špiicové a primitivní plemena
Akita inu
Původ: Velmi staré plemeno z Japonska, kde mu byla již od roku 1500 vedena plemenná kniha, nejstarší na světě. Původně šlo o psy střední velikosti, používané k lovu, ostraze a tahu. K nim byla od 17. století systematicky přikřižována těžká dogovitá plemena, aby je bylo možné používat na psí zápasy. Po jejich zákazu se plemeno ocitlo před zánikem. Teprve po roce 1945 byly vybudovány základy moderního chovu.
Aljašský malamut
Basenži
Původ: Basenži vznikl z polodivokých psů, tzv. šensiů, kteří žili s africkými kmeny Pygmejů v Kongu. Jde o jedno z nejpůvodnějších a nejprimitivnějších existujících plemen psů, čehož dokladem je i to, že podobně jako divocí předchůdci domácích psů neumí štěkat. Basenži coby moderní plemeno vznikl ve třicátých letech našeho století.
Čau - čau
Původ: Velmi staré plemeno, jehož počátky sahají, jak o tom svědčí nálezy starých hliněných figurek, do doby před naším letopočtem. S největší pravděpodobností pochází z Číny, z oblasti Mandžuska. Do Evropy se dostal v roce 1887 a brzy se z něj stal módní pes. Již v roce 1895 byl v Anglii založen klub chovatelů tohoto plemene.
Eurasier
Původ: Plemeno, nově vyšlechtěné v padesátých letech v Německu křížením vlčího špice a čau - čau (pro osvěžení krve, zvýšení elegance a zlepšení plodnosti byl jednou přikřížen i samojed). Cílem bylo vytvořit psa s vynikající vyrovnanou povahou, zdravého, s funkční tělesnou stavbou. FCI uznán v roce 1973.
Původ: Vyobrazení podobných psů byla nalezena již v hrobkách staroegyptských faraonů. Kosterní nálezy svědčí o tom, že předkové faraonského chrta už v dobách 2 000 let před naším letopočtem obývali celou oblast Středozemního moře. Skutečné plemeno se však paradoxně ustálilo až ve zcela nedávné době, v šedesátých letech našeho století, z chrtů žijících na Maltě.
Ibizský podengo
Původ: Tento primitivní chrtovitý pes pochází z Baleárských ostrovů. Jeho předkové se sem pravděpodobně dostali s Féničany a Kartáginci z Afriky, protože v Egyptě byla nalezena několik tisíc let stará vyobrazení podobných psů. V původní podobě se tento pes zachoval prakticky až do dnešních dnů.
Karelský medvědí pes
Mexický naháč
Původ: Nejasný. Jedni se domnívají, že jde o původního psa starých Aztéků, druzí, že se do Ameriky dostal s mořeplavci z Asie. Nálezy hliněných figurek z doby 3 700 let před naším letopočtem podporují dokonce teorii, že mexický naháč patří k nejstarším psím plemenům. Naháči pravděpodobně vznikli v důsledku mutace.
Německý špic malý černobílý
Původ: Špicové patří k nejstarším formám domácího psa, podobní psi existovali již několik set let před naším letopočtem, jak o tom svědčí četná vyobrazení z antických dob. Jsou na nich psi s typickými znaky špice: špičatým čenichem, nad hřbet zatočeným ocasem, se vzpřímenýma ušima. Někteří autoři dokonce tvrdí, že už kosterní nálezy psa bažinného z paleolitu vykazují typické znaky špicovitých psů. V Německu a vůbec na území střední Evropy špicové podobní dnešním žili již ve středověku, nicméně s registrovaným chovem se začalo tak jako u většiny ostatních plemen až koncem 19. století.
Německý špic vlčí
Původ: Špicové patří k nejstarším formám domácího psa, podobní psi existovali již několik set let před naším letopočtem, jak o tom svědčí četná vyobrazení z antických dob. Jsou na nich psi s typickými znaky špice: špičatým čenichem, nad hřbet zatočeným ocasem, se vzpřímenýma ušima. Někteří autoři dokonce tvrdí, že už kosterní nálezy psa bažinného z paleolitu vykazují typické znaky špicovitých psů. V Německu a vůbec na území střední Evropy špicové podobní dnešním žili již ve středověku, nicméně s registrovaným chovem se začalo tak jako u většiny ostatních plemen až koncem 19. století.
Norský buhund
Původ: Kořeny tohoto přírodního špicovitého plemene ze Skandinávie sahají mnoho set let do historie. Podobní psi se v jihozápadním Norsku vyskytovali už v prvním tisíciletí našeho letopočtu. Vždy to byli především pomocníci pastevců ovcí a zároveň dobří hlídači. Jejich vzhled se po dlouhá staletí až do dnešní doby takřka nezměnil.
Norský losí pes šedý (elkhund)
Původ: Starobylý. Podobní špicovití psi žili v severní Evropě, jak dokládají archeologické nálezy, již několik tisíc let před naším letopočtem. Byli univerzálně použitelní (lov i pasení losů, hlídání) a až do 19. století nebyli přesně definováni do jednotlivých plemen. Moderní chov začíná od 70. let minulého století.
Norský lundehund
Původ: Na ostrovech severního Norska Vaeroy a Rost, kde byl odpradávna používán k lovu papuchalků (severští ptáci). Díky reproduktivní izolaci se vyvinul ve svérázné plemeno s několika výraznými anatomickými odchylkami, které mu umožňovaly pohyb v těžkém skalnatém terénu a vytahování papuchalků z jejich úzkých nor.
Samojed
Původ: Psy tohoto typu používali odnepaměti Samojedové (dnes nazývaní Němci), sibiřský kmen, kočující po nejsevernější části Asie. Jejich psi dovedli nejenom táhnout sáně, ale také vydatně pomáhat při lovu, udržet pohromadě mnohasethlavá stáda sobů i spolehlivě ohlídat skrovný majetek. Na konci minulého století se dostali do USA i do Evropy.
Sibiřský hasky
Původ: Po staletí chovali jejich předchůdce v téměř čisté podobě kočovní Čukčové, žijící na území dnešní Sibiře, především v Jakutsku. I když je pravděpodobné, že přes zamrzlé moře se tito psi dostávali na nedaleký americký kontinent už mnohem dříve, oficiálně se zde představili až v roce 1909 u příležitosti závodů psích spřežení.
Šiba inu
Toy špic pomerančový
Původ: Špicové patří k nejstarším formám domácího psa, podobní psi existovali již několik set let před naším letopočtem, jak o tom svědčí četná vyobrazení z antických dob. Jsou na nich psi s typickými znaky špice: špičatým čenichem, nad hřbet zatočeným ocasem, se vzpřímenýma ušima. Někteří autoři dokonce tvrdí, že už kosterní nálezy psa bažinného z paleolitu vykazují typické znaky špicovitých psů. V Německu a vůbec na území střední Evropy špicové podobní dnešním žili již ve středověku, nicméně s registrovaným chovem se začalo tak jako u většiny ostatních plemen až koncem 19. století.
Západosibiřská lajka
Původ: Pochází z rozsáhlého pásma lesů Západní Sibiře a Uralu a z povodí řeky Ob, kde byla chována kočovnými kmeny Chantů a Mansů. Pomáhala při lovu pernaté zvěře, ale především větších zvířat, jako jsou medvědi, losi, sobi, divoká prasata či rysové. Pro všechny lajky byl charakteristický způsob lovu: samostatně a značně vzdáleny od člověka vyhledávaly zvěř, aby ji pak ohlásily hlasitým štěkotem (odtud pramení název: ruské "lajať" znamená "štěkat"). Ke stabilizaci