A máme tu konec. Ještě napíšu epilog. Možná to bude trochu nepřehledné.
15.kapitola
„Je to…. Tvůj spolužák, kterého znáš pod jménem….Víš, co?? Bylo by lepší, kdyby ti to řekl Salazar.“
„Godriku, to jsi tak zbabělí říct jedno jméno??“ Dobírala si ho za to Helga.
„Nejsem, ale Salazar je z její rodiny.“ Hájil se Godrik.
„Dobrá. Můžete, ale konečně říct, kdo to je??“ Mluvil nedočkavě Emanuel. Přece jen ho hledal dlouho, i když to s ním nemělo vůbec nic společného.
„Nebuď nedočkaví. Oni to řeknou. Horší je kdy.“ Uklidňovala ho Liz.
„Je to James Potter.“ Prozradil jim Salazar.
„COŽE??“ Ozvalo se dvojhlasně. Tento hluk měli na svědomí Liz a Emanuel.
„Děláš srandu, že ano??“
„Ne, Liz. Myslím to vážně.“
„Aha.“ Zašeptala Liz celá bledá. Tohle nečekala.
„Jseš v pořádku, Liz???“
„Jo.“
„Emanueli, ty s ničím pomoct nepotřebuješ??“ Zajímala se Rowena.
„No… něco by tu bylo.“ Souhlasil váhavě tázaný.
„A co?“
„Mágové mě našli, když mi by jeden rok. A nikdo z nich neví, kdo jsou mojí rodiče. Nevíte to jen tak náhodou Vy???“
„Náhodou víme. Ale nesmíš se na své rodiče zlobit. Oni tě hledali. Víš, když ti byl jeden rok unesli tě jistí čarodějové a zanechali uprostřed lesa. Tví rodiče tě hledali dlouho a ještě teď doufají, že tě najdou. I když už pomalu, ale jistě v to přestávají věřit.“ Vysvětlovala Helga.
„A kdo to tedy je??“ Zajímal se Emanuel.
„Albus Brumbál a Minerva McGonagalová.“ Prozradil Godrik.
„Dnešní den je samý překvapení.“ Zasmála se Liz. Snažila se, ale jen změnit tíživou atmosféru, která po vyslovení dvou jmen nastala.
„To teda jo. Jestli je ještě něco, co bychom měli vědět, řekněte nám to prosím hned.“ Požádal zakladatele už také bledý Emanuel.
„No… Jamese našli a vychovali tví rodiče, Emanueli.“ Tohle už nikdo z živých (Liz, Emanuel) neustáli. Sletěli přímo na zem. Bohužel tak nešikovně, že se bouchli do hlavy. Přesněji řečeno do spánku. Začala jim téct krev. Hrozilo, že brzy umřou. Potřebovali okamžitou pomoc.
Zakladatelé byli zoufalí. Moc dobře si uvědomovali nebezpečí. Po chvíli se rozhodli zavolat pomoc i za cenu vlastního prozrazení. Helga se pomocí obrazů přesouvala k ošetřovně. Používala zkratky, které neznali ani Pobertové a neviselo tam moc obrazů (rychlejší cesta).
Mezitím se ostatní zakladatelé strachovali jestli to stihne. Už přestávali věřit, že Liz s Emanuelem ještě žijí, když se přiřítila Helga s ošetřovatelkou v patách.
Madam Pomfreyová se ihned dala do práce. Nejdříve zastavila krvácení. Po té do pacientů nalila nějaké lektvary. To bylo vše, co pro ně mohla v tuto chvíli udělat. Zbytek půjde až na ošetřovně. Proto je tam rychlím tempem přenášela. Cestu ji ukazoval Salazar. Prošli raději přes tajné chodby. Byla to kratší cesta a nemuseli se tlačit mezi studenty.
Hned po příchodu k ošetřovně se Pomfreyová zavřela i se svými pacienty. Bylo už šest hodin večer. A Pomfreyová pracovala ještě dvanáct hodin (celou noc).
****
„Kluci, neviděli jste Liz?? Nebyla na večeři.“ Zeptal se, ve stejnou dobu jako došla ošetřovatelka s pacienty na ošetřovnu, Rem.
„Asi se jen někde zapomněla.“ Pokrčil rameny Sirius.
„A s někým jiným.“ Ozval se za nimi známí chladný hlas. Patřil Malfoyovy. Po jeho slovech se partička Zmijozelů začala smát. Byli to ti stejní žáci jako potkali Liz a Emanuel.
„Malfoy, to že ty si nedokážeš udržet holku neznamená, že každá někomu zahejbá.“ Naštval se James. Sice nevěděl, že je Liz jeho sestra, přesto cítil, že ho něco nutí ji ochraňovat. To nejpřesnější bylo, že tolik připomínala jeho sestřičku. Kde té je teď konec?? Co ji přinutilo tenkrát se od něj oddělit?? Žije ještě vůbec?? Na tyto otázky se ptá často, ale ještě nikdy nedostal odpověď.
Jamesova slova rozesmála Malfoyovu partičku a Malfoye tak trochu naštvala.
„Nějak moc si jsi jistý o její věrnosti ke tvému kamarádovi. Asi by jste měli otevřít oči a podívat se na skutečnosti. Před pár hodinami šla někam se Sarykovským.“
„To ti máme věřit, Malfoy??“ Zapojil se do rozhovoru Rem.
„Nemusíte, ale půlka hradu Vám to dosvědčí. Asi si nedělali hlavu, že je někdo uvidí. Mějte se.“ Rozloučil se Malfoy. James i Sirius se začali vztekat. Jen Rem nevěděl, co si o tom myslet. Bohužel už mu o tomto samém říkala Lilly. I když nechtěl, začal ho hlodat červíček pochybností. Teď se tím, ale rozhodl nezabývat. Promluví si o tom potom s Liz.
„Nejdeme do společenky??“ Zeptal se svých ještě se vztekajících přátel.
„Jasně.“ Uklidnili se trochu kluci. Tak trochu předpokládali, že tam bude čekat Liz. Jaké, ale bylo jejich překvapení, když tam nebyla a holky jim řekly, že není ani v pokoji.
Po napsaní úkolů na další den se šli projít. Cestou zase potkali Malfoye. Tentokrát bez partičky.
„Ale, ale. Copak už jdete hledat tu mudlovskou šmejdku.“ Zasyčel.
„Ne-na-dá-vej-ji!!“ Sykl taktéž Rem. Malfoy ho už štval.
„Pojďme odsud.“ Navrhl Sirius. Jelikož nikdo Pobertů neměl náladu se hádat, odešli. Avšak Malfoy je nechtěl nechat odejít jen tak. Začal po nich pálit kouzla černé magie. Pobertové k němu stáli zády a tak se nestihli bránit, všichni odletěli na druhou stranu chodby a zůstali tam ležet beze známky života. Už neuslyšeli přísný a zděšený hlas své profesorky. Už nevnímali převoz na ošetřovnu.
****
Profesorka McGonagalová seděla ve svém kabinetě. Opravovala písemky druhých, prvních a třetích ročníků. Po opravě měla v plánu připravit testy pro další ročníky. Najednou ucítila velkou úzkost. Nechápala od čeho je. Přesto si ji nevšímala a dále pokračovala v opravování.
Když po nějaké době úzkost pořád nezmizla, podívala se profesorka na hodiny. Bylo teprve šest večer. Odložila svou práci a rozhodla se jít projít. Jen tak blouznila po hradě, když slyšela výkřiky kleteb. Zase nějací žáci. S povzdechem se vydala do chodby odkud se ozývaly výkřiky. To co viděla ji vyrazilo dech. Nikdo tu nebojoval, jen tři žáci Nebelvíru přeletěli na druhou stranu chodby. To vše měl na svědomí Malfoy.
„Pane Malfoy, co to děláte. Máte školní trest a odebírám Vaši koleji sto bodů. Okamžitě běžte do své společenky.“ Zakřičela na Malfoye. Hned na to se hnala ke třem studentům. Zjistila, že nikdo z nich nevnímá. Okamžitě vyčarovala tři nosítka (Peter tam nebyl) a odvážela své žáky na ošetřovnu.
****
Ráno:
Madame Pomfreyová si oddechla. Konečně se ji podařilo stabilizovat stav Liz a Emanuela. Mezi tím musela odmítnou tři studenty, kteří hned zamířili do nemocnice u sv.Munga. Bohužel ona sama jim pomoci nemohla. To by musela nechat zemřít Liz a Emanuela.
„Dobré ráno, Popi.“ Ozval se hlas ředitele Bradavic, Albuse Brumbála. Už nezněl tak klidně a vyrovnaně jako vždy. V jeho hlasu šel slyšet strach.
„Dobré, Albusi.“ Povzdechla si Pomfreyová.
„Měla by jste jít spát.“
„Ale kdo se postará o ty dva studenty?? Každou hodinu jim musím podávat lektvary. Alespoň do doby než se probudí.“ Zoufala si Pomfreyová. Bylo toho dnes na ni moc.
„Já se o to postarám.“ Nabídl se ředitel.
„Dobrá, ale pověste mi jak jsou na tom ti tři chlapci.“
„Budou v pořádku. Už se probudili. A za chvíli budou schopni se vrátit do školy a učit se.“ Usmál se na ni Brumbál. Pomfreyové se ulevilo. Ukázala Brumbálovi, co má komu ve, kterou hodinu dát a odešla spát.
****
Za několik dní se Pobertové vrátili do Bradavic. Rem musel jeden úplněk prožít nemocnici a doktorové jeho rodičům, kteří se za ním přijeli podívat, nabízeli, že ho mají nechat zabít. S tím, ale moc daleko nedošli. Pan Lupin je hned první den seřval, že o tomhle před nimi nemají ani mluvit. Tak je doktoři nechali být.
„Konečně jsme zase v Bradavicích.“ Pochvalovali si kluci. Ještě nikdo z nich nevěděli o stavu Liz.
„Zajděte si ještě na ošetřovnu. Madam Pomfreyová vám dá ještě nějaké lektvary.“ Pobídl je Brumbál. Klukům nezbývalo nic jiného než tam jít. Moc se jim to zrovna nelíbilo. Přece jen měli nemocnicí plné zuby.
A ošetřovně se jich ujala Pomfreyová. Po prozkoumání jejich stavu se je rozhodla ještě jeden den nechat na ošetřovně. Kluci se ji snažili přemluvit, ale nebylo jim to nic platné.
„Zůstanete tady a žádné řeči. Co kdyby jste se složili a po té tu museli zůstat déle.“
A tak si kluci s nechutí lehli do postelí a už se ošetřovatelku nesnažili přemluvit. Dlouhou dobu si povídali. Tedy až do oběda (přijeli ráno).
„Tady máte oběd.“ Donesla jim jídlo ošetřovatelka. Kluci poděkovali. PO obědě museli vypít několik lektvarů. Hned na to šla Pomfreyová k jiným postelím a odtahovala závěsy, aby mohla svým dvoum pacientům dát potřebné lektvary.
Po odkrytí druhého lůžka se klukům zastavilo srdce. Ležela tam Liz beze známky života.
„Madame Pomfreyová, co se Liz stalo??“ Zajímal se Sirius, který se jako jediný zmohl na slovo.
„Vy to vlastně ještě nevíte. Slečna Boltnová spadla a uhodila se dost nešikovně do spánku.“
„A co se stalo Sarykovskému??“
„Tak samo. Mluvili s nějakými lidmi a pár věcí neustáli. Bohužel spadli na špičatý kámen.“
„Aha.“ Zašeptal absolutně bledý Rem. „Budou v pořádku???“
„Samozřejmě. Jen se musí probudit.“
Další měsíc se toho moc nedělo. I když se Pobertové vrátili do školy, nikde se nestal žádný vtípek a i Snape už nevisel ve vzduchu. Pobertové jako by ztratili smysl pro humor. Lilly, Sára a Emili na tom byly podobně. Lilly už neměla dobré známky a často zapomněla úkol.
Rem trávil většinu času na ošetřovně s Liz. Měl o ni velký strach. Nechápal jak mohl ještě před nedávnem věřit Malfoyovy. Jak mohl mít o Liz pochybnosti.
Madame Pomfreyová ani Brumbál nikomu neprozradili nic o zakladatelích.
McGonagalová pořád cítila úzkost. A pořád nevěděla od čeho. Svěřila se s tím i manželovi, ale ani ten na nic nepřišel.
Avšak dnes ráno na všechny čekalo překvapení. Když šla ošetřovatelka dát pacientům lektvary, Liz i Emanuel ji pozdravili. Byli vzhůru. Poslušně vypili všechny lektvary.
Pomfreyová šla pro Brumbála.
„Albusi, slečna Boltnová a pan Sarykovský se již probudili.“ Řekla místo pozdravu hned jak vletěla do ředitelny. Brumbál se usmál a následoval Popi na ošetřovnu. Tam si Liz s Emanuelem povídali o zjištění, které jim změní život. Jakmile ředitel s ošetřovatelkou vstoupili do místnosti, hovor ustal. Emanuel si Brumbála zvláštně prohlížel. Přece jen to byl jeho otec.
„Dobrý den.“ Pozdravila Liz ředitele.
„Dobrý. Jak vidím už jste se probudili. Můžete mi říct, co se stalo. Zakladatelé nám to sice říkali, ale myslím si, že některé části vynechali.“ Požádal je Brumbál.
„To teda doufám.“ Sykl Emanuel. Asi se ještě nesrovnal s tím, že je Brumbál jeho otec. Liz se na něho (Emanuela) podívala a začala s ním mluvit přes myšlenky.
„Můžete sem prosím dovést profesorku McGonagalovou??“ Požádala Brumbála Liz po pěti minutách.
„Dobrá.“ Zamumlal a vyvolal patrona. Ten okamžitě odběhl za profesorkou přeměňování. Netrvalo dlouho a profesorka si sedala vedle profesora Brumbála na vyčarovanou židli.
„Tak copak potřebujete??“ Zeptala se svým obvykle přísným hlasem.
„Ehm…..“ Emanuel byl najednou strašně nervózní. „No… Kdysi jste měli syna.“
„Jak to víte?? A co to má společného s Vámi??“ Ptala se zmateně McGonagalová.
„No.. Zakladatelé ví automaticky vše o studentovy, který se dostane do jejich koleje. A já se jich zeptal…….. No prostě já jsem váš syn.“ Brumbál i McGonagalová se na něj chvíli nechápavě dívali. Po té ho, ale oba objali a začali se omlouvat, že ho nenašli. Po té si spolu dlouho povídali. To však Liz neposlouchala a přemýšlela, jak se asi zachová její bratr.
Po vyučování se na ošetřovnu stavili Pobertové. Emanuelovi rodiče už tam nebyli.
„Ahoj, Liz.“ Pozdravili ji kluci. Rem si k ní sedl na postel a políbil ji. Ostatní Pobertové si sedli do židlí u postele. Všichni byli rádi, že je Liz vzhůru. Sice jim to říkala Profesorka McGonagalová po hodině, ale i tak byli překvapení.
„Jak se máte??“ Optala se Liz.
„Teď už dobře.“ Usmál se na ni Rem a kluci přikývli.
„A ty??“
„Dobře. Jen kdybych už mohla vypadnou z ošetřovny.“ Povzdechla si.
„Neboj za chvíli tě určitě pustí.“ Uklidňoval ji James.
Takhle si povídali než kluky vyhnala madame Pomfreyová z ošetřovny.
Za týden byli Liz i Emanuel propuštěni z ošetřovny. Liz se psychicky připravovala na rozhovor s Jamesem.
Liz šla s Remem na snídani. Povídali si. Liz řekla Removi o Jamesovy. Rem to málem neustál. Přislíbil ji pomoc. Dohodli se, že dnes po vyučování dovede Jamese do KNP.
Na snídani si k nim přisedli holky.
„Liz, můžeme s tebou po vyučování mluvit???“ Zeptali se holky.
„A nešlo by to jindy. Už něco mám.“
„Aha. Tak nic.“
„Klidně si můžeme promluvit večer.“ Nabídla Liz.
„Dobrá. Tak buď v osm v pokoji. Mějte se.“ Rozloučily se s nimi holky a šly na vyučování. Rem s Liz je po chvíli následovali.
Vyučování proběhlo bez problémů. Liz už seděla v KNP a čekala na Jamese. Nemusela čekat dlouho a už se otvírali dveře. Dovnitř vešel James následovaný Remem. O něčem se bavili.
„Ahoj, Liz.“ Pozdravil ji James jakmile si ji všiml. „Co ty tady děláš??“ Optal se a ani si nevšiml, že Rem se pomalu vypařil.
„Potřebuji s tebou mluvit.“
„O čem??“ Zajímal se James. Liz se nadechla a snažila si dodat odvahy.
„Juliusi Thomasi Radlle, proč si nezměníš podobu na tu , s kterou ses narodil??“ Zkusila Liz. James na ni čuměl a němě otevíral a zavíral pusu.
„Jak??“ Dostal ze sebe po hoodně dlouhé chvíli.
„Jednoduše, bráško.“ Řekla a začala měnit svou podobu. Za pár sekund před Jamesem seděla dívka s černočernými vlasy a zlatýma očima.
„Sestřičko.“ Vydechl James.
„Měla bych ti vysvětlit, proč jsem tehdy zmizela.“ Začala Liz. Tímto, ale naštvala Jamese.
„To bys tedy měla.“ Sykl naštvaně. Liz se dala do vysvětlování a James se přestal zlobit. Také svou podobu změnil. Zase po deseti letech měl zlaté vlasy a černočerné oči.
James nikdy nikomu neprozradil, kdo doopravdy je. Po škole si vzal Lilly, s kterou začal chodit v sedmém ročníku.
Ani o Liz se nikdo nedozvěděl. Hned v srpnu po škole měla svatbu s Remem. O pár měsíců později se jim narodila malá dcerka, Anna.