Ivančena 24. 4. 2010
Ivančena 24. 4. 2010
V naší digitální kronice se k dnešnímu datu nachází asi sedmdesát osm zápisů, z toho třicet devět začíná srazem na hlavním nádraží a výčtem zúčastněných. Ač nerad, prodloužím stereotyp i touto svou zprávou. Honem, ať to máme za sebou: sraz 7:50 na hlavním vlakovém nádraží, účastníci: Pavel, Vojta, Jenda, Beton, Bublina, Lukáš, Jarek, Matěj, Snake, Lipo, Upír, Joke, Brácha a já. Na nádraží se k nám přidal také Tesil, chvíli to vypadalo, že s námi chce jet i Pepa, ale nakonec vyšlo najevo, že míří v nažehleném bílém sáčku na sraz mladých konzervativců do Prahy.
Zatímco jsme v přeplněném vlaku ukrajovali první kilometry ze své cesty pod Lysou horu, slunce vyšplhalo vysoko na oblohu a postaralo se o příjemné jarní počasí. O první rozruch se postarali Snake, Matěj, Upír a Lipo, když ve Valašském Meziříčí zapomněli vystoupit. Zrovna jsme stáli s Bráchou na perónu, když jsme zaregistrovali, že zdaleka nejsme všichni. A právě v tom okamžiku se vlak, kterým jsme přijeli, dal do pohybu... Pohroma se však nakonec nekonala, Snake si prý na poslední chvíli všiml, že jsou okolní kupé prázdná, a spolu s ostatními stačil vystoupit...
Na nádraží ve Frýdlantu se to jenom hemží skauty obou pohlaví a všech věkových kategorií, jeden nesměle vyhlížející skaut se nás ptá, jestli nechceme jet kus autobusem. Samozřejmě souhlasíme, a zkracujeme si tak cestu o dobré tři kilometry. Vystupujeme na malém parkovišti v obci Malenovice. Z deseti zákusků, kterými disponuje cukrářský stánek, jehož sezóna pravděpodobně začíná 24. dubna ráno a končí 24. dubna večer, kupujeme devět a řadíme se do zástupu mířícího vzhůru. Podél kamenité silnice kvetou podběly a sasanky, na větvích stromů raší první jasně zelené listy a krajina se zvolna noří z ranního oparu. Ve svahu jsem si vyhlédl příhodný kámen na mohylu, svalovec Joke mi bohužel odmítá pomoci, a tak ho táhnu následující tři kilometry sám. Pomalu nabíráme výškové metry, svačíme na nádherné louce s výhledem na údolí a na vysílač na Lysé hoře, který se tyčí v dálce na obzoru.
S tím, jak se blížíme k mohyle, dav houstne. Přibývá prodejců skautských triček, odznáčků a nášivek, na místě samotném opravdu není k hnutí, jen tak tak, že mezi všemi krojovanými bytostmi nacházíme světlušky a Duběnky, které měly sraz o hodinu dřív. Z letošního ceremoniálu jsme mnoho nestihli, vlastně jen závěrečnou českou a slovenskou hymnu. Po loňských zkušenostech se raději příliš nezdržujeme, pořídíme jednu dvě fotky, oddílově i střediskově zapokřikujeme a pokračujeme dál. Nabízíme Jarkovi, Bublinovi a Lukášovi, že se mohou vrátit dolů stejnou cestou, jestli chtějí. Všichni však nabídku hrdě odmítají, letos chtějí vylézt až na Lysou horu. Všechna čest.
Stoupáme a po obou stranách se otevírají úchvatné výhledy na okolní beskydské vrchy a vesnice v údolí. Míjíme poslední zbytky sněhu, ukryté ve stínu smrků na severních svazích, a snažíme se před závěrečným výšlapem dostat do tempa. Poslední úsek totiž nápadně připomíná závěrečnou etapu Tour de Ski. Po sjezdovce přímo vzhůru. V nevyhlášeném závodě vítězí Brácha, o druhé místo se dělím já s Jendou. Pak dlouho nikdo. Brácha už vymýšlí děsivé scénáře, jak Bublina leží se zlomenou nohou někde dole v lese, naštěstí nemá pravdu a do patnácti minut je celý oddíl pohromadě na nejvyšším vrcholu Beskyd.
Abychom stihli vlak z Ostravice, nemůžeme dlouho otálet. Vyrážíme po červené značce dolů, lehce zmateni tím, že značkaři vedou novou trasu jinudy, než bylo v minulých letech obvyklé. A pak následuje scéna na výpravách na Ivančenu už tak klasická... Matěj s Upírem si chtěli nakoupit v hospodě na Lysé, slíbili Bráchovi, že nás doženou. Skutečně, když měli nakoupeno, vyběhli ze všech sil po červené značce... na opačnou stranu. Teď telefonují, že se ztratili a co mají dělat. Zdaleka nejsou první, loni se totéž podařilo Betonovi s Vojtou, o několik let dříve zase Drákulovi s Kamzíkem... Bráchu informace nechává poměrně chladným, radí jim, ať se vrátí k hotelu Petr Bezruč. To se jim ale nechce, a tak volí raději náhodný sestup do údolí na druhé straně hřebene.
My ostatní spěcháme dolů, situace sice není tak vyhrocená jako loni, i tak však nemáme času nazbyt. Hrajeme dračí doupě, předbíháme ostatní skupinky skautů a na nádraží přicházíme s asi desetiminutovou rezervou. Bublina s Lukášem se tváří zničeně, každopádně oba absolvovali pochod se ctí. Následuje už jen cesta přeplněným vláčkem do Frýdlantu a dlouhé čekání na nádraží v Ostravě. Zde se setkáváme se ztracenci, kteří se prý svezli busem do Frýdku-Místku a odtamtud vlakem, a Jarek v nestřeženém okamžiku kupuje u stánkaře celou Marlenku, aby nějak utratil peníze, které by jinak nejspíš musel vrátit rodičům...
Loni jsem psal, že si příště dáme větší pozor, aby se nikdo neztratil. Letos pokládám otázku docela jinou: Kdo se ztratí příště?