13. ZABIJÁK

Kdyby to byl kdokoliv, jen ne Jacob, pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou, jak jsem jela po silnici vedoucí lesem do La Push.

Stále jsem si nebyla jistá, jestli dělám správnou věc, ale dohodla jsem se sama se sebou na kompromisu.

Nemohla jsem odpustit, co Jacob a jeho přátelé, jeho smečka, dělají. Teď jsem chápala, co mi říkal včera v noci – že už ho možná nebudu chtít nikdy vidět – a mohla jsem mu zavolat, jak navrhoval, ale připadalo mi to zbabělé. Když nic jiného, dlužila jsem mu alespoň rozhovor z očí do očí. Povím mu to na rovinu, že nemůžu jen tak přehlížet, co se děje. Nemůžu se přátelit se zabijákem a nic neříct, dovolit, aby zabíjení pokračovalo… To by ze mě dělalo příšeru taky.

Ale ani ho nemohu nevarovat. Musela jsem udělat, co jsem mohla, abych ho ochránila.

Zastavila jsem u domu Blackových se rty stisknutými do tvrdé linie. Bylo dost zlé, že můj nejlepší přítel je vlkodlak. Musí být také netvor?

V domě byla tma, v oknech nesvítila žádná světla, ale mně bylo jedno, jestli je vzbudím. Se zlobnou energií jsem na dveře zabušila pěstí; ten zvuk se nesl ozvěnou skrze zdi.

„Vstupte,“ slyšela jsem po chviličce zavolat Billyho a rozsvítilo se světlo.

Vzala jsem za kliku; bylo odemčeno. Billy se vykláněl za otevřenými dveřmi vedle malé kuchyňky, kolem ramen župan, ještě neseděl na vozíku. Když viděl, kdo jde, krátce vykulil oči, a pak se jeho obličej stoicky zklidnil.

„No tohle, dobré ráno, Bello. Co tady děláš tak časně?“

„Dobré ráno, Billy. Musím mluvit s Jakem – kde je?“

„Ehm… já vlastně nevím,“ lhal, aniž hnul brvou.

„Víte, co dělá Charlie dneska ráno?“ zeptala jsem se, protože mi vadilo to vykrucování.

„Měl bych?“

„On a polovina mužů z města jsou venku v lese s puškami na lovu obrovských vlků.“

Billyho výraz ožil, a pak zase pohasl.

„Takže bych si o tom ráda promluvila s Jakem, jestli vám to nevadí,“ pokračovala jsem.

Billy dlouhou chvíli špulil tlusté rty. „Vsadil bych se, že ještě spí,“ řekl nakonec a pokývl k chodbičce vedle vstupního pokoje. „V těchto dnech hodně bývá venku dlouho do noci. Kluk si potřebuje odpočinout – asi bys ho neměla budit.“

„Teď je řada na mně,“ zamumlala jsem si pro sebe, jak jsem se kradla do chodby. Billy si povzdechl.

Jediné dveře v metr dlouhé chodbě vedly do Jacobovy komůrky. Neobtěžovala jsem se klepat. Rozrazila jsem dveře; s bouchnutím práskly o stěnu.

Jacob – stále oblečený do těch samých ustřižených černých tepláků, které měl na sobě u mě v pokoji – byl natažený napříč přes dvojlůžko, které zabíralo celý jeho pokoj až na pár centimetrů kolem okrajů. Ani našikmo mu postel nestačila; nohy mu plandaly na jedné straně a hlava na druhé. Tvrdě spal, lehce chrápal s pusou dokořán otevřenou. Při zvuku dveří se ani nepohnul.

Jeho obličej byl klidný hlubokým spánkem, všechny hněvivé linie se vyhladily. Pod očima měl kruhy, kterých jsem si předtím nevšimla. Navzdory své směšné velikosti teď vypadal velmi mladý a velmi unavený. Zalomcovala mnou lítost.

Ustoupila jsem zpátky a tiše za sebou zavřela dveře.

Billy si mě prohlížel zvědavýma, rezervovanýma očima, jak jsem šla pomalu do předního pokoje.

„Myslím, že ho nechám, aby si trochu odpočinul.“

Billy přikývl a pak jsme na sebe chvilku zírali. Umírala jsem touhou zeptat se ho, jaké je v tom všem jeho místo. Co si myslí o tom, co se stalo s jeho synem? Ale věděla jsem, jak Sama podporoval od úplného začátku, a tak jsem předpokládala, že mu vraždy nevadí. Jak si to před sebou ospravedlnil, to jsem si ovšem nedokázala představit.

Viděla jsem v jeho tmavých očích, že i on by mi rád položil mnoho otázek, ale také si je nechal pro sebe.

„Podívejte,“ řekla jsem a prolomila hlasité ticho. „Já půjdu na chvilku dolů na pláž. Až se vzbudí, povězte mu, že tam na něj čekám, ano?“

„Jistě, jistě,“ souhlasil Billy.

Přemítala jsem, jestli to opravdu udělá. No, jestli to neudělá, tak jsem to aspoň zkusila, ne?

Jela jsem dolů na First Beach a zaparkovala na prázdném štěrkovém parkovišti. Byla ještě tma – ponurá předzvěst svítání zamračeného dne – a když jsem vypnula světla, skoro jsem neviděla. Musela jsem počkat, až si oči zvyknou, než jsem našla cestu, která vedla vysokým podrostem plevele. Byla tu větší zima, vítr bičoval černou vodu a já jsem zastrčila ruce hluboko do kapes zimní bundy. Alespoň že přestalo pršet.

Kráčela jsem dolů po pláži k severnímu molu. Neviděla jsem Ostrov svatého Jakuba ani jiné ostrovy, jenom neurčitý obrys, kde končila voda a začínalo nebe. Vybírala jsem si opatrně cestu po kamenech a dávala si pozor na naplavené dříví, přes které bych mohla klopýtnout.

Našla jsem, co jsem hledala, dříve než jsem si uvědomila, že to hledám. Vynořilo se to z šera, když jsem od toho stála jen pár kroků; dlouhý, jako kost bílý naplavený kmen, který zůstal trčet na kamenech. Kořeny byly zkroucené směrem k moři jako stovka křehkých tykadel. Nemohla jsem si být jistá, jestli je to ten samý strom, kde jsme s Jacobem vedli náš první rozhovor – rozhovor, od kterého se odvíjelo tolik odlišných, spletitých vláken mého života –, ale připadalo mi, že je asi tak na stejném místě. Posadila jsem se tam, kde jsem seděla tenkrát, a zírala přes neviditelné moře.

Vidět takhle Jacoba – ve spánku nevinného a zranitelného – mi sebralo vítr z plachet, rozpustilo to veškerý můj hněv. Stále jsem nemohla zavírat oči nad tím, co se dělo, jak to asi dělal Billy, ale ani jsem za to Jacoba nemohla odsoudit. Došla jsem k názoru, že takhle se láska nechová. Jakmile člověku na někom záleží, nemůže k němu napříště přistupovat čistě logicky. Jacob byl můj přítel, ať zabíjel lidi nebo ne. A já jsem nevěděla, co s tím budu dělat.

Když jsem si ho představila, jak tam tak poklidně spí, cítila jsem silné nutkání chránit ho. Naprosto nelogické.

Ať je to nelogické nebo není, dumala jsem nad vzpomínkou na jeho poklidný obličej, musím přijít na nějakou odpověď, na nějaký způsob, jak ho chránit. Nebe pomalu šedlo.

„Ahoj, Bello.“

Jacobův hlas se ozval ze tmy, až jsem vyskočila. Byl tichý, téměř ostýchavý, a já jsem čekala, že mě na jeho příchod něco upozorní, třeba zvuk kroků na kamení, a tak mě to vyděsilo. Viděla jsem jeho siluetu proti nadcházejícímu východu slunce – zdála se ohromná.

„Jaku?“

Stál několik kroků ode mne a úzkostně přenesl váhu z nohy na nohu.

„Billy mi říkal, že ses zastavila – netrvalo ti to moc dlouho, viď? Věděl jsem, že na to přijdeš.“

„Jo, už jsem si vzpomněla na tu historku,“ zašeptala jsem.

Dlouhou chvíli bylo ticho, a ačkoliv byla pořád moc tma, abych dobře viděla, cítila jsem mravenčení, když jeho oči pátraly v mém obličeji. Chabé světlo muselo stačit na to, aby mi dokázal přečíst výraz ve tváři, protože když zase promluvil, jeho hlas byl najednou kyselý.

„Mohla jsi jenom zavolat,“ řekl hrubě.

Přikývla jsem. „Já vím.“

Jacob začal přecházet po kamenech. Když jsem pořádně naslouchala, dokázala jsem kromě šplouchání vln zaslechnout i tichý zvuk jeho kroků. Připadalo mi, že kameny chřestí jako kastaněty.

„Proč jsi přišla?“ zeptal se, ale nepřestal hněvivě přecházet.

„Myslela jsem si, že to bude lepší z očí do očí.“

Odfrkl si. „No jistě, mnohem lepší.“

„Jacobe, musím tě varovat!“

„Před strážci a lovci? S tím si nedělej starosti. My už to víme.“

„Nemám si s tím dělat starosti?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Jaku, oni mají pušky! Kladou pasti a vypisují odměny a –“

„My se o sebe umíme postarat,“ zavrčel. Pořád rázoval sem a tam. „Nic nechytí. Jenom to ztěžují – taky začnou brzy mizet.“

„Jaku!“ zasyčela jsem.

„No co? Tak to prostě je.“

Jeho slova mi vzala dech; hlas se mi třásl. „Jak to můžeš… takhle brát? Vždyť ty lidi znáš. Charlie tam taky je!“ Při tom pomyšlení se mi zvedl žaludek.

Najednou se zastavil. „Co víc můžeme dělat?“ opáčil.

Nad námi slunce zbarvilo potrhané mraky do růžová. Viděla jsem teď jeho výraz; byl rozzlobený, bezmocný, zrazený.

„Mohl bys… no, pokusit se nebýt… vlkodlak?“ navrhla jsem šeptem.

Rozhodil ruce do vzduchu. „Jako kdybych si v tom mohl vybrat!“ zakřičel. „A čemu by to pomohlo, když, jak říkáš, mizejí lidi?“

„Já ti nerozumím.“

Hněvivě si mě měřil, mhouřil oči a zkroutil pusu, jako by chtěl zavrčet. „Víš, co mě rozčiluje až k nepříčetnosti?“

Nakrčila jsem se z jeho nepřátelského výrazu. Zdálo se, že čeká na odpověď, tak jsem zavrtěla hlavou.

„Ty jsi takový pokrytec, Bello – tady sedíš, zděšená ze mě! Copak je to fér?“ Ruce se mu třásly hněvem.

„Pokrytec? To, že se bojím příšery, ze mě dělá pokrytce? Proč?“

„Uh!“ zasténal, přitiskl si třesoucí se pěsti ke spánkům a pevně zavřel oči. „Mohla by ses poslouchat?“

„Cože?“

Udělal dva kroky ke mně, sklonil se nade mnou a zuřivě si mě měřil. „No, je mi moc líto, že pro tebe nejsem ta správná příšera, Bello. Zkrátka nejsem tak skvělý jako pijavice, že jo?“

Vyskočila jsem a hněvivý pohled jsem mu oplatila. „Ne, to nejsi!“ zakřičela jsem. „Nejde o to, co jsi, hlupáku, jde o to, co děláš!“

„Co má tohle znamenat?“ zařval a celé tělo se mu třáslo vzteky.

Úplně mě překvapilo, když se ozval Edwardův varovný hlas. „Buď velice opatrná, Bello,“ nabádal mě sametově. „Ať ho ještě víc nevytočíš. Musíš ho uklidnit.“

Ani hlas v mé hlavě nedával dneska žádný smysl.

Ale poslechla jsem ho. Udělala bych pro ten hlas cokoliv.

„Jacobe,“ prosila jsem a snažila se mluvit tiše a vyrovnaně. „Je opravdu nutné zabíjet lidi, Jacobe? Není nějaký jiný způsob? Chci říct, že upíři dokázali najít způsob, jak přežít bez zabíjení lidí, nemohl bys to taky zkusit?“

Napřímil se s trhnutím, jako kdyby mu moje slova dala elektrický šok. Obočí mu vystřelilo a vykulil oči.

„Zabíjení lidí?“ zeptal se.

„O čem sis myslel, že mluvíme?“

Už se netřásl. Díval se na mě s nadějnou nevěřícností. „Já jsem si myslel, že mluvíme o tvém odporu k vlkodlakům.“

„Ne, Jaku, ne. Nejde o to, že jsi… vlk. To je v pohodě,“ chlácholila jsem ho a jak jsem ta slova říkala, docházelo mi, že je myslím opravdu vážně. Skutečně mi nevadilo, jestli se mění ve velkého vlka – stále to byl Jacob. „Kdybys jen dokázal najít způsob, jak neubližovat lidem… to je to, co mě trápí. Tohle jsou nevinní lidé, Jaku, lidé jako Charlie, a já se prostě nemůžu dívat jinam, zatímco ty…“

„To je všechno? Vážně?“ přerušil mě a po tváři se mu rozlil úsměv. „Ty se bojíš jenom toho, že jsem vrah? To je jediný důvod?“

„Není ten důvod dostačující?“

Začal se smát.

„Jacobe Blacku, tohle vůbec není legrační!“

„Jasně, jasně,“ souhlasil, ale stále se chichotal.

Udělal jeden dlouhý krok a znovu mě chytil do pevného medvědího objetí.

„Tobě vážně, upřímně nevadí, že se proměňuju v obrovského psa?“ zeptal se a jeho hlas mi zněl radostně v uších.

„Ne,“ zalapala jsem po dechu. „Nemůžu – dýchat – Jaku!“

Pustil mě, ale vzal mě za obě ruce. „Já nejsem žádný zabiják, Bello.“

Dívala jsem se mu do obličeje. Bylo jasné, že mluví pravdu. Projela mnou úleva.

„Opravdu ne?“ zeptala jsem se.

„Opravdu ne,“ potvrdil vážně.

Rozhodila jsem kolem něj paže. Připomnělo mi to ten první den na motorkách – on ovšem od té doby zase vyrostl, takže jsem se cítila ještě víc jako dítě.

Hladil mě po vlasech jako tehdy.

„Promiň, že jsem řekl, že jsi pokrytec,“ omlouval se.

„Promiň, že jsem řekla, že jsi vrah.“

Zasmál se.

Něco mě v tu chvíli napadlo, a tak jsem se odtáhla, abych mu viděla do obličeje. Obočí se mi úzkostně stáhlo. „A co Sam? A ostatní?“

Zavrtěl hlavou, usmíval se, jako kdyby mu z ramen sňali těžké břemeno. „Samozřejmě že ne. Nepamatuješ si, jak si říkáme?“

Paměť jsem měla jasnou – zrovna jsem na ten den myslela. „Ochránci?“

„Přesně tak.“

„Ale já tomu nerozumím. Co se tedy děje v lese? Ti mizející turisté, ta krev?“

Okamžitě nasadil vážný, ustaraný výraz. „Snažíme se dělat svou práci, Bello. Snažíme se je chránit, ale jsme vždycky o trochu pozadu.“

„Chránit, ale před čím? Je tam opravdu ten medvěd?“

„Bello, zlatíčko, my chráníme lidi jen před jedním – před naším jediným nepřítelem. To je důvod, proč existujeme – protože existují oni.“

Chviličku jsem na něj nechápavě zírala, než mi to došlo. Pak se mi z obličeje vytratila krev a ze rtů se mi vydral tenký výkřik hrůzy.

Přikývl. „Myslel jsem, ze všech lidí právě ty si uvědomíš, co se opravdu děje.“

„Laurent,“ zašeptala jsem. „On je pořád tady.“

Jacob dvakrát zamrkal a naklonil hlavu ke straně. „Kdo je Laurent?“

Snažila jsem se uspořádat si ten chaos v hlavě tak, abych mohla odpovědět. „Však víš – viděl jsi ho na louce. Byl jsi tam…“ Mluvila jsem udiveným tónem, jak mi to všechno začalo zapadat do sebe. „Tys tam byl a zabránil jsi mu, aby mě zabil…“

„Aha, ta černovlasá pijavice?“ Zašklebil se nepříjemným, zuřivým úsměvem. „Tak se jmenoval?“

Otřásla jsem se. „Co sis myslel?“ zašeptala jsem. „Mohl tě zabít! Jaku, ty si neuvědomuješ, jak nebezpečný –“

Přerušil mě další smích. „Bello, jeden osamocený upír nepředstavuje žádný problém pro tak velkou smečku, jako je ta naše. Bylo to tak lehké, že to skoro ani nebyla zábava!“

„Co bylo tak lehké?“

„Zabít tu pijavici, co chtěla zabít tebe. Tohle ovšem do té záležitosti kolem zabíjení nepočítám,“ dodal rychle. „Upíři nejsou lidi.“

Nezmohla jsem se na slovo, dokázala jsem jen němě artikulovat. „Ty… jsi… zabil… Laurenta?“

Přikývl. „Byla to týmová práce,“ upřesnil.

„Laurent je mrtvý?“ zašeptala jsem.

Jeho výraz se změnil. „Nezlobíš se kvůli tomu, že ne? On chtěl zabít tebe – chtěl zabíjet, Bello, tím jsme si byli jistí, než jsme zaútočili. Víš to, že ano?“

„Vím to. Ne, nezlobím se – já jsem…“ Musela jsem se posadit. Zavrávorala jsem zpátky o krok, až jsem pod lýtky ucítila to naplavené dřevo, a pak jsem se na něj svezla. „Laurent je mrtvý. Už se pro mě nevrátí.“

„Ty se nezlobíš? Nebyl tvůj přítel nebo tak něco, že ne?“

„Můj přítel?“ Zírala jsem na něj s hlavou zakloněnou, zmatená a omámená úlevou. Začala jsem drmolit a oči mi zvlhly. „Ne, Jaku. Mně se tak… tak ulevilo. Myslela jsem si, že mě najde – čekala jsem na něj každou noc, jenom jsem doufala, že se spokojí se mnou a Charlieho nechá na pokoji. Tolik jsem se bála, Jacobe… Ale jak to? Byl to upír! Jak jste ho zabili? Byl tak silný, tak tvrdý, jako mramor…“

Posadil se vedle mě a chlácholivě mi položil paži kolem pasu. „Proto jsme tady, Bells. My jsme taky silní. Mrzí mě, že jsi mi neřekla, jak moc se bojíš. Nemusela ses bát.“

„Ty jsi se mnou nebyl,“ zamumlala jsem, ponořená do myšlenek.

„No jo, to je pravda.“

„Počkej, Jaku – ale já jsem myslela, že to víš. Včera v noci jsi říkal, že není bezpečné, abys byl v mém pokoji. Myslela jsem si, že víš, že může přijít upír. Copak jsi nemluvil o tomhle?“

Chviličku vypadal zmateně a pak sklonil hlavu. „Ne, já jsem měl na mysli něco jiného.“

„Tak proč jsi říkal, že to tam pro tebe není bezpečné?“

Podíval se na mne s očima provinilýma. „Neříkal jsem, že je to nebezpečné pro mě. Myslel jsem na tebe.“

„Jak tomu mám rozumět?“

Sklopil oči a nakopl kamínek. „Existuje víc důvodů, proč se s tebou nemám stýkat, Bello. Jednak abych ti nevyzradil naše tajemství, to zaprvé, ale druhý důvod je, že to není bezpečné pro tebe. Když se moc rozzlobím… rozruším… mohl bych ti ublížit.“

Pečlivě jsem se nad tím zamyslela. „Když ses předtím zlobil… jak jsem na tebe křičela… a ty ses třásl…?“

„Jo.“ Sklonil obličej ještě níž. „Bylo to ode mě pěkně hloupé. Musím se líp ovládat. Přísahal jsem, že se nerozzlobím, bez ohledu na to, co mi řekneš. Ale… byl jsem tak rozrušený představou, že tě ztratím… že se nedokážeš vypořádat s tím, kdo jsem…“

„Co by se stalo… kdyby ses moc rozzlobil?“ zašeptala jsem.

„Proměnil bych se ve vlka,“ zašeptal v odpověď.

„Nepotřebuješ k tomu úplněk?“

Zvedl oči v sloup. „Hollywoodské verze nemají s pravdou moc společného.“ Pak si povzdechl a zase zvážněl. „Nemusíš být tak vystresovaná, Bells. My tu situaci zvládneme. A budeme dávat zvláštní pozor na Charlieho a ostatní – nedovolíme, aby se jim něco stalo. V tom mi můžeš důvěřovat.“

Bylo to nasnadě, mělo mi to okamžitě dojít – ale byla jsem tak rozrušená představou, jak Jacob a jeho kamarádi bojují s Laurentem, že mi to v tu chvíli naprosto uniklo – ale napadlo mě to až ve chvíli, kdy Jacob použil budoucí čas.

My tu situaci zvládneme.

Ještě to neskončilo.

„Laurent je mrtvý,“ vydechla jsem a po celém těle mi přeběhl mráz.

„Bello?“ zeptal se Jacob úzkostně a dotkl se mé popelavé tváře.

„Jestli Laurent zemřel… před týdnem… tak teď zabíjí lidi někdo jiný.“

Jacob přikývl; sevřel čelist a mluvil skrz zaťaté zuby. „Byli dva. Mysleli jsme, že jeho družka se bude chtít s námi utkat – v našich příbězích se obvykle pěkně namíchnou, když jim zabiješ druha –, ale ona pořád utíká a pak se zase vrací. Kdybychom dokázali přijít na to, o co jí jde, bylo by snadnější ji sejmout. Ale její chování nedává žádný smysl. Tancuje po krajích, jako kdyby testovala naši obranu, hledala cestu dovnitř – ale kam dovnitř? Kam chce jít? Sam si myslí, že se snaží nás rozdělit, aby měla lepší šanci…“

Jeho hlas se ztišil, až to znělo, jako by vycházel z dlouhého tunelu; už jsem nerozeznávala jednotlivá slova. Čelo se mi perlilo potem a žaludek se mi obracel, jako kdybych měla zase střevní chřipku. Přesně jako kdybych měla chřipku.

Rychle jsem se otočila pryč od něj a naklonila se přes kmen stromu. Tělo se mi zmítalo zbytečným dávením, prázdný žaludek se mi naprázdno stahoval zděšenou nevolností, ačkoliv nebylo co vypudit.

Victoria je tady. Hledá mě. Zabíjí cizince v lesích. V lesích, kde pátrá Charlie…

Hlava se mi roztočila, až se mi dělalo špatně.

Jacobovy ruce mě chytily kolem ramen – zabránily mi sklouznout dopředu na kameny. Cítila jsem jeho horký dech na tváři. „Bello! Co se děje?“

„Victoria,“ vypravila jsem ze sebe, jakmile jsem dokázala ovládnout žaludeční křeče a popadnout dech.

Edward v mé hlavě při zvuku toho jména zuřivě zavrčel.

Cítila jsem, jak mě Jacob vytahuje z předklonu. Nemotorně si mě posadil na klín a mou ochablou hlavu si opřel o rameno. Snažil se udržet mě v rovnováze, abych se nezbortila na jednu nebo na druhou stranu. Shrnul mi z tváře zpocené vlasy.

„Kdože?“ ptal se. „Slyšíš mě, Bello? Bello?“

„To nebyla Laurentova družka,“ zasténala jsem mu do ramene. „Byli jenom staří přátelé…“

„Potřebuješ trochu vody? Lékaře? Pověz mi, co mám dělat,“ ptal se horečnatě.

„Není mi špatně – jen se bojím,“ vysvětlila jsem mu šeptem. Slovo bojím tak docela nestačilo vyjádřit, co jsem cítila.

Jacob mě hladil po zádech. „Bojíš se Victorie?“

Přikývla jsem a třásla se.

„Victoria je ta rudovlasá ženská?“

Znovu jsem se zatřásla a zafňukala jsem: „Ano.“

„Jak víš, že nebyla jeho družka?“

„Laurent mi řekl, že její druh byl James,“ vysvětlovala jsem a automaticky jsem ohnula ruku s jizvou.

Přitáhl si můj obličej a držel ho klidně ve svých velkých rukách. Zíral mi upřeně do očí. „Říkal ti ještě něco, Bello? Tohle je důležité. Víš, co ta ženská chce?“

„Samozřejmě,“ zašeptala jsem. „Chce mě.“

Jeho oči se doširoka rozevřely, pak přimhouřily na štěrbinky. „Proč?“ zeptal se.

„Edward Jamese zabil,“ zašeptala jsem. Jacob mě držel tak pevně, že jsem nepotřebovala sevřít tu díru – on mě držel pohromadě. „Ona se opravdu… naštvala. Ale Laurent říkal, že si myslela, že je spravedlivější zabít mě než Edwarda. Druh za druha. Nevěděla – stále neví, řekla bych – že… že…“ Ztěžka jsem polkla. „Že věci už nejsou tak, jak bývaly. Alespoň ne pro Edwarda.“

Jacob tím byl vyvedený z míry, v obličeji se mu pralo několik různých výrazů. „To se tedy stalo? Proto Cullenovi odjeli?“

„Jsem jenom člověk, konec konců. Nic zvláštního,“ vysvětlila jsem a slabě jsem pokrčila rameny.

Něco jako zavrčení – ne skutečné zavrčení, jenom lidské napodobení – zahřmělo v Jacobově hrudi pod mým uchem. „Jestli je ta pitomá pijavice vážně tak stupidní…“

„Prosím,“ zasténala jsem. „Prosím tě. Nech toho.“

Jacob zaváhal, pak přikývl.

„Tohle je důležité,“ řekl znovu a obličej měl celý ustaraný. „Tohle je přesně to, co jsme potřebovali vědět. Okamžitě to musíme říct ostatním.“

Vstal a vytáhl mě na nohy. Držel mě oběma rukama v pase, dokud si nebyl jistý, že neupadnu.

„Už je mi dobře,“ lhala jsem.

Přestal mě držet v pase a vzal mě jen za ruku. „Jdeme.“

Táhl mě zpátky k náklaďáčku.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se.

„Ještě nevím jistě,“ přiznal se. „Svolám schůzi. Hele, počkej tady jenom na minutku, ano?“ Opřel mě o bok auta a pustil mi ruku.

„Kam jdeš?“

„Hned se vrátím,“ slíbil. Pak se otočil a spěchal přes parkoviště, přes silnici a do lesa. Kmitl se mezi stromy, rychlý a mrštný jako jelen.

„Jacobe!“ zavolala jsem za ním ochraptěle, ale už byl pryč.

Nebyla dobrá doba na to, aby mě tu nechal samotnou. Pár vteřin poté, co Jacob zmizel, už jsem lapala po dechu. Vytáhla jsem se do kabiny auta a okamžitě jsem zacvakala všechny zámky. Ale necítila jsem se o nic líp.

Victoria už mě loví. Jenom štěstí vděčím za to, že mě ještě nenašla – jenom štěstí a pětici dospívajících vlkodlaků. Ostře jsem vydechla. Bez ohledu na to, co Jacob říkal, bylo pomyšlení na to, že by se dostal někam blízko k Victorii, děsivé. Bylo mi jedno, v co se promění, když se rozzlobí. V duchu jsem ji viděla, její divoký obličej, vlasy jako plameny, smrtící, nezničitelnou…

Ale podle Jacoba byl Laurent ze hry. Bylo to vůbec možné? Edward – sevřela jsem si automaticky hruď – mi vyprávěl, jak těžké je zabít upíra. Něco takového dokáže jenom jiný upír. Ale Jake zase říkal, že kvůli tomu jsou vlkodlaci na světě…

Říkal, že dávají speciálně pozor na Charlieho – že bych měla vlkodlakům důvěřovat, že udrží mého otce v bezpečí. Jak jsem tomu mohla věřit? Nikdo z nás nebyl v bezpečí! A Jacob nejmíň ze všech, kdyby se snažil vložit mezi Victorii a Charlieho… mezi Victorii a mne…

Měla jsem pocit, že asi zase začnu zvracet.

Ozvalo se ostré zaklepání na okno auta a já jsem zděšeně vykřikla – ale byl to jen Jacob, už byl zpátky. Odemkla jsem dveře třesoucími se, vděčnými prsty.

„Ty se vážně bojíš, viď?“ zeptal se, když nastoupil.

Přikývla jsem.

„Neboj. My se o tebe postaráme – a o Charlieho taky. Slibuju.“

„Představa, že najdeš Victorii, je děsivější než představa, že ona najde mě,“ zašeptala jsem.

Zasmál se. „Musíš nám trochu víc důvěřovat. Nebo se urazím.“

Jenom jsem zavrtěla hlavou. Viděla jsem příliš mnoho upírů v akci.

„Kam jsi před chvílí šel?“ zeptala jsem se.

Našpulil rty, ale nic neřekl.

„Co? Je to tajemství?“

Zamračil se. „Ani ne. Ale je to trochu divné. Nechci tě vystrašit.“

„Jsem docela zvyklá na divné věci, víš.“ Snažila jsem se usmát, ale bez velkého úspěchu.

Jacob se lehce usmál. „Asi máš pravdu. Dobře. Víš, když jsme vlkodlaci, můžeme… se slyšet navzájem.“

Stáhla jsem zmateně obočí.

„Neslyšíme zvuk,“ pokračoval, „ale můžeme slyšet… myšlenky – alespoň vzájemně mezi sebou – bez ohledu na to, jak jsme od sebe daleko. Je to vážně užitečné, když jsme na lovu, ale jinak je to hrozně na obtíž. Je to nepříjemné – nemůžeme mít žádná tajemství. Děs, co?“

„Tak to jsi měl na mysli včera v noci, když jsi říkal, že jim povíš, že ses se mnou viděl, ačkoliv jim to říct nechceš?“

„Jsi bystrá.“

„Díky.“

„Taky máš dobrý přístup k nadpřirozenu. Myslel jsem, že ti to bude vadit.“

„Není to… no, nejsi první, koho znám, kdo něco takového umí. Takže mi to nepřipadá tak tajuplné.“

„Vážně?… Počkej – mluvíš o svých pijavicích?“

„Byla bych radši, kdybys jim tak neříkal.“

Zasmál se. „Jak chceš. Takže o Cullenových?“

„Jen… jen o Edwardovi.“ Jednou rukou jsem si kradmo objala hrudník.

Jacob se podíval překvapeně – a nepříjemně překvapeně. „Myslel jsem, že to byly jenom povídačky. Slyšel jsem legendy o upírech, kteří umějí… dělat mimořádné věci, ale myslel jsem, že je to jenom mýtus.“

„Je ještě něco jenom mýtus?“ zeptala jsem se ho kysele.

Zamračil se. „Asi ne. Dobře, sejdeme se se Samem a ostatními na místě, kam jezdíme trénovat na motorkách.“

Nastartovala jsem auto a namířila zpátky na silnici.

„Takže ses právě změnil ve vlka, aby sis promluvil se Samem?“ zeptala jsem se zvědavě.

Jacob přikývl a zatvářil se rozpačitě. „Udělal jsem to vážně krátce – snažil jsem se nemyslet na tebe, aby nepoznali, co se děje. Bál jsem se, že by mi Sam řekl, že tě nemůžu přivést s sebou.“

„To by mě nezastavilo.“ Nedokázala jsem se zbavit dojmu, že Sam je zlý. Zuby se mi zaťaly, kdykoliv jsem slyšela jeho jméno.

„No, ale zastavilo by to mě,“ řekl Jacob, teď mrzutý. „Pamatuješ si, jak jsem včera v noci nedokázal dokončit větu? Jak jsem ti nemohl říct celý příběh?“

„Jo. Vypadal jsi, jako by ses něčím dusil.“

Temně se zachechtal. „Jo. To je celkem přesné. Sam mi řekl, že s tebou nemůžu mluvit. On je… hlavou smečky, víš. On je alfa, vůdce. Když nám řekne, abychom něco udělali nebo neudělali – když to myslí vážně, nemůžeme ho jen tak ignorovat.“

„To je divné,“ zamručela jsem.

„To je,“ souhlasil. „Je to taková vlčí záležitost.“

„Hm,“ byla nejlepší odpověď, na jakou jsem přišla.

„Jo, je spousta takových věcí – vlčích věcí. Pořád se učím. Nedovedu si představit, jaké to bylo pro Sama, když se s tím snažil vypořádat úplně sám. I tak je to otravné, když si tím musím procházet, a to mám za sebou celou smečku.“

„Sam byl sám?“

„Jo.“ Jacobův hlas se ztišil. „Když jsem se… změnil, byla to… nejhroznější, nejděsivější věc, jakou jsem kdy prožil – něco tak hrozného si ani nedokážeš představit. Ale nebyl jsem sám – v hlavě se mi ozývaly hlasy, které mi říkaly, co se stalo a co mám dělat. Myslím, že jedině díky tomu jsem nepřišel o rozum. Ale Sam…“ Zavrtěl hlavou. „Sam neměl na pomoc nikoho.“

Usoudila jsem, že si asi budu muset poopravit názor. Když to Jacob takhle vysvětloval, bylo těžké nemít se Samem soucit. Musela jsem si připomínat, že už nemám žádný důvod ho nenávidět.

„Budou se zlobit, že jsem s tebou?“ zeptala jsem se.

Zašklebil se. „Pravděpodobně.“

„Možná bych neměla –“

„Ne, to je v pohodě,“ ujistil mě. „Víš fůru věcí, které nám můžou pomoct. Není to tak, že bys byla jen nějaký nezasvěcený člověk. Jsi jako… já nevím, špion nebo tak něco. Byla jsi za nepřátelskou linií.“

Zamračila jsem se pro sebe. Tohle bude Jacob ode mě chtít? Důvěrné informace, které by jim pomohly zničit nepřátele? Já jsem ovšem nebyla žádný špion. Nesbírala jsem žádné informace. Už z těchto jeho slov jsem si připadala jako zrádce.

Ale chtěla jsem, aby zastavil Victorii, že ano?

Ne.

Opravdu jsem chtěla, aby Victorii někdo zastavil, pokud možno dřív, než mě umučí k smrti nebo než padne na Charlieho nebo než zabije dalšího cizince. Jenom jsem nechtěla, aby to byl Jacob, kdo ji zastaví, nebo spíš kdo se o to pokusí. Nechtěla jsem, aby se k ní Jacob dostal blíž než na sto kilometrů.

„Jako to o té pijavici, co dokázala číst myšlenky,“ pokračoval a nevšímal si mé zamyšlenosti. „O takových věcech potřebujeme vědět. To vážně naštve, že takové historky jsou pravdivé. Všechno se tím víc komplikuje. Hele, myslíš, že ta Victoria umí dělat něco mimořádného?“

„Asi ne,“ váhala jsem, a pak jsem si povzdechla. „Jinak by se o tom určitě zmínil.“

„Kdo? Jo tak, ty myslíš Edwarda – jejda, promiň. Zapomněl jsem. Nerada vyslovuješ jeho jméno. Nechceš ho ani slyšet.“

Stiskla jsem si hrudník ve snaze ignorovat bolest po okrajích rány. „Ne, vážně nechci.“

„Promiň.“

„Jak to, že mě tak dobře znáš, Jacobe? Někdy mi to připadá, jako kdybys uměl číst moje myšlenky.“

„Ne. Jenom dávám pozor.“

Byli jsme na úzké štěrkové cestě, kde mě Jacob poprvé učil, jak se řídí motorka.

„Tady je to dobré?“ zeptala jsem se.

„Jistě, jistě.“

Zastavila jsem a zhasla motor.

„Pořád jsi pěkně nešťastná, co?“ zamumlal.

Přikývla jsem a zírala nevidoucíma očima do ponurého lesa.

„Napadlo tě někdy… že třeba… je to tak lepší?“

Pomalu jsem se nadechla a pak zase vydechla. „Ne.“

„Že třeba on nebyl ten nejlepší –“

„Prosím tě, Jacobe,“ přerušila jsem ho šeptem. „Mohli bychom se prosím o tom přestat bavit? Já to nesnesu.“

„Dobře.“ Zhluboka se nadechl. „Omlouvám se, že jsem něco říkal.“

„Nevyčítej si to. Kdyby byla situace jiná, bylo by hezké, kdybych byla konečně schopná si o tom s někým promluvit.“

Přikývl. „Jo, mně dělalo potíže udržet před tebou tajemství dva týdny. Musí to být peklo, když o tom nemůžeš mluvit s nikým.“

„Je to peklo,“ souhlasila jsem.

Jacob se zhluboka nadechl. „Jsou tady. Jdeme.“

„Víš to jistě?“ zeptala jsem se, zatímco on rozrazil dveře na své straně. „Možná bych tu neměla být.“

„Oni to zvládnou,“ řekl a pak se usmál. „Kdo se bojí velikého zlého vlka?“

„Ha, ha,“ řekla jsem. Ale vystoupila jsem z auta, rychle jsem ho zepředu oběhla a postavila se vedle Jacoba. Pamatovala jsem si až moc jasně ty obrovské příšery na louce. Ruce se mi třásly jako předtím Jacobovi, ale spíš strachy než vzteky.

Jake mě vzal za ruku a stiskl ji. „Tak jdeme na to.“