Je to jedna z nejdelších kapirolek, co jsem kdy napsala. Tak si ji užijte.
13.Kapitola
„Takže vy mi chcete říct, že elfové, mágové a další ze strany dobra se již proti Voldemordovi spojili??? A co přesně chcete po nás??“ Ptal se Brumbál. Asi za celou hodinu, co mu tu Liz vysvětlovala, co se děje, neposlouchal. Vždyť mu to řekla minimálně třikrát. Za celou tu dobu se k nim přidal také Emanuel.
„Ano spojili se. A co chceme po Vás?? To je jednoduché. Aby jste se s námi taky spojili.“ Vysvětluje Liz trpělivě.
„Aha. Musím to projednat s řádem.“ Odvětil.
„Dobrá. Dáte nám potom vědět jak to dopadlo???“ Zapojil se do rozhovoru Emanuel.
„To samozřejmě. A mohli by jste mi konečně říct svá jména???“ Zajímá se Brumbál. Liz má totiž pořád svou přeměněnou podobu (rudé vlasy a modré oči) a Emanuel použil nějaké kouzlo na změnění vzhledu (teď má černé vlasy a hnědé oči).
„Ne.“ Řekli oba jednohlasně.
„Dobrá. Rád bych Vám něco sdělil.“ Tahle věta Liz i Emanuela vyděsila. Snad nechce jen kvůli našim jménům odmítnout spolupráci??
„A co to je???“
„Při útoku na elfské město, jsme našli jednu ženu. Je to elfka. Sice se nám ji podařilo ještě oživit (ne, aby vstala z mrtvých, ale oživení užívané v lékařství)…“ Dal již nedořekl.
„Cože?? Elion žije?? Kde je??“ Nechápala Liz. Přesto byla šťastná.
„Ano. Tato žena žije, ale je na tom dost špatně. Potřebuje vyléčit, ale léčení pro lidi na ni neplatí.“
„Tak mi ji vezmem sebou.“ Navrhl Emanuel.
„Odvedu vás za ní.“ Usmál se Brumbál.
Šli spletitými uličkami hlavního štábu Fénixova řádu. Nakonec došli k dvoukřídlým dveřím. Vstoupili. Všude bylo bílo. Šlo poznat, že jsou na ošetřovně. Pomalu a hlavně potichu zamířili k jedné z mnoha postelí. Na ní ležela bledá žena. Vypadala moc špatně.
„Elion.“ Oslovila ji Liz. Elion ji, ale nevnímala. Nejspíš spala.
„Teleportuj nás k mágům.“ Požádal Liz Emanuel. Liz jen kývla, rozloučila se s Brumbálem a už nebylo ani jednoho z cestovatelů a elfky.
Tentokrát se objevili na ošetřovně. Jedna z ošetřovatalak k nim hned přiběhla a začala bědovat, co se stalo. Ani nečekala na odpověď a ošetřovala Elion. Ostatní ošetřovatelé Emanuela a Liz vyhnali z ošetřovny.
„Půjdu podat hlášení.“ Promluvil asi po dvou minutách Emanuel.
„Jen běž. Jestli ti to nebude vadit zůstanu tady.“
„Ne, nevadí mi to. Na hlášení stačím sám.“ S tím odešel.
Po půl hodině se k ošetřovně přihnala Nauma.
„Jak je na tom Elion??“ Ptala se ještě za běhu.
„Nevím. Vyhnali mě odtamtud a od té doby nevyšli.“
„To je špatný, špatný.“ Mumlala si Nauma.Hned v tu chvíli vyšli ošetřovatelé. Usmívali se. To je dobré znamení.
„Jak je na tom??“
„Nemusíte se bát. Je v pořádku. Jen si ještě pár dní poleží.“
„Uf. To jsem si oddychla.“
Za tři dny Liz došel dopis od Brumbála. Poslal s ním fénixe. Byl to ten samý, co dovedl Liz k F.Ř.
Ahoj. Pozdravil ji. Nesu ti ten dopis.
To jsem ráda. A děkuji, že jsi mě dovedl za Brumbálem.
To nic. Já rád. Byla jsi ke mně upřímná, tak jsem se ti odvděčil.
Liz si od něj vzala dopis. Fénix se rozloučil a zmizel v plamenech.
V dopise bylo psáno toto:
Milí zastánci dobra,
Celý Fénixuv řád byl jednotně pro naše spojenectví. Já osobně si myslím, že by jsme měli společně probrat naše další kroky. Porazit Lorda Voldemorda bude totiž moc těžké.
S pozdravem Albus Percival nevím jak to je dál Brumbál
„Jupí!!“ Vykřikla Liz a hnala se na poradu, která se právě konala. Tam se vřítila jak velká voda (spíš tsunami).
„Co chceš?? Nevíš, že při schůzi nemáš chodit do této místnosti.“ Napomenul ji hlavní ze starších.
„Tak promiňte. Já jen, že psal Brumbál, ale když sem nemohu, řeknu vám to potom.“ Zabručela Liz a chtěla odejít.
„Počkej. Brumbál již odepsal?? A je ochotný s námi spolupracovat.“ Zastavila ji Nauma a nepěkně se dívala na nejvyššího.
„Ano. Navrhuje nějakou společnou schůzku.“ Odpoví Liz.
„To je dobře, ale na tu schůzku by museli jen zastupitelé různých spojenců. Všichni by jsme se tam nevešli. Dobrá děkuji Liz, můžeš jít.“ Mluvil nejvyšší. Liz odkráčela.
„Jo a Liz!! Mohla by ses vrátit do Bradavic??“ Křikne na ni Nauma.
To si snad dělá srandu?? Pomyslí si Liz.
„Co?? Pochybuji, že by mě tam Brumbál ještě pustil. A jako nová studentka tam nejdu. Na to zapomeňte.“
„Neboj s Brumbálem to nějak domluvíme. Určitě tě vezme zpátky. Ale asi jen jako novou studentku. Jinak by jsi způsobila zbytečně velký rozruch.“
„To se mám se všema znovu seznamovat?? Ne!! To radši způsobím příliš velký rozruch. Stejnak nikdo kromě našeho ročníku v Nebelvíru, neví, že jsem zmizela. Možná si všimli, že jsem pryč, ale neví, že nikdo neví, kde jsem. Řeknu, že jsou třeba mí rodiče nemocní. To bude stačit.“ Dokončila vyčerpávající řeč Liz.
„Tak dobrá. Nachystej si věci.“
Hned další týden stála Liz před vstupem do Velké síně. Moc se ji dovnitř nechtělo, ale musela.
Nádech….Výdech…. Ty to zvládneš. Uklidňovala sama sebe. Ale vždy, když se chystala vejít odvaha ji přešla. Z přemlouvání sebe samé ji vyrušil nějaký smích. Otočila se. Za ní pochodovali dva z pobertů. Zřejmě si ji ještě nevšimli.
„Ahojte.“ Pozdravila je, čímž způsobila, že se oba lekli.
„Liz, rád tě vidím. Neříkala jsi náhodou, že se do Bradavic vrátit nehodláš??“ Promluvil Sirius.
„Říkala, ale mágové mě přemluvili.“ Usměje se na ně.
„Tak dobrá. A jestli hledáš Rema, je zalezlej v knihovně.“ Mávne na ni James a i se Siriusem mizí za dveřmi.
Liz si povzdechne. Radši než do Velké síně se vydává do knihovny. Cestu by ušla i poslepu. Kolik dní tam strávila hledáním?? Ze začátku úplně všechny. Kromě vyučování.
Zastaví se před dveřmi. Pomalu vstoupí. Pohledem hledá Rema. Trvá ji to jen chvilku. Sedí u jednoho stolu a něco píše (Rem). Liz se k němu rozejde. Na tváři se ji začne rýsovat šťastný úsměv.
„Ahoj.“ Ozdraví ho. Rem je k ní otočený zády. Proto se musí nejdříve otočit, aby ji viděl. Sice ji poznal podle hlasu, ale jeden nikdy neví, kdy bude mít halucinace.
„Liz. Co tu děláš???“ Usmívá se na ni jak sluníčko.
„Budu tu ještě studovat.“ Řekne Liz pomalu. Má strach z jeho reakce. Přece jen byla dlouho pryč a neměla by mu za zlé, kdyby s ní už nechtěl mít nic společného. Její obavy se naštěstí (či naneštěstí) nevyplní. Rem si ji přitáhne na klín a políbí ji. To se ale nelíbí paní knihovnici (asi žárlí).
„Tohle je knihovna. Takovéhle…věci si běžte dělat jinam.“ Křikne na ně rozčíleně. Liz s Remem si vymění nechápavé pohledy. Proč tolik vyvádí?? Vždyť si dali jen pusu.
„Jasně.“ Odvětí radši rychle Rem, sbalí si věci a společně s Liz a přísný pohledem paní knihovnice v zádech odchází.
Oba zamíří do komnaty nejvyšší potřeby. Cestou si ještě povídají a smějí se.
„Jak jsi se vůbec měl??“
„To jsi snad při poslední návštěvě viděla.“
„Já myslela tenhle týden. Když už jsi věděl, kde jsem.“
„Stejně jako předtím. Jen s tím rozdílem, že tentokrát jsem měl o tebe větší strach.“
„Nemusel´s ses o mě bát. Starší my mě nikdy neposlali do žádné akce. Teda jen do doby než budu plnoletá.“ Směje se Liz.
„Oni tě ani nikam poslat nemusí. Pochybuji, že zrovna ty by jsi se ptala zda můžeš někam jít.“ Ušklíbne se Rem.
„Umím se o sebe postarat.“ Zasyčí naoko naštvaně Liz.
„O tom bych docela pochyboval, ale když myslíš. Nebudu se s tebou hned první den hádat.“ Pokrčí rameny. Liz chce ještě něco říct, ale to už jsou u KNP (komnata nejvyšší potřeby). Rem třikrát prochází kolem zdi. Objevili se dveře.
„Račte stoupit.“ Otevřel Rem dveře a pustil před sebe Liz. Ta se jen smála. Když se konečně rozhlédla kolem byla unešená. Stáli na jakési louce. Vše tu bylo nádherné.
„Líbí???“ Zeptal se ji Rem.
„Je to tu nádherné.“ Zašeptala Liz.
„To jsem rád, ale není to ani zdaleka, tak krásné jako ty.“ Šeptl ji Rem do ouška. Liz se malilinko zachvěla a zčervenala.
„Nemůžeš něco takového říkat, když jsi mě ještě neviděl v mé pravé podobě.“ Řekla Liz. Rem se jejím slovům zasmál.
„Já myslím tu krásu uvnitř. Ale nebylo by na škodu konečně vidět tvou pravou tvář.“
Na to Liz nijak nezareagovala. Jen si dala hlavu do dlaní. Za chvíli se ji začala měnit barva i délka vlasů. Hned na to zvedla svou tvář k Removi. Ten si ji mohl poprvé prohlédnout v pravé podobě. Černé vlasy měla po pás. Zlatavé oči dodávali dojem, že před vámi stojí anděl. Tedy až na křídla.
„I takhle vypadáš krásněji něž tato louka.“ Usmál se na ni Rem. Liz se zasmála a políbila ho. Rem ji rád polibky opětoval. Líbali se dlouho až nakonec…… (teď by měla končit kapitolka, ale to vám neudělám) zakopli o pařez a spadli na zem. Oba se jen rozesmáli.
Jejich smích přerušilo až otevírání dveří. V nich stály holky a vyjeveně se dívaly na scénu před sebou. Tím však oba (Rema a Liz) ještě více rozesmály.
„Reme, myslely jsme, že chodíš s Liz, néé tady s tou….“ Nemohla najít správný výraz Lily. Tvářila se dosti nasupeně a ostatní holky taky. Jen dva provinilci, nevěděli o čem to mluví.
„Lily, můžeš mi vysvětlit o čem to mluvíš,??“Zeptal se ji opatrně Rem.
„Ty to víš až příliš moc dobře. Nebo jsi snad zapomněl na Liz?? Chodila do Nebelvíru, do stejného ročníku jako my. Tedy to doby než zmizela.“ Tak teď už Liz ani Rem vůbec nic nechápali. Copak si Lily nevšimla, že Liz je tady?? Dlouho se na ni dívali a nechápali. Když to najednou Liz došlo. Změnila si přece podobu. Dala si hlavu do dlaní. Holky už si myslely, že se rozbrečí. Jenže stejně tak jako před nějakou dobou se ji začala měnit barva a délka vlasů. Zase je měla po ramena a blonďaté. Její oči již taky nabyli čokoládové barvy. Holky na ni se zděšením zíraly.
„Ty jsi metaformág??“ Zeptala se Sára.
„Jo. Už jsem si začínala myslet, že jste přišly o rozum. Teprve teď mi došlo, že jsem vypadala jinak než mě znáte.“
„Aha. Tak promiňte, nechtěla jsem na vás dva tak vyjet. Jen mě naštvalo, že tu je Rem s nějakou jinou holkou než je Liz. Tedy alespoň jsem si to myslela.“ Omluvila se jim Lily.
„My nebudeme rušit.“ Rozloučila se Emili a vystrkala holky z komnaty. Hned jak se za nimi zavřely dveře, Rem s Liz se rozesmáli.
„Měl jsem taky strach, že se pomátly.“ Dostal ze sebe Rem během toho, co se smáli. Ještě dlouho trvalo než se přestali smát.
Sedli si na zem a opřeli se o pařez, o který původně zakopli. Zase si začali povídat. To jim, ale vydrželo jen hodinu.
Komentáře
Přehled komentářů
Čauky, já tu teď nějakou dobu moc nebyla a copak to nevidím? Nové kapitoly!!! Moc se ti povedly!!!!!!!! =D
Blytonka
(Blytonka, 3. 3. 2008 7:42)