B&E

13. Fajn věc, mám silnej žaludek

 

Carlisle a Rosalie v mžiku zmizeli, nečekaně vystartujíc do horního podlaží. Slyšel jsem, jak diskutovali, jestli by ji pro ni neměli raději ohřát. Ble. Zajímalo mě, co všechno za věci hodné domu hrůzy, tady udržovali. Lednička plná krve, ověřeno. Co dalšího? Mučící komora? Pokoj s rakvemi?

Edward zůstal v pokoji, držíc Bellu za ruku. Jeho tvář byla znovu mrtvá. Nevypadal, že by měl energii udržet si dokonce i tu maličkou náhražku naděje, kterou měl předtím. Hleděli si navzájem do očí, ale ne takovým tím přesládlým způsobem. Bylo to, jakoby vedli rozhovor. Druh připomínky na Sama a Emily.

Ne, tohle nebylo přesládlé, ale o to těžší bylo to pozorovat.

Věděl jsem, jak se cítila Leah – musel jsem to vídat celou tu dobu. Musel jsem to poslouchat v Samově hlavě. Samozřejmě, že jsme se kvůli ní všichni cítili hrozně, nebyli jsme netvoři - rozhodně ne v tomhle smyslu. Ale nejspíš jsme ji vinili z toho, jakým způsobem to překonávala. Rozdávala rány každému, kdo se k ní jen přiblížil, pokoušejíc se učinit nás všechny stejně tak nešťastnými, jako byla ona sama.

Už nikdy bych ji znovu neobviňoval. Jak by mohlo někomu pomoci rozšiřovat tento druh utrpení kolem? Jak by někdo mohl nezkusit uvolnit něco málo z té zátěže strkáním malého dílku do všech ostatních v okolí?

A pokud to znamenalo, že jsem musel mít smečku, jak jsem ji mohl vinit z toho, že mi vzala moji svobodu? Udělal bych to samé. Kdyby existovala cesta, jak uniknout té bolesti, udělal bych to.

Rosalie po chvíli seskočila z poschodí, letíc skrz místnost jako ostrý vánek, rozšiřujíc kolem palčivý zápach. Zastavila se v kuchyni a já zaslechl vrzání dveří od kredence.

„Ne viditelně, Rosalie,“ zabručel Edward. Protočil oči.

Bella vypadala zvědavě, ale Edward na ni jenom zakroutil hlavou.

Rosalie proletěla zpět skrz pokoj a znovu zmizela.

„Tohle byl tvůj nápad?“ zašeptala Bella. Její hlas byl těžkopádný, jak se pokoušela mluvit dostatečně hlasitě, abych to mohl slyšet. Zapomněla, že jsem slyšel znamenitě. Svým způsobem jsem měl rád, jak se – velice často – zdálo, že kompletně zazdila fakt, že jsem nebyl tak úplně člověk. Přiblížil jsem se k ní, aby se nemusela tak namáhat.

„Neházej vinu za to na mě. Tvůj upír jenom ukradl sarkastické komentáře z mé hlavy.“

Nepatrně se usmála. „Neočekávala jsem, že tě zase uvidím.“

„Jo, nápodobně.“

Cítil jsem se divně, jen tam tak stát, ale upíři odsunuli všechen nábytek stranou kvůli lékařským přístrojům. Tušil jsem, že je to ani v nejmenším neobtěžovalo – nebyl moc velkej rozdíl v sezení a stání, když jste byli kus šutru. Mě by to ostatně taky nevadilo, nebýt toho, že jsem byl tak neskutečně unavený.

„Edward mi řekl, co jsi musel udělat. Je mi to líto.“

„To je v pohodě. Bylo pravděpodobně jen otázkou času, než bych vybuchnul nad nějakým Samovým rozkazem,“ zalhal jsem.

„A Seth,“ zašeptala.

„Ten je ve skutečnosti šťastný, že může pomoct.“

„Nesnáším, když ti působím problémy.“

Zasmál jsem se – znělo to víc jako štěkání než jako smích.

Slabě si povzdechla. „Hádám, že to není nic nového, co?“

„Ne, ve skutečnosti ne.“

„Nemusíš zůstávat a sledovat to,“ řekla, stěží hovoříc.

Mohl jsem odejít. A byl to pravděpodobně zatraceně dobrej nápad. Ale kdybych to udělal, s tím jak teď vypadala, mohl bych chybět u posledních patnácti minutách jejího života.

„Vlastně nemám na práci nic zajímavějšího,“ řekl jsem ji, snažíc se nevpustit do svého hlasu emoce. „Od té doby, co se k nám přidala Leah, je být vlkem mnohem míň atraktivní.“

„Leah?“ zalapala po dechu.

„Ty si jí to neřekl?“ obrátil jsem se zmateně na Edwarda.

Jenom pokrčil rameny bez toho, aby uhnul očima z její tváře. Evidentně to pro něj nebyla moc vzrušující novinka, rozhodně ne něco, co by stálo za zahrnutí do výčtu událostí, které se přihodily.

Bella to nevzala tak lehce. Zdálo se, že pro ni to byla vrcholně špatná zpráva.

„Proč?“ vydechla.

Nechtěl jsem zabřednout do té nekonečně dlouhé románové verze, tak jsem to zkrátil na minimum. „Aby hlídala Setha.“

„Ale Leah nás nenávidí,“ zašeptala.

Nás. Krása. Všiml jsem se si obav, které se jí zmocnily.

„Leah nebude nikoho otravovat.“ Kromě mě. „Je teď v mojí smečce,“ – ušklíbl jsem se nad těmi slovy – „takže následuje moje vedení.“

Fuj.

Bella nevypadala přesvědčeně.

„Jsi vystrašená z Leah, ale jsi nejlepší kámoška s psychopatickou blondýnou?“

Z druhého poschodí se ozvalo tiché zasyčení. Super, slyšela mě. Co víc si přát?

Bella se na mě zamračila. „Ne. Rose… chápe.“

„Jo,“ zavrčel jsem. „Chápe, že umíráš a nezajímá ji to, dokud je ten mutantní zplozenec mimo nebezpečí.“

„Přestaň se chovat jako pitomec, Jacobe,“ zašeptala.

Vypadala příliš slabě na to, aby se tak rozčilovala. Raději jsem se zkusil usmát. „Říkáš to, jakoby to snad bylo možný.“

Bella se chvilku snažila mi můj úsměv neopětovat, ale nakonec si nedokázala pomoct; koutky křídových rtů se jí zvedly.

A potom přišel Carlisle a ta psychouška, odpovídajíc tak na nevyslovený dotaz, kam se vlastně poděli. Carlisle měl v ruce bílý, umělohmotný kelímek – ten druh s víčkem a ohebným brčkem. Oh – ne viditelně; konečně jsem to chápal. Edward nechtěl, aby Bella musela myslet na to, co dělala, o nic víc než bylo nezbytné. A to se povedlo, protože vůbec nešlo vidět, co to v tom kelímku vlastně je. Ale já to mohl cítit.

Carlisle zaváhal, ruku s kelímkem napůl nataženou, když si všimnul Bellina vyplašeného pohledu.

„Mohli bychom zkusit jiný způsob,“ řekl jí tiše.

„Ne,“ zašeptala Bella. „Nejdřív zkusím tohle. Nemáme čas…“

Zpočátku jsem si myslel, že ji to konečně trklo a strachovala se o sebe, ale potom se její ruka slabě zachvěla, jak si chtěla pohladit břicho.

Bella se natáhla a vzala si od něj ten kelímek. Ruka se jí trochu třásla, až jsem z kelímku slyšel tlumené cákání, jak jeho obsah narážel na stěny nádoby. Pokusila se opřít o loket, ale mohla stěží zvednout hlavu. Když jsem pozoroval, jak slabou se stala za méně než den, po páteři mi sjel náznak žáru.

Rosalie položila Belle ruku kolem ramen, podpírajíc také její hlavu, jako se to dělává s novorozencem. Ta bloncka byla z těch mimin úplně hotová.

„Díky,“ zašeptala Bella. Její oči přeskakovaly z jednoho z nás na druhého. Stále vnímala dost na to, aby se cítila rozpačitě. Kdyby nebyla tak vyčerpaná, vsadil bych se, že by zčervenala až za ušima.

„Nevšímej si jich,“ zamumlala k ní Rosalie.

To mě přinutilo cítit se nepříjemně. Měl jsem odejít, když mi Bella tu příležitost nabízela. Nehodil jsem se sem, být tohohle součástí. Přemýšlel jsem o tom, jak odtamtud vypadnout, ale potom jsem si uvědomil, že takový pohyb by to Belle jenom ztížil – bylo by pro ní obtížnější tím projít. Usoudila by, že jsem byl příliš znechucený, než abych zůstal. Což byla skoro pravda.

Ale stejně. I když se nebudu hlásit k odpovědnosti za tenhle nápad, nechtěl jsem zapříčinit ani jeho selhání.

Bella zvedla kelímek k obličeji a přičichla ke konci brčka. Trhla sebou a zašklebila se.

„Bello, miláčku, můžeme najít jednodušší způsob,“ řekl Edward, natahujíc ruku pro kelímek.

„Zacpi si nos,“ navrhla Rosalie. Zlostně hleděla na Edwardovu ruky, jakoby ho snad přes ni chtěla prásknout. Přál jsem si, aby to udělala.  Vsadil bych se, že by to Edward nenechal jen tak a já umíral touho vidět, jak by bloncka přišla o končetinu.

„Ne, to není tím. Prostě to jen-“ Bella se zhluboka nadechla. „Voní to dobře,“ přiznala tichounce.

Ztěžka sem polknul, bojujíc, aby se mi znechucení neodráželo v obličeji.

„To je dobře,“ řekla Rosalie Belle nedočkavě. „To znamená, že jsme na správné stopě. Zkus to.“ Výraz na bloncčině tváři se změnil a já byl překvapený, že nepřešela do oslavného tance.

Bella si zasunula brčko mezi rty, pevně semknula oči a nakrčila nos. Slyšel jsem pohyby krve v kelímku, když se její ruka roztřásla. Chvilku usrkávala, a potom tiše zasténala, oči stále zavřené.

Edward a já jsme k ní vykročili ve stejnou chvíli. Pohladil ji po tváři a já zatnul ruce za zády.

„Bello, lásko-“

„Jsem v pořádku,“ zašeptala. Otevřela oči a vzhlédla k němu. Její výraz byl… provinilý. Omluvný. Prosebný. Vyděšený. „Taky to dobře chutná.“

Žaludeční kyseliny mi pěnily v břichu a hrozily vylitím se z mého těla.

„To je dobře,“ zopakovala Rosalie, stále téměř tančící. „Dobré znamení.“

Edward přitiskl ruku na Bellinu tvář, prsty kopírujíc tvar jejích křehkých kostí.

Bella si povzdechla a znovu přiložila rty k brčku. Tentokrát skutečně sála. Tohle jednání nebylo tak oslabené jako všechno ostatní kolem ní.

„Co tvoje břicho? Nezvedá se ti žaludek?“ zeptal se Carlisle.

Bella zakroutila hlavou. „Ne, není mi špatně,“ zašeptala. „To je hlavní, ne?“

Rosalie se ještě víc rozzářila. „Výborně.“

„Myslím, že na tohle je trochu brzy, Rose,“ zamumlal Carlisle.

Bella polkla další várku krve. Potom se bleskově podívala na Edwarda. „Zkazí mi to skóre?“ zašeptala. „Nebo začneme počítat až potom, co budu upír?“

„Nikdo nic nepočítá, Bello. A v každém případě kvůli tomu nikdo nezemřel.“ Usmál se, ale postrádalo to jakékoli známky života. „Tvůj záznam je stále čistý.“

Nestíhal jsem je sledovat.

„Vysvětlím ti to později,“ řekl Edward tak tiše, že jeho slova téměř splynula s jeho dýcháním.

„Cože?“ zašeptala Bella.

„Mluvil jsem si sám pro sebe,“ zalhal hladce.

Pokud uspěl s tímhle, když Bella žila, nebude schopný z toho tak lehce vyváznout, až budou její smysly stejně bystré jako ty jeho. Bude muset zapracovat na upřímnosti.

Edwardovy rty sebou cukly, bojujíc s úsměvem.

Bella si usrkla několik dalších loků, hledíc upřeně kolem nás směrem k oknu. Pravděpodobně předstírala, že jsem tam nebyli. Nebo možná jen já. Nikdo jiný z této skupiny by nebyl znechucený z toho, co dělala. Právě naopak – prodělávali nejspíš těžké časy, aby jí nevyrvali ten kelímek z ruky.

Edward protočil oči.

Proboha, jak s ním někdo mohl vydržet bydlet? Byla opravdu škoda, že nemohl slyšet Bellyny myšlenky. Potom by ji těmahle sračkama taky štval a unavil by ji.

Krátce se uchichtl. Bellyny oči okamžitě přeskočily k němu a napůl se usmála nad humorem zračícím se mu ve tváři. Tipoval bych, že poslední dobou ho takhle nevídala zrovna často.

„Něco vtipného?“ nadechla se.

„Jacob,“ odpověděl jí.

Zběžně si mě prohlédla s dalším unaveným úsměvem. „Jo, Jake je číslo,“ souhlasila.

Ohromný, teď jsem byl ještě dvorní šašek. „Bada bing,“ zamumlal jsem s v chabé imitaci vtipu.

Znovu se usmála a dopřála si z kelímku další doušek. Trhnul jsem sebou, když do brčka vstoupil pouze vzduch, způsobujíc tak hlasitý sací zvuk.

„Zvládla jsem to,“ řekla, znějíc potěšeně. Její hlas byl jasnější – hrubý, ale poprvé za dnešek to nebyl šepot. „Když to udržím v sobě, Carlisle, vytáhneš ze mě ty jehly?“

„Jakmile to bude možné,“ slíbil. „Upřímně, tam kde jsou stejně nedělají zase tolik dobrého.“

Rosalie pohladila Bellu po čele a vyměnila si s ní letmý pohled plný naděje.

Všichni to mohli vidět – kelímek plný lidské krve způsobil okamžitý rozdíl. Vracela se jí barva – její voskové tváře dostaly slabě růžový nádech. Už nevypadala, že by od Rosalie nadále potřebovala takové množství opory. Dýchalo se jí snadněji a přísahal bych, že tlukot jejího srdce byl silnější, více stabilní.

Všechno se zlepšilo.

Příznak naděje v Edwardových očích se přeměnil do něčeho skutečného.

„Chtěla by si ještě?“ naléhala Rosalie.

Belle klesla ramena.

Než k ní Edward promluvil, probodl Rosalii pohledem. „Nemusíš pít víc hned teď.“

„Jo, já vím. Ale… já chci,“ přiznala zachmuřeně.

Rosalie proplétala svoje hubené, špičaté prsty skrz Belliny rovné vlasy. „Nemusíš se kvůli tomu cítit trapně, Bello. Tvoje tělo po tom prahne. Všichni to chápeme.“ Její tón byl nejdřív konejšivý, ale potom ostře dodala: „A každý kdo ne, by tady neměl být.“

Evidentně to směřovalo ke mně, ale nenechal jsem se od té bloncky vytočit. Byl jsem šťastný, že se Bella cítila lépe. Takže co když to obnášelo, že jsem byl naprosto znechucený? Bylo to, jako bych nic neřekl.

Carlisle si vzal od Belly kelímek. „Hned jsem zpátky.“

Zatímco zmizel, Bella upřela svůj pohled na mě.

„Jaku, vypadáš otřesně.“

„Ty máš co říkat.“

„Vážně – kdy jsi se naposledy vyspal?“

Chvilku jsem o tom popřemýšlel. „No, vlastně si nejsem úplně jistej.“

„Ou, Jaku. Teď si zahrávám i s tvým zdravím. Nebuď hloupej.“

Zaťal jsem zuby. Tak ona se kvůli nějakému monstru  mohla nechat zabíjet, ale mě nebylo dovoleno vynechat několik nocí spánku, abych sledoval, jak to dělala?

„Odpočiň si trochu, prosím,“ pokračovala. „Nahoře je pár postelí – můžeš si vybrat kteroukoli z nich.“ 

Výraz na Rozáliině tváři ujasnil, že v jedné z nich bych rozhodně vítaný nebyl. V každém případě mi vrtalo hlavou, na co ta asi tak ta Bezesná kráska potřebovala postel. Byla jen tak majetnická na svoje věci?

„Díky, Bells, ale radši budu spát na zemi. Daleko od smradu, však víš.“

Ušklíbla se. „Jasně.“

Potom se vrátil Carlisle a Bella se roztržitě natáhla pro krev, jakoby myslela na něco jiného. S tím stejným roztěkaným výrazem začala nasávat.

Opravdu vypadala lépe. Vytáhla se nahoru do sedu, dávajíc pozor na hadičky. Rosalie se vznášela vedle ní, připravená ji chytit, kdyby zavrávorala. Ale Bella ji nepotřebovala. Mezi polykáním se pokaždé zhluboka nadechla a rychle vyprázdnila druhý kelímek.

„Jak se cítíš teď?“ zeptal se Carlisle.

„Není mi zle. Spíš tak nějak hladově… jenom si nejsem jistá, jestli jsem spíš hladová nebo žíznivá, chápeš?“

„Carlisle, jen se na ni podívej,“ zamumlala Rosalie maximálně namyšleně. „Tohle její tělo evidentně chce. Měla by se napít ještě.“

„Je stále člověk, Rosalie. Potřebuje také jídlo. Dejme jí chvilku, abychom se přesvědčili, jak to na ní působí a potom bychom mohli zkusit nějaká normální jídlo. Máš na něco obzvláště chuť, Bello?“

„Vajíčka,“ vyhrkla okamžitě a vyměnila si s Edwardem významný pohled doprovázený úsměvem. Jeho úsměv byl stále chatrný, ale v obličeji měl více života než předtím.

Mrknul jsem a téměř zapomněl, jak znovu otevřít oči.

„Jacobe,“ zašeptal Edward. „Opravdu by ses měl vyspat. Jak řekla Bella, samozřejmě můžeš zůstat tady, ačkoli venku by ses cítil pravděpodobně víc uvolněně. Nemusíš se ničeho obávat – slibuji, že jestli bude potřeba, vyhledám tě.“

„Jasně, jasně,“ zamumlal jsem. Teď když se zdálo, že má Bella několik dalších hodin, jsem mohl beztrestně utéct. Jít se schoulit někam pod stromy… Dost daleko aby tam ten pach nedosahoval. Kdyby se něco pokazilo, pijavice by mě vzbudila. Dlužil mi to.

„To rozhodně,“ souhlasil Edward.

Kývl jsem a položil ruku na Bellinu. Byla ledově chladná.

„Vypadáš líp,“ řekl jsem.

„Díky, Jacobe.“ Obrátila ruku a stiskla tu moji. Cítil jsem její tenký svatební prsten, který jí volně jezdil na kostnatém prstě.

„Dejte jí deku nebo něco,“ zamumlal jsem, jakmile jsem se otočil ke dveřím.

Ještě než jsem se stačil pohnout, ranní vzduch protnulo zdvojené vytí. Nebylo pochyb o naléhavém charakteru toho zvuku. Tentokrát žádné nedorozumění.

„Zatraceně,“ zavrčel jsem a vrhl jsem se skrz dveře ven. Odrazil jsem se z verandy a uprostřed letu dovolil tomu ohni mě rozervat. Ozval se ostrý trhající zvuk, jak se z mých šortek staly cáry látky. Sakra. Tohle byl jediný kus oblečení, který jsem měl. Ale teď na tom nezáleželo. Dopadl jsem na tlapy a odstartoval na západ.

Co se děje? křičel jsem ve své hlavě.

Přicházejí, odpověděl Seth. Přinejmenším tři.

Rozdělili se?

Běžím rychlostí světla zpátky k Sethovi, slíbila Leah. Cítil jsem, jak jí vzduch proudil skrz plíce, když se přinutila k prakticky neuvěřitelné rychlosti. Les kolem ní se jenom míhal. Zatím se nezdá, že by chtěli zaútočit.

Sethe, nevyzívej je. Počkej na mě.

Zpomalují. Ahr – je tak divný nebýt schopnej je slyšet. Myslím…

Co?

Myslím, že zastavili.

Počkej na zbytek smečky.

Pšš. Cítíte to?

Vstřebal jsem jeho pocity. Sotva patrné, nehlučné tetelení se vzduchu.

Někdo se změnil?

Vypadá to tak, souhlasil Seth.

Leah se přiřítila na malé otevřené prostranství, kde Seth čekal. Hrabala drápy do země a vrčela jako závodní auto.

Kryju ti záda, brácho.

Přicházejí, řekl Seth nervózně. Pomalu. Jdou.

Jsem skoro tam, řekl jsem jim a pokoušel se letět jako Leah. Bylo příšerné být od nich oddělený s potencionálním nebezpečím blíž jim nežli mě. To bylo špatně. Měl bych být s nimi, mezi nimi, ať už se blížilo cokoli.

Podívejme, kdo si to najednou hraje na tatínka, pomyslela si Leah kysele.

Soustřeď se, Leah. 

Čtyři, rozhodl Seth. Ten smrad slyšel víc než skvěle. Tři vlci, jeden člověk.

Konečně jsem dosáhl malé mýtiny a okamžitě se přesunul k nim. Seth si úlevně oddech a napřímil se na svém místě po mém pravém boku. Leah po mé levici vypadala trochu méně nadšeně.

Takže teď jsem až pod Sethem, zabručela pro sebe.

Kdo dřív přijde, ten dřív mele, pomyslel si Seth samolibě. Ale kromě toho, nikdy předtím jsi nebyla Alphův Třetí. Takže jsi stejně povýšila.

Být pod soplošským bráchou není povýšení.

Pšš! okřiknul jsem je. Je mi putna, kde stojíte. Zavřete klapačky a připravte se.

O pár vteřin později jsme je spatřili, jdoucí pomalu, přesně jak si Seth myslel. Jared v popředí jako člověk zvedl ruce. Paul, Quil a Collin kráčeli za ním jako vlci. V jejich držení těla nebyly žádné známky připravovaného útoku. Loudali se za Jaredem, uši vztyčené, ostražití ale klidní.

Avšak…  bylo zvláštní, že by Sam poslal Collina spíš než Embryho. To bych já neudělal, kdybych posílal diplomatickou skupinu na nepřátelské území. Neposlal bych děcko. Poslal bych zkušeného bojovníka.

Rozptýlení? napadlo Leah.

Postupovali Sam, Embry a Brady sami? To se mi nezdálo pravděpodobné.

Chceš, abych to ověřila? Můžu zaběhnout kolečko a být zpátky do dvou minut.

Měl bych varovat Culleny? zajímal se Seth.

Co když je smyslem tohohle rozdělit nás? zeptal jsem se. Cullenovi ví, že se něco děje. Jsou v pohotovosti.

Sam by nebyl tak pitomej…, zašeptala Leah a v mysli jí hlodaly obavy. Představovala si Sama útočícího na Cullenovi jen se dvěma dalšíma po boku.

Ne, nebyl, ujistil jsem ji, přestože mi z těch představ v její hlavě taky nebylo zrovna nejlíp.

Po celou tu dobu na nás Jared a tři vlci upřeně hleděli, vyčkávali. Bylo strašně divné neslyšet, co si mezi sebou Quil, Paul a Collin říkali. Jejich výraz byl prázdný – nečitelný.

Jared si odkašlal a kývl na mě. „Bílá vlajka dočasného příměří, Jaku. Přišli jsme si promluvit.“

Myslíš, že je to pravda? zeptal se Seth.

Dává to smysl, ale…

Jo, souhlasila Leah. Ale.

Neuvolnili jsme se.

Jared se zamračil. „Mluvilo by se nám snadněji, kdybych tě taky mohl slyšet.“

Seshora jsem na něj shlížel. Nechystal jsem se přeměnit zpět, dokud z téhle situace nebudu mít lepší pocit. Dokud to nepochopím. Proč Collin? To byla část, která mě nejvíc znepokojovala.

„Fajn. Hádám, že pak teda budu prostě mluvit,“ řekl Jared. „Jaku, chceme, aby ses vrátil.“

Quil za ním tiše zakňučel. Podpora toho prohlášení.

„Rozdělil jsi naši rodinu. Takhle to být nemá.“

Neviděl jsem na to úplně stejně, ale přinejmenším to bylo tvrdě výstižné. Mezi mnou a Samem bylo v tu chvíli několik nevyřešených odlišností v našich názorech.

„Víme, že jsi… neoblomný ohledně té situace s Culleny. Víme, že to je problém. Ale tohle už je vážně trochu přehnané.“

Seth zavrčel. Přehnané? A napadnout naše spojence bez varování není?

Sethe, už jsi někdy slyšel o kamenné tváři? Zachovej ji.

Promiň.

Jardovi oči se mihly k Sethovy a pak zpátky ke mně. „Sam je ochotný vzít to pozvolna, Jacobe. Zklidnil se, promluvil si s Radou starších. Rozhodli se, že okamžitá akce v tomto případě není v ničím nejlepším zájmu.“

Překlad: Už ztratili moment překvapení, myslela si Leah.

Bylo zvláštní, jak oddělené naše dříve sdílené myšlení bylo. Smečka už byla Samova smečka, už to pro nás byli „oni“. Něco zvenčí a jiné. A bylo obzvláště divné, že Leah myslela takovým způsobem – že byla pevnou součástí „nás.“

„Billy a Sue s tebou souhlasí, Jacobe. Myslí si, že bychom měli počkat, než bude Bella… oddělena od toho problému. Její zabití je něco, kvůli čemu by se nikdo z nás necítil moc příjemně.“

Přestože jsem za to Setha právě zdrbal, nedokázal jsem v sobě zadržet krátké zavrčení. Takže oni se kvůli vraždě necítili moc příjemně, co?

Jared znovu zvedl ruce. „Klídek, Jaku. Víš, co jsem tím myslel. Ale hlavní je, že budeme čekat a přehodnotíme situaci. Rozhodne se později, jestli tu je problém s tou… věcí.“

Ha, pomyslela si Leah. Jaké břemeno.

Nechceš ho přebrat?

Vím, co si myslí, Jaku. Co si Sam myslí. Vsázejí na to, že Bella stejně umře. Usuzují, že potom budeš tak rozzuřený…

Že sám povedu útok. Uši se mi znovu přitiskly k lebce. Leahin odhad zněl dost přesně. A byla poměrně velká šance, že by se tak vážně stalo. Až… pokud by ta věc zabila Bellu, bylo by snadné zapomenout, jak jsem se kvůli Carlislově rodině cítil právě teď. Pravděpodobně by pro mě opět vypadali jako nepřátelé – jako nic jiného než krev sající pijavice.

Nenechám tě zapomenout, zašeptal Seth.

Já vím že ne, smrade. Otázkou je, jestli tě budu poslouchat.

„Jaku?“ zeptal se Jared.

Naštvaně jsem zasténal.

Leah, oběhni okruh – jen pro jistotu. Musím si s ním promluvit a chci si být jistý, že zatímco budu člověk, nebude se tu dít nic jiného.

Dej mi pokoj, Jacobe. Můžeš se přede mnou přeměnit. Navzdory mé nekonečné snaze jsem tě už stejně nahého viděla - nějak moc mě to nebere, tak se nevzrušuj.

Nesnažím se chránit nevinnost tvých očích, snažím se nám chránit záda. Takže odsud vypadni.

Leah si odfrkla a potom vystartovala do lesa. Slyšel jsem její drápy zařezávající se do půdy, nutíc ji ještě zrychlit.

Nahota byla nepohodlná, ale nevyhnutelná součást života ve smečce. Nepřemýšleli jsme o tom, dokud se k nám nepřipojila Leah. Potom to začalo být nepříjemné. Zabralo jí obvyklou dobu, než dokázala zabránit svojí přeměně pokaždé, když ji něco vytočilo. Všichni jsme ji letmo zahlédli. A nebylo to tak, že nestála za podívání; prostě jenom nestálo za to, když tě později přichytila, jak jsi na to myslel.

Jared a ostatní zírali na místo, kde zmizela do křoví, s ostražitým výrazem.

„Kam šla?“ zeptal se Jared.

Nevšímal jsem si ho, zavřel oči a skládal se opět dohromady. Bylo to, jakoby se vzduch kolem mě chvěl, vytřásal se ze mě v malých vlnách. Zvedl jsem se na zadní nohy přesně v ten správný okamžik, abych byl plně narovnaný, když jsem se vrátil do svého lidského já.

„Oh,“ řekl Jared. „Čau, Jaku.“

„Nazdar, Jarede.“

„Dík že se mnou mluvíš.“

„Jo.“

„Chceme, aby ses vrátil, chlape.“

Quil znovu zakňučel.

„Nejsem si jistej, že je to tak jednoduchý.“

„Pojď domů,“ řekl, předklánějící se. Prosící. „Můžeme tohle dát do pořádku. Nepatříte sem. Dovol Sethovi a Leah také se vrátit.“    

Rozesmál jsem se. „Jasně. Jako bych je o to nežádal už od první chvíle.“

Seth si za mnou odfrkl.

Jared to zhodnotil, jeho oči obezřetné. „Takže, co bude teď?“

Přemýšlel jsem o tom víc než minutu, zatímco on trpělivě čekal.

„Já nevím. Ale nejsem si jistý, že by se všechno mohlo prostě vrátit do normálu, Jarede. Nevím, jak to funguje – ale nepřipadá mi, že můžu tuhle Alpha záležitost prostě vypínat a zapínat, jak se mi zachce. Je to tak nějak stálý.“

„Stále patříš k nám.“

Nadzvedl jsem obočí. „V jedné smečce nemůžou existovat dvě Alphy, Jarede. Vzpomínáš, jak přiostřený to bylo minulou noc? Instinktivně si navzájem konkurujeme.“

„Takže teď se prostě až do konce života budete poflakovat kolem s těma parazitama?“ dožadoval se odpovědi. „Tohle není tvůj domov. Dokonce už nemáš ani oblečení,“ zdůraznil. „Zůstanete vlky po celou tu dobu? Víš moc dobře, že Leah nemá ráda, když musí jíst v této podobě.“

„Až Leah dostane hlad, může si dělat, cokoli bude chtít. Sama si vybrala tady být. Neříkám nikomu, co má dělat.“

Jared si povzdechl. „Sama moc mrzí, co ti udělal.“

Přikývl jsem. „Už se na něj nezlobím.“

„Ale?“

„Ale nevrátím se zpátky, ne teď. Počkáme a uvidíme, jak se to vyvine. A budeme dávat pozor na Culleny tak dlouho, jak jen se nám to bude zdát nezbytné. Protože, navzdory tomu co si myslíte, tohle není jen o Belle. Ochraňujeme ty, kteří by měli být ochraňováni. A to se vztahuje i na Culleny.“ Přinejmenším aspoň na většinu z nich.

Seth v souhlasu tiše zaštěkal.

Jared se zamračil. „Tak to tady už potom není nic, co bych ti mohl říct.“

„Teď ne. Uvidíme, jak to všechno půjde.“

Jared otočil hlavu k Sethovy, soustředíc se teď pouze na něj. „Sue mě požádala, abych ti řekl – ne, abych tě poprosil – aby ses vrátil domů. Má zlomení srdce, Sethe. Je úplně sama. Nechápu, jak jí to s Leah můžete dělat. Takhle ji opustit, když váš táta sotva zemřel –“

Seth zakňučel.

„Klidni to, Jared,“ upozornil jsem ho.

„Jen mu ukazuju, jaké to je.“

Odfrkl jsem si. „Jasně.“ Sue byla tvrdší než kdokoli, koho jsem znal. Tvrdší než můj táta, tvrdší než já. Dost tvrdá na to, aby hrála svým dětem na soucit, pokud by je to dokázalo dostat domů. Nebylo od ní fér takhle se Sethem manipulovat. „Sue o tomhle ví už několik dlouhých hodin, že? A většinu z té doby strávila s Billy, starým Quilem a Samem, ne? Jo, jsem si jistej, že se úplně topí v samotě. Samozřejmě, že pokud chceš, můžeš odejít, Sethe. To přece víš.“

Seth začenichal.

O vteřinu později našpicoval uši k severu. Leah musela být blízko. Pane Bože, ona byla vážně neskutečně rychlá. Dva údery mého srdce a smykem zastavila v houští jen několik metrů od nás. Doklusala k nám a zaujala místo před Sethem. Nechala čenich ve vzduchu, velice zřetelně se nedívajíc mým směrem.

To jsem oceňoval.

„Leah?“ zeptal se Jared.

Setkala se se s jeho upřeným pohledem a sotva viditelně vycenila zuby.

Jared nevypadal překvapený jejím nepřátelstvím. „Leah, ty víš, že tady nechceš být.“

Zavrčela na něj. Hodil jsem po ní varovným pohledem, který ale stejně neviděla. Seth zakňučel a šťouchnul do ní ramenem.

„Promiň,“ řekl Jared. „Nejspíš bych neměl předpokládat. Ale tebe s pijavicemi nic nesvazuje.“

Leah se po zralém uvážení podívala na svého bratra a následně na mě.

„Takže chceš dohlížet na Setha, chápu,“ kývl. Jeho oči se mihly ke mně a znovu se vrátily k ní. Pravděpodobně přemýšlel o tom druhém pohledu – přesně jako já. „Ale Jake nedovolí, aby se mu něco stalo a Seth se nebojí tady být.“ Jared se zašklebil. „Tak jako tak, prosím, Leah. Chceme tě zpátky. Sam tě chce zpátky.“

Leah škubla ocasem.

„Sam mi řekl, abych škemral. Doslova mi řekl, abych si kleknul, když budu muset. Chce tě doma, Lee-lee, tam kde patříš.“

Viděl jsem, jak sebou Leah trhla, když Jared použil přezdívku, kterou jí kdysi dávno Sam vymyslel. A potom, když dodal ty poslední tři slova, naježily se jí chlupy a skrz zuby ze sebe vydala dlouho nekončící proud vrčení. Ani jeden z nás nemusel být v její hlavě, abych slyšel všechno to proklínaní na jeho adresu. Téměř jste mohli slyšet neslušná slova, která použila.

Vyčkal jsem, dokud neskončila. „Risknu ztrátu své končetiny a řeknu, že Leah patří kamkoli, kde si přeje být.“

Leah zavrčela, ale když probodávala Jareda pohledem, usoudil jsem, že to byl její souhlas.

„Podívej, Jarede, jsme stále rodina, jasný? Dostaneme se přes tuhle krizi, ale než se tak stane, pravděpodobně byste měli zůstat na svém území. Jen aby nedošlo k nedorozuměním. Nikdo nechce rodinou rvačku, nemám pravdu? Sam to taky nechce, že ne?“

„Samozřejmě že ne,“ odsekl Jared. „Zůstaneme na našem území. Ale kde je tvoje území, Jacobe? To upíří?“

„Ne, Jarede. Momentálně jsem tak trochu bezdomovec. Ale neměj obavy – takhle to nepůjde donekonečna.“ Nadechl jsem se. „Už moc času… nezbývá. Dobře? Potom Cullenovi nejspíš odejdou a Seth a Leah se vrátí domů.“

Leah a Seth společně zakňučeli, jejich čenichy se synchronizovaně otočily mým směrem.

„A co ty, Jaku?“

„Zpátky do lesů, myslím. Opravdu nedokážu tvrdnout v blízkosti La Push. Dvě Alphy znamenají příliš mnoho rozporů. Kromě toho jsem to měl beztak v úmyslu. I před tímhle chaosem.“

„Co když si budeme potřebovat promluvit?“ zajímal se Jared.

„Vytí – ale zůstávejte za hranicí. My přijdeme k vám. A není potřeba, aby vás Sam posílal tolik. Nehledáme boj.“

Jared se zamračil, ale přikývl. Nelíbilo se mu, že jsem pro Sama stanovoval podmínky. „Uvidíme se, Jaku. Nebo ne.“ Polovičatě na mě mávnul.

„Počkej, Jarede. Je Embry v pořádku?“

Přes obličej se mu přehnal údiv. „Embry? Jasně, nic mu není. Proč?“

„Jen mě zajímalo, proč Sam poslal Collina.“

Bedlivě jsem sledoval jeho reakci, stále podezřívavý že se něco dělo. Spatřil jsem záblesk uvědomění si v jeho očích, ale nebyl to přesně ten druh, který jsem očekával.

„Do toho ti opravdu nic není, Jaku.“

„Nejspíš ne. Jen zvědavost.“

Koutkem oka jsem zahlédl škubnutí se, ale nevšímal jem si toho na to, protože jsem nechtěl Quil prozradit. Reagoval na podnět.

„Předám Samovi tvoje… pokyny. Sbohem, Jacobe.“

Povzdechl jsem si. „Jo. Nashle, Jarede. Hej, řekni mýmu tátovi, že jsem v pořádku, jo? A že se omlouvám a že ho miluju.“

„Vyřídím.“

„Díky.“

„Jdeme, chlapi,“ přikázal Jared. Otočil se od nás, směřujíc pryč z dohledu, aby se mohl přeměnit, neboť Leah byla stále tady. Paul a Collin mu byli těsně za patami, ale Quil zaváhal. Tiše štěknul a já se k němu o krok přiblížil. „Jo, taky mi chybíš, brácho.“

Přiběhl ke mně, zasmušile sklánějíc hlavu.

Poplácal jsem ho po rameni.

„To bude v pohodě.“

Zakňučel.

„Řekni Embrymu, že mi chybí mít vás dva po boku.“

Přikývl a přitiskl mi čumák na čelo. Leah si odfrkla. Quil vzhlédl, ale ne k ní. Ohlédl se přes rameno na místo, kde zmizeli ostatní.

„Jo, jdi domů,“ řekl jsem mu.

Quil znovu zaštěkal a rozběhl se za nimi. Vsadil bych se, že Jared v čekání nebyl zrovna super trpělivý. Jakmile byl pryč, horkost se mi z epicentra roztekla tělem a vzdouvala se mi v končetinách. V záblesku žáru jsem byl opět na čtyřech.

Už chybělo jen, abys s ním skočil do postel, zachechtala se.

Nevšímal jsem si jí.

Bylo všechno v pořádku? zeptal jsem se jich. Znepokojovalo mě mluvit k nim, když jsem nemohl slyšet, co přesně si mysleli. Nechtěl jsem nic předpokládat. Nechtěl jsem být v tomhle směru jako Jared. Řekl jsem něco, co jste nechtěli? Neřekl jsem něco, co jsem měl?

Byl jsi ohromnej, Jaku! povzbuzoval mě Seth.

Měl jsi praštit Jareda, myslela si Leah. Za to bych se fakt nezlobila.

Stejně víme, proč Embrymu nedovolili přijít, pomyslel si Seth.

Nechápal jsem. Nedovolili?

Jaku, viděl jsi Quila? Byl dost zničenej, ne? Vsadil bych se, že Embry je v háji ještě víc. A Embry nemá Claire. Není šance, že by se Quil mohl prostě sebrat a odkráčet z La Push. Embry ano. Takže mu Sam nedá žádnou příležitost, aby si to mohl rozmyslel a vyskočil z lodě. Nechce mít naši smečku ještě větší, než už je.

Vážně? To si myslíš? Pochybuju, že by Embrymu vadilo rozcupovat někoho z Cullenů.

Ale je to tvůj nejlepší přítel, Jaku. On a Quil by radši byli s tebou, než ti čelit v boji.

No, tak to jsem potom rád, že ho Sam nechal doma. Takhle smečka je velká až dost. Povzdechl jsem si. Fajn. Takže jsme za vodou, pro teď. Sethe, vadilo by ti, chvilku na to tady dohlížet? Leah a já potřebujeme vypnout. Zdálo se, že to myslí vážně, ale kdo ví? Možná to bylo jen rozptýlení.

Vždycky jsem nebýval tak podezíravý, ale pamatoval jsem si na Samovo přesvědčení. Maximální soustředěnost na zničení nebezpečí, které viděl. Dokázal by využít výhody, kterou mu poskytovala skutečnost, že nám teď dokázal lhát?

Bez problémů! Seth byl jednoduše příliš dychtivý udělat cokoli, co mohl. Chceš, abych to vysvětlil Cullenům? Nejspíš jsou pořád tak trochu nervózní.

Já to udělám. Stejně jsem to tam chtěl jít zkontrolovat.

Zachytili víření obrazů v mém usmaženém mozku.

Seth šokovaně vyjekl. Oh.

Leah rychle kývala hlavou dopředu a dozadu, jak se snažila vytřást ze své mysli ten výjev.

Tohle je jednoduše ta nejbizardnější a nejnechutnější věc, o které jsem kdy slyšela. Ble! Kdybych předtím měla něco v žaludku, teď už by to tam rozhodně nebylo.

Jsou to upíři, připustil po minutě Seth, zmírňujíc tak Leahinu reakci. Myslím tím, že to dává smysl. A pokud to pomůže Belle, není to tak zlé, ne?

Oba jsme na něj upřeně hleděli.

Co?

Když byl mimino, máma ho hodněkrát upustila na zem, řekla mi Leah.

Patrně na hlavu.

Taky měl ve zvyku ohryzávat žebřiny na postýlce.

Olovnatá barva?

Vypadá to tak, pomyslela si.

Seth si odfrkl. Vtipný. Proč vy dva radši nezmlknete a nejdete spát?