Jak šel čas...
Za nejradostnější událost v posledních třech letech považuje zpěvák MARTIN MAXA (45) nedávné narození dcery Emy. Doufá, že se tím prolomí smůla, která ho po celou tu dobu provázela.
Na samé dno si však sáhl už před mnoha lety, když na vojně zastřelil nešťastnou náhodou kolegu v zeleném. Dodnes z toho má trauma. „Je to, jako kdyby jste byli na silnici, nepřekročili žádnou rychlost a najednou se stane něco, co nemůžete ovlivnit. Nerad si to připomínám.“
Přijde o ruku
Smolné období začalo tím, že ho vážná žloutenka na necelý půlrok odstavila mimo hru. Dokonce bojoval o holý život. „Měl jsem alarmující jaterní testy a v jednu chvíli to se mnou vypadalo velmi špatně. Když jsem po dvou měsících odcházel z nemocnice, varovali mě, že se můj život už bude odvíjet trošku jiným způsobem. Že budu muset velice pečlivě dodržovat životosprávu a omezit cvičení, což mě vyděsilo. Zaplať Pánbůh, nějak jsem se z toho časem dostal. Připisuji to fyzičce, kterou mám z dob, kdy jsem sportoval. Dodnes ale chodím na testy a doktoři mě chválí za dobré výsledky. Na játrech nemám ani stopu po tom, že bych prodělal vážnou chorobu,“ svěřuje se. Radost z pevného zdraví ale dlouho nevydržela. Krátce na to mu začala ochrnovat pravá ruka. „Příznaky se postupně zhoršovaly a jednou ráno jsem zjistil, že si nedokážu ukrojit kus masa na talíři,“ vzpomíná.
Porod zmeškal
„Půl roku jsem obíhal magnetické rezonance a různá další vyšetření. Nálezy se zhoršovaly, a když už zcela vážně hrozilo ochrnutí, neurolog docent Jeřábek doporučil operaci ulnárního nervu. Přemístili mi ho z místa, kudy vede normálně, tam, kde na něj nepůsobí tlak. Následující měsíce ukáží,zda ruka znovu naskočí, a pokud ne,bude to už velmi vážné. Přestože jsem si vědom toho,že mi ruka už nikdy nebude fungovat jako dřív, snažím se věřit alespoň v částečné zlepšení, abych mohl zvládat kytaru tak jako dřív. Horší je, že mě začíná brnět i druhá. Doufám, že se to nerozjede a nebudu muset znovu na operaci.“ Na termín prvního zákroku ale nezapomene. „Když jsem se chystal do Prahy, přišly na přítelkyni Silvu porodní bolesti. Vysadil jsem ji cestou v porodnici a pokračoval do pražské nemocnice Motol. Než jsem šel na sál, věděl jsem, že mám Emičku,“ přiznává dnes již trojnásobný otec.
Dcera se nám vyvedla
„Patnáctiletá Barunka byla výsledkem krátkého vzplanutí. I když jsem s její maminkou nikdy nežil, snažil jsem se vždy chovat jako zodpovědný táta a nakonec se dílem osudu stalo, že dnes žije ve společné domácnosti se svými dalšími sourozenci. Její mamince se totiž po velmi dlouhé době podařilo sehnat zajímavé zaměstnání, které však mělo tu nevýhodu, že bylo daleko od domova.“ Dojíždění zabíralo spoustu času a Bára tak bývala často sama doma, což se začalo negativně projevovat na jejím prospěchu. „Byla zkrátka ve věku, kdy potřebovala dozor. Proto jsem navrhl, aby se nastěhovala k mé přítelkyni Silvě a mladšímu bráškovi Ivánkovi. Na druhou stranu jsem chápal její maminku, která byla dost dlouho bez práce. Na Mostecku je velká nezaměstnanost a já byl rád, že sehnala dobré místo. Nemohla ho odmítnout a v důsledku dojíždění už sama na vše nestačila.“ Dohodli se tedy, že dcera bude u Martina, a jeho přítelkyně souhlasila. „Bára se ji ze začátku musela naučit respektovat jako autoritu, a ne jen jako kamarádku. Silvě je třicet, a přestože si je Bára vědoma, že není její máma, udržují dnes spolu přátelský vztah. Naučila se ale vnímat hranici, za kterou nemůže, a to je dobré. Společně žijeme už čtvrtý rok.“
Do chomoutu nevlezu
O svatbě zpěvák neuvažuje. Stačil mu prý jeden pokus. Po dvouapůlleté známosti se kdysi ženil z lásky, ale jak sám říká, nějak to vyšumělo. Krach vidí v manželství jako principu. „Papír občas v některém z partnerů vzbudí nebezpečný dojem, že se ten druhý stal jeho majetkem, a přestane respektovat jistá zapovězená území. Každý z nás má ale uvnitř sebe nějakou tu jeskyňku,do které ten druhý nemůže vstoupit, kdy se mu zachce, a musí pokorně vyčkat na pozvání. Pokud v sobě nenajde dostatek trpělivosti, stane se manželství spíše břemenem než svátostí.“ Jako rozvedený svobodný mládenec se už světem brouzdá pětadvacet let. „Díky mé profesi se ale neustále se Silvou loučíme a vítáme, a to má rovněž své kouzlo. Myslím, že máme hezký vztah. Koneckonců každá ženská si od chlapa občas ráda oddechne.“ K ženám se Martin Maxa vždycky choval jako gentleman. Proto se také na veřejnosti zastal ženy, kterou napadl partner. „Bohužel jsem krutě narazil na justici v naší zemi. Udělal jsem věc, kterou by měl udělat každý slušný člověk. Nechtěl jsem vyvolávat rvačku, jen zabránit, aby dotyčný dívce dál neubližoval. Za to jsem si vysloužil dvouletý podmíněný trest. Můj vstup do incidentu ohodnotili jako pokus o ublížení na zdraví, a přitom jsem tomu člověku nedal ani facku. Jen jsem ho odstrčil a tuto verzi mi odsvědčilo jedenáct lidí včetně napadené.“ Podal proto dovolání k nejvyššímu soudu. „Když to nevyjde, dám ústavní stížnost a klidně půjdu až do Štrasburku,“ uzavírá tuto kapitolu.
Kulka ho minula
Nebylo to však jeho první setkání s policií a soudy. Když vedl v Litvínově klub Pionýr, poslali mafiáni do baru mlátičky. „Zřejmě chtěli výpalné. Podal jsem trestní oznámení. Následně došlo k vyhrožování, a to nejen ze strany těch grázlů.“ Situace se dál dramatizovala. „Opět dorazily gorily a ohrožovaly hosty. Jednoho z nich dokonce venku začali mlátit pistolí do hlavy. Zrovna jsem se vracel z koncertu a šel se podívat do klubu. Vše se vyhrotilo, když po mně útočník vystřelil.“ Martina Maxu naštěstí kulka jen škrábla. „V nemocnici mi sešili hlavu a druhý den jsem podal trestní oznámení. Člověk, který se mě pokusil zastřelit, nebyl dodnes odsouzen. Policie dělala všechno možné, aby to odsunula. Dokonce jednu chvíli případ odložili, prý se nic neprokázalo. Žijeme bohužel ve státě, kde kriminalitě kvete pšenka a lidé zjišťují, že je lepší hrát špinavou hru, než se chovat jako čestný člověk.“ I proto svůj klub zavřel. Republiku by ale za žádnou cenu neopustil. Má tu přátele, rodinu a práci. „Brzy ale opustím Litvínov a oblast severních Čech, kde je to kriminalita jedna z nejvyšších. Pokud se bude držet nezaměstnanosti na 25 procentech, asi to nějakou dobu potrvá.“
Bál se o rodiče
O tom, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, ví Martin Maxa své. Řadu měsíců se pokoušel postavit na nohy otce po mozkové příhodě. „Postihla ho dost silně na celou půlku těla. Ruku se nám už asi nepodaří zcela rozhýbat, ale s nohou jsme uspěli. Chodil jsem za ním cvičit do nemocnice deset měsíců a zejména ze začátku to byly hodiny neskutečné dřiny. Nebyl schopen udělat jakýkoliv pohyb, má sto kilo, a tak jsem ho vláčel po nemocničních chodbách ve snaze naučit ho znovu chodit. Nosil jsem ho na zádech do vířivky a masážních van. Tahle dřina se ale vyplatila, protože táta se dnes už dokáže postavit na nohy a udělá nějaké krůčky. Nyní je v sanatoriu, kde podstupuje ještě náročnější cvičení a na podzim půjde domů,“ raduje se. Zpěváka k rodině poutá velmi silný vztah. Když si ve smolném období posledních tří let jeho maminka zlomila nohu a kvůli otevřené zlomenině málem vykrvácela, zatočil se s ním svět. „Naštěstí byl vedle soused, a když viděl tu hrůzu, zavolal rychle pomoc. Zachránil jí život. Uzdravila se a už k ní zase chodím na oblíbené halušky se zelím.“