Rešovské údolí 15-17.6.2007
Výprava do Rešovského údolí
Psal se patnáctý červen roku 2007, na polích zrály klasy obilí a slunce nemilosrdně pražilo do rozpálených ulic města. Jestli se někde na obzoru rýsovaly dešťové mraky, zatím o sobě nedaly znát.
Město jsme opustili kolem čtvrté hodiny odpolední, autobus se vcelku rychle a úspěšně prohnal všemi vesnicemi, kolem páté jsme už vystupovali v Dlouhé Loučce. Následovalo krátké zmatkování a zjišťování, kde že se nachází Žabák, jenž na nás měl čekat i se svým vozem. Jediné, s kým se podařilo navázat kontakt, byla Cup. Ta nás alespoň ubezpečila, že se náš vedoucí skutečně vydal na cestu. Dorazil asi za čtvrt hodiny a pomohl nám s těžkými zavazadly. Tedy, jen po odbočku do Rešovského údolí.
Sešli jsme z rušné asfaltky na mnohem příjemnější lesní cestu, obklopil nás stín lesa a konečně zakryl slunce nad našimi hlavami. Pokračovali jsme ještě asi dva kilometry, než Žabák zavelel a my shodili batohy z ramen. Ozvaly se hlasy prvních pochybovačů. Louka, na níž jsme stanuli, totiž mnohem spíše připomínala džungelní podrost. Spletenec lopuchů, kopřiv a svízele přítuly se vypínal do výšky asi jednoho metru. Ash se vypravil na krátkou průzkumnou výpravu, aby se vrátil s poděšeným křikem, že spatřil velikého bílého pavouka.
Člověk však nakonec zvítězil nad hmotou, batohy posloužily coby válce a v houštině vzniklo několik oddělených „místností“, v nichž jsme postavili stany a provizorní kuchyni s ohništěm.
Toho večera jsme už především zpívali, vařili bylinné čaje (kopřivy, kostival) a diskutovali u ohně. Došlo také na vyhlášení celoročního bodování. Mezi pro historii nesmrtelné se zapsali tito: v kategorii vlčat na třetím místě Tadeáš, druhý Jenda, první Vojta Rusín. U skautů byl souboj mnohem napínavější, zejména z toho důvodu, že byli všichni vítězové přítomni. Nakonec to byl Joke, kdo v roce 2006-2007 nenašel přemožitele a obhájil loňské prvenství. Druhý skončil Lipo, třetí Kamikadze.
Za zmínku ještě rozhodně stojí operace zvukovodu, nejspíše poprvé uskutečněná zápalkou pod širým nebem. Vojta Rusín nám totiž přišel oznámit, že mu zaletěla moucha do ucha a bzučí a bzučí. Když se situace vyhrotila a došlo na psychická zhroucení a zoufalé pokusy vyhnat mouchu ledovou vodou z potoka, chopil se činu Žabák. Pomocí zápalky a kousku papírového kapesníčku vyčistil zevní zvukovod a konstatoval, že žádnou mouchu neobjevil. Vojta však prohlásil, že bzučení ustalo, a po zbytek výpravy si už nestěžoval. Jestli se mu opravdu zrádný hmyz usídlil v uchu, ví jen Bůh.
V noci mírně pršelo, velká část hmyzí říše, jež obývala okolní porost, se nastěhovala do špatně zavřených stanů, očitá svědectví hovoří o „mračnu bílých mušek“. Naštěstí se ukázalo, že zatímco člověk vystačí s podlahou stanu, mušky okupují oblast pod stropem. Oba živočišné druhy tedy mohou žít v relativním míru.
Dopoledne jsme se vydali proti proudu Hutnavy k Rešovským vodopádům. Během cesty tam i zpět proběhlo hned několik zuřivých bitev na život a na smrt, meče se blyštěly ve světle a štíty praskaly, z krve a bolesti povstávali nemrtví (viď, Joku), aby se znovu přidali k hordám temnoty… Naštěstí v realitě nikdo nebyl zraněn…
V táboře mezitím Brácha s pomocí Bubliny a přes přítomnost Vojty Rusína uvařil těstoviny se zeleninou a „masem“. Chutnalo to vcelku dobře a kuchař sklidil víceméně uznání. Když slunce dostoupilo vrcholu a za místo ve stínu se platilo zlatem, přesunuli jsme se k potoku. Voda příjemně chladila.
V písčitém břehu jsme objevili základy staré pevnosti, kterou postavila naše vlčata v době, kdy ještě všichni starší dvanácti let pokojně spali. Nedokázali jsme odolat a dali se do budování mnohem smělejší stavby. Po asi třech hodinách usilovné práce vznikl model obrovského hradu s dvojitým vodním příkopem, nad nímž se tyčila vysoká kamenná věž. Trochu to připomínalo Železný pas při použitém měřítku 1: 150.
Žabák nás během odpoledne opustil, na kole však dorazil Pepa, náš počet tak zůstal nezměněn. Následovalo krátké intermezzo s koly lisovaného sena, sehráli jsme napínavé utkání v házené a provedli nespočet nejrůznějších činností, které se senem nějak souvisely (skok z kola na kolo, shazování Ashe z kola, vybíhání na kolo na čas).
Podvečer a celý večer však patřil něčemu docela jinému, vyvrcholení celoroční hry. Na pouštích Duny proběhly poslední osudové boje, během nichž došlo na zrady, intriky, hrdinské boje, skvělé strategické tahy i tragické chyby. Spojenectví vznikala a zanikala s každou bitvou, jednotky se pohybovaly po Duně a zdálo se, že nekonečná válka nikdy neustane. Rozhodně se sluší připomenout ty nejzajímavější momenty: liščí „zátoka sviní“, tak by mohl být nazýván střet, v němž se setkaly tři po zuby ozbrojené jednotky Lišek (195 mužů) a vcelku ubohá jednotka Harkonenů (50 mužů). Lišky ztratily své dvě jednotky a nakonec se jejich triumf stal vítězstvím spíše Pyrrhovým. Dále manévr „pouštní smyčka“, brilantní tah havraních generálů, kterým odřízli jedinou liščí jednotku od zbytku území a otevřeli si cestu na jejich hlavní město. Nesmíme zapomenout ani na masivní střety na severozápadě, k nimž docházelo mezi Havrany a Svišti, zuřivé boje, v nichž se umíralo po stovkách. Samostatnou kapitolu by zasloužila i hrdinná „poslední obrana“ Svišťů proti koalici všech ostatních družin.
Jak to všechno dopadlo? Říše Harkonenů byla definitivně zničena, jako nejmocnější se ukázala družina Svišťů v čele se skvělým taktikem Jokem, která dokázala obnovit ekologii největší části planety. Druhé místo obsadila Bílá Růže, za kterou hráli v rozhodujících bojích Pepa s Čarodějem, třetí skončily Lišky a na čtvrtém místě se možná trochu překvapivě ocitli Havrani.
Po špekáčcích se na tábořiště znovu snesla noc, tentokrát však mnohem pokojnější a sušší. S úsvitem se vytratili Ondra, Číňan, Pepa a Brácha. Naše řady tak dostaly citelnou ránu, přesto však zůstalo mnoho statečných, kteří vytrvali až do úplného konce.
Dopoledne se ještě dohrávala CRH, po ní přišel oběd. Zlí jazykové tvrdili, že jde o psí konzervu zabalenou do těstovin, na druhou stranu si šli někteří i přidat (Lipo). Slunce pálilo, hlavy bolely, voda docházela. Tomu, že se vařilo z pitné vody z Uzbekistánu (jak se Bacil snažil do poslední chvíle tvrdit), nevěřil už asi vůbec nikdo. Sbalili jsme tedy stany, zahladili ohniště a vydali se na proklatě suchou cestu zpátky. To, že jsme cestou zničili most, raději nebudu příliš protahovat, spokojme se s faktem, že byl zničen a že to asi bylo naší vinou.
Ve vesnici jsme navštívili hospodu a vypili asi dvacet litrů kofoly, organismy zoufale volaly po tekutinách a byly nakonec i vyslyšeny. Zlatý hřeb celé výpravy však měl teprve přijít. S vědomím, že máme ještě asi tři čtvrtě hodiny, než pojede autobus, svalili jsme se u asfaltky do stínu a hráli jednoduchou hru. Každý si vybral jednu barvu a za každé takto barevné auto, které projelo kolem, přičetl bod. Kolem projelo leccos. Limuzíny, myslivec na kole, tři podivní maskovaní muži na motorkách, oranžový sporťák a hlavně… hlavně nezapomenutelný cyklista, jedoucí v těžko pochopitelném předklonu a s neuvěřitelným výrazem ve tváři.
„Jede, jako by měl zácpu.“ (Joke)
Tolik výprava na tábořiště. Za měsíc se vrátíme!