Vápenná 26.-28.10.2007
Přestože náš vlak opustil olomoucké nádraží těsně před pátou, dorazili jsme na místo určení za hluboké tmy. Dílem to způsobila sama neúnosně dlouhá cesta přes Zábřeh a Lipovou-lázně, dílem České dráhy, neochvějná jistota, co se zpoždění týče. Naštěstí nás už nečekalo žádné trmácení se s batohy, z nádraží jsme se za tři minuty dostali k obecnímu úřadu, a tedy i k tělocvičně, v níž jsme měli strávit následující víkend.
Na první pohled zřejmým rozdílem oproti běžným akcím byla účast jiného oddílu, v tomto případě sice 2. oddílu Duběnek. I když se nás nesešel žádný extrémní počet, bylo nás celkem dost, konkrétně 32, Duběnky vyhrály v kvantitě 17:15.
Skutečná klání, počítání skóre, zapisování výsledků a vyhlašování vítězů však mělo teprve přijít. Nejprve jsme si zahráli několik tradičních seznamovacích her, jako příklad uvedu tu, v níž jsou dvě družstva oddělena dekou a vyšle se jeden zástupce, který má po spuštění deky jako první vykřiknout protivníkovo jméno. Všechny myslím bavila, já měl trochu smůlu na protihráče, třikrát jsem se doplížil za deku a třikrát jsem spatřil jenom Matějovu tvář. Hry se nezúčastnili Oslík s Lukášem, protože se těsně před zahájením pohádali a pobili a navzájem si slibovali pomsty od úderu do nosu po věčné zatracení. Naštěstí se však síla přátelství ukázala býti silnější, za necelou půlhodinu si zase stěžovali, že nemohou být spolu v týmu…
Vzhledem k tomu, že mohlo být kolem desáté večerní a museli jsme dodržovat noční klid, k žádnému sportování nedošlo. Tedy asi v prvních dvaceti minutách. Jestli za zdí za jednou z branek opravdu začínal byt nějakého nebožáka, jak se říkalo, patrně se příliš nevyspal… Nemohli jsme si pomoci a zahájili fotbalový turnaj na malé branky. Rozdělení bylo stálé, pro úplnost uvedu aspoň názvy jednotlivých družstev: „No nazdar“, „Bigfoot“, „Elita“ a „Davidova ruka“ (později též Davidova hlava). Za zmínku určitě stojí osvětlit alespoň poslední název. David zkrátka neměl šťastný víkend. Nejprve si při hře na želvičky pohmoždil ruku, následně obdržel při floorbalovém utkání úder hokejkou od spoluhráče a do konce výpravy se mu vybarvil pořádný monokl. Naštěstí i jeho tatínek v neděli na nádraží pochopil, že jizva zdobí každého správného válečníka, a přijal otlučeného syna se smíchem.
Odehráno bylo celkem šest fotbalových a šest floorbalových utkání, zanesu do historie alespoň konečná pořadí jednotlivých turnajů:
Fotbal: 1. Davidova ruka 2. Bigfoot 3. No nazdar 4. Elita
Floorbal: 1. No nazdar 2. Davidova ruka 3. Elita 4. Bigfoot
V průběhu pátečního večera se už nic zvláštního nestalo, rozestlali jsme si na parketách a odebrali se ke spánku. Ráno se zdálo být jako každé jiné, dokud se tělocvična nerozduněla údery gymnastických míčů. Duběnky se totiž rozhodly pro rozcvičku, nás „nechaly spát a nijak nás nerušily“. Snídaně se skládala z vánoček, makovců a rolád.
Tím se dostáváme k otázce stravování na výpravě. Kdo pamatuje tábor na Huzové, asi chápe, kam mířím. Ale ne, tentokrát byla situace přece jenom jiná, tentokrát nás nečekalo dojídání dva dny starého chleba. Guláš, který měl původně zasytit jen Duběnky, vystačil i pro Ostnovce, kdo na večeři pohrdl dobrým hostincem, pro toho zbylo něco z večeře Duběnek. Zkrátka jsme se neměli vůbec špatně. Ještě jeden postřeh, který pronesla Karambol. Podle ní se stravovací návyky dívek a chlapců výrazně liší. Zatímco Duběnky krájí papriky, rajčata, mandarinky, okurky, jablka, cibuli a jinou zeleninu, aby dosáhly vyvážené stravy a dokonale autentické chuti, my nasypeme sáček do vody a přidáme obligátní kus klobásy…
Před obědem jsme se pustili do výroby draků, Romča znala nějaký zaručený postup a diktovala nám jednotlivé kroky. Musím přiznat, že se její rady ukázaly jako moudré, vznikali draci vyvážení a letuschopní. Za hodinu a půl (u týmu Davidova ruka trochu víc, protože napoprvé zlomili kostru vejpůl) jsme měli pět slušných letců tvaru deltoidu, s jejich pouštěním jsme ovšem museli počkat na odpoledne. Světu bohužel vládnou Murphyho zákony, jeden z nich říká, že absolutní bezvětří nastává právě tehdy, když vyjdeme pouštět draky. To se stalo i v našem případě. Vcelku marné pobíhání tam a zpět po poli nevyústilo v žádný souvislý let, na stromech se nepohnul ani lísteček a začalo drobně pršet. Přesto se odvážím tvrdit, že jsme postavili draky kvalitní, všichni celkem spolehlivě letěli, pokud se s nimi rychle utíkalo (nakonec létal i „křovák“ s ryze přírodním ocasem).
Během všech zmíněných aktivit probíhaly turnaje v kolektivních sportech, hrálo se do posledního dechu, poslední kapky krve i potu, přesto však šlo především o naplnění Coubertinovy olympijské myšlenky, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.
Po návratu z procházky měla následovat noční hra, tu však překazilo počasí. Na řadu proto přišel gamebook, tentokrát s tématem stroje času. Hráči mohli navštívit Aristotelovu školu filosofů, Prahu Rudolfa II. s nebezpečně svůdnou princeznou, stalingradské bojiště i posledního skauta, který přežíval v olomoucké kanalizaci v roce 2107. Žádných konkrétních vítězů nebylo, zvítězil každý, kdo nástrahami dějin prošel živ a zdráv. V exhibičním zápese ve vybíjené Ostnovci vs. Duběnky jsme hladce zvítězili.
Ještě se trochu zpívalo (Kiki vzala kytaru) a šlo spát. Rád bych zmínil problém, kterému jsem s Čarodějem a Medvědem věnoval větší část večera… Strop nad našimi hlavami tvořily čtverce, každý z těchto čtverců byl rozdělen úhlopříčkami na čtyři trojúhelníky. Tak na stropě asi sedm metrů nad námi vznikalo obrovské množství velkých a malých trojúhelníků, strop jako celek připomínal logické cvičení z IQ testu. Objevili jsme 5208 trojúhelníků, odvodili pár matematických vzorců a nakonec zbytečné snažení vzdali.
Nedělní dopoledne se neslo ve víceméně pracovním duchu. Muselo se pozametat, uklidit kuchyni, vytřít podlahy, prošťouchnout záchod, do kterého někdo vysypal nedojezený dobrý hostinec, uvařit oběd a umýt nádobí. I tak se ještě našel čas na hry. Proběhl štafetový závod družstev, toho jsem se bohužel neúčastnil, takže o něm nemohu podat zprávu. Poslední čtvrthodinu jsme hráli fotbal, doufám, že se Snakova zraněná noha ukáže být jenom pohmožděná.
Nenechali jsme se zaskočit změnou času z letního na zimní a na nádraží dorazili ve správný čas. Na zpáteční cestě jsme se jen zázrakem nepromíchali s oddílem ostravských skautů, kteří cestovali stejným vlakem do Jeseníku. Tři hodiny uběhly o poznání rychleji, protože Brácha rozdával zbylé bonbony, oplatky a čokolády, zanedlouho jsme se tak dostali zpět do Olomouce.
Výprava s Duběnkami se osvědčila nejen v gastronomických ohledech, tak třeba ještě někdy příště…?
Vojta