Košické hipopříběhy
24. 2. 2010
Dnes jsme poslouchali kromě tradiční, již ze všech stran ohrané historky o 90ti letém alpském lyžaři, i příběhy z vojny. Víte, těch 24 měsíců, kde se z užvaněných výrostků měli podle všeho stát muži dostatečně mužní pro nepochopitelný svět -ismů, -átů a -kcí.
Děda sloužil v Košicích, kam válka nakonec nikdy nedošla. Zatímco můj táta, k mému nevýslovnému zklamání, na vojně pracoval pouze na svém systému krádeže řízků z polní kuchyně, děda byl členem Československého hipo-dělestřeleckého pluku.
I když v moderní vojenské terminologi sluší všemu více přepona hyper, hipo-dělostřelecký pluk nebyl žádnou velkou kuriozitou. Kde jinde si totiž kromě střelby z kanónu vyzkoušíte krasojízdu, zákopový parkur a cvičně si pokydáte hnůj..
Zaměřit polní houfnici není nic snadného. Nechete trefit košické předměstí, ani poškádlit posádku v Maďarsku. Ale podle všeho, přimět koně, hipo složku vašeho pluku, aby vaši polní houfnici nenechal stát na nádvoří v kasárna, je něco nemožného.
Koně si za války velmi dobře uvědomovali svoji důležitost. Jezdcům seskakujícím vpřed přes koně do připravených dřevěných pilin ochotně zdvihali hlavy v okamžiku přeskoku a jezdcům, nic netušícím, zastavovali těsně před zákopem, kam se jezdci z hřebetů káceli saltem s libovolným množstvím vrutů.
Pokud jste v napětí na průzkum pozic vyslali dva hipo-jezdce, vrátili se s oblibou nejprve dva hipo, za několik hodin následování jezdci s kdysi relevantními informacemi o výhodných pozicích.
Můj táta sice neuměl jezdit na koni ve stoje, nedokázal zaměřit houfnici, ale zato doteď dokáže ohledně těch řízků dělat zázraky.
Je vlastně dobře, že košický hipopluk nikdy neměl šanci do té hrozné věci zasáhnout.
Děda sloužil v Košicích, kam válka nakonec nikdy nedošla. Zatímco můj táta, k mému nevýslovnému zklamání, na vojně pracoval pouze na svém systému krádeže řízků z polní kuchyně, děda byl členem Československého hipo-dělestřeleckého pluku.
I když v moderní vojenské terminologi sluší všemu více přepona hyper, hipo-dělostřelecký pluk nebyl žádnou velkou kuriozitou. Kde jinde si totiž kromě střelby z kanónu vyzkoušíte krasojízdu, zákopový parkur a cvičně si pokydáte hnůj..
Zaměřit polní houfnici není nic snadného. Nechete trefit košické předměstí, ani poškádlit posádku v Maďarsku. Ale podle všeho, přimět koně, hipo složku vašeho pluku, aby vaši polní houfnici nenechal stát na nádvoří v kasárna, je něco nemožného.
Koně si za války velmi dobře uvědomovali svoji důležitost. Jezdcům seskakujícím vpřed přes koně do připravených dřevěných pilin ochotně zdvihali hlavy v okamžiku přeskoku a jezdcům, nic netušícím, zastavovali těsně před zákopem, kam se jezdci z hřebetů káceli saltem s libovolným množstvím vrutů.
Pokud jste v napětí na průzkum pozic vyslali dva hipo-jezdce, vrátili se s oblibou nejprve dva hipo, za několik hodin následování jezdci s kdysi relevantními informacemi o výhodných pozicích.
Můj táta sice neuměl jezdit na koni ve stoje, nedokázal zaměřit houfnici, ale zato doteď dokáže ohledně těch řízků dělat zázraky.
Je vlastně dobře, že košický hipopluk nikdy neměl šanci do té hrozné věci zasáhnout.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář