Archeologie
Paleolitická nástěnná malba koně z jeskyně Lascaux ve Francii
Podle dnešního chápání je archeologie věda, která zkoumá památky hmotné kultury a na jejich základě rekontruuje historickou minulost lidské společnosti. přestože je to jedna z nejmladších společenských věd, její zárodky je třeba hledat už v dávnověku. Podle písemných zpráv už v 6. stol. př. n. l. babylonský král Nabonid organizoval vykopávky základů paláců a chrámů.
Výraz archeologie se poprvé v písemných památkách objevil u Platóna (427-347 př. n. l.). Platón jej však používal v širokém významu, rozuměl jím veškeré informace o dávné minulosti. Přibližně ve stejném významu tento výraz používali i další řečtí autoři.
Latinští autoři používali jiný výraz s týmž významem: antiquitates - starožitnosti. Tento starožitnosti pak ve středověku vytlačil termín archeologie, takže se na něj na dlouhá léta zapomělo. Starožitnosti se sbíraly pro soukromé sbírky a z toho vyplývá, že zájem byl jen o předměty uměleké hodnoty. Hlad po těchto památkách byl tak velký, že vznikaly celé kasty profesionálních vykrádačů hrobek. Koncem Římského císařství zájem o starobylé umělecké památky značné poklesl. Bylo to zejména z důvodu šíření křesťanství, neboť že fanatičtí adepti křesťanství tyto staré časy nenáviděli a památky z antiky pokládali za nástroje pokušení a často je ničili. Přesto je patrna tenká nit vedoucí od antických sběratelů přes středověk až do období renezance. Právě v období renezance nastává určitý pokrok, spojený zvláště s klasickou filologií. Přesto do začátku 17. stol. lze vykopávky a sbírání starožitností nazvat archeologií jen se značnou rezervou, protože tyto starožitnosti se nehodnotily jako zdroje poznání ale jen jako okrasné předměty.
Stejné to bylo i při náhodném objevení Herkulánea (1711) a později i Pompejí (1748), zničených při výbuchu Vesuvu v roce 79. n. l. I zde nebyla žádná kontrola, předměty se vykopávaly jako jednotlivá umělecká díla, bez ohledu na okolní prostředí a bez zájmu o předměty každodenná potřeby. Nicméně právě tady se ukázalo, že je nutné použít jinou, vědečtější metodu. Přesto tyto myšlenky ještě prošly dlouhým vývojem a trvalo ještě sto let, než se učinil významnější pokrok.
V tomto období se začalo s katalogizováním nashromážděného materiálu a bylo otevřeno v Londýně Britské muzeum (1753-1756), které se postupem doby stalo jedním z nejprestižnějších archeologických muzeí.
Roku 1767 profesor göttingenské univerzity Christian Gottlieb Heine znovu ve zavedl výraz archeologie ve svých přednáškách. Obnovený termín všek už neměl tak široký význam jako u Řeků ale vyjadřoval pouze popis a klasifikaci památek klasického umění.
V 19. stol. se archeologie rychle začíná formovat jako skutečná věda. Už také mnozí badatelé uznávají hypotézu o třech dobách – kamenné, bronzové a železné. Ale teprve dánský archeolog Christian Jorgensen Thomsen toto tvrzení podložil nalezeným materiálem. “Archeologický převrat” provedli skandinávští vědci v polovině 19. stol., ktyž pozdvihli archeologii na úroveň ostatních humanitních věd. Podstatou bylo vypracování klasifikačního systému a vypracování metod výzkumu.