19. LOUČENÍ

Charlie na mě čekal. Všechna světla v domě svítila. V hlavě jsem měla prázdno, jak jsem se snažila vymyslet způsob, jak to navléknout, aby mě nechal odjet. Tohle nebude příjemné.

Edward pomalu zastavil, zůstal o dobrý kus dál za mým autem. Všichni tři byli maximálně bdělí, seděli na sedadlech strnule, jako by spolkli pravítko, a naslouchali každému zvuku v lese, prohlíželi každý stín, zachytávali každý pach, hledali něco, co není v pořádku. Motor ztichl a já jsem seděla bez hnutí, zatímco oni stále naslouchali.

„Není tady,“ řekl Edward napjatě. „Pojďme.“

Emmett se natáhl, aby mi pomohl dostat se z pásů. „Neboj, Bello,“ řekl tichým, ale veselým hlasem, „postaráme se o to tady rychle.“

Cítila jsem, jak se mi slzy tlačí do očí, když jsem se dívala na Emmetta. Sotva jsem ho znala, a přesto mi myšlenka na to, že nevím, jestli ho po dnešní noci ještě někdy uvidím, naháněla úzkost. Věděla jsem, že tohle je jenom slabý odvar loučení, které budu muset přežít v příští hodině, a rozbrečela jsem se z toho.

„Alice, Emmette.“ Edwardův hlas byl rozkazem. Vyklouzli v tichosti do tmy a okamžitě zmizeli. Edward mi otevřel dveře a vzal mě za ruku, pak mě vtáhl do ochranného krytu své náruče. Vedl mě rychle k domu, jeho oči pořád těkaly nocí.

„Patnáct minut,“ varoval šeptem.

„To zvládnu.“ Popotáhla jsem nosem. Moje slzy mi daly inspiraci.

Zastavila jsem se na verandě a vzala mu obličej do dlaní. Prudce jsem se mu podívala do očí.

„Miluju tě,“ řekla jsem tichým, intenzivním hlasem. „Vždycky tě budu milovat, bez ohledu na to, co se teď stane.“

„Tobě se nic nestane, Bello,“ řekl stejně prudce.

„Jenom se drž plánu, ano? Zachovej mi Charlieho v bezpečí. Po tom, co teď provedu, mě nebude mít moc rád, a já chci mít šanci později se mu za to omluvit.“

„Jdi dovnitř, Bello, musíme si pospíšit.“ Jeho hlas byl naléhavý.

„Jednu věc,“ zašeptala jsem vášnivě. „Neposlouchej nic z toho, co dneska večer budu říkat!“ Nakláněl se, a tak jediné, co mi zbývalo, bylo natáhnout se na špičky a políbit ho na překvapené, zmrzlé rty se vší silou, které jsem byla schopna. Pak jsem se otočila a kopla do dveří, aby se otevřely.

„Jdi pryč, Edwarde!“ křičela jsem na něj, vběhla dovnitř a zabouchla dveře před jeho stále šokovaným obličejem.

„Bello?“ Charlie čekal v obývacím pokoji, už stál na nohách.

„Nech mě být!“ zakřičela jsem na něj přes slzy, které teď tekly bez přestání. Vyběhla jsem po schodech do svého pokoje, práskla za sebou dveřmi a zamkla je. Běžela jsem k posteli, mrskla jsem sebou na podlahu, abych našla cestovní tašku. Sáhla jsem rychle pod matraci a vytáhla zauzlovanou starou ponožku, která obsahovala mou tajnou zásobu hotových peněz.

Charlie zabouchal na dveře.

„Bello, jsi v pořádku? Co se děje?“ Jeho hlas byl vystrašený.

„Jedu domů,“ zakřičela jsem, můj hlas se zlomil přesně na správném místě.

„On ti ublížil?“ Jeho hlas se zabarvoval hněvem.

„Ne!“ zaječela jsem o pár oktáv výš. Otočila jsem se k prádelníku, a Edward už tam byl, tiše vytahoval náruče náhodně nabraného šatstva a házel mi je.

„On se s tebou rozešel?“ Charlie byl zmatený.

„Ne!“ zaječela jsem, trochu zadýchaně, jak jsem cpala všechno do tašky. Edward mi hodil obsah dalšího šuplíku. Taška už teď byla pořadně plná.

„Co se stalo, Bello?“ Charlie křičel přes dveře, znovu bouchal.

„Já jsem se rozešla s ním!“ zakřičela jsem zpět, škubajíc za zip na tašce. Edwardovy schopné ruce mě odstrčily a hladce ho zapnuly. Položil mi popruh opatrně přes rameno.

„Budu v náklaďáku – běž!“ zašeptal a postrčil mě ke dveřím. Zmizel oknem.

Odemkla jsem dveře a hrubě jsem se procpala kolem Charlieho, bojujíc s těžkou taškou, jak jsem běžela po schodech.

„Co se stalo?“ křičel. Byl hned za mnou. „Myslel jsem, že ho máš ráda?“

V kuchyni mě chytil za loket. Ačkoliv byl stále udivený, jeho sevření bylo pevné.

Otočil mě, abych mu viděla do očí, a já jsem v jeho obličeji viděla, že nemá naprosto v úmyslu nechat mě odejít. Napadla mě jenom jedna úniková cesta, a ta znamenala ublížit mu tolik, že jsem se nenáviděla jenom za to, že nad tím uvažuju. Ale neměla jsem čas a musela jsem ho udržet v bezpečí.

Pohlédla jsem na svého otce, čerstvé slzy v očích nad tím, co jsem se chystala udělat.

„Já ho mám ráda – a to je ten problém Já už tohle nedokážu! Už tady nemůžu zapustit víc kořenů! Nechci skončit jako v pasti v tomhle hloupém, nudném městě jako máma! Neudělám tu samou pitomou chybu jako ona. Nenávidím to tu – nezůstanu tu už ani minutu!“

Jeho ruka spadla z mé paže, jako kdybych ho zabila elektrickým proudem. Otočila jsem se od jeho šokovaného, zraněného obličeje a namířila ke dveřím.

„Bells, teď nemůžeš odejít. Je tma,“ zašeptal za mnou.

Neotočila jsem se. „Vyspím se v autě, když budu unavená.“

„Tak počkej ještě týden,“ prosil, stále otřesený. „Tou dobou se Renée vrátí.“

Tohle mě úplně vykolejilo. „Cože?“

Charlie pokračoval horlivě, téměř blábolil úlevou, že váhám. „Volala mi, když jsi byla pryč. Na Floridě jim to tak nejde, a jestli se Phil neupíše do konce týdne, vrátí se zpátky do Arizony. Asistent trenéra v Sidewinders říkal, že by mohli mít místo pro dalšího hráče.“

Zavrtěla jsem hlavou, snažila se posbírat své teď zmatené myšlenky. S každou sekundou, která uplynula, byl Charlie vystaven většímu nebezpečí.

„Mám klíče,“ zamumlala jsem a vzala za kliku. Byl příliš blízko, jednu ruku nataženou ke mně, obličej omráčený. Nemohla jsem ztrácet další čas hádkou s ním. Musím mu ublížit ještě víc.

„Jenom mě nech jít, Charlie,“ opakovala jsem matčina poslední slova, když před tolika lety vycházela těmi samými dveřmi. Pronesla jsem je tak hněvivě, jak jen jsem svedla, a rozrazila jsem dveře. „Nepovedlo se to, jasné? Já prostě vážně Forks nenávidím!“

Moje krutá slova odvedla svou práci – Charlie zůstal na prahu jako přimrazený, ohromený, zatímco já jsem utíkala do noci. Prázdný dvůr mi naháněl strašlivou hrůzu. Běžela jsem divoce k náklaďáčku a představovala si, že mám v patách temný stín. Hodila jsem tašku na korbu a škubnutím otevřela dveře. Klíček čekal v zapalování.

„Zavolám ti zítra!“ zakřičela jsem a ze všeho na světě nejvíc jsem si přála, abych mu hned zítra mohla všechno vysvětlit, ale věděla jsem, že to nikdy nedokážu. Nastartovala jsem motor a s rachotem vyjela.

Edward mě vzal za ruku.

„Zastav,“ řekl, když dům i s Charliem zmizeli za námi.

„Můžu řídit,“ řekla jsem přes slzy, které se mi kutálely po tvářích.

Jeho dlouhé ruce mě nečekaně popadly kolem pasu, jeho noha odstrčila mou z plynového pedálu. Přetáhl si mě přes klín, sundal mi ruce z volantu a najednou byl na sedadle řidiče. Náklaďáček se neodchýlil ani o centimetr.

„Netrefíš k nám,“ vysvětlil.

Najednou se za námi zablýskla světla. Vystrašeně jsem se koukla zadním oknem ven.

„To je jen Alice,“ uklidňoval mě. Vzal mě zase za ruku.

Pořád jsem v duchu viděla Charlieho stát ve dveřích. „Stopař?“

„Slyšel konec tvého představení,“ pronesl Edward chmurně.

„Charlie?“ optala jsem se v úděsu.

„Stopař následoval nás. Teď běží za námi.“

Ztuhla jsem.

„Dokážeme mu ujet?“

„Ne.“ Ale při tom slově zrychlil. Motor náklaďáčku na protest zabrumlal.

Můj plán už se najednou nezdál být tak skvělý.

Zírala jsem dozadu na Alicina světla, když se náklaďák otřásl a za oknem vyskočil temný stín.

Můj výkřik, při kterém tuhla krev v žilách, trval zlomek vteřiny, než mi Edward rukou zacpal pusu.

„To je Emmett!“

Uvolnil mi pusu a ovinul mi paži kolem pasu.

„Je to v pořádku, Bello,“ slíbil. „Budeš v bezpečí.“

Ujížděli jsme rychle tichým městem na severní dálnici.

„Nevšiml jsem si, že jsi tak znuděná životem na maloměstě,“ prohodil ledabyle a já jsem věděla, že se mě snaží rozptýlit. „Zdálo se, že sis tu zvykla celkem slušně – obzvlášť poslední dobou. Možná jsem si jenom lichotil, že ti zpestřuju život tady.“

„Bylo to ode mě ošklivé,“ přiznala jsem, ignorujíc jeho pokus o obveselení, a dívala se dolů na kolena. „Stejnou věc mu totiž řekla máma, když ho opouštěla. Dalo by se říct, že to ode mě byla rána pod pás.“

„Neboj. On ti odpustí.“ Pousmál se, ačkoliv pouze ústy, ne očima.

Zírala jsem na něj zoufale a on viděl neskrývanou paniku v mých očích.

„Bello, všechno bude v pořádku.“

„Ale nebude to v pořádku, když nebudu s tebou,“ zašeptala jsem.

„Za pár dní se zase sejdeme,“ řekl a objal mě těsněji. „Nezapomínej, že to byl tvůj nápad.“

„Byl to nejlepší nápad – samozřejmě, že byl můj.“

Odpověděl neradostným úsměvem, který okamžitě zmizel.

„Proč se to stalo?“ zeptala jsem se a hlas se mi zajíkl. „Proč já?“

Zíral temně na silnici před sebou. „Je to moje vina – byl jsem blázen, že jsem tě takhle ohrozil.“ Hněv v jeho hlasu byl namířený dovnitř.

„Tak jsem to nemyslela,“ opáčila jsem. „Byla jsem tam, no a co. Těm druhým dvěma to bylo jedno. Proč se ten James rozhodl, že mě zabije? Všude jsou tu lidi, tak proč zrovna já?“

Zaváhal, chvíli přemýšlel, než odpověděl.

„Dnes večer jsem se mu pořádně podíval do mysli,“ začal tichým hlasem. „Nejsem si jistý, jestli je něco, co bych mohl udělat, abych tomu zabránil, jakmile tě jednou spatřil. Je to částečně tvoje vina,“ jeho hlas byl ironický. „Kdybys nevoněla tak šíleně sladce, možná by se nevzrušoval. Ale když jsem tě bránil… no, tím se to o moc zhoršilo. Není zvyklý na to, že mu někdo klade odpor, bez ohledu na to, o jak nevýznamnou věc jde. Považuje se za lovce a nic jiného ho nezajímá. Jeho existence se točí jen kolem stopování a jediné, co žádá od života, je výzva. Najednou jsme mu představili krásnou výzvu – velký klan silných bojovníků se celý semkne, aby ochránil jeden zranitelný článek. Nevěřila bys, v jaké euforii teď je. Je to jeho oblíbená hra a my jsme mu teď do ní vnesli tolik vzrušení, že to ještě nikdy nezažil.“ Jeho tón byl plný znechucení.

Na chvíli se odmlčel.

„Ale kdybych se držel stranou, byl by tě zabil hned na místě,“ řekl s beznadějným zoufalstvím.

„Myslela jsem… že ostatním nevoním stejně… jako voním tobě,“ řekla jsem váhavě.

„Nevoníš. Ale to přesto neznamená, že pro ně pro všechny nejsi pokušením. Kdybys byla přitažlivá pro stopaře – nebo kohokoli z nich – stejným způsobem, jako jsi přitažlivá pro mě, znamenalo by to boj přímo tam.“

Otřásla jsem se.

„Myslím, že teď nemám na vybranou, musím ho zabít,“ zamumlal. „Carlisleovi se to nebude líbit.“

Slyšela jsem, jak pneumatiky přejíždějí most, ačkoliv jsem v té tmě neviděla řeku. Věděla jsem, že se blížíme. Musela jsem se ho zeptat hned.

„Jak můžeš zabít upíra?“

Pohlédl na mě s nečitelnýma očima a jeho hlas byl najednou ochraptělý. „Jediný způsob, jak si být jistý, je roztrhat ho na kusy a ty kusy pak spálit.“

„A ti druzí dva budou bojovat s ním?“

„Ta žena ano. Nejsem si jistý ohledně Laurenta. Nemají moc silné pouto – on je s nimi jen proto, že je to pro něj výhodné. Na louce se za Jamese styděl…“

„Ale James a ta žena – oni se pokusí zabít tebe?“ zeptala jsem se a v krku jsem měla sucho.

„Bello, neopovažuj se marnit čas tím, že si o mě budeš dělat starosti. Tvojí jedinou starostí je, jak se udržet v bezpečí a – prosím, moc tě prosím – snaž se nejednat bezhlavě.“

„Pořád nás sleduje?“

„Ano. Na dům ovšem nezaůtočí. Ne dnes v noci.“

Odbočil na neviditelnou příjezdovou cestu, Alice následovala za ním.

Dojeli jsme přímo k domu. Uvnitř svítila světla, les obklopující dům byl stejně neproniknutelně černý. Emmett mi otevřel dveře, ještě než náklaďáček zastavil; vytáhl mě ze sedadla, přimáčkl mě jako fotbalový míč na svou širokou hruď a proběhl se mnou dveřmi.

Vpadli jsme do velkého bílého pokoje, Edward a Alice po našem boku. Byli tam všichni, už stáli při zvuku našeho příjezdu; Laurent stál uprostřed. Slyšela jsem hluboko v Emmettově hrdle burácet tiché bručení, jak mě postavil vedle Edwarda.

„Stopuje nás,“ oznámil Edward a pohlédl uhrančivě na Laurenta.

Laurentův obličej byl nešťastný. „Toho jsem se bál.“

Alice přitančila vedle Jaspera a něco mu zašeptala do ucha; rty se jí přitom rychle chvěly. Společně vyběhli po schodech. Rosalie se na ně dívala a pak se rychle postavila vedle Emmetta. Její krásné oči prudce žhnuly a – když mimoděk bleskly do mého obličeje – byly rozzuřené.

„Co udělá?“ zeptal se Carlisle Laurenta mrazivým tónem.

„Je mi líto,“ odpověděl Laurent. „Bál jsem se, když ji tamhle váš chlapec bránil, že ho to vyprovokuje.“

„Dokážete ho zastavit?“

Laurent zavrtěl hlavou. „Nic Jamese nezastaví, jakmile jednou vyrazil.“

„My ho zastavíme,“ slíbil Emmett. Nebylo pochyb, jak to myslel.

„Nedokážete ho srazit. Za svých tři sta let jsem ještě neviděl nikoho podobného. Je absolutně smrtonosný. Proto jsem se přidal k jeho smečce.“

Jeho smečce, pomyslela jsem si, samozřejmě. Předváděné vůdcovství na mýtině bylo právě jenom předváděné.

Laurent vrtěl hlavou. Pohlédl na mě, zmatený, a zpátky na Carlislea. „Jste si jistý, že to stojí za to?“

Edwardův rozzuřený řev naplnil místnost; Laurent se přikrčil.

Carlisle se podíval vážně na Laurenta. „Obávám se, že si musíte vybrat.“

Laurent pochopil. Na chvíli rozvažoval. Jeho oči se dívaly do všech obličejů a nakonec přejely po světlé místnosti.

„Jsem zmatený životem, který jste si tu vytvořili. Ale do tohohle se nebudu plést. Nechovám k nikomu z vás žádné nepřátelství, ale proti Jamesovi nepůjdu. Myslím, že se vydám na sever – k tomu klanu v Denali.“ Zaváhal. „Nepodceňujte Jamese. Má brilantní myšlení a jeho smysly nemají sobě rovné. V lidském světě se stejně jako vy pohybuje jako ryba ve vodě a nepůjde na vás bez rozmyslu… Je mi líto, co se tady rozpoutalo. Opravdu líto.“ Sklonil hlavu, ale viděla jsem, jak po mně vrhl další zmatený pohled.

„Jděte v pokoji,“ byla Carlisleova formální odpověď.

Laurent se kolem sebe znovu dlouze rozhlédl a pak spěchal ven ze dveří.

Ticho netrvalo ani vteřinu.

„Jak blízko?“ Carlisle pohlédl na Edwarda.

Esme už byla v pohybu; její ruka se dotkla nenápadné klávesnice na zdi a přes skleněnou stěnu se s vrzáním přetáhly těžké kovové rolety. Civěla jsem.

„Asi tři míle za řekou, krouží kolem, aby se sešel s tou ženou.“

„Jaký je plán?“

„Svedeme ho ze stopy a pak ji Jasper s Alicí rychle odvezou na jih.“

„A pak?“

Edwardův tón byl smrtelný. „Jakmile bude Bella z dosahu, ulovíme ho.“

„Obávám se, že jinou možnost nemáme,“ souhlasil Carlisle, jeho obličej byl ponurý.

Edward se otočil na Rosalii.

„Běž s ní nahoru a vyměňte si oblečení,“ poručil. Zírala na něj s nepříčetným, nevěřícím výrazem.

„Proč zrovna já?“ zasyčela. „Co ona pro mě znamená? Jenom hrozbu – nebezpečí, do kterého ses rozhodl, že nás všechny zatáhneš?“

Couvla jsem z jedu v jejím hlase.

„Rose…“ zašeptal Emmett a položil jí ruku na rameno. Setřásla ji.

Ale já jsem se dívala pozorně na Edwarda, znala jsem jeho náturu, bála se jeho reakce.

Překvapil mě. Podíval se pryč od Rosalie, jako kdyby nic neřekla, jako kdyby neexistovala.

„Esme?“ zeptal se klidně.

„Samozřejmě,“ zašeptala Esme.

Ve zlomku vteřiny stála vedle mě, popadla mě do náruče a vyběhla po schodech, než jsem mohla šokovaně zalapat po dechu.

„Co to děláme?“ zeptala jsem se sípavě, když mě postavila v tmavém pokoji někde v prvním patře.

„Snažíme se zmást pachovou stopu. Nebude to fungovat dlouho, ale mohlo by ti to pomoct dostat se odsud.“ Slyšela jsem, jak její šaty padají na podlahu.

„Myslím, že mi to nebude…“ zaváhala jsem, ale její ruce mi najednou přetahovaly tričko přes hlavu. Rychle jsem se sama svlékla z džínů. Podala mi něco, připadalo mi to jako košile. Snažila jsem se strčit paže do správných otvorů. Jakmile jsem byla hotová, podala mi svoje kalhoty. Škubavě jsem si je navlékla, ale nemohla jsem prostrčit dole nohy; byly moc dlouhé. Obratně ohrnula několikrát lemy, abych se mohla postavit. Mezitím už se nějak nasoukala do mých věcí. Táhla mě zpátky ke schodům, kde stála Alice, v jedné ruce malou koženou tašku. Každá mě popadla za loket a napůl mě nesly, jak letěly dolů po schodech.

Zdálo se, že dole už bylo v naší nepřítomnosti všechno nachystáno. Edward a Emmett byli připraveni k odchodu, Emmett nesl přes rameno na pohled těžký batoh. Carlisle podával něco malého Esme. Otočil se a tu samou věc podal Alici – byl to malý stříbrný mobilní telefon.

„Esme a Rosalie pojedou v tvém náklaďáku, Bello,“ řekl mi, jak je rozdával. Přikývla jsem, pohlédla opatrně na Rosalii. Měřila si Carlislea naštvaným pohledem.

„Alice, Jaspere – vezměte si mercedes. Na jihu budete potřebovat tmavý odstín.“

Také přikývli.

„My si bereme džíp.“ Byla jsem překvapená, když jsem viděla, že Carlisle má v úmyslu jít s Edwardem. Najednou jsem si uvědomila, s bodnutím strachu, že uspořádali loveckou výpravu.

„Alice,“ zeptal se Carlisle, „spolknou návnadu?“

Všichni se dívali na Alici, jak zavřela oči a byla neuvěřitelně strnulá.

Nakonec oči otevřela. „On bude stopovat vás. Žena půjde po stopě náklaďáčku. Potom bychom měli být schopni odjet.“ Její hlas byl jistý.

„Tak jdeme,“ vydal se Carlisle ke kuchyni.

Ale Edward stál okamžitě vedle mě. Chytil mě do svého železného objetí a přitiskl mě k sobě. Zdálo se, jako by si nevšímal toho, že se jeho rodina dívá, když přitáhl můj obličej k svému a zvedl mě z podlahy. Na kratičkou vteřinu mě políbil tvrdými ledovými rty. Pak to bylo pryč. Postavil mě, můj obličej stále v dlaních, a vpíjel se do mě pohledem svých zářivých očí.

Jeho oči byly bez výrazu, podivně mrtvé, jak se otočil.

A pak byli pryč.

My jsme tam stáli, ostatní se dívali stranou, když mi tiše tekly slzy po obličeji.

Okamžik ticha se protahoval a pak Esme zavibroval v ruce telefon. Bleskurychle ho zvedla k uchu.

„Teď,“ řekla. Rosalie se vykradla předními dveřmi bez dalšího pohledu směrem ke mně, ale Esme mě pohladila po tváři, jak šla kolem.

„Dávej na sebe pozor.“ Její zašeptání zůstalo viset ve vzduchu, jak vyklouzly ze dveří. Uslyšela jsem, jak můj náklaďáček burácivě nastartoval, a pak vše zase utichlo.

Jasper a Alice čekali. Alicin telefon se zdál být u jejího ucha dřív, než zabzučel.

„Edward říká, že žena je Esme na stopě. Dojdu pro auto.“ Zmizela ve stínech stejným způsobem jako Edward.

Podívali jsme se s Jasperem na sebe. Stál ode mě na celou délku haly… byl opatrný.

„Nemáš pravdu, víš,“ řekl tiše.

„Cože?“ zajíkla jsem se.

„Dokážu poznat, co teď cítíš – a ty za to stojíš.“

„Nestojím,“ zamumlala jsem. „Jestli se jim něco stane, nebude to k ničemu.“

„Nemáš pravdu,“ opakoval a laskavě se na mě usmál.

Nic jsem neslyšela, ale pak Alice vstoupila předními dveřmi a přišla ke mně s pažemi nataženými.

„Můžu?“ zeptala se.

„Jsi první, kdo se mě ptá na dovolení,“ usmála jsem se ironicky. Zvedla mě do svých štíhlých paží stejně snadno jako Emmett, aby mě ochránila jako štít, a všichni tři jsme vyrazili ze dveří, světla za námi zůstala rozsvícená.