Cykloturistika
Objevování kouzel řeky Leinsitz/Lužnice. Štěrkovou rakouskou cestu doprovází na levé straně les, na pravé nádherné pestré údolíčko, zvané Lauterbacher Feld, s obdělanými políčky a loukami. Přijíždím k prvním domům obce Harbach (682 m). Na návrší vpravo se vznešeně vypínají osamoceně postavené velké hotely rašelinných a slunečných lázní Moorheilbad (659 m). Na křižovatce odbočuji vlevo do středu Harbachu. Středem vesnice je dlážděné náměstíčko s parčíky, parkovišti a osmibokou novotou zářící žulovou kašnou. Památkáři v Rakousku si velmi váží kamenných památek, pokud to jde, prosadí, aby originály byly ukryté v museích, na náměstích se postaví kopie. Severní část náměstíčka je tvořena kostelem a farou. Kostel má šindelovou střechu, na jednopatrové staré budově fary je zajímavý starodávný mechanický domovní zvonek. U bočního kostelního vchodu nechybí fotografie vojáků, kteří padli ve druhé světové válce.Interiér poměrně velkého kostela působí nezvykle stísněně, v kostele prakticky není volný prostor k stání, kostelní loď zaplňují hustě nastavěné lavice, všichni musí sedět. Pedantsky nejsou zarovnány jen lavice, ale i modlitební knihy a další pomůcky. Podle toho, že je zde perfektní pořádek, všechno má své místo, na všech dveřích jsou kovové štítky s označením příslušného prostoru, jeví se farář i kostelník jako notoričtí akorátníci. Jižní stranu náměstí zabírá hospoda Pichler a zřejmě nepříliš navštěvovaný obchod venkovského obchodního řetězce Nah&Frisch. Pokračuji padesát metrů severním směrem, ke křižovatce. Rovně silnice vede na horu Mendlstein (Mandlovec)(879 m) a dále k Heinrichsu, Pyhrabrucku a Novým Hradům, vpravo odbočuje k budově úřadu obce Moorbad Harbach, ke kanárkově žluté budově školy a dále k vesnici Wultschau a směrem na město Weitru. V blízkosti radnice je hostinec a kavárna. Vracím se na náměstí a vydávám se k jihu, vpravo nechávaje sluncem ozářené lázeňské budovy. Silnice klesá ke křižovatce a dále do vesnice Maißen, kde se u bývalého mlýna Holzmühle stáčí vlevo do kopce. Rybníček proti mlýnu je upraven jako koupaliště, na břehu je hřiště na plážový volejbal a ohrazené dětské hřiště. Následuje stoupání podél nových luxusních domů ke křižovatce (716 m)-podle silniční směrovky se vydávám vlevo, kde po několika desítkách metrů se mohu obdivovat výrazný uvítací nápis, vytesaný a černě vybarvený na velkém žulovém balvanu. Objevuje se Roßbruck (612 m), což je jedna z osad, jejichž domy jsou rozesety na březích Lužnice a podél hlavní silnice. Zastavuji na prvním betonovém mostě přes Lužnici, postaveném v roce 1984. Nevidím žádnou vedlejší stezku, musím se vrhnout do frekventovaného provozu na spolkové silnici. Jedu necelý kilometr po hlavní silnici, odbočuji doleva a zastavuji na mostě z roku 2003, postaveném po povodni, přede mnou je věž kostela v Sankt Martinu. Centrem městyse St.Martin (621 m) je křižovatka u kostela. Před křižovatkou je hasičská zbrojnice a autobusová zastávka, vedle kostela fara, škola, hospoda. Kostel sv. Martina jako románská basilika stál už ve 13.století, do současné podoby byl přestavován v 18. a 19.století. V roce 1966 do něho bylo zavedeno ústřední topení. O faře, která až do roku 1784 patřila k pasovské diecézi, jsou zmínky z roku 1332. Budova obecního úřadu obce St.Martin-Hermannschlag je u hlavní silnice, asi dvě stě metrů od centra, po proudu řeky. Historie St. Martina sahá až do 8.století, další záznamy z roku 1162 jsou záznamy o osadě Lorsnitz (Leinsitz-Lužnice). V roce 1409 už St.Martin měl právo trhu (pravděpodobně už od roku 1339). V roce 1426 městečko vyplenili husité. V roce 1945 se ve škole a na faře usadila Rudá armáda, která městečko opustila až v roce 1955. 3.srpna 1968 byl na nedalekém vrchu Wachberg (931 m) uveden do provozu 132 m vysoký televizní a rozhlasový vysílač, který i mnohým televizním divákům v jihočeském příhraničí nabídl necenzurované pohledy do světa. V roce 1971 byla k St.Martinu připojena obec Langfeld a v roce 1972 obec Harmannschlag. Území St.Martina se nyní táhne podél řeky Lužnice, od Joachimstalu (bývalá sklárna nedaleko českých Stříbrných hutí) až téměř k Weitře. Vracím se po hlavní silnici do Roßbrucku. Ještě než na křižovatce odbočím doprava, směrem na Schöllbüch, na dřevěné budce u křižovatky zahlédnu asi ve výšce 1,50 m nenápadnou plechovou tabulku s ryskou, k níž v srpnu 2002 dosahovala hladina Lužnice. Představa, že na ploše celého širokého údolí se rozlévalo tolik vody, je děsivá. Ani se nechce věřit tomu, že všechna ta voda se korytem Lužnice valila do jižních Čech, do Prahy, do Ústí nad Labem, Drážďan a do Severního moře. Následujících pět kilometrů jízdy podél Lužnice, kolem roztroušených domků osad Schöllbüch, Anger, Langfeld (595 m) a Schützenberg, patří k mým nejpříjemnějším zážitkům z rakouských cest. V tomto údolí, jež je skryto před zraky motorizované veřejnosti, lidé své dílo umně skloubili s dílem přírody. Na březích Lužnice, která v těchto místech bystře pádí kamenitým korytem, stojí staré vesnické usedlosti a chalupy i novější rodinné domky. Někde se řeka zařezává hlouběji do údolí, někde se přibližuje až k úzkým asfaltovým cestám, které ji doprovázejí tu na pravém břehu, tu na levém, někde na obou březích. Zajímavou podívanou jsou mosty, jichž je zde hodně. Mají různé tvary, jsou ze dřeva, železa, betonu a kamene. Kaple v Schöllbüchlu je z roku 1861, kaple v Langfeldu je z roku 1745. Přes atraktivitu kamenitého říčního koryta a půvabného údolíčka jsem zde patrně jediným turistou. Při porovnání například s nedalekým českým Novohradskem a především Třeboňskem, kde na lesních silnicích turisté téměř do sebe vrážejí, je to překvapující. Aby na březích rakouské Lužnice nebylo těch jedinečných dojmů málo, po výjezdu ze zatáčky se přede mnou objevují štíhlé pilíře silničního mostu, jenž překlenuje nejen řeku, ale i údolní osadu Schützenberg (570m), do které přijíždím. Ještě v sedmdesátých letech 20.století bývala stará silnice postrachem řidičů, když museli serpentiny údolí překonávat dolů a nahoru. Překvapení ještě nekončí; mimo odvážně postaveného mostu (délka 345 m, výška 28,5 m a šířka 13 m) mou pozornost upoutává jakýsi předmět, který se nad mostem začal vynořovat a zvětšovat. Po několika minutách se objevila v plné kráse velká vzducholoď, pomalu plující ve výšce asi 300 m nad mou hlavou. Životní zážitek. Přejíždím starý dřevěný most přes Lužnici, po dlažebních kostkách bývalé hlavní silnice vyjíždím do kopce a mířím do Weitry (Vitorazi). Hledám nějakou zkratku, abych nemusel na hlavní křižovatku, dostávám se pouze do slepých uliček. Odtud mi naskytuje neobvyklý pohled na zámek a především na mohutné staré hradby. Nezbývá než se vrátit k hlavní křižovatce, kde už nejsou semafory jako v roce 1989, kdy jsem zde prvně byl, ale kruhový objezd. V parčíku vedle křižovatky stojí starší usmívající se policista, který sleduje provoz na křižovatce a na parkovišti a informuje návštěvníky. Uvědomuji si, že tento obrázek znám. Přesně tak zde stál policista před sedmnácti léty- mám dojem, že je to stále tentýž. Ulicí vedoucí kolem betonového koryta potoka Grünbach, širokého asi 3 m a hlubokého 1,5 m, sjíždím do údolí Lužnice, zvaného Gabrieltal. Zajímavá je hustota jednoduchých betonových mostů přes potok, vedou před všechna vrata stodol, které jedna vedle druhé jsou postavené na druhém břehu. Míjím údolní špitální kostelík a po mostě přes Lužnici se dostáván na prudce stoupající výpadovou silnici, vlevo lemovanou mohutnou skálou, vpravo, pod hlubokou strží, jsou vody Lužnice kroceny širokým jezem. Překonávám stoupání nad skálou a dostávám se k osadě Tiefenbach, pojmenované podle potoka, který přitéká od západu, z Novohradských hor, a mířím k samotám zvaných Am Böhmberg. Mé předchozí obavy z dalších šesti kilometrů jízdy do Heinrichsu byly oprávněné - ani jízda autem zde není nejpříjemnější-, ale vyhnout se horám není zde možné. Od Schlaggesu silnice opět nepříjemně stoupá, po jednom kilometru začíná les (608 m) a sjezd do údolí. Po jeho překonání přichází další stoupání, konečně les končí a silnice padá do vesnice Heinrichs bei Weitra (598 m). Zdejší pseudogotický kostel stojí na křižovatce, obklopen několika jednopatrovými domy. Zemědělské pozemky jsou na severní straně obce, směrem k českým hranicím. Většinou se jedná o ornou půdu, i když někde orbě brání ostrůvky skalek, až několik metrů vysokých. Přesto jsou pole velice dobře obdělávána. Zorané jsou i některé prudké kopce pod nedalekou vesnicí Reinpolz, severovýchodně od Heinrichsu. Vyjíždím z vesnice, rovina pokračuje, silnice vede přímo, z obou stran jsou rovinná pole. Na chvíli mě zastavuje pomníček u silného kmene lípy, na kterém při autonehodě skončily životy mladého páru. Pokračuji k malé osadě Schöberleiten (501 m. Sleduji sklizeň brambor, přiměl mě k tomu starší muž, který vyjel s traktorem z pole až na krajnici, zastavil a vystoupil. I zde se počasí podepsalo na nízké úrodě, ale mladým manželům na bramborovém kombajnu to dobrou náladu nekazí. Na křižovatce odbočuji doleva a mířím ke kapli a křižovatce, jež je přibližně uprostřed protáhlé vesnice Eichberg (Dub) (501 m). Vlevo vede silnice na spolkovou silnici, vpravo k mlýnu. Na jižním okraji Eichbergu je zastávka úzkokolejné železnice, na západní straně je starý mlýn Heumühle a dřevěný most přes Lužnici. Za mostem, ve vzdálenosti asi půl kilometru, je vesnice Unterlembach. Většinou velké usedlosti a jednopatrové domy Unterlembachu (507 m) jsou roztroušeny podél silnice i na stráních údolí, jímž protéká potok Lembach, jehož název je zkomolenina, původně se potok jmenoval Langbach (Dlouhý). Nejstarší zmínky o místě jsou z roku 1200, kdy zde na ochranu proti vpádům českých ozbrojenců byla postavena vodní tvrz, která později byla přestavěna na zámeček, jenž dal jméno rybníku (Schlößlteich) ve východní části. Rovněž rybník na návsi byl založen už ve 13.století. Orobinec rostoucí kolem jeho břehů dodává asi půlhektarové vodní ploše jedinečný půvab. Ve středu vesnice stojí pěkná kaple, dílo novohradského zednického mistra Jakuba Schaftauera z roku 1843. Střed vesnice, ve které žije asi 170 lidí, doplňuje hostinec a dětské hřiště. U silnice směřující k Unserfrau míjím dvě větší zděné kapličky, po kilometru jízdy se na kopci objevují zelené vesty dvou policistů, oba stojí legračně zády k několika automobilům zaparkovaným na louce, jako by se nesměli dívat, co se za jejich zády děje. Na autonehodu to nevypadá. Mezi vozy se dohaduje několik mužů v bílých košilích a kravatách-pravděpodobně nějaký politik se vydal mezi voliče do terénu. V Rakousku se blíží parlamentní volby, aktivita politických stran stoupá, jak na městských i vesnických chodnících dosvědčují stojany s plakáty a fotografiemi kandidátů. Vesnice Unserfrau (514 m) má velkou dlouhou náves, která končí křižovatkou. Na návrší nad křižovatkou je gotický pětilodní kostel Narození Panny Marie, s hřbitovem, vedle obecní úřad obce Unserfrau-Altweitra a pomník padlých v první a druhé světové válce. Na jihu vesnice se rozkládá obrovská budova hasičské schráně. Černý nápis na osamělém velkém žulovém balvanu u silnice je rovněž nepřehlédnutelný. Vesnice Altweitra (Stará Vitoraz) (509 m) začíná hned za mostem a za nivou Lužnice, kterou zde posilují vody několika větších i menších potoků. Po příjezdu do vesnice přejíždím koleje úzkokolejné dráhy, míjím nádražíčko a vjíždím na silně frekventovanou hlavní silnici. Po padesáti metrech jízdy odbočuji vlevo a zastavuji, neboť mezi stromy a zemědělskými budovami se objevila zeď kostela bez klasické věže, pouze s jednoduchou zvonicí. Není to kostel ledajaký, jedná o velice starou románskou stavbu. Podle nejstarších dokladů stával v Altweitře v roce 827 hrad, v němž sídlil kníže Vitorad, který se roku 845 nechal v Řezně pokřtít, čímž se oblast dostala pod řezenského biskupa a pod vliv bavorských panovníků. V 11.století se do oblasti dostal rod pánů z Kuenringu, který se také usadil v Altweitře. Kuenringům však zdejší hrad přestal vyhovovat, a tak ho Hadmar opustil a postavil si na nedaleké skále nad Lužnicí nový hrad Weitra (Vitoraz). Když se roku 1254 český král Přemysl II.Otakar oženil s Markétou z Babenberku (byla dvakrát starší než on), staly se součástí českého království nejdříve obě rakouské země, brzy přibyly další (roku 1260 Přemysl II.vybojoval a připojil Štýrsko a v roce 1269 Korutany a Kraňsko). Potom se na scéně objevili ambiciózní Habsburkové, starý šlechtický rod z Alsaska a Švýcarska: Obratný politik Rudolf Habsburský se v roce 1273 stal římským králem a v roce 1276 vpadl do Rakous, aby odtud krále českého vyhnal. Na Habsburkovu stranu, proti Přemyslovi II.Otakarovi, se postavila nejen šlechta rakouská, ale i šlechta česká, vedená mocnými jihočeskými Vítkovci. Výjimkou byli vitorazští Kuenringové, kteří naopak českého krále podporovali, nezradili ho ani v bitvě na Moravském poli v roce 1278, kde král železný a zlatý zahynul. Protože vítězní Habsburkové se v Rakousích usadili pevně a natrvalo, nezbývalo Kuenringům nic jiného než vitorazské panství opustit a ze země odejít. Projíždím Altweitru směrem k východu, nic mě mimořádně neupoutává; usedlosti ani rodinné domky nevybočují ze stylu v oblasti obvyklého, registruji pouze, že zde sídlí velká betonárka. Žádné zvláštní potěšení mi nenabízí pohled na zelenou stěnu, co se přede mnou vynořila. Mohutné zalesněné kopce se nedají objet. Na jednom kilometru silnice stoupá, bez jakéhokoliv odpočívadla-vodorovného úseku, z 509 m na 624 m nad mořem, dopravní značka upozorňuje na 16% stoupání. Odměnou za námahu je mi několik pohledů na krajinu, do údolí Lužnice, na zámek ve Weitře a na temné Novohradské hory. Zjišťuji také, že podlouhlá šedohnědá hora, která se skrývá za rozestavěnou halou betonárky v Altweitře, je ze dřeva, kmenů na skládce, které pravděpodobně pocházejí z polomů v jihočeských lesích. Prudké stoupání je nemilé, ale není věčné, končí les, končí i stoupání. Hned na vrcholu upozorňuje dopravní značka na zúžení vozovky a na lipovou alej. Plakátky na prvních dvou stromech upozorňují na to, že alej je chráněnou přírodní památkou. Asfaltová silnice pokračuje slalomem mezi stromy, asi po jednom kilometru alej končí, nedaleko se objevují první domy vesnice Hörmanns bei Weitra. Kouř na polích je znakem toho, že probíhá sklizeň brambor a pálení suché natě. Mimo již známé kaple a hasičské schráně s obrazem sv.Floriána objevuji mezi křiklavě nabarvenými domy i jednu vybledlou žlutou fasádu statku, moderními úpravami neporušeného. Vedle bývalých statků a chalup vidím ze zemědělských strojů převážně už jen staré traktory a sekačky, doklad o tom, že likvidace trávy je i zde velkým problémem. Odbočuji doleva a po rovině se podél pestrobarevných obrazců polí a luk dostávám k místu zvanému Hörmannser Berg. Nejedná se o horu, ale o jakousi náhorní plošinu, k jejíž hraně přijíždím, pouze okolní pole se na některých místech jemně vlní. Teprve s prvními stromy lesa dochází ke změně, začíná prudký sjezd do Dietmannsu. Po nedokončeném povrchu ulice na pravé straně návsi mířím ke kostelu, přičemž potkávám neobvyklou dopravní značku, na sloupku u chodníku je čtvercový displej s nápisem Fahren Sie. Zařízení není ještě v provozu. V Dietmannsu, jehož kostelní věž je viditelná z velkých dálek, tentokrát nezastavuji, vracím se do Gmündu. Konečně potkávám také jednoho cyklistu, dnes prvního na rakouském území. Všechna auta (na půlkilometru jsem jich napočítal šest), která tady potkávám, jsou řízena mladými ženami - zřejmě jsou na mateřské dovolené a před polednem si udělaly výlety za nákupy ve městě. Chodník od hraničního přechodu do Č.Velenic sice ještě není dokončena, ale přechod je v provozu.(Pokračování) Po dvou kilometrech jízdy po hlavní silnici odbočuji vlevo do vesnice Breitensee (486 m). Je to vesnice postavená na svahu mezi tratí úzkokolejky na východě a širokou údolní nivou řeky Lužnice, která se rozkládá v údolí na západě. Kolem pomníčku mladíka, který zde v roce 1950 zahynul na motocyklu, se dostávám zpět na hlavní silnici a přes koleje úzkokolejky se po silnici vydávám ke Kleineibenstenu. Za Kleineibenstenem se stáčím vlevo a po již známé cestě mířím k Ludvodolskému rybníku (498 m), ale tentokrát jedu vlevo, po hrázi mířím k severu. Stoupání je stále prudší, až ke zlomu (535 m), potom brzy následuje výjezd z lesa, na cestě se objevuje bezvadný asfaltový povrch, na loukách je roztroušeno několik domků lesní osady (Waldhäuseln). Objevuje se jedinečná krajinná scéna, lesy, louky, políčka, skalky, borové hájky a osamělé stromy. Část této krajiny, příklad soužití člověka-zemědělce s přírodou, je chráněna jako přírodní rezervace. Cesta stoupá otevřenou krajinou dále, na obzoru se objevila přeložka hlavní silnice a první domy vesnice Steinbach. Mimo řady pěkně upravených statků stojí na návsi Steinbachu kaple, hasičská schráň a hostinec-pension. Z vesnice vyzařuje pohoda, pouze přístřešek bývalé čerpací stanice, který opustila olejářská společnost Avia, vyhlíží smutně. Na okraji Steinbachu není možné nezastavit u velkého statku a neobdivovat, jak jej dokázal zvelebit a vyšlechtit rolník, jenž se zabývá výrobou bio-potravin. Silnice do Alt-Nagelbergu (Stará Huť) nejdříve klesá jen mírně, ale jak městečko přibližuje, klesání se zvětšuje. Alt-Nagelberg vyrostl jako dělnická osada poblíž sklářské hutě, kterou v 19.století uprostřed lesů založil Karl Stölzle. Stopy po činnosti Stölzlovy firmy lze nalézt na území rakouského Waldviertlu i českého Třeboňska, Vitorazska i Novohradska. Stölzlové se sice nejvíce zabývali sklářstvím, ale nevyhýbali se možnostem podnikat i v jiných oborech. V Alt-Nagelbergu se sklářstvím - prodejem skla nyní zabývají dvě firmy, velkou sklářskou tradici připomíná několik muzeí. Muzeum je i ve staré Stölzlově sklárně. Domy Alt-Nagelberg se převážně táhnou podél hlavní silnice Gmünd-Litschau. Mimo komína staré sklárny vévodí obci hranatá věž moderního farního kostela. Historickou stavbou je zámeček zvaný Panský dům, před nímž se skromně rozkládá parčík s kapličkou. Na potoce Saubach, nedaleko kostela, se třpytí voda rybníčka s parkovou úpravou břehů a vodotryskem. Poblíž také sídlí obecní úřad městyse Brand-Nagelberg, v jehož pěti částech žije asi 1800 obyvatel. Samozřejmostí jsou pečlivě udržované parčíky a chodníky, přičemž žulové obrubníky jsou o něco vyšší než bývá obvyklé, kola osobních vozů jsou proti nim bezmocná. V údolí pod moderní mateřskou školou se zelená trávník fotbalového stadionu. Další sportovní areál je u Sportovního rybníka, který je na potoce Gamsbach, severně od Alt-Nagelbergu, mezi rybníky Königteich a Gambachsteich. Na jižním okraji Alt-Nagelbergu, proti staré sklárně, je půvabné nádražíčko úzkokolejné železnice, jejíž trať se po vyšplhání na severní okraj obce rozděluje, jedna část vede k Litschau, druhá k Heidenreichsteinu. Přestože úzkokolejka není trvale v provozu, jen několikrát za rok po trati jedou výletní vlaky, je trať v celé délce udržovaná v perfektním stavu. Mezi kolejemi je travička vidět jen mimořádně, kolem trati prakticky nejsou žádné stromy ani keře. Na zastávkách úzkokolejky je vyvěšen jízdní řád, ale dopravu osob zajišťuje autobus, jako kdyby byla stále výluka. Když ovšem v letním období parní „mašinka“ po trati výjimečně jede, vypadá to, jako by pro majitele fotoaparátů a kamer byla vyhlášena mobilizace. Jízda po silnici z Alt-Nagelbergu do Neu-Nagelbergu (Nová Huť) patří také k příjemným zážitkům. Silnice a úzkokolejka se vedle sebe vinou údolím podél potoka Gamsbach, na němž vodu zadržují tři podlouhlé rybníky. Z obou stran údolí jsou nádherné lesy. Neu-Nagelberg (485 m) je pohraniční osada, po jejíž západním okraji vede silnice k nejfrekventovanějšímu hraniční přechodu mezi jižními Čechami a Dolními Rakousy. Mohutná rakouská celnice je stále v provozu. Do Čech proudí nejen řada kamionů, ale i voda potoka Gamsbach, který se v Neu-Nagelbergu stáčí k severu a po českém území teče pod jménem Halámecký potok. Úzkokolejka, jejíž koleje mezinárodní silnici křižují několik desítek metrů od celnice, státní hranici ovšem nepřekračuje, pokračuje do Breitensee a Gmündu po rakouském území. Rovněž budova zastávky Neu-Nagelberg je poblíž celnice. Sklářskou huť v Neu-Nagelbergu připomínají jen malá soukromá muzea a prodejny skla a některé staré stavby. Jízda z Neu-Nagelbergu do Breitensee je zajímavá tím, že silnice vede těsně vedle státní hranice, červenobílé hraniční mezníky jsou na krajnici. Státní hranice, mezníky i frekventovaná silnice zde bývaly i v době, kdy na na české straně bylo až několik kilometrů nepřístupné hraniční pásmo s mnoha řadami drátěných plotů, různými zátarasy a stálými hlídkami Pohraniční stráže. Bez ohledu na hranici zasahuje v těchto místech do Rakouska typická neúrodná písčitá, suchá a téměř rovná krajina českého Vitorazska, jakou je možné spatřit mezi Suchdolem nad Lužnicí a Českými Velenicemi.
Zajímavostí je i početná skupina fotbalistů z Třeboně, která v zemské lize hájí barvy místního fotbalového klubu SC Sankt Martin.
Téměř přímo vedoucí silnice několikrát prudce stoupá a prudce klesá. Přibližně v polovině trasy se objevuje nejdříve kaple a pak údolní vesnice Schagges (568m). Pro tuto oblast jsou nezvyklé poměrně velké hony polí, zřejmě v této vesnici většina drobných hospodářů už ukončila činnost a přenechala pozemky těm několika nejodvážnějším.
Další jízda je už mnohem příjemnější, do Pyhrabrucku (543) silnice klesá. Malá osada je ozařovaná sluncem, ze severu chráněna vrchem, před jehož vrcholem je státní hranice a společná rakousko-česká celnice.
6.9.2006
Nahoru
(Robert Fischer)
Na stopě pánů Kuenringů.
Nahoru
12.9.2006
Oblast sklářů.