká a řidiči byli sotva vidět. Stačilo udělat krok a mohla tam být
taky. Jen jeden jediný maličký krůček ji od nich dělil. Jeden jediný krok,
který by změnil všechno. Pomohl by jí od utrpení a navždy osvobodil její duši.
,,Ashley…“ zkusila to znovu Hanouch.
Její sestra se na ni otočila. Měla zarudlé, opuchlé oči plné slz a na tvářích
se jí vyjímaly černé cestičky od již vybrečených potoků, které si s sebou vzali
značnou část, před pár minutami ještě dokonalého, make-upu. Mlčky pozorovala
svoje dvě sestry, které za ní přišly a pak se smutně pousmála.
,,Mám vás ráda…“ zašeptala, uvolnila se a v dalším okamžiku už padala dolů…