Okresní kolo závodů světlušek a vlčat na Vysoké
Vlčata a světlušky závodily na Vysoké
Eliška Konupková
Vysoká/ Nahoru a dolů, nahoru a dolů – asi takhle se proběhli účastníci závodů světlušek a vlčat na Vysoké. Celkem čtrnáct hlídek z havlíčkobrodska se totiž v sobotu 26. dubna 2008 utkalo o postup do krajského kola těchto závodů.
Tak už jen sbalit několik potřebných věcí a může se vyrazit. Všichni rozhodčí se rozešli na svá stanoviště a děti netrpělivě vyčkávaly na povel k vyběhnutí na start.
A už to začalo! Ještě se ozývaly otázky: „A kudy vlastně máme běžet?“ a „Já jsem si zapomněl uzlovačku!“ Ale to vše se už muselo vyřešit v průběhu závodu, na návrat už bylo pozdě.
Přípravy na tento závod probíhaly opravdu pečlivě a proto některým vedoucím hlídek sebevědomí nekleslo ani při pohledu na poměrně velký počet přihlášených. „Jedeme sem vyhrát,“ prohlašoval střapatý klučina s nakřivo uvázaným šátkem a dodal: „Uvidíme se na kraji.“
Ostatní to ale viděli trochu jinak. „V některých věcech si nejsem úplně jistý a nejvíc se bojím toho, že to spletu a kluci se pak na mě budou zlobit,“ postěžoval si bratr Ježek, jeden ze závodníků.
„Málem jsem ten kopec nerozdýchala,“ prohlásila světluška Kristýna, „A navíc jsme to museli běhat snad desetkrát,“ rozčilovala se. „Ale nakonec to stálo za to, když jsme postoupili, ne?“ přidala se další z družinky, Marika.
Některé světlušky nebo vlčata dokonce chodily teprve do první třídy. A proto otázka: „A co mám dělat, když neumím psát?“ nebyla vůbec nic zvláštního.
Obstát v těchto závodech nebylo ani trochu jednoduché. Každý, kdo chtěl uspět, musel ovládat snad úplně všechno. Od znalosti přírody, přes komunikaci až k manuálním zručnostem.
A jak to nakonec celé dopadlo? Do krajského kola pojedou hlídky kluků – vlčat z Přibyslavi a Chotěboře a družiny děvčat – světlušek ze střediska Bobříků z Havlíčkova Brodu a ze Štoků.